Trek po bývalé státní hranici I. ČSR na Zakarpatí

Po hranicích I. ČSR na Zakarpatí (2)

A právě tento hřeben nám bude dělat společníka po další dny naší expedice, neboť se budeme snažit jeho běh stále sledovat až do oblasti Jablonického průsmyku, kde předpokládáme zakončení etapy. Dnes jde jen o hranici oblastí v rámci Ukrajiny, tedy Zakarpatí (P. Rusi) na jihu a Ivanofrankovské (a později Lvovské) oblasti na severu, tj. na straně někdejší východní Haliče. A naším vytčeným úkolem je prozkoumat, co se dochovalo z někdejšího vyznačení státní hranice ČSR a Polska, které sem bylo umístěno ve 20. letech minulého století.

Hraniční úseky a základní hraniční znaky na hranici Stoh - Bohumín

Nyní něco hraniční teorie jako entrée k dalšímu povídání. Celá čsl.-polská hranice (Stoh-Bohumín) byla rozdělena dohodou států na tzv. hraniční úseky, na jejichž počátcích (číslováno bylo od Stohu) byly umístěny tzv. základní hraniční znaky (ZHZ), nesoucí římskou číslici v čitateli (na Stohu č. I) a ve jmenovateli arabské číslo následujícího "hlavního" pod-úseku, na Stohu tedy č. 1. ZHZ byly mohutnější a vyšší hranoly (na trojmezném Stohu válec) nesoucí po stranách iniciály (ČS, P - písmeno přivráceno do dotčeného státu) a státní znak dotčeného státu, na straně ČSR v dané oblasti letopočet 1920 a na straně Polska 1923.

• Předchozí část článku

Na vrcholu hranolu byla měřická značka (křížek) a směrové značky (čárky vyznačující směr hranice k následujícímu a předchozímu kameni). Následující ZHZ (II/1) byl na Hoverle, bohužel se nedochoval. Hraniční úsek byl rozdělen na menší "hlavní" pod-úseky, které byly vyznačeny na okrajích hlavními hraničními znaky (HHZ), umístěnými zpravidla na vrších případně i v sedlech či na jiných významných místech hranice. Byly o něco menší než ZHZ, hranolové, nesly arabskou číslici (první HHZ za Stohem má č. 2), iniciály, zmíněné letopočty a samozřejmě i křížek a směrové značky.

No a "hlavní" pod-úsek byl rozdělen na "mezilehlé" pod-úseky, vyznačené na okrajích mezilehlými hraničními znaky (MHZ), v takové hustotě, aby bylo vidět od jednoho znaku na druhý, v dané oblasti cca 50-100 m. Tyto cca 40 cm vysoké kameny nesly jen křížek, směrové značky, iniciály (někdy větší, někdy menší) a samozřejmě číslici (v čitateli číslo nejbližšího předchozího hlavního kamene a ve jmenovateli své pořadové číslo).

Linie vypadá takto (čísla uvedena jen jako příklad): Stoh ZHZ I/1 - následuje MHZ 1/1, pak MHZ 1/2, MHZ 1/3 atd., poté HHZ č. 2, pak samozřejmě MHZ 2/1, 2/2 atd., HHZ č. 3, MHZ č. 3/1, 3/2 atd. A za posledním MHZ již následuje ZHZ II/1 (vrchol hory Hoverly). Poté bude následovat MHZ 1/1, 1/2 a opět HHZ č. 2 atd. Tento typ vyznačení se používal (s některými menšími obměnami) na všech čsl. hranicích a používá se i dnes na st. hranicích ČR a SR (s výjimkou oné hranice SR s Ukrajinou).

Váňu hledání hraničních kamenů nadchlo

Před dalším postupem jsem Váňovi objasnil výše uvedené číselné schéma. Váňa si to vzal k srdci a hledání kamenů ho nadchlo. Ukázal se jako výborný společník pro takovou operaci a stal se skutečným pátračem, kdy, stejně jako já, nahlížel pod smrčky, do kosodřeviny či hleděl dále kupředu, jestli už nějaký kámen nevidí. Takto jsme začali kameny vyhledávat a každý nalezený jsme katalogizovali, tj. číslici, kde se nachází a případně i v jakém je stavu. Číslice jsou zpravidla čitelné, byly totiž tesány (stejně jako křížek, směrové značky a iniciály, případně i znaky a letopočty) přímo do kamene.

Kameny kdysi nesly i příslušný nátěr, nyní již nedochovaný. Váňu dokonce napadlo, že příště bychom mohli vzít barvy a vybraný zachovalý hraničník uvést do původního stavu, jako historickou památku. Mně to napadlo již dříve taky, ale ocenil jsem, že s tím přišel nahlas právě Váňa. Dohodli jsme se, že připojíme i tabulku v ukrajinštině a v angličtině, o co v minulosti šlo.

V povznesené náladě navečer sestupujeme ze Stohu, již ve směru někdejší čsl.-polské hraniční linie. Kameny zde nenajdeme, buď se nedochovaly, nebo jsou skryty ve vysoké trávě (bylo by to na další podrobnější zkoumání). Za následujícím sedlem následuje menší návrší, jmenuje se Radul, které traverzujeme (přece jen jsme už dost utahaní) a kousek za ním si najdeme místo na stan, u prvního znaku za Stohem, co jsme našli, MHZ 4/5 (přesněji: iniciativně ho pod smrčkem našel Váňa). V pozadí se tyčí hora Pop Ivan (Černá hora), náš hlavní cíl zítřejšího dne. Na ohni si uvaříme čaj, poklábosíme, shrneme poznatky dne a jdeme si zdřímnout.

Doplňuji průzkum hraničních kamenů

Ráno vstanu za rozbřesku, je opět nádherné počasí a vydrží celý den (22.8.). Váňu nechám spát a nalehko, jen s fotoaparátem, zápisníkem a palicemi se vydám prozkoumat včera traverzované návrší, abych doplnil průzkum kamenů. Najdu však jen hlavní kameny č. 2 a 3 a jeden mezilehlý znak. Ostatní znaky buď vzaly za své (příroda či člověk), nebo jsou někde více skryty a prostě jsem je nenašel. Ale nalezené HHZ a MHZ samozřejmě obohatily náš katalog. Poté probudím Váňu a po chutné snídani vyrážíme dále.

Hřeben je dále zvlněn, a travnaté úseky se zde střídají s lesnatými. Turistická cesta zde nevede vždy přesně po hřebeni, zatímco hranice sleduje stále přesně rozvodí (platí to pro celý podkarpatoruský úsek). Některé kameny najdeme, ale v některých místech, kde by být měly, nejsou, patrně již vzaly za své. V jiných místech je zase hustší les, takže jdeme spíše po turistické cestě a zdokumentujeme jen ty, co vidíme, s tím, že hledání dalších by bylo na zvláštní expedici a další průzkum hustého lesa. Dá se předpokládat, že se v lese zachovaly, svědčí tomu i to, že dále za Hoverlou prochází pěšinka více hřebenem a v hustém lese sledujíce pěšinku jsme kamenů našli poměrně dost.

Před výstupem na Pop Ivan Váňa iniciativně sestoupí o něco níže k potoku a nabere drahocennou vodu. Občas je voda i v pramenech při hřebeni, ale zase jich není tolik. Prameny jsou vyznačeny tabulkou (ukrajinsky a anglicky); v jednom případě jsme pramen hledali, ale nenalezli jsme ho. Neseme zpravidla 3 litry vody na osobu.

Výstup na Pop Ivana

Takto se dostaneme až ke stoupání na Pop Ivan. Nejprve dosáhneme vršku před ním, Vaskulu, porostlého kosodřevinou a za následujícím sedlem s HHZ č. 15 již mizí kosodřevina a nepočítaje trávu i další vegetace a až k Hoverle následuje nádherný hřebenový (a přehledný - ke hledání kamenů zvláště) úsek, kde se střídají nižší i vyšší vrchy (z nich zejména Pop Ivan a Hoverla překonávají 2 000 m), buď travnaté, nebo kamenité. Trochu jako v Nízkých Tatrách či na Malé Fatře nebo Velké Fatře. V tomto úseku se kameny dochovaly v poměrně velké hustotě, v některých partiích je linie MHZ kompletní.

Nejvýchodnější místo 1. ČSR

Nádherné počasí (vydrží i následující den) dodává pochodu na lesku a nám na radosti. Od č. 15 vede hřebínek na Pop Ivan. Zde se nacházel HHZ č. 16, bohužel, jak zjistíme, není již dochovaný. Na Pop Ivanu se nacházelo nejvýchodnější místo ČSR. Na někdejší polské straně se nachází rozsáhlé (zdaleka viditelné) ruiny astronomicko-meteorologické observatoře, kterou tady postavili Poláci v l. 1936-1938; stavba také za polské správy začala sloužit svému účelu. Poláci o ni přišli v r. 1939, kdy území přešlo na SSSR; uvádí se, že se zde meteorologická pozorování konala až do r. 1941. Poté byla stavba opuštěna a postupně propadla zkáze.

Mohutnost stavby svědčí o tom, že šlo o velké vědecké pracoviště. Navíc ve skvělé poloze, těch pár vesniček kolem níže v dolinách nevytváří prakticky žádný světelný smog. V poslední době se vedly na Ukrajině, dokonce za účasti polské strany, vážné úvahy o tom, že by se observatoř mohla obnovit. Zatím však bez výsledku.

I my dva jsme samozřejmě hloubali nad případným dalším provozem observatoře, neboť by to jistě byl významný příspěvek k rozvoji ukrajinské astronomie (lepší místo k pozorování by se na Ukrajině patrně těžko hledalo). Probrali jsme to také se skupinou ukrajinských studentů, kteří řekli, že se zkusí poptat na Ševčenkově univerzitě v Kyjevě.

A pro zajímavost, při výstupu na Pop Ivan jsme potkali dva turisty od Drážďan, kteří se nás ptali, co je to za hrad (tak jsme uvedli jejich představu na pravou míru) a taky jsme jim řekli, k jejich údivu (ČSR a Polsko až tady?), co znamenají ty hraniční znaky po cestě. Vystoupíme na válcovou věž, v níž se nejspíše kdysi nacházel teleskop, odkud je nádherný pohled na okolí.

K věži přiléhá kameno-cihlová stavba (cihly dělala firma Reiss, jak je vidět z nápisu na nich), v níž se nachází řada místností (bez střechy), propojená spojovací chodbou s věží. U stavby jsme také potkali dva místní hochy, kteří kolem procházeli s metrem a vyměřovali vzdálenosti. Na dotaz, proč tak činí, se nám dostalo odpovědi, že jsou vědci a chtějí se dovědět o stavbě co nejvíce informací.

Hřebenovka Černé hory

Po cestě potkáváme řadu lidí, jak Ukrajince, tak Rusy (až z Petrohradu) a samozřejmě i Čechy. Ukrajince často zajímá, jak jsme se my dva s Váňou dali na cestu dohromady. Jeden skutečně mladík a druhý již blížící se věku střední generace. Jeden Ukrajinec, druhý Moravák (mimochodem jako Valach rodem z Karpat). Jak? Odpovídám: vzal jsem si jeho sestru. To místní vždycky pobaví - samozřejmě v dobrém (Ukrajinky jsou hezké holky, pravda hochu z ČR?, říkají mi). No a když zjistí, k čemu máme ten zápisník, hustě již popsaný čísly hraničních znaků, říkají, vy Češi se chodíte dívat, kde vám to kdysi patřilo, že? No a já na to: "A vy teď chodíte tam, kde to dneska patří vám".

V přátelských rozhovorech tak cesta plyne a další a další kopce a hraniční kameny, které se na nich dochovaly, mizí za námi a v našem katalogu. Za Pop Ivanem tak přejdeme několik dalších vrchů (mezi nimi ostrou pyramidální Dzembronju) a za soumraku si postavíme stan na hřebeni, stylově poblíž nejbližšího kamene, na někdejší československé straně. Jeho hranolová silueta se i v noci krásně jeví na hřebínku. V noci se věnujeme i pozorování hvězd, které se tady ve výšce, bez světelného smogu, jeví v neskutečné nádheře.

Cesta k Hoverle

Další den cesta pokračuje po zmíněném otevřeném hřebeni směrem k Hoverle. Turistická cesta ne vždy vede přesně po hřebeni. Vzhledem k otevřenosti terénu ovšem my dva sledujeme přesně hřeben, abychom mohli dokumentovat hraničníky, kterých je tu skutečně hodně. Zajímavé je, že tudy zpravidla vede menší stezička, říkáme jí cesta šílenců (takových hraničních maniaků jako jsme my dva), takže je zjevné, že si celý hřeben a patrně i hraničníky v celé délce nechtějí nechat ujít i jiní návštěvníci.

Na hřebeni si všimneme v řadě míst zákopů, často upraveně vyskládaných kameny, němých svědků zjevně z doby I. světové války. Vrch Menčulu je jimi dokonce obehnán v několika liniích nad sebou. Občas narazíme i na zbytky ostnatého drátu. Na Menčulu se tyčí dochovaný hlavní mezník a hned pod ním Váňa najde další místní zajímavost.

Řekli byste, že ve výšce skoro 2 000 m najdeme přímo na hřebeni vodu? Asi ne. Nás to také udivilo. Pod vrškem zeje díra do skály, po stranách ještě se zbytky výdřevy. V díře, do níž Váňa vleze, najde zdroj čisté a vynikající vody, která obohatí naše již poloprázdné láhve. Není vyloučeno, že pramen byl získán uměle, pomocí dynamitu za války. Obránci zákopů samozřejmě potřebovali zdroj vody.

Za Menčulem přejdeme další vrchy, mj. Rebru a Turkul, a konečně staneme v sedle pod Hoverlou. Je již k večeru, ale vydáme se směle na vrchol. Z této strany se nejvyšší hora Ukrajiny (2 061 m) jeví jako vrch homolovitého tvaru. Při výstupu zahlédneme i několik hranečníků, včetně posledního MHZ, již těsně před vrcholem, podle něhož určíme místo, kde kdysi zjevně stál někdejší II/1 (dnes je na tomto místě zafixovaná deska s měřickou značkou - křížkem). Hranice se zde lomila v cca 100 stupňovém úhlu od jihovýchodu na severovýchod.

Na vrcholu Váňa s pomocí buzoly a mapy určí další směr hranice a skutečně se trefí. Vršek je zahalen mlhou, takže nevidíme na okolní vrchy, ale viditelnost na blízko je solidní. Na vrcholu je plošší plató, kde kromě uvedené desky s měřickou značkou najdeme i vlajkový stožár, na který místní právě upevňují ukrajinskou vlajku (před zítřejším Dnem nezávislosti Ukrajiny, zrovna nastává 20. výročí), a dále i cca 3-4 m vysoký betonový pylon, jakož i pomník s deskou na počest Juščenka, obsahující i prsť z různých částí země, v horní části dekorovaný bíločerným trojzubcem (trojzubec "trizub" je součástí st. znaku Ukrajiny, je spojován i s rurikovskou dynastií).

Juščenko zde jako prezident byl, nechal se vrtulníkem vysadit v sedle pod horou a zbytek došel pěšky. Po dokumentaci vrcholu (já jsem zde poprvé, Váňa počtvrté - ale vždy vystupoval mimo hraniční linii, po níž vystoupal nyní) sestoupíme po hraniční linii se zachovanými mezníky až k HHZ 2 (od Hoverly jde již tedy o II. hraniční úsek), nacházející se na travnatém platu pod Hoverlou (odtud se jeví Hoverla trochu jako Říp nebo Medvědí hora na Krymu). Zde si postavíme stan a strávíme zde další noc.

Den nezávislosti

Další den, 24.8., je na Ukrajině státní svátek, již zmíněný Den nezávislosti. Vstanu již za rozbřesku, za nádherného počasí, kterému mj. vévodí inverze s mlhou v dolinách. Prozkoumám širší okolí našeho tábora a sleduji, že na vrchol již tak brzy ráno stoupají první nadšenci (byli to ti, co tam včera věšeli vlajku). Poté vzbudím Váňu a oba dojdeme k závěru, že při tak nádherném počasí se vyplatí na vrchol Hoverly vylézt ještě jednou.

Takže jen nalehko s palicemi a fotoaparátem opět dosáhneme vrcholu. Zatím je zde jen málo návštěvníků. Jsme pozdraveni těmi, co zde již jsou: "Ukrajini slava!" Odpovíme, jak se sluší a patří: "Herojam slava! (Sláva hrdinům!)". Na vrcholu zní nejen ukrajinština, ale i ruština (z úst místních Ukrajinců, ale tak už to na Ukrajině chodí, někteří ukrajinsky, jiní rusky - ale vlastenci jsou všichni).

• Pokračování článku