Karavanky, přechod Karnských Alp ve slovinských Alpách

Přehlížený slovinsko-rakouský hřeben

S přítelem jsme měli týden na podzimní výlet. Kamarádka nadhodila, a co Slovinsko? Super! Člověka první napadne Triglavský národní park. Ale co když nechce slézat ferraty a přespávat v drahých horských chatách? Pak se stačí zahledět přes údolí - na Karavanky.

Cesta do Slovinska je snadná. Přímý vlak sice zrušili, ale stále se tam lze dostat s jedním přestupem z Brna za necelých 9 hodin. Kvůli výrazné slevě máme lístek až do Ljublaně, ale vystupujeme už v Jesenici. Jesenice je menší město v hlubokém údolí řeky Sava Dolinka. Nakoupíte zde, je tu íčko, ale za větší pozornost nejspíš nestojí.

Jesenice, Planina

V Jesenici nás hned na zdech podchodu na nádraží přivítal zdejší symbol - narcisy, které na jaře zdobí především vrch Golica. Ranní autobus jedoucí do vísky Planina pod Golico nám ušetřil dobrých 400 m výškových stoupání. Odtud jsme se rozhodli vydat po neznačených cestách, které ukazovala naše mapa (Karavanke 1:50 000), do sedla Jekljevo.

Lidem bez dobrého orientačního smyslu a touhy prodírat se přírodou bych to nedoporučila. Brzy jsme šli spíš po zvířecí pěšině podél Beliho potoka. Když jsme ho museli opustit, tak jsme naštěstí narazili na ovčí stezku, která nás dovedla až k pastevecké chalupě.

Golica

Dál do sedla jsme opět pokračovali po ovčí stezce, prudkým svahem, s krásným bukovým lesem s "fajfkovitými" kmeny a v jednom místě i lavinovou dráhou. V sedle nás uvítala jedna z typických tváří Karavanek - spasená horská louka.

Vlastně celá Golica (1 835 m n. m.) - holý vrch - je spásaná. Ovce spolu se žlutozobými kavčaty nás přivítaly na vrcholu. Krásu výhledů budete muset prověřit sami, neb my jsme zde stáli bohužel v mraku a postupně začínalo pršet…

Koča na Golici

S úlevou jsme při sestupu spatřili chatu Koča na Golici. Stejně jako v Julských Alpách se zde nacházejí horské chaty - koči. Na rozdíl od Triglavského národního parku jsme ale nikde nezjistili, že by v Karavankách bylo zakázáno stanovat. Litr sladkého bylinkového čaje stojí 3,5 euro, ale v tom nečase je skoro k nezaplacení.

Déšť snad trochu ustal, do setmění ještě nějaký čas zbývá, takže pokračujeme víceméně vrstevnicovou cestou dál. Najít ve vrcholových partiích Karavanek jakž takž rovné místo na stan (pro 2-3 lidi) je úkol jen pro zkušené. Mimo sedla skoro nemožné, nicméně před sedlem Suha se nám podařilo jedno objevit. Osvědčilo se - déšť nás přinutil zde vytrvat až do příštího odpoledne.

Sedlo Kočna

Za odlesněným sedlem Suha cesta obchází lesnatý Ptičji vrh a pokračuje na větší odlesněnou enklávu, sedlo Kočna. Cinkající kravky, i pár koníků, napajedlo, níž chalupa a od ní cesta do údolí. Výhledy na neuvěřitelně strmé skalnaté svahy padající do Rakouska.

Čtěte také: Karavanky aneb fotovíkend na hranicích, hory ve Slovinsku

Zatímco slovinské svahy Karavanek jsou sice hodně strmé, ale stále travnaté či lesnaté, tak při výstupu z Rakouska se nevyhnete via ferratě. Klečí, pěšinou rozšlapanou od dobytka (v našem případě pořádně blátivou), jsme se dostali na Belskou planinu s opravenou pasteveckou chalupou a stádečkem koní. Malebné.

Belska planina

Těším se tu z prvních hořečků. Menší fialově kvetoucí (na podzim!) rostliny jsou u nás velmi vzácné, ale v Karavankách by jich člověk napočítal minimálně desetitisíce. Tradiční pastva a vápencový podklad jim svědčí. Další cesta, v zásadě po vrstevnici, je překvapivě upravená, širší, kamenitá. Končí na planině Seča, kde je malý pastevecký příbytek s přístupnou předsíňkou, snad pro nouzové ukrytí.

Tady bylo se dalo říct: konec srandy, začínají hory. Stoupáme po turistické pěšině suťovým svahem zvolna vzhůru a na závěr se několika serpentýnami vyhoupneme na další level.

Poblíž je plochý vrchol Kamnitnik o výšce 1 858 m (s pěkným výhledem) a v této výšce a výš vede naše další cesta. Bohužel vám zde nemůžu popsat ty nádherné výhledy, které hřeben Belšcica určitě nabízí, protože jsme vešli do mraku a ten den z něj už nevyšli. Akorát nás občas překvapilo, když jsme zjistili, že nás kamenitá pěšina dovedla na samotný kraj srázů padajících do Rakouska.

A tak v mlze, mraku, za mrholení a postupně i deště, jsme s počínajícím večerem došli pod Stol, nejvyšší horu Karavanek (2 236 m n. m.). Překvapivě je tu u rozcestí obnovená studánka. Místní značení (červené kolečko s bílým středem nebo podélná varianta) je dobré, když jdete za hezkého počasí po horském hřebeni a nemáte kam uhnout. Prudce nahoru se ukázalo jako správná varianta.

Prešernova Koča

Zpocení v nepromokavém oblečení jsme stanuli před chatou Prešernova Koča na Malém Stolu. Za studený vícelůžkový pokoj 18 euro/osoba/noc. Nic jiného nám ale nezbývá, padá tma, leje, a okolo jsou jen prudké kamenité svahy. A jako perlička: vařit se smí jen venku.

Stol, nejvyšší hora Karavanek

Další den byl odměnou za předchozí příkoří. Pozorujeme od chaty východ slunce nad vrcholky Karavanek a přes údolí jsou krásně nasvícené vrcholky Julských Alp. Přívětivé bílé mráčky se povalují okolo a příliš nebrání ve výhledech. Zdoláváme Stol, kde potkáváme za náš výlet prvního turistu.

Z nejvyššího vrcholu nezbývá než jít dolů a to minimálně dobrých 500 metrů výškových. Pěšina suťovým svahem se občas trochu sype pod nohama, až si člověk zapomíná užívat, že právě prochází ukázkovým ledovcovým karem.

Sestup

Ani ujíždějící kameny pod nohama mi ale nezabránily všimnout si fialovomodrých kvítků rostoucích přímo ze skály. No ne! To snad musí být zvonek Zoysův, který roste jen v Alpách na italsko-rakousko-slovinském pomezí. Suť ne suť, tasím foťák a přítel trpělivě usedá opodál, než zvěčním ty zvonečky zakončené podivnou chlupatou hubičkou.

Sestup ze Stolu snad nemá konce. Už jsme zase v kleči, když se konečně přehupujeme na protější svah vrcholu Vrtača. Pozvolně stoupáme pěšinou v pevné suti až ke krátkému prudkému skoro horolezeckému výstupu, který obzvlášť s velkými baťohy není nijak příjemný.

Vrtača

Nahoře je okolo pěšiny trávník a tak usedáme a obědváme. To neujde pozornosti hejnku kavčat, která si sedají jen pár metrů od nás a zvědavě okukují, zda nezbyde něco i pro ně. Naši pozornost upoutaly pro změnu dva pohybující se objekty v protějším svahu. Medvědice s medvídětem??? Ale ne, jenom kamzíci.

Na rozcestí k vrcholu Vrtači necháváme v kleči ukryté batohy a vyrážíme vzhůru. I na lehko cesta na 2181 m n. m. vysoký vrchol trvá skoro hodinu a půl. Na vršku se jako hromosvod tyčí obří cepín. Výhledy jsou spíš průměrné, tak se aspoň zapisujeme do vrcholové knihy. Tu zde najdete na každém významnějším vrcholu.

Z Vrtači se musí sejít tou samou cestou. Mizíme zase v mracích a pozvolna klesáme úbočím Vrtači přes suťové pole až do nízkého smrkovo-modřínového lesa. Jsme nedaleko chaty Dom na Zelenici. Stanujeme v skrytu lesa, ale jen kousek od turistické stezky a také sjezdovky.

Karavanky, orientační mapa

Sestup k tunelu Ljubelj

Ráno nás čeká další klesání. Po zpevněné cestě od chaty scházíme k hraničnímu přechodu a tunelu Ljubelj. Je tu pár domků, kostelík sv. Anny, ale kloudný obchod s jídlem tu nehledejte. Stoupáme mnoha serpentýnami po staré silničce, která dříve spojovala Slovinsko a Rakousko přes sedlo.

Ze svahu se v několika místech řítí potůčky a neohrabaně tu leze alpský mlok černý. My už taky sotva lezeme, když se konečně za poslední zatáčkou objevuje turistická chata v sedle. Procházíme kolem ní do Rakouska, kde za chvíli potkáváme turistickou značku a uhýbáme po ní na hřebínek dál na východ.

Kritické místo s lanem a pak pastvina

Kluzkou blátivou pěšinou pomalu vzhůru, lesem, který se postupně rozestupuje, po kraji srázu, … a žebřík na skálu! Co je za ním? Posílám přítele na výzvědy, protože "na těžko" si moc netroufám. Prý ještě jedno kritické místo s lanem a pak pastvina a místo na stan. Nevěřím, dokud to sama nevidím. Na pastvině jsme se potkali s párem tetřevů. Mlčky jsme je pozorovali, dokud si nás nevšimli.

Budíček s výhledem na slunkem ozářenou Vrtaču. Bohužel to byl první i poslední slušný výhled toho dne, zase jsme v mracích. Další cesta je sice blátivá, ale pastvinami. Po hřebínku vede plot, snad aby krávy nepřekračovaly hranice.

Rozcestník pod Košuticou neboli Babou. Od něj pěšina nemilosrdně stoupá vzhůru, z nízkého lesa, přes kleč až jdeme zase jen kamením, které občas rozsvítí červený koberec rostliny medvědice. Mraky na vrcholu se občas roztrhnou, pod námi lítá orel.

Pohled ve směru cesty potvrzuje, co říká mapa: via ferrata (skála, lano). Tím tedy končí naše pouť po Karavankách, východní část pohoří s ferratami zkusíme třeba někdy příště. Scházíme na planinu Korošica a odtud po sjízdné cestě až dolů do údolí. Je sice už kolem páté odpoledne, ale stopem a následně busem jsme do tmy v Ljublani, kterou si ještě chceme prohlédnout.

Další související články: