Přes Kašperské hory, putování šumavským trojhradím

Pětidenní čundr přes Rabí, Kašperk a Velhartice (2)

Ještě hůř je později. U rotundovité kaple svatého Antonína Paduánského z roku 1939 si můžeme sice ještě vesele pískat, vše se změní za sochou známého šumavského spisovatele Karla Klostermanna v obci Javorník. Prudce se rozprší. Zalézáme do autobusové zastávky a zvažujeme, jestli se nepodíváme do blízké restaurace; než se rozhoupeme k činu, déšť trochu ustane. Vyrážíme tudíž do terénu, načež zas jednou zaúřadují zákony schválnosti. Jakmile kus popojdeme, přidá déšť na intenzitě.

Vracet se nemíníme, pršet přestává kousek za Úbislaví. Do obce Stachy přicházíme v pozdním odpoledni; proč to nepřiznat, jsme zvědavi především na rezervaci hřibů, která se od roku 1961 nachází na náměstí. Místo nás docela zklame. Přestože v okolních lesích roste nepočítaně hub, není to tady žádná hitparáda, vítají nás hlavně staré zahnívající kusy.

Další rozladění nám připraví občerstvovací podniky. V jediném funkčním zařízení, kde čepují pouze pivo, zjišťujeme, že v neděli večer ve Stachách nikde nevaří; jak se s tím vyrovnáme? Řešení prý existuje. Doporučují nám, že cca o kilometr a půl dál natrefíme na otevřený penzion, kde určitě mají něco k snědku. Bažíce po kusu teplého žvance vyrážíme daným směrem, příliš si nepomůžeme. Podnik v Říhově sice existuje, leč sdělují nám, že v neděli obsluhují pouze ubytované hosty. I tady nám ovšem radí, že máme pokračovat v túře, prý se nepovlečeme daleko.

Nakonec ujdeme ze Stachů rovnou pět kilometrů, než zakotvíme v Dobré chatě. Jak se ukáže, podnik si své jméno zaslouží, odcházíme z něj zcela spokojeni. Nocujeme jenom pár stovek metrů nad pohostinským zařízením, stan stavíme pod stromem na okraji louky.

Ráno si s námi počasí hraje jako kočka s chycenou myší. Přestože balíme za sucha, netrvá dlouho a po vyjití do terénu se rozprší, skropí nás krátký, ale vydatný liják. Naštěstí, jak se ukáže, víckrát se tento den s deštěm nesetkáme, naopak se krásně vyjasní.

Procházíme Churáňovem a klesáme do Losenického údolí, jímž protéká stejnojmenná bystřina. Ocitáme se v nádherné "divočině". Úzká pěšinka se klikatí vedle toku, překonáváme kameny i kořeny. Dostáváme se na Popelnou. Dočasně odkládáme batohy a stoupáme na Obří hrad, k němuž je nutno poznamenat, že klame názvem, neb hradem nikdy nebyl. Nacházelo se zde nejvýše položené hradiště u nás (1 010 m), ve druhém a prvním století př. n. l. zde sídlili Keltové. Dodnes jsou patrné zbytky kamenných valů, na nichž kdysi stávaly dřevěné palisády.

Vracíme se pro batohy a pokračujeme v túře; po poledni nás zdraví město Kašperské Hory, které se nejprve nazývalo Bergreichenstein. Obec založili na přelomu 13. a 14. století kvůli kutání zlata, jež těžili až do roku 1777. Centrum střediska představuje městskou památkovou zónu, snad nikdo nepřehlédne kostel a malebnou radnici. Zaskakujeme na oběd a dokupujeme v potravinách jídlo, zastávku následně činíme i u kostela svatého Mikuláše z roku 1330. Uvnitř prý stojí za zhlédnutí dřevěný malovaný strop, bohužel mají zavřeno. Plakat nebudeme, pokocháme se aspoň krásnými výhledy na nedaleký hrad Kašperk.

Scházíme k Otavě a až do večera v podstatě lemujeme řeku, první poutavý bod cesty představuje pozdně románský kostel svatého Mořice na kopci Mouřenín, který vybudovali v letech 1230-1240. Bohužel k němu přicházíme s křížkem po funuse. Od svatostánku, kde se konala jakási přednáška, odjíždí plno aut a objekt právě zavřeli, máme smůlu. Následují obce Annín a Nuzerov, končíme u jezu v osadě Červené Dvorce. Zabíráme na noc dřevěný altánek, jehož střecha nás ochrání před deštěm; jak se ukáže, jednáme prozíravě. V noci sprchne.

Drobně mží i ráno, od pokračování v treku nás zhoršené počasí neodradí. Stoupáme na Svatobor (845 m), čímž se dostáváme nad dříve navštívenou Sušicí. Na kopci stojí turistická chata s rozhlednou, bohužel k ní coby ranní ptáčata přicházíme příliš brzo. Otvírají až za půl hodiny (v deset), pročež si návštěvu odpustíme. Možná nás to nešlechtí, ale pochybujeme, že obsluha přijede včas; s mírným odstupem se navíc prudce rozprší. Teď už by nemělo smysl šlapat na věž, zhoršila se viditelnost.

Ve Svojšicích pro změnu svítí sluníčko, a tak si v klidu můžeme zvenčí prohlédnout věž tvrze ze 14. století, na niž navazuje zámeček vybudovaný v 18. století. Jelikož objekt patří soukromníkovi, interiéry se nenavštěvují.

Přes Cihelnu přecházíme do Velhartic, navštěvujeme místní hrad. Založili ho ve 14. století a mezi nejznámější majitele patřil pan Bušek, který byl od roku 1355 komorníkem a důvěrníkem Karla IV. - věřím, že snad každý zná báseň, jak ti dva zasednou k dubovému stolu a rozjímají nad kvalitou českého vína.

Kupujeme si samostatnou prohlídku bez průvodce a procházíme nádvořím, nad nímž se táhne mohutný kamenný most, který spojuje věžovitý palác (Rajský dům) s hranolovitou hláskou zvanou Putna. Ojedinělý prvek hradní architektury působí neskutečně, dobrovolně přiznám, že ani s odstupem plně nechápu, proč ho zbudovali. Následně zhlédneme výstavu věnovanou třicetileté válce a "kariéristovi" Martinu de Hoeff Huertovi, který získal hrad Velhartice do svého držení za služby císaři v pobělohorské době (1628).

Závěr prohlídky si zpestříme návštěvou restaurace, opouštíme ji po přepršce. Ačkoliv vysvitlo sluníčko, dlouho si paprsků neužijeme. Po zbytek dne se střídavě vyjasňuje a vzápětí zběsile lije, navzdory konci září nastalo pravé aprílové počasí. Jednou jsme dokonce přinuceni zalézt pod střechu chatky, neb kapky bubnují s nevídanou intenzitou, promokli bychom na kůži.

Navzdory nepříznivým podmínkám zavítáme ke zřícenině gotického farního kostela svatého Bartoloměje, načež vyvstává otázka, kde složíme hlavy na noc. Chtělo by to nějaký úkryt. Na rozcestí Kašpárkovna nic nenalézáme, se setměním scházíme do obce Střeziměř. Tam se na nás usměje štěstí. Zalézáme pod střechu přístřešku u dětského hřiště, tady nespadne jediná kapka.

Ráno pokračujeme přes Křištín na Klatovy, mírný zádrhel nastává u Luhů. Turistická i cyklistická stezka je uzavřena, protože ji protíná budovaný obchvat města; nezbývá nám, než si dobře kilometr zajít. Navíc, jako by bylo překážek málo, zase se rozprší. Poslední úsek túry ale dojdeme, i kdyby čert na koze jezdil.

Dostáváme se do města, jež za svůj název vděčí buď pařezům (klatům), nebo dutým špalkům pro včely. Pojmenovali tak původní ves, vedle níž založil král Přemysl Otakar II. v letech 1260-63 stejnojmenné město, aby v oblasti upevňoval své pozice. Za husitských válek se jednalo o kališnickou baštu a později občané podporovali Jiřího z Poděbrad, výrazný rozkvět nastal v 16. století. V roce 1547 šlo o sedmé nejbohatší sídlo v Čechách.

Nic ale netrvá věčně. Protože Klatovy podporovaly povstání českých stavů, obsadilo ho roku 1620 císařské vojsko a s příchodem jezuitů v roce 1636 nastala tvrdá rekatolizace. Ta způsobila, že hlavnímu náměstí kromě Černé věže dominuje i jezuitský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a svatého Ignáce.

Míříme k němu a obcházíme ho; navštěvujeme katakomby, které vybudovali v letech 1656-1676 jako součást kostela a gymnázia. Na místě pohřbívali členy jezuitského řádu i jejich podporovatele z řad místní šlechty, měšťanů a vojska; v letech 1676-1783 do něj uložili na dva tisíce zemřelých. Ukládání do krypt zakázal až v roce 1784 císař Josef II.

Největší "atrakci" podzemí představují mumie, kterých se do dnešních časů dochovalo třicet osm, původně jich bylo víc. Úbytek nastal na počátku minulého století, jelikož došlo k poškození důmyslného ventilačního systému, který se výrazně podílel na procesu přirozené mumifikace těl.

Kromě nebožtíků spatříme dobové listiny a historické předměty; dokumentární filmy objasní minulost města a připomenou zdejší významné osobnosti. Katakomby mají i cisternu na vodu a seznámíme se i se spouštěním rakví do kdysi nepřístupných krypt.

Návštěvu podzemí lze spojit i s prohlídkou kostela, leč tolik času nemáme. Odebíráme se na nádraží a toulky příjemnými končinami nadobro končí; vlakem se vracíme domů.

• Předchozí (1.) část článku