Pěší turistika v pozapomenutém přírodním parku Kladecko

Zapomenutý přírodní park

Kladecko, přírodní park o rozloze 2 800 ha, se nachází na rozmezí střední Moravy a východních Čech, asi 30 km západně od Olomouce. Na jihozápadě je území ohraničeno Nectavskou dolinou v úseku asi 1 km jižně od Jesence (od odbočky na Ladín) až po vyústění lesní cesty necelé 2 km před Nectavou, dále hranice parku prochází mezi obcemi Vysoká a Trpín, severně od Ospělova, na severu a východě mine Otročkov, dále k Březině a už na jih k Hvozdu, vrátí se 1 km na sever pod Ponikev a opět na jih na začátek v Nectavské dolině.

Kladecko je součástí Zábřežské vrchoviny, podcelku Ludmírovské vrchoviny. Nejvyšším místem parku jsou Zahálkovy skalky 610 m n. m., nejnižší bod s výškou 496 m n. m. se nachází v Nectavské dolině. Povrch vrchoviny je víceméně rovinatý, avšak drobné vodní toky zde vytvořily hluboká údolí.

Geologické složení této oblasti je poměrně pestré, krajinu velmi obohacují a zpestřují výchozy devonských vápenců s drobnými krasovými útvary, které vytvářejí podmínky pro růst vzácných rostlin a život některých živočichů, proto jsou logicky tyto přírodní útvary předmětem ochrany přírody (např. asi nejcennější přírodní rezervace Průchodnice východně od Ludmírova, Rudka mezi Ludmírovem a Ponikví, Na Kozénku nad Dzbelem, Taramka u Hvozdu, ale také mokřady U nádrže jihovýchodně od Kladek, Údolí Bělé a mnohá další).

Čtěte také: Vrch Průchodnice je skutečně průchozí!

Těžba hematitu

Zajímavostí Kladecka je také těžba železné rudy (hematitu) poblíž Dzbelu v místech zvaných V Roudných v letech 1709-1729, zachovaly se jména šachet Sv. Trojice, Sv. Kryštofa, Sv. Bernarda, Sv. Jana Nepomuckého.

Přestože se jedná jen o krátkou epizodu v dějinách tohoto regionu, je i dnes zajímavé sledovat osud tohoto projektu. Na samotném počátku byla snaha zábrdovického kláštera a opata Engelberta Hájka a Šimona Durstbergera, který za své zásluhy o rozvoj hornictví v Krušných horách obdržel titul perkmistra Království českého.

O něco později se však podniku ujali a finančně jej pokryli bohatí (a podnikavější) premonstráti z hradiského kláštera na čele se skvělým stavebníkem opatem Norbertem Želeckým z Počenic. Durstberger dovedl z Přísečnic horníky i s rodinami. Vybudoval potřebná technologická zařízení a prováděl další průzkumy ložisek. Přestože později odešel do Polska, do Dušnik, s premonstráty z Hradiska si udržel dobré vztahy a v případě potřeby s nimi spolupracoval.

Vytěžená ruda se zpracovávala v pražírně a následně ve vysoké peci, vybudované v údolí poblíž šachet, dřevěné uhlí bylo pálené ze dřeva z okolních lesů. Potřebné výrobně zpracovatelské zařízení (např. měchy na vhánění vzduchu do pecí) bylo poháněné vodou potoka Nectávky, který však trpěl nedostatkem vody a zařízení mohla být v provozu pouze 26 týdnů v roce, také hamr na zkujňování surového železa musel být proto postaven v Malénách, vzdálených asi 12 km od Dzbele. Huť v té době vyráběla lité hrnce, kamnovce, pánve, závaží, radlice, pluhy atd.

Mistrovským dílem, trvajícím asi 2 měsíce, bylo odlití několika děl potřebných k obraně hradeb Prostějova. Zajímavostí je, že prostějovské obecní záznamy uvádějí, kolik páni konšelé utratili za cesty do Konice a za vinné a pivní prohloubení sousedských styků s klášterními měšťany a hamerníky.

Z důvodu nízké rentability a poklesu těžebních výnosů byl v roce 1729 provoz zastaven a všechny další pokusy o těžbu ve stávajících i nově otevřených šachtách, i když se vytěžená ruda vozila povozy na další zpracování do Vranové Lhoty nebo Boskovic, v brzké době skončily. Poslední zaznamenaný pokus pochází z roku 1896, kdy se o těžbu pokoušela Hornoslezská akciová společnost, která taky s těžbou v této oblasti definitivně skončila.

Nectavská dolina

Kladecko je nádherné v každé roční době, k další túře tímto přírodním parkem jsem si vybral tentokrát květen. Místem startu byla železniční stanice Šubířov v Nectavské dolině, tady je třeba se co nejrychleji obrátit zády k rachotícímu velkolomu na droby a vrátit se asi půl kilometru zpět k výchozímu místu značených cest.

Po žluté se dávám kolem starého mlýna na Bělé a jako vždy mě popadne splín, že se stále nic kolem něj neděje, nikdo jej neopravuje. Byl to mlýn na horní vodu a stále je dobře vidět, jak naši moudří předkové dokázali vyřešit problematiku pohonu mlýnských zařízení přiváděnou vodou.

Dále po žluté pokračuji dolinou potoka, tentokráte kolem chátrajícího školícího a rekreačního zařízení. Přemýšlím, co by přimělo naše legislativně impotentní zákonodárce k přijetí zákona o povinnosti bývalých majitelů, nebo třeba obecních úřadů odstraňovat z krajiny nesloužící a zchátralé objekty, které se do určité, pevně stanovené doby nepodařilo prodat nebo zrestaurovat a najít rozumné využití.

Tvrzení, že později, až budou peníze a zájemci a… pokládám za slabomyslné obzvláště v době, kdy stát promrhává obrovské sumy z peněz daňových poplatníků zbytečně. Takže dál dolinou Bělé až pod statek na svahu, zde někde bývala středověká osada Bělá a stále do kopce až na rozcestí U křížku.

Kladky, Ospělov

Viditelnost je vcelku dobrá, takže chvíli studuji zelené kopce na velmi širokém horizontu, a pak pokračuji směr Kladky, tentokráte už po zelené. Lesní cestou mírně klesám až mezi první domy Kladek, sympatické horské vesnice, která se nachází ve výšce 550 m n. m. a první připomínky o ní se datují z roku 1320.

Je brzo, žízeň zde lze zahnat momentálně vodou, takže pokračuji dále lesem po zelené nádhernou dolinou kolem potoka Věžnice (pramení v Kladkách pod věží farního kostela sv. Cyrila a Metoděje, odtud název). Teď už jen pohlídat první přítok z pravé strany, u něj odbočit vpravo do další doliny a po pravém břehu bezejmenného potoka na východ.

Neustále sleduji jeho tok, občas jej přebrodím a pozoruji srnčí a muflony, kteří mi nezřídka poměrně nevzrušeně přebíhají přes cestu. Přemýšlím, zda repelent proti klíšťatům je dostatečně účinný, proderu se křovinami a malinami v posledním zúženém místě pod skalními výchozy a už jsem na louce před Ospělovem. Po ní ke křížku k transformátoru na silnici a protože zde opět není občerstvovací stanice, vydám se tentokráte po silnici s prakticky nulovým provozem na jihovýchod přes Milkov až do Otročkova.

Náhorní plošina

Protože se nacházím na náhorní plošině, krajina poskytuje daleké výhledy střídavě na všechny světové strany a je opravdu na co se dívat, krajina je bez vady na kráse.

Milkovem jsem jen prošel, občerstvení odložil až do Vojtěchova (naivně, jak se brzo ukáže), Otročkovem jsem prošel a asi 100 m za kapličkou odbočil k lesu, stále na východ, lesní cestou, posléze strmě klesající jsem se opět "trefil" do dětského rekreačního zařízení ve Vojtěchově. Naštěstí provoz ještě zahájen nebyl, takže jím v poklidu projdu, napojuji na červenou a pospíchám k country hospodě.

Průchodnice

Avšak… před zařízením velmi oblíbeným mezi trampy a jeskyňáři stojí zaparkovaných hezkých pár miliónů, obsluha kmitá roznášením obědů… Možná zde bude nějaká akce, takže jeden rychlý pěnivý nápoj (naštěstí správně vychlazený i uspokojivé značky) a už dál stále po červené.

Tentokráte mířím kousek po silničce, v lese mezi stromy prosvítají skalní výchozy rezervace Taramka. Tu dnes jen míjím a pokračuji kolem vodárenského zdroje do svahu na mohutné výchozy devonských vápenců - rezervaci Průchodnice. Příroda zde vytvořila tři menší jeskyňky, které údajně používali již paleolitičtí lovci.

Poseděl jsem a přemýšlel, o čem přemýšleli paleolitičtí lovci, když zde poseděli… Ale už dále po červené, od kraje lesa krásnou loukou až na křižovatku Na srdéčku. Také zde bývala ve středověku osada - Rezkov.

Obec Ponikev

Od křižovatky jsem se pustil opět po silnici necelý kilometr na jih, na začátek obce Ponikev. Tento poněkud zvláštní název je starého původu a znamená místo, kde se ztrácí nebo vyvěrá voda (tak také vznikl např. název Punkva). Odtud podél kravína do kopce mezi poli a lesy a na prvé odbočce vlevo. Potom už stále rovně po náhorní plošině.

Opět mám nádherný rozhled, střídající se lesy a čerstvě zelenající se pole. Ostrůvky křovisek a stromů všude kolem skrývají drobné výchozy devonských vápenců, které byly už od středověku předmětem těžby, dnes sekundárně vytváří podmínky pro růst vzácných rostlin.

Na hřebeni jsem se napojil na zelenou značku a ta mě po kratším klesání přivedla zezadu k baroknímu zámku v Jesenci, který byl vybudován na místě bývalé středověké tvrze v letech 1710-11 a existuje domněnka, že se na jeho výstavbě podílel i Jan Aichl Santini.

Tady bych mohl teoreticky túru ukončit, jenže zdejší restaurace má pofidérní otevírací dobu, nehledící na zájmy pocestných. A tak si svůj dnešní pochod protáhnu o další 3 km až do Konice a tím jsem dosáhl výkonu poctivých a šťavnatých 28 km s převýšením, které opravdu pociťuji v nohách. V Konici je mnoho restaurací, zájemce by zde našel ubytování a také, stejně jako železniční stanice Šubířov, je přístupná železniční tratí č. 271 Prostějov - Chornice.

Za celý den jsem potkal asi jen 5 lidí (krásné počasí a sobota po státním svátku), když nepočítám obyvatele vesnic, kterými jsem procházel. Kladecko bylo ušetřeno náporu chatařů a také na silnicích je minimální provoz, mimo komunikaci procházející Nectavskou dolinou, která je přece jenom živější. Nectavskou dolinou je vedena také již zmiňovaná železniční trať, která celý region zpřístupňuje a umožňuje našlapat zde pěšky, na bicyklu či na běžkách desítky a desítky kilometrů. Základní informace podá mapa KČT 1:50 000 č. 51.

Další související články: