Výstup na horu Kilimandžáro (5 895 m), trek s průvodcem

Expedice Kilimandžáro, výstup na nejvyšší horu Afriky (2)

Šli jsme dál. Isák nám ukazoval místo, kde před pár dny spadlo malé dopravní letadlo. Všimli jsme si, že s námi jednu dobu nebyl. Vedl nějaké inspektory k místu nehody. Byli tam mrtví a pilot patrně přijde o nohu, pokud to přežije. My jsme viděli na onom místě jen bílý flíček. Byla to prý Cessna.

Po nějaké době jsme uviděli v dálce větší dřevěný dům. Isák nám doporučil přestávku. Přišlo nám to zbytečné a chtěli jsme pokračovat, když už vidíme cíl. Sedíme na oplechované lavičce a vydýcháváme se. Šli jsme dlouhou dobu do mírného kopečku po hladké cestě, ale jsme zadýchaní, jako bychom se právě vyšplhali po strmém útesu.

Julio navrhnul, abychom se vyfotili. Děláme obrázek na lavičce a u balvanu, který je vedle. Poprosili jsme kolemjdoucí, aby nám udělali společné foto. Poté jsme vyšli za skupinkou, která nás u odpočívadla předběhla. Jdeme po prašné cestě, která už není ničím lemovaná a neustále se klikatí doprava a doleva a taky trochu do kopce a z kopce.

Čtěte také: Předchozí část článku, Expedice na Kilimandžáro (1)

Velká dřevěná stavba se sice přiblížila, ale stále jsme od ní ještě daleko. Pořád jdeme, ale připadá nám, že stojíme na místě, sotva zdvíháme nohy. Tato část cesty s vidinou domu před námi trvala zhruba hodinu.

Konečně jsme v cíli. Dřevěný dům, který jsme viděli je od nás po pravé straně. Je to nedokončená stavba. Před námi jsou rozházené balvany a mezi tím barevné stany a lidé, sedící na zemi. Někteří se vyhřívají na sluníčku, jiní jen tak odpočívají. Za nimi stojí kamenná ubytovna a nějaké další boudy.

Jsme ve výšce 4 700 m nad mořem. Tábor se jmenuje "KIBO HUT". Zapsali jsme se u správce a ubytovali se. Jsou tu pokoje po dvanácti. Jsme tu opět první ze skupin, které docházely do táborů po nás. Všichni, kromě nás, si dali v předešlém táboře jeden den oddech na aklimatizaci. Protože já jsem byla dostatečně rychlá a bez vážnějších zdravotních obtíží, naši průvodci rozhodli, že celkový čas expedice zkrátíme z původních 6 na 5 dnů.

Když jsme vyšli z ubytovny na dvůr, stála před námi hora, strmá jak hrom, a na špičce jí seděla bílá čepička. Vypadala tak vznešeně a neohroženě! Z tohoto ohromujícího pohledu nešlo odtrhnout oči. Asi od poloviny byly vidět úzké cestičky vedoucí šikmo nahoru. Nebylo mi jasné, jak po tak strmých cestičkách půjdeme. Vždyť bez opory se na skále přece nemůžeme udržet.

Zmocnila se mě panika. Najednou mé rozjímaní narušilo volaní na večeři. Ještě toalety. No to je konec! Turecký styl. Tak ty navštívím, až se zešeří. Vadilo by mi, kdyby na mě zíraly všechny ty oči, které se momentálně na dvorku ubytovny pohybovaly.

Je tu strašná zima. Pofukuje ostrý vítr a sluníčko pomalu zachází. Oblékáme všechno, co máme. Po jídle si jdeme hned lehnout, i když jsou teprve 4 hodiny odpoledne. Budík nastavujeme na půlnoc. Chybí mi tu pořádná kamna. Nezbývá než zalézt do spacáku i v oblečení a snažit se usnout.

Začíná nás bolet hlava. Vzala jsem si pilulky od bolesti a ležím se zavřenýma očima. Doufám, že mi medikamenty brzy zaberou. Přemýšlím, jak bych asi s takovou bolestí hlavy vydržela náročný výstup. Na protější palandě se objevila dvojice spolubydlících. Paní leží jako lata. Byla špatná už v předchozím táboře. Konečně usínám.

Najednou se v pokoji rozsvěcuje světlo. Je půl dvanácté v noci. Náš spolubydlící vstává. Jeho doprovod mu přinesl jídlo do postele. Kamarád nezamhouřil oka. Šel se podívat ven. Počasí je dobré, pofukuje vítr, ale je pořádná zima. Kamarád zalezl zpátky do teplého spacáku. Vůbec se nám do té zimy nechce. Náš spolubydlící vyráží. Jeho žena zůstává ležet.

Zavřela jsem oči, ale už nemohu spát. Za chvíli stojí u našich postelí Isák s Juliem a budí nás. Nejdříve vylézá kamarád. Pije teplou kávu. Hlava už nás nebolí, a tak jsme se začali chystat na cestu. Oblékáme si rukavice, čepice a na čelo nasazujeme čelovky, které ještě rychle zkoušíme. Jsme připraveni na tu nejtěžší procházku svého života.

6. den (čtvrtek)

Je půlnoc, a my vycházíme. Po chvíli začínáme prudce stoupat. Jdeme pomalu, jen co noha nohu mine. Jsme zadýchaní. Jdu ve stopách mého průvodce Isáka. Zastavili jsme se, abychom se trochu vydýchali. Isák se na mě podíval, usmál se a pokynul, že jdeme dál.

Začíná zpívat jakousi táhlou melodii. Na cestu nám svítí Měsíc, ale když se chci podívat na nebe nade mnou, vidím jen kamení. Jdeme šikmo ke skále. Každou chvíli uděláme kličku. Občas zaškobrtnu, ale Isák mě pořád kontroluje. Kamarád jde s Juliem. Špatně se mu dýchá, častěji odpočívá. Vzdalujeme se. Nad námi jde muž z našeho pokoje. Také často odpočívá.

Výstup má trvat 5 hodin. Zdá se mi, že jdeme už dlouho. Ptám se Isáka, jak dlouho ještě půjdeme. Dozvídám se, že jsme zhruba v polovině cesty. Nejraději bych se vrátila. Jsem strašně vyčerpaná. Nevidím cíl a jsem z toho deprimovaná. Isák si všiml, že už nemůžu. Vysvětluje mi, že teď už cesta nebude tak strmá, a podává mi láhev s vodou, abych se napila. Kamarád odpočívá daleko pod námi. Vidím jen dvě světýlka čelovek.

Isák mě pobídl, abychom šli, musíme se definitivně rozdělit. Nemůžu tak často odpočívat, protože mi začínají mrznout prsty na nohou a na rukách. Navíc po byť i krátkém usednutí na balvan, kterých je podél pěšiny rozesetých mraky, se mi těžko zvedá. Musím překonat únavu.

Isák mě bere za ruku a chvíli mi pomáhá do kopce. Spustila se mi rýma a každou chvíli si utírám nos. Vzpomněla jsem si na svého dědu (starého horala z Vysočiny), jak mi kdysi říkal, že když už nemůžu, tak musím chytit druhý dech. Tohle je jedinečná příležitost, jak to vyzkoušet. Zhluboka se nadechuji a intenzivně nasávám novou energii z představy, že cíl už je blízko.

Kamarád se mi ztratil z dohledu. Míjíme i muže z našeho pokoje a předcházíme ho. Pochopila jsem, že rychlá chůze s pravidelným a hlubokým dýcháním je jediná správná věc, kterou teď mohu udělat, jinak tady umrznu.

Cesta se mění spíše v hromadu rozsypaného kamení. Ptám se Isáka, kolik ještě cesty zbývá. Směje se a ukazuje mi rukama, že ještě kousek, kousíček. Podívám se nad sebe a žádné nebe nevidím. Cítím mírnou nevolnost a trochu se mi točí hlava. Mám žízeň. Ale cesta je tak náročná na výstup, že není možnost se napít. Zaklínila se mi noha mezi kamení. Isák mi podavá ruku a vytahuje mě.

Prolézáme mezi obrovskými balvany, které jsou čím dál větší. Podívám se nad sebe. Připadá mi, že nás to kamení každou chvíli zavalí. A najednou vidím díru a v ní světýlka. Je to nebe. Zrychluji tempo. Objímám poslední balvan, který mi stojí v cestě. Nade mnou stojí Isák a podává mi obě ruce. Vytáhl mě na okraj a oznamuje mi, že jsme tu.

Ještě kousek popojdeme a pak mne obejmul a potřepal mi pravicí, že jsem to zvládla. Potom rozepnul zelenou bundu a z boční kapsičky mi podává malou krabičku džusu. Mám úplně sucho v krku, jakoby mi četl myšlenky. Popíjím blahodárný mok a přitom se rozhlížím po okolí, kde to vlastně jsem. Jsou 4 hod. 15 minut. Vidíme, že jsme na okraji kráteru. Jdeme se podívat na cedule, kde je napsán název vrcholu "Gilimars point" s nadmořskou výškou 5 681 m nad mořem.

Dívám se dolů a hledám světlo. Přichází muž z našeho pokoje. Podávám mu ruku a gratuluji mu. Začíná mi být zima. Mrznou mi prsty na nohou , že už nemohu pořádně chodit. I ruce už necítím. Voláme do tmy, ale nikdo se neozývá. Až po chvíli slyšíme odpověď. Čelovka kamaráda se rozblikala. Já přepínám na červené světlo, abych mu odpověděla.

Čekáme na ně. Musíme se hýbat, je tu přes dvacet stupňů pod nulou. Konečně se vynořily dvě postavy. Byli to oni. objímáme se, fotíme se. Pomalu svítá, ale na úplný východ Slunce je ještě brzo.

Sebrala jsem pár kamínků z vyvřelé lávy do kapsy na památku. Dalo by se v cestě ještě pokračovat na nedaleký nejvyšší bod kráteru "Uhuru Peak" 5 895 m nad mořem, ale cesta by trvala ještě asi hodinu a půl a my jsme byli už hodně promrzlí. Proto jsme se domluvili, že půjdeme pomalu nazpátek.

Muž z našeho pokoje vyrazil s průvodcem dál. My jsme začali sestupovat. Cesta dolů trvala zhruba dvě hodiny. Po překonání kamenů byla cesta strmá a kluzká. Brodili jsme se kaší z rozpadlé a vysušené lávy, smíchané s pískem a sněhem. Sestup byl stejně náročný jako výstup.

Po dvou hodinách chůze strmou cestou nás začaly bolet kolena. Bylo to hodně nepříjemné. Skoro jsme si začali myslet, že stoupání bylo lepší. Pohled dolů byl bohužel zahalen do mlhového závoje. Slunce se ospale klubalo zpod mraků a snažilo se prosvítit mlhavou clonu, ale opar ne a ne ustoupit. Panorama pod Kilimandžárem jsme neviděli. Alespoň jsme měli klidné počasí, bez větru a deště.

Když jsme dorazili do tábora, byla tu vlezlá zima. Měli jsme nachystanou snídani. Teplá polévka nás nabila energií. Sbalili jsme si věci a připravili se na cestu do tábora, kde budeme spát. Partnerka našeho spolubydlícího už tu nebyla. Asi ji snesli na nosítkách.

Cesta ubíhala dobře. Šlo se z mírného kopečka a trvalo to 4 hodiny. V táboře jsme si dali se správcem pivo a těšili se na jediný program dne - zasloužený odpočinek. Bylo tady asi dvacet turistů, kteří se připravovali k odchodu pod Kilimandžáro. Když nás uviděli přicházet, sesypali se kolem nás a vyptávali se, jaké to bylo. My jsme jim vysíleně odpovídali, že to bylo OK a pokynuli na odchod zvednutím ruky. Snad se jim bude dařit a zvládnou to.

7. den (pátek)

Dnes, posíleni vydatným spánkem, jsme vstali brzy. Čekala nás cesta až do prvního tábora, odtud až na start, kde nás bude čekat auto. Je to celkem asi 30 km. Vyrazili jsme v půl osmé ráno a cesta trvala dlouhých 8 hodin. Já jsem měla problémy s kolenem. Při sestupu z Kilimandžára jsem si zřejmě natáhla vaz. Cesta nám proto trvala déle. Isák říkal, že se to stává. Už jsme neměli žádnou pitnou vodu.

Když jsme konečně došli do spodního tábora, sedli jsme si na louku a pili pivo. Bylo tady horko. Sluníčko nás provázelo téměř celou cestu. Úplně jsme se opálili. Také jsem zjistila, že mám omrzlinu na nose.

Těžko se nám zvedalo, když jsme měli vyrazit na cestu lesem ke vstupní bráně. Cesta byla příjemná, chládek a vlhko, které tu bylo nás zregenerovaly. Mně se ale šlo čím dál hůř. Isák se mě ptal, jestli mě má nést. Já jsem ale hrdě odmítla. Vidina čekající dodávky na parkovišti mě velmi lákala.

Když jsem dosedla do vozu, hned jsem si vyzula boty, aby si nohy odpočinuly. Okýnkem jsem sledovala krajinu kolem silnice a po chvíli houpání jsem zadřímla. Vzbudil mě až zpěv, kterým jsme vítali náš hotel, kde jsme měli věci.

Konečně si dávám sprchu a normální večeři. Po jídle jdeme do nedalekého baru a dáváme si u pultu pivo s tygrem. Mezitím se setmělo, jen rudý pás po západu slunce se táhl krajinou. Přehodila jsem si přes sebe lehkou košili s dlouhým rukávem, abych se chránila před komáry a moskyty.

Barový stůl je na otevřeném prostranství. I když je večer, je hic. Povídáme si s místními štamgasty. Jeden chlapík nám vypráví, že pochází z Německa, a že se tady usadil. Jeho žena je místní. Ukazuje nám fotku krásné černošky s dlouhými vyčesanými vlasy a dvěma holčičkami v náručí. Nikdy by už svůj způsob života neměnil.

Tanzánie je chudá, rozvojová země, ale je krásná a svobodná. Žije se tady především z turismu. To je tady pro ně hlavní džob. Chlapík, co se s námi dal do řeči, tady obchoduje. To tady také jde dobře.

Po chvíli se k nám přidal ještě jeden muž a vyptával se, jak jsme zvládli "Kili". Pak se chlapi pustili do hodnocení této báječné akce, zatímco já jsem, neznaje cizí jazyky, pokukovala po okolí a prohlížela si celou ulici, dům od domu a přemýšlela o tom, jak se tady asi lidem žije. Příbytky byly skromné, zalátané, jak se dá. Součástí téměř každého domu byl buď obchod, prádelna nebo bar, motorkářská dílna apod.

• Dokončení článku

Další související články: