Železné hory a Kaňkovy hory, turistika

Údolí Doubravy a Kaňkovy hory

Tenhle výlet vybrala přítelkyně, protože poblíž Pařížovské přehrady se nachází stezka s několika schránkami pro vyhledávací hru geocaching, které se účastní. Za místo startu i cíle jsme zvolili Třemošnici, ospalé městečko v srdci turistikou zatím nepolíbených Železných hor.

O půl deváté vyrážíme z autobusového nádraží v Třemošnici. Průvodcem nám bude žlutá značka, která nás podél Zlatého potoka vyvádí z městečka do lesa. Příjemný chládek v lese je mnohem příjemnější.

Na rozcestí Pod Luhy na chvíli usedáme na lavičku. Začíná mrholit, takže dlouho nemeškáme a scházíme dolů k řece Doubravě. Je zakalená a plná vody, což je pozůstatek nedávných silných dešťů. Po pěkné cestě lesem podél řeky cesta ubíhá možná až příliš rychle a po dvou kilometrech nás vyvádí do volné krajiny. Sluníčko zas svítí na plný výkon. Krátce si vychutnáváme na pěkný pohled na hřeben Železných hor, které takhle zezdola, z roviny, vypadají jako skutečné hory.

Čtěte také: Turistická mapa online, Železné hory

Polní cesta nás dovádí na okraj obce Pařížov. V dálce na kopci přes ves v údolí je vidět místní románský kostelík sv. Maří Magdalény, postavený roku 1127. Prohlédneme si ho jen zdálky a pokračujeme po asfaltce na rozcestí u přehrady Pařížov. Je tu informační tabule a lavička, na které chvíli posedíme.

Následně nás vyšlapaná pěšina přivádí blíž k přehradě, takže si mohu udělat několik fotografií. Vodní dílo je to sice malé, ale o to krásnější. Zajímavá je nejen kamenná hráz se dvěma věžemi ale i samotná vodní plocha, kroutící se mezi skalnatými svahy. Mimo to tu panuje úžasný klid rušený jen několika rybáři.

V lese u přehrady je rozcestí s modrou značkou, odkud se vydáváme směr Běstvina. Předtím si ještě projdeme již zmíněný okruh se schránkami na geocaching, který měří asi tři kilometry. Zprvu nás vede po modré značce dál pěkným údolím podél Doubravy, a následně se vracíme zpět po rovné neznačené cestě v mapách zvané Zelená cesta.

Modrá značka do Běstviny nás provádí nepěkným, zarostlým lesem po příjezdové cestě k tábořišti u Hlubošského rybníka. Po ní jezdí jedno auto za druhým, takže se jim na lesní cestě musíme neustále vyhýbat. Ještě že je to jen pár set metrů.

Krátký kousek jdeme po silnici a pak krásnou starou alejí s jedním ohromným památným dubem, která nás přivádí na hráz Zástodolního rybníka. Lavička je na sluníčku, tak si sedáme na beton u zábradlí přepadu a obědváme.

V Běstvině nás vítá mrtvolné vedro a jelikož jsme zde byli již několikrát, jedinou pozornost věnujeme rozcestníku. Půjdeme po modré značce na hřeben Železných hor, na Javorku, tudíž musíme doprava. Stoupáme po silnici ke kostelu. V polední vsi panuje strašné vedro, které vysává hodně sil. Ještě že brzy odbočujeme do stinného údolí Běstvinského potoka, podél něhož stoupáme vzhůru.

Cesta je zarostlá a jako většina v okolí nechozená. Stinná místa se střídají s těmi slunnými, až dorážíme na cyklo magistrálu pod hřebenem. Na ní si můžeme užít relativní rovinu před následujícím strmým stoupáním na Javorku. Travou zarostlá cesta lesním průsekem stoupá na místní poměry prudce vzhůru a stín je zde vzácný. Jsme rádi za každý mrak, který na chvíli zakrývá slunce.

Javorka je malebná samota s kouskem polí a luk uprostřed lesů. Oba jsme to s Bárou zhodnotili jako ideální místo k životu. Přecházíme mezi poli a vidíme, že poblíž osamocené chaloupky roste nový domeček. Ne nadarmo se říká, že ve dvou se to lépe táhne.

Konečně jsme nadlouho v lese, kterým procházíme až na rozcestí Kubíkovy duby v mělkém sedle mezi Javorkou a hřebenem Kaňkových hor. Tady se nachází ohromný dřevěný přístřešek, nebo spíše altán, kde si na lavicích po jeho obvodu může pohodlně sednout snad 20 lidí. My jsme tu sami, tak máme komfort o to větší.

Po nabrání sil odbočujeme po bývalé červené značce na hřeben Železných hor. Značka kdysi vedla tudy, ale pravděpodobně z důvodu regulace návštěvnosti ji svedli pod svah na již zmíněnou cyklo magistrálu do Třemošnice. Kaňkovy hory jsou totiž spolu s přilehlými roklemi národní přírodní rezervací.

Jejich hřebenovka je ale pro mě asi to nejkrásnější, co Železné hory nabízí. Po léta ji absolvuji v každém ročním období, proto ji nesmíme vynechat ani tentokrát. Hřbet je zpočátku oblý, porostlý mladým bukovým lesem. Blíž k Třemošnici se už ale dá hovořit o horském hřebeni s poměrně prudkými svahy. Obklopují nás krásné bukové lesy. Opět si uvědomuji ten paradox. Úžasná místa máme doma přímo před nosem a přitom často hledáme krásu někde na vzdálených místech planety.

Po dvou kilometrech hřeben klesá dolů, až narážíme opět na červenou značku. Po ní pokračujeme na rozcestí Nad Peklem. Odtud bychom mohli sejít po červené značce po schodech do Hedvikova a odtud do Třemošnice, ale chceme si výlet ještě prodloužit a projít malebnou rokli Zlatého potoka zvanou Peklo, nebo také Hedvičino údolí.

Žlutá značka nás dovede na rozcestí V Koutinách přímo na začátek zmíněné rokliny. Po zelené jdeme po proudu potoka a užíváme si chládek, který tu panuje. Obdivujeme skály a Báře se moc líbí protipovodňové přehrádky na potoce, které zadržují pěkná jezírka vody. Přes každou přepadá velký vodopád. Napočítali jsme celkem tři.

Ještě, že víme, co nás čeká, jinak bychom si asi přivodili těžký šok. Přímo uprostřed divočiny, v rokli u potoka najednou z ničeho nic před námi stojí obrovské výrobní haly slévárenského podniku, který se v posledních letech ještě výrazně zvětšil. Pomník minulého režimu důmyslně ukrytý v nejcennějším kousku přírody v širokém okolí. Hučí tady nepřetržitě.

Rychle procházíme kolem a po vydlážděné silnici již míříme do Třemošnice. Do odjezdu autobusu máme ještě hodinu čas, kterou využíváme k nákupu ve večerce. Studené pivko a nanuk byly nejlepší cílovou prémií!

Trasa: 22 km (bez stezky pro geocaching 19 km), převýšení 450 m nahoru, 450 m dolů.

Další související články: