Ruské sibiřské hory Kodar a super trek v divočině

Cesta do pohoří Kodar, sibiřské hory a treky v Zabajkalsku

Maličký Antonov-28 letí k severovýchodu po trase Čita-Čara již celou hodinu v hustých mracích. Náhle se kabina letadla rozjasňuje slunečním svitem a pod námi se objevuje pravá sibiřská tajga Vitimské plošiny. Řídký vysoký modřínový les v nekonečných bažinách, z nichž občas nápadně vystupují rozsáhlé plochy zalité vodou. Nikde cesta, nikde obydlí – jen v okolí meandrů řeky Vitim ruší modrozelenou ploch náplavy písku.

Po další hodině letu se objevují nehostinné hřbety nízkého pohoří (Nižně Kalarskij chrebet) a za ním náhle naruší tajgu téměř rovná linka železnice BAM. Letadlo klesá nad malou písečnou pouští a objevují se dřevěné domky městečka.

Přistáváme, ale k našemu údivu se stále neobjevuje letiště. Podvozek letadla poskočí po uválcovaných oblázcích připomínajících koryto vyschlé řeky, dojíždíme k baterii cisteren na benzín a zastavujeme u dřevěného domku s anténami na střeše. Nebylo to nouzové, ale řádní přistání (byť s malým smykem) na letišti Čara.

Tolik úvodem a nyní trochu faktů. Nacházíme se asi 1 000 km severovýchodně od Irkutska na úpatí nejvyšší části pohoří Stanovoje nagorje nazývaném Kodar – jednoduše v Zabajkalsku, osm časových pásem od Prahy. Naše čtyřčlenná skupina, vedená horským vůdcem Voloďou z Kyjeva zahajuje výpravu do pohoří, které bylo poprvé popsáno Francouzem Martenem v roce 1883.

Kodar má rozlohu 180×60 km a v centrální částí přesahuje většina vrcholů nadmořskou výšku 2 600 m. Vrcholy jsou od sebe odděleny sedly, která jsou o 200 až 600 m níže, svahy hřebenů mají sklon až 60°, výjimkami nejsou ani mnohasetmetrové skalní stěny.

V pohoří je 31 ledovců s celkovou plochou 15 km², které vyplňují krátké "visící" doliny, obvykle kolmé na hlavní dolinu a zaledněné v délce 1,5 až 5 km. Není neobvyklé, že se hřebeny vypínají až 1 000 m vysoko nad hlavní doliny. Pro pohoří je charakteristické mrazové zvětrávání žulových skal a stává se, že k uvolnění kamenných lavin stačí hlasitý hovor.

Ledovce sestupují do nadmořské výšky 2 200 m, jsou částečně pokryty sutí a jejich trhliny mají obvykle šířku jen několik centimetrů. Krátké sibiřské léto vrcholí v červenci. O drsnosti podnebí svědčí údaje meteorologické stanice Čara (709 m n. m.): Dlouhá chladná zima, střední teplota vzduchu v lednu –33,9 °C a 94 dnů v roce po –25 °C. Poměrně teplé léto, ale jen 85 dnů přesahuje střední teplota 10 °C. V horách v nadmořských výškách nad 2 200 m trvá teplá perioda (období ablace) jen 30 až 50 dnů.

Po formalitách u náčelníka místní horské služby si stavíme stany asi 5 km za městečkem a hned musíme použít ochranných roušek proti komárům a repelent. Ráno zjišťujeme, že nám přes noc zmrzla v láhvích pitná voda a nyní chápeme, proč byly v čarských zahrádkách záhonky pečlivě chráněny fóliovníky. Rychle se otepluje a vycházíme na první výlet. Zkouška nás čeká hned vzápětí – brod přes řeku Srednij Sakukan. Asi 60 m cesty po kolena v ledové vodě a doslova padáme na druhém břehu, kde naší indispozice využívají komáři.

Bez cesty pokračujeme k horským hřbetům a občas musíme obcházet bažiny. Nízké modříny – většinou suché nám slouží jako signální tyče, na něž viditelně upevňujeme papírky, abychom našli cestu zpět k brodu. Konečně v rašeliništích řídne porost hustých keřů sibiřských bříz, které jsou vystřídány brusnicí (Vaccinium uliginosum), a objevují se Čarské písky, malá poušť o rozloze několika čtverečních kilometrů, kterou jsme pozorovali z letadla.

Čarská poušť vznikla z náplavů řek na konci doby ledové a po vyzdvižení bifurkační oblasti nad okolní terén tektonickou činností. Mezi dunami písku jsou i zelené oázy tvořené shluky modřínů a borovic, které svědčí o přítomnosti vody nehluboko pod povrchem. Lokalita má velmi chudou vegetaci a stopy náklaďáků vedoucí jejím směrem svědčí o tom, že slouží jako pískovna obyvatelům Čary.

Vracíme se zpět a odpoledne nás odváží pronajatý náklaďák bažinami, pak korytem řeky Srednij Sakukan po špatné cestě asi 36 km od Čary. Z korby auta mnoho nevidíme, kromě modřínů, olší a vrb. Cesta končí a dál pokračujeme pěšinou do nitra Kodaru. Míjíme přitom horu Mramornaja, kde byl v postranním údolí uranový důl a koncentrační tábor.

Další den se dostáváme k malému stavení na břehu řeky. Je to pravá ruská baňa a o kus dál na potoce Medvežij je opuštěná meteorologická stanice, která slouží jako turistická útulna. Automatická meteorologická zařízení svědčí o tom, že sem občas personál přichází zaznamenávat výsledky a zkontrolovat přístroje. Večer si na ohníčku uvaříme kompot z divoce rostoucí reveně (Rheum), a pak využíváme noclehu v domku.

Ráno si necháváme batohy na stanici a vycházíme údolím potoka nad hranici lesa, která je ve výšce asi 1 700 m. Zde se na nás vrhají mračna krvežíznivých 2 až 3 milimetrových mušek (Melusinidae), rusky moški, které zalézají i pod šaty. Moški, z nichž je asi 7 druhů velmi agresivních, se vyskytovaly za bezvětrného počasí, což bylo téměř stále i ve vysokých nadmořských výškách. V ruské odborné literatuře jsou souhrně označovány společně s komáry a dalším bodavým hmyzem příznačným termínem "gnus".

Pokračujeme v cestě a porost kleče i nízkých křovitých bříz konečně vystřídají nízké žluté rododendrony – v této době již většinou odkvetlé. Po suti vystupujeme do průsmyku Medvežij (2 310 m), odkud vidíme ledové srdce Kodaru – řeku Lednikovaja, největší ledovec Sovětskich Geografov a nejzajímavější ledovec Timaševa.

První z obou ledovců má celkovou plochu 1,35 km² a délku 2 km. Druhý, pojmenovaný podle význačného glaciologa a horolezce (1909-1951), je menší (0,7 km², délka 1,6 km), ale má uprostřed oválnou trhlinu délky 20 m, šířky 5 až 10 m a hloubky 40 m, níž bylo pozorováno v letech 1958-1959 celkem 37 vrstev ledu tlustých 0,2 až 1 m.

V kamenném mužíku nacházíme zprávu předchozích turistů, kterou podle místního zvyku odešleme příslušnému turistickému klubu. Sami vkládáme do schránky doklad o našem výstupu a současně nacházíme i písemnou prosbu ekologů – Celé údolí řeky Lednikovaja je přírodní rezervací, prosíme turisty, aby nesestupovali dolů. Žádost respektujeme a vracíme se pod průsmyk k jezeru a jdeme k prameni potoka Medvežij.

Po suťovém poli složeném za žlutých balvanů vystupujeme na morénu ledovce Azarovoj a po 2 km dlouhém ledovci vycházíme bez obtíží do průsmyku Trjoch Žandarmov (2 585 m), odkud vidíme nejvyšší horu Kodaru – Pik BAM (též označovaný jako Pik Lokomotiv, 3 073 m) i další vrcholy, včetně bezejmenného jezera pokrytého ledem.

Při návratu si prohlížíme na ledovcové moréně a v suťovisku kameny. V povodí čary je totiž naleziště zvláštního, většinou fialového, charakteristicky žilkovaného polodrahokamu, který se nevyskytuje nikde jinde. Byl objeven v polovině 70. let a dostal jméno podle řeky - Čaroit. Uvedený název ale nemá nic společného s čarováním, protože řeku pojmenovali místní obyvatelé Evenkové, a v jejich jazyku čara znamená písečnou kosu, brod po němž se přehánějí stáda maralů. My nacházíme jen fluority, slídu, pyrit a křemen. Naleziště polodrahokamu Čaroit je několik set kilometrů daleko ve skalnatém masivu Gelec v pohoří Aldan.

V dalších dnech jsme pokračovali přes ramena řeky Srednij Sakukan do průsmyku UPI (Uralskij Politechničeskij Institut) a Murzilka, přes další ledovce do údolí řeky Apsat. Během celé cesty jsme jen dvakrát potkali skupinu turistu. Přes drsné podmínky jsme se v horách setkali s živými tvory – zemní veverkou burundukem, sibiřskou, morčeti podobnou, piščuchou, ale k našemu překvapení jsme několikrát uviděli i vysoko v horách křepelky s mláďaty, která zobala na zamrzlých jezerech po ránu zkřehlé "moški".

Po několika dnech opět sestupujeme do lesa a pokračujeme v sestupu po nezřetelných pěšinkách s otisky jeleních kopýtek, občas i po kamenech v řece. Vegetace s klesající nadmořskou výškou houstne, objevují se velmi řídce i sibiřské limby (Pinus sibirica), jejíchž semena – kedrové oříšky se prodávají na trzích. Přicházíme k loveckému táboru v tajze a nacházíme stopy kol náklaďáku, které však brzy mizí v bažině a konečně v korytu řeky.

Velmi nezchůdným terénem se dostáváme k ohradě, která omezuje pohyb sibiřských jelenů (maralů), a další den do spálené tajgy na břeh velkého jezera Otkajatěl. Zde si před spaním vaříme výbornou polévku (uchu) z ryb zvaných charijus, které náš průvodce ulovil odpoledne v řece Apsat. Současně nám Voloďa vysvětluje, že k zapálení tajgy stačí, aby oheň pronikl suchou rašelinou ke kořenům stromů. I po uhašení plamene pak může v zemi oheň postupovat dál, a někdy i za několik dní dojde ke vzniku požáru na jiném místě, než bylo původní ohniště.

Další velmi obtížná cesta vede bažinami, kde moški vystřídali komáři. Nad hlavou nám krouží šídla sitinová (Aeschne juncea), kterých je sice velké množství, ale k likvidaci "gnusu" to nestačí. Útěchou nám je, že se zde údajně nemůžeme utopit, protože už asi 30 cm pod povrchem je věčně zmrzlá půda. V bahně nacházíme otisky medvědích tlap, ale domorodci nás ujišťovali, že medvědi nejsou lidem v létě nebezpeční, stejně jako vlci, neboť mají v tuto roční dobu dostatek potravy.

Konečně rozsáhlé močály končí a hned za nimi se objevují první čatské domky. Teď je nám jasné, proč je v městečku nedostatek pitné vody, a proč se sem dováží v cisternách. Po makadamové silnici odjíždíme autobusem do Nové Čary. V posledním úseku je silnice čerstvě vyasfaltovaná. Autobus zastavuje před honosným nádražím, dokončeným v roce 1989.

Nočním expresem Bajkalsko-amurské magistrály opouštíme tuto zvláštní, drsnou a zajímavou zemi a míříme k jezeru Bajkal. Kromě hezkých vzpomínek jsme si nakonec přivezli do Prahy i pověstný Čaroit, který jsme sice sami nenalezli, ale koupili v irkutském obchodním domě.