Hanušovická vrchovina, ves Kopřivná a pohodová turistika

Toulky zahalenou krajinou Hanušovické vrchoviny

Někdy si s námi příroda pohraje (respektive fyzikální projevy v ní probíhající) a my puzeni neodolatelnou touhou zase vyrazit "úplně někde jinde" dáme nějaký ten kilometr hore dole a pak z toho nic moc nemáme, protože jsme se třeba část dne potulovali v krajině, kde jsme toho moc neviděli. Na vině bývá v tomto případě teplotní inverze, jinak poměrně častý meteorologický jev, který nás může "potěšit" obzvláště v chladném počasí.

Tato inverze je v podstatě a zjednodušeně řečeno protikladem normálního stavu v atmosféře a popsat se dá zjednodušeně tak, že při zemi se drží chladný vzduch místo teplého ohřátého od povrchu země a ve výšce se většinou vytváří mlžný opar. Podle odehrávajících se procesů např. ohřev vzduchu, jeho proudění atd. jsou známé různé druhy inverzí - advekční, subsidenční, radiační, turbulenční a také podle výšky se dělí na výškové a přízemní. Tyto jevy jsme měli možnost studovat, když jsme takhle jednou zase vyrazili do Hanušovic…

Začátek byl standardní, ranní příjezd autem do Hanušovic, předstartovní desinfekce a povolený doping tekutým moravským zlatem (prostě oblíbená činnost 2 v 1) a už jsme valili po červené KČT poznávat Hanušovickou vrchovinu. Vlastní město, které dalo jméno této vrchovině, rozkládající se mezi masívy Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku na ploše 797 km² (prům. nadm. výška 527,2 m n.m.) patří mezi nejstarší obce šumperského okresu, byla založena v rámci středověké kolonizace a podle lokátora (zakladatele) byla původně známá jako Joanis villa (Janova - Hanušova ves). Původně převážně kovozpracující průmysl, rozvoj po vybudování železnice do Frývaldova, dnes sídlo pivovaru produkujícího oblíbenou značku.

Za II. sv. války zajatecké tábory a pobočka koncentračního tábora Gross Rossen, který ve zdejší prádelně "zaměstnával" polské židovské ženy. První úsek cesty, na zahřátí, vedl po silničce třetí třídy a Hynčice nad Moravou zde byly opravdu raz dva. Prvním objektem, který nás v této ještě rozespalé obci opravdu zaujal, byla hospoda K 2, bohužel s otvíračkou v nedohlednu, takže jsme nemohli posoudit její kvality a ač se to zdá k nevíře, byla to poslední hospoda, kterou jsme dnes potkali až do našeho návratu k autu.

Velmi krásný je starý a již nepoužívaný hřbitov na horním konci Hynčic, který kdysi sloužil zdejšímu původnímu německému obyvatelstvu. Rozhodně jsme tady netušili, že kámen, tak jak s ním pracovali kdysi zdejší obyvatelé, nás bude doprovázet v různých podobách celý den a také starých opuštěných hřbitovů že bude více.

Hned v následující osadě, Potůčníku, jsme se o tom přesvědčili, další opuštěný malý hřbitov za kamennou zídkou s reliktem bývalého kostelíka. Místo smutné, vyvolávající neveselé myšlenky. Ale tím nejhorším, aspoň podle mého názoru, bylo, že to místo bylo zcela zapomenuté a zanedbané a stejně jako předcházející (a potom ještě i následující) hřbitov bylo zanecháno svému osudu. Od tohoto hřbitova jsme pokračovali ještě asi 1 km severovýchodně stále po červené KČT a přestože trasa vedla v necelých 700 m n.m. a občas i na otevřených loukách a pastvinách, stále nás doprovázela pouze neskutečná mlha, která vytvářela občas až ponurou atmosféru a jen občas jsme dohlédli na velmi krátkou vzdálenost.

Asi půl kilometru vzdálená kaplička s pramenem vody (Sv. Anna) nás přesvědčila, jak hluboce byla kdysi zakořeněna víra lidí v zázračné působení zdejší pramenité vody, místo bylo upraveno a stejně tak i kaplička zde stojící byla opravena nákladem německého obyvatelstva. Kolegyni pracující ve zdravotnictví jsme popíchli, zdali to zde má Agel podchyceno a jakto, že zde ještě nestojí jeho nějaký obchodní agent, prodávající zdejší universálně léčící vodu za účelem vylepšení rozpočtu tohoto pokulhávajícího rezortu…

Od pramene jsme pokračovali na jih tentokráte po žluté KČT, viditelnost se začala částečně zlepšovat, i když stále to nebylo ono. Malebnost krajiny tvořilo kromě jejího zvlnění také mozaikovité střídání lesů a pastvin, různých remízků i malebných ruin zdejších bývalých samot, obdivovali jsme, jak vzorně jsou pozemky od sebe odděleny kamennými zídkami vytvořenými z kamenů, které zde byly nasbírány za staletí při obhospodařovávání zdejší půdy. Objem , délka a často i výška (někde i 2 m) zdejších zídek je opravdu úctyhodná, až se nabízelo srovnání s kamennými zídkami ve Skotsku, i když důvod zdejších je poněkud jiný.

Někde v těchto místech jsme také překonali dnešní nejvyšší bod - bezejmennou kótu s výškou 740 m n.m. Pohodová cesta po hřebeni, jen ty rozhledy stále jsou nevalné a už je zde další rozcestí - Prameny. Někde v těchto místech bývala kdysi dřevorubecká osada Štolnava (Stoltnhau), dnes z ní zbyly pouze přestárnuté sady, poslední rekreačně využívané stavení a … samozřejmě opět opuštěný hřbitov s výrazným bílým mramorovým křížem jako žalujícím mementem. Ale to už jsme pokračovali na západ po modré KČT, severozápadně se začal na obzoru rýsovat masív Králického Sněžníku, západně vrcholy Branenské i Hanušovické vrchoviny.

Lesní i nezpevněné cesty po lukách opět vystřídala nejprve špatná, později i "oficiální asfaltka", která nás dovedla nad osadu Kopřivná (dříve Geppersdorf). Zde jsme dotazem u silně neochotného domorodce bohužel zjistili, že i zde žádná hospoda není (obec není zrovna malá, při zpáteční cestě autem přes ni jsme si ověřili, že nejspíše nekecal). Když jsem se ho ptal, kde tu chlapi chodí večer nasávat, odpověděl, že ho to v žádném případě nezajímá, neboť dle svého tvrzení "alkoholu ani v nejmenším neholduje…"

Prohlédli jsme si tedy zdejší barokový kostelík a na louce nad ním posvačili "na stojáka" a zároveň pomlouvali zdejšího starostu, že zde nezařídil funkční hospodu. Náladu nám zlepšily aspoň na chvíli na dnešní bídu slušné výhledy, docela zřetelně byl vidět hraniční hřeben Králického Sněžníku, Rychlebské hory i v Polsku Bialskie góry.

To už jsme byli pro změnu na zelené KČT, která nás měla bezproblémově dovést k perle dnešního dne - Novému hradu. Po určitých orientačních zmatcích, spolupráci přístroje GPS a vždy bezproblémové mapy (papírové) i busoly jsme se nakonec naštěstí chytili a po chvíli zde bylo návrší kopce Gabelsberk a na něm objekt, na který jsme se všichni těšili - zřícenina Nového hradu - nebo též Furchtenberku.

Na tomto hradu sice dodnes nebyl proveden oficiální archeologický průzkum, ale i tak se o něm ví tolik, že je možné o něm se bavit jako o výjimečném objektu. Nachází se na plošině nad údolím Moravy ve výšce 478 m n.m. na ploše 1,5 ha, což někomu může připadat málo, ale ve skutečnosti je to daleko více, než kolik činí plocha takových hradů, jako jsou Rabí, Křivoklát nebo Kunětická hora a ty jsou pokládány za největší české hrady vůbec…

Prvořadou funkcí tohoto objektu bylo hájit zde královské zájmy a chránit vstup na úrodnou Hanou a Olomoucko před německy mluvícími dobyvateli ze severu a nevyzpytatelnými slezskými vévody. Tomu účelu odpovídá jméno Furchtenberk (strašná hora, ale chápe se spíše jako místo, kterému je lepší se vyhnout). Když jsme se procházeli mezi nejrůznějšími fragmenty zdiva, bran i bašt, ještě jsme netušili, že právě rozlehlost hradu byla tím hlavním důvodem, který časem přispěl k jeho zániku (potřeba velkého množství válečníků potřebných k obraně velmi dlouhých hradeb).

Vznik hradu je datován do poloviny 13. století, v té době vzniklo hradní jádro i s velkou válcovou hláskou s tloušťkou zdiva až 5 m, což nepřímo potvrzuje strážní charakter hradu. V dalším průběhu věků se objekt obklopil trojitým věncem hradeb, pěti branami, množstvím bašt, hospodářským zázemím. Jestliže se připustí, že Nový hrad byl zeměpanský, nejprve se zde vystřídali kasteláni Přemysla Otakara II., Rudolfa Habsburského, Václava II. i III., Jana Lucemburského, Karla IV i Zikmunda, dále se zde vystřídali příslušníci rodů pánů z Lipé, z Lichtemburka, Kunštátu, Lažan, Rýzmburka, Lobkovicové, z Cimburka, Brníčka a Žerotínové.

Hrad si také vytrpěl obvyklé husitské nájezdy, ale dobyt byl zřejmě až vojsky Matyáše Korvína z důvodu již zmiňovaného nedostatečného počtu obránců rozlehlého objektu. K definitivnímu zpustnutí hradu došlo zřejmě někdy mezi počátkem a polovinou 16. století. Dnes lze pouze litovat, že se nenašly zdroje k zakonzervování tohoto výjimečného hradu, ani nějaké např. sdružení, které by se o něj postaralo jako např. o Cimburk, Lukov a pod., neboť si to opravdu zaslouží a zub času jej může úplně a nenávratně srovnat se zemí.

S hlavou plnou romantických představ o životě na středověkém hradu nebo o hrdinských činech při jeho obraně jsme se spustili do údolí Moravy a proti jejímu proudu podél kolejí jsme se loudali zpět na sever po modré KČT do Hanušovic. Po necelých třech kilometrech zde byla nejdříve místní část a opodál i velmi pěkně opravený areál pivovaru Holba. Zde jsme se dopustili neodpustitelné taktické chyby, neprověřili jsme si totiž, zda se v pivovaru nenachází toužebně vyhlížená hospoda (samozřejmě ano a krásná), ale pokračovali k autu s tím, "že tam něco bude".

První hospodou přímo před nádražím byl nevábný a špinavý bývalý hotel dnes nabitý výherními automaty a příslušníky populárního etnika, přesunuli jsme se raději dál a protože poblíž bylo auto, zakotvili jsme v LIDU, kde kromě místního piva jsme obdrželi k jídlu pouze asi 4 cm! dlouhé utopence, o nichž jsme si nebyli jisti, zda se nejedná o nový model podle nějaké nové normy z Bruselu… A tak jsme neslavně zakončili den, kdy jsme se toulali krajinou, o které je známé, jak je krásná, ale kde jsme toho (dnes) opravdu moc neviděli…

Ale jsem si jistý že se sem budu velmi rád vracet, také z toho důvodu, že tato trasa je docela dobře jetelná i na horáku a tak si ji s nějakým "přídavkem" takto zopakuji.

Dobrým vodítkem v této krajině, která je dobře přístupná hlavní železniční tratí s rychlíkovými zastávkami i souběžnou silnicí je mapa KČT 1:50.000 č. 53 Králický Sněžník.