Korsické Alpy a GR 20, trasa korsické hřebenovky

Korsické Alpy (2), vzpomínky na Korsiku

Po návratu dobrovolníků z osmisetmetrového výstupu na vrchol Monte Rotondo (2 622 m), na který vyrazili před svítáním s naším horským vůdcem, čeká výpravu poměrně prudký sestup do údolí. Z oněch devíti set výškových metrů, které musíme sestoupit k nejnižšímu bodu trasy, mostu přes potok Manganello pod salaší de Tolla, začínáme ukrajovat hned od chaty po hlavní vysokohorské cestě GR 20. Sestup kamenitou stezkou prudkým holým údolím dává docela zabrat hlavně kloubům a pálící slunce na hlavou zas nutí k častému doplňování tekutin.

Hnacím motorem je pak vidina kaskád Manganello, u nichž má být podle itineráře přestávka s koupáním. Srdce romantika a milovníka přírody zaplesá při spatření této nádherné soustavy kaskád, které tu potok padající přes široké skalní prahy vytváří. Nesčetné tůně s tyrkysovou vodou lákají k osvěžující koupeli, čemuž většina výpravy neodolá. Nemůžu se rozhodnout, zda se dřív koupat, či pobíhat kolem té nádhery s foťákem a kamerou.

Další kratší přestávku, pro změnu degustační, si dáváme po necelém kilometru lesem u útulné salaše Bergeries de Tolla, kde čilý stařík vyrábí sýry, které doplňují výtečný zeleninový salát s rajčaty a olivami (7 €). Posilněni vyrážíme dál, neboť máme ještě před sebou asi 3,5 km výstupu k chatě, ležící o 500 výškových metrů nad údolím.U mostu přes říčku Manganello, se cesta GR 20 stáčí vpravo do svahu a pokračuje lesem proti toku potoka Grottaccia, kde se musíme náhle repelenty bránit útočícím hejnům komárů.

• Předchozí část článku

Pozdě odpoledne docházíme k chatě Refuge de l´Onda (1 431 m), kde na oploceném tábořišti nastává opět stejný rituál stavění příbytků a vaření kulinářských specialit. Oplocení zde chrání tábořiště před korsickými prasaty, která se kolem potulují. Dnes se mi nechce vařit, a tak využívám nabídky místní provenience a degustuji talíř obložený různými druhy uzenin, vyrobených z některého z příbuzných zde pobíhajících sanglier.

Zatímco se dnes honí trochu oblačnost a spadlo dokonce pár kapek, zahajujeme výstup na hřeben poněkud namáhavějším svahem, plným velkých balvanů. O co namáhavější je výstup, o to větší je překvapení při zjištění, jak vysoko na prudkém svahu se mohou poklidně popásat krávy. Zhruba po třech hodinách jsme u vrcholku Crête de Muratellu (2 020 m), kde to drobet profukuje a odkud se naskýtá výhled do údolí Vallée de l´Agnone, kterým budeme sestupovat. Vlevo se tyčící vrcholek Monte d´ Oro, páté nejvyšší hory Korsiky.

Následující sestup do údolí je zpočátku poměrně strmý a kamenitý; sešplháváme přes skalní plotny i kamenitou pěšinou jak kamzíci, než se konečně dostáváme k horní hranici lesa. Ještě než jej dostihneme, rozlehne se celým údolím silné burácení hromu, rezonujícího mezi skalnatými vrcholky, které náš krok podstatně zrychlí. Prvních stromů dosahujeme s příchodem prudkého deště a tak hned provádíme cvičení s pláštěnkami. Naštěstí jak rychle déšť přišel, tak i odešel a tak můžeme v suchu pokračovat v sestupu lesem k horní části Anglických kaskád, kde si dáváme delší pauzu.

Další sestup bukovým lesem kolem potoka l´Agnone je lemován nádhernými zátišími se soustavou horských jezírek s kouzelnými vodopády, která nás doprovázejí až k mostu ve spodní části. Zde u stánku s občerstvením s chutí shazujeme bágly a jako praví Korsičané se vrháme na zeleninový salát s rajčaty, olivami a domácím sýrem, spolu s již známým pivem Pietra. Pozdější sestup lesní cestou do Vizzavony se zdá zdlouhavý, avšak každá cesta má svůj konec a my dorážíme k železničnímu nádraží, kde už čeká náš expediční autobus s vychlazenými plechovkami piva i zapnutým kávovarem…

Třídenní přechod "korsických Dolomit"

Horký korsický den se sluncem, pálícím již od časného rána nás vyprovází při stoupání cestou GR 20 ze sedla ve výšce 1 289 m. Po počátečním mírném stoupání borovým lesem přecházíme do bukového porostu a poněkud prudčeji pokračujeme k vyvýšené plošině na konci lesa.

Po pauze s výhledy do údolí i na hřeben, jehož přechod nás ještě čeká se vydáváme kamenitou stezkou na náročný výstup do sedla Bocca d´Oru ve výšce 1 840 m. Teď už není kam se před pálícím sluncem schovat, a tak jen šátky a šiltovky a časté pití nás ochraňují před vysušením.

Námaha je v sedle odměněna náramným výhledem na nížinu ve východní části ostrova, která je ohraničena lesknoucí se mořskou hladinou, což umocňuje dojmy z horského putování ostrovem. Putování po hřebenu je navíc od této chvíle doprovázeno i osvěžujícím větříkem, který bude naším společníkem po celou cestu hřebenem. Netrvá dlouho a jsme u horské chaty Refuge de Prati s plánovanou pauzou na oběd z vlastních zásob, neboť místní kuchyně začíná fungovat až k večeru.

Po siestě na travnatém koberci začíná poměrně prudké stoupání kamenitou stezkou ke skalnatému hřebeni vpravo před námi. Zatímco se na travnatých ostrůvcích pod hřebenem v klidu popásají koně, nás čeká více jak dvouhodinová kulturní vložka výstupu na hřeben, s přelézáním množství velkých balvanů, které jakoby korsičtí obři naskládali v celé trase výstupu.

Když se konečně dostáváme pod vrcholek Punta Cappella (2 041 m), který je nejvyšším bodem dnešní trasy, máme ošlapané i ruce. A aby toho nebylo dost, výstupu na skalnatý vrcholek brání naprosto nepropustné křoviny macchie, které nás nutí přelézat k vrcholu přes obří balvany, jež z křovisek vystupují. Panoramatický výhled na okolí hřebeny s hlubokými údolími pod námi však stojí za to.

Další cesta hřebenem v délce asi 5 km už není tak náročná; jejím konečným bodem je zalesněné sedlo Bocca di Laparo (1 525 m), z něhož sestupujeme posledních asi 200 výškových metrů vlevo značenou stezkou Mare a Mare Centre, od níž se po chvíli odpojuje značka k prameni pitné vody s bivakovací chatkou. Velice útulná chatka stojí na nepříliš široké plošince na svahu pod poměrně prudkým zalesněným skalnatým svahem a jelikož nedostatek místa dovolí postavit vedle pouze tři stany, stává se naším hlavním útočištěm. Romantický večer v korsických horách, pozvolna se halících do tmy vyplňuje při svíčkách hlavní průvodce Milan čtením příběhů o korsické vendetě.

Ráno doplňujeme zásoby pitné vody a vydáváme se zpět do sedla Laparo, pomalu ukrajujíce z více než šestisetmetrového výškového rozdílu od vrcholu Monte Furmicula (1 981 m), k němuž pokračujeme další dvě hodiny po hřebeni. V horní části hřebene vychází stezka z vegetace do holé kamenité krajiny a pokračuje střídavě po východní i západní straně hřebene. Po další hodince scházíme z vrcholu k horské chatě Refuge d´Usciolu, kde je tak akorát čas na odpočinek a doplnění kalorií.

A znovu stoupáme strmou kamenitou stezkou zpátky na hřeben, po kterém pokračujeme dál v neustálém stoupání a klesání, proplétání mezi žulovými balvany téměř čtyři kilometry. Na konci hřebene scházíme opět do bukového porostu a před námi se otevře rozlehlá mýtina, jejíž kouzlo dokreslují jak bizarní kmeny vzrostlých buků, tak i uschlé kmeny stromů, poražených bouřemi.

Pokračujeme přes sedlo Bocca di l´Agnone ven z bukového lesa, na okraj náhorní planiny Plateau de Coscione. Pohled, který se tu otevírá na rozlehlou kopcovitou planinu plnou vřesovišť, mokřadů i bizarních balvanů nasázených do krajiny, kompozičně doplňujících malé hájky či shluky stromů, donutí každého se tu zastavit a alespoň chvíli se kochat.

Na konci planiny, jako třešnička na dortu se tyčí hora Monte Incudine (2 134 m), jejíž vrcholek je naší zítřejší výzvou. Po čtyřech kilometrech cesty planinou přecházíme zavěšenou lávku přes říčku Casamintellu, v jejíž osvěžující vodě spláchneme dnešní prach z cesty, neboť v místě, kde dnes složíme svoje kosti ke spánku, už taková možnost nebude. Při následném pozvolném výstupu bukovým lesem vycházíme na mýtinu u Bivouac Pedinielli – zbytků bývalé chaty, zničené bleskem, kde je možno postavit stany. Asi tři sta metrů odtud, ve svahu na okraji lesa je pramen pitné vody, takže se zabydlujeme.

Ráno máme pocit, že jsme se snad neprobudili na slunné Korsice, ale někde daleko víc na severu. Do studeného větru, který bičuje okolní hory se ani nechce vylézat ze stanu. Rychle rušíme ležení, oblékáme vrstvy teplého oblečení, o jehož přibalení do báglů jsme ještě před několika dny dlouze uvažovali, a vydáváme se vzhůru k sedlu Col de Luana. Od vrcholu Monte Incudine (2 134 m), nejvyššího bodu jižní části GR 20 nás dělí něco přes pět set výškových metrů a tři a půl kilometru chůze.

Výstup, který je sám o sobě poměrně obtížný je doprovázen silným nárazovým studeným vichrem, který s námi na hřebenu pěkně cloumá. Bedlivě sledujeme značení i kamenné mužíky a snažíme se neustále držet ve skupině na dohled, neboť vítr nese i silnou mlhu, která umožňuje minimální viditelnost. U vrcholového kříže Monte Incudine, do kterého jsme div že nevrazili se příliš dlouho nezdržujeme. Jakmile vítr na chvíli roztrhne mlhu, lze hluboko pod námi spatřit údolí Vallée de l´ Asinau, na jehož protilehlých svazích se tyčí rozeklané skalní věže masivu Bavella, kterým ještě dnes musíme projít.

Dvě hodinky nám potrvá strmý sestup kamenitou pěšinou o šest set výškových metrů níž k horské boudě Refuge d´ Asinao, pryč z mlhy a studeného větru, u níž si dáváme delší pauzu na oddech a občerstvení. Polévku tu opět nevedou; v nabídce vařených věcí mají zase jenom pivo, a tak vyvažuji nutriční hodnoty všelikých müssli a jiných tyčinek dávkou minerálů zn. Pietra.

Poté sestupujeme pěšinou mezi borovicemi do strže, kterou protéká říčka Asinau, po jejímž protilehlém břehu cesta GR 20 pozvolna stoupá nad řekou smíšeným lesem ke svahům masivu Bavella. U rozcestí ve výšce 1 250 metrů odbočuje z cesty GR 20 žlutě značená stezka vlevo vzhůru do středu skalního masivu, po níž se vydáváme dál. Fyzicky poměrně náročným stoupáním postupně zdoláváme 400 metrové převýšení do sedla Bocca di Pargulu, kde se nám naskytne panoramatický výhled na rozeklanou krajinu plnou skalních věží, jehel či zubů – Aiguilles de Bavella, horolezeckého ráje.

Odpolední slunce dokresluje barvu žulových věží, mezi nimiž sestupujeme do průrvy pod strmou hladkou skalní stěnu, k jejímuž překonání je třeba využít nataženého ocelového řetězu i síly paží. Po této "kulturní vložce" následuje přechod divokého terénu podél skalních stěn až do úzkého kamenného sedélka, z něhož se otevírají výhledy jak na skalní věže Bavella, tak na druhou stranu k silničnímu sedlu Col de Bavella.

A právě sem zbývá sestoupat pěšinou, šněrující kamenitým svahem až k jeho úpatí, kde se zprava připojuje značená cesta GR 20 do sedla, kde konečně po třech dnech shazujeme ze zad na nějaký čas batohy. Zde končí naše putování jižní částí cesty GR 20.

Nádherný ostrov s krásnými horami, ale i příjemnými plážemi a zajímavými historickými městy zanechává trvalé vzpomínky a touhu se sem ještě někdy vrátit. Viva la Corse!