Trek přes pohoří Kamnicko-Savinjské Alpy a Karavanky ve Slovinsku

Slovinské hory ve stínu Julských Alp (1)

Pod spojením slovinské hory každému ihned vytanou na mysli Julské Alpy s majestátním Triglavem. Jenže prostor severně od Lublaně nabízí i další horská pásma, která často unikají pozornosti cestovatelů, byť si svou krásou a náročností s Julkami nezadají.

O existenci Kamnicko-Savinjských Alp a pohoří Karavanky na hranicích s Rakouskem jsme ještě před měsícem neměli ani ponětí. Ale přílišná oblíbenost Julských Alp a jejich možná přeplněnost lidmi nás donutili najít pro cestování ve Slovinsku alternativu. Zrodila se tak myšlenka přechodu Kamnicko-Savinjských Alp a Karavanek.

Setkání týmu probíhá brzo ráno na hlavním autobusovém nádraží v Lublani, respektive na place před lublaňskou železniční stanicí, který funguje jako autobusové nádraží, kam se oba dva dopravujeme z jiných částí Evropy. Způsobů, jak se dostat do Kamniške Bistrice, výchozího bodu pro naše putování, je několik. Naštěstí jsme do Lublaně dorazili ve správný čas, a tak stíháme ranní autobus do Kamniku s přestupem na navazující spoj přímo do Kamniške Bistrice.

Čtěte také: Karavanky, přehlížený slovinsko-rakouský hřeben

Po necelé hodince cesty stojíme u chaty v Kamniške Bistrici, brzy ráno bohužel stále ještě zavřené. Jelikož máme v plánu nastoupat do hlavního hřebene přes jihovýchodní část pohoří, scházíme stejnou cestou, kudy nás přivezl autobus, k dolní stanici lanovky vedoucí na Velikou Planinu. Během sestupu vedle nás na silnici přistane paraglidista, který si krásné ráno užil seskokem z nejvyššího vrcholu Kamnicko-Savinjských Alp Grintovce.

Po pár větách o tom, kam a odkud jdeme a několika fotografií, si paraglidistu vyzvedne přítelkyně s autem a my pokračujeme ke stanici lanovky. Bar u lanovky je díky bohu otevřen, a proto neváháme ani chvíli a objednáváme první Laško celého výletu.

Po ranním pivu přebalíme batohy, dáme rychlou snídani, nabereme vodu a hurá na vrchol Konj. Výstup má celkem pěkné parametry, kdy se na 2,5 kilometrech nastoupá přes 700 výškových metrů. Posilněni pivem a nejspíš příliš natěšeni do hor trošku přepálíme tempo nástupu, ale chybu si v záplavě potu a neschopnosti pořádně se nadechnout rychle uvědomujeme, načež volíme tempo pomalejší a rozumnější.

Celý výstup na Konj je prudký, ale nijak náročný, díky čemuž si po 4 hodinách stoupání užíváme překrásných rozhledů z vrcholu. Výstup severní stranou, respektive náš sestup, je přeci jenom o něco zábavnější, neboť skalnatý hřebínek je tu a tam jištěn ocelovými lany a doplněn o kramle a kolíky. Po normálním chodeckém výstupu alespoň menší zpestření, jehož jedinou nevýhodou je ztráta několika set výškových metrů, které musíme v protějším svahu opět vyšlapat.

Cesta nás nakonec dovádí k první horské chatě dne, Kocbekovu domu na Korošici. Po krátké konverzaci se dvěma Češkami, které tu potkáváme, se věnujeme chlazenému pivu a plánování, jak dál. Celý hřeben včetně dominantního vrcholu Ojstrica je bohužel v mlze a drápání se k vrcholům pro výhledy tím ztrácí sebemenší smysl. Kromě toho nemáme žádné vybavení pro lezení, a tak se snažíme co nejvíce se vyhnout ferratám a čemukoliv technicky náročnějšímu.

Volba nakonec padá na cestu od chaty přes vrchol Planjava ke koče na Kamniškem sedlu. Nenáročná cesta občas zajištěná kovovým lanem je zkažena pouze mlhou, která se drží ve vyšších polohách kolem celého hřebene. Z výhledů bohužel nic není a ani občasné náznaky slunce a modré oblohy změnu k lepšímu nepřinášejí. Prvních výhledů si tak užíváme až při přestávce nad chatou na Kamniškem sedlu, kdy se mlha na chvíli rozestoupí a nám se nabídne pohled na sedlo a hory v pozadí.

Od chaty je několik alternativ cest. Sestup jižním směrem zpět do Kamniške Bistrice, sestup severním směrem k chatě Frischaufov dom na Okrešlju nebo pokračování obtížnou ferratou na západ přes Turskou Goru. Do Kamniške Bistrice se vracet nechceme, ferrata je uzavřena, a proto nezbývá než pokračovat na jih sestupem k Frischaufovu domu.

Zdrženi focením a trochu obtížnějším sestupem nám cesta na chatu trvá o něco déle než je hodina stanovená slovinskými horským spolkem na směrovníku značek, nicméně i tak máme před spaním dost času na večerní pivo. Tentokrát volíme druhou největší značku ve Slovinsku, pivo Union.

U vedlejšího stolu sedí skupinka studentů se svým učitelem a za doprovodu slovinského reggae a ska si celkem vydatně užívají sešlost na ne zrovna typickém místě. K hostům na zahrádce chaty se přidávají i čtyři Češi, kteří obsazují jeden ze stolů vedle nás. Setkání s krajany není ve Slovinsku ničím neobvyklým, o čemž jsme se během následujících dní měli přesvědčit ještě několikrát.

Znaveni po celém dnu přechodu se nakonec ještě před soumrakem vydáváme nedaleko za chatu na otevřenou planinu, kde si za vzrostlou klečí stavíme neviditelně stany.

Ráno vstáváme už o půl šesté, abychom toho stihli co nejvíc. Jeden kaloriemi nabitý flapjack a trocha rychlých cukrů z čokolády jsou mnohem rychlejší a ve své podstatě stejně výživnou snídaní jako vločky nebo všemožné další kaše připravované na vařiči. Odklon od vařiče a veškerého vybavení a zásob spojených s vařením je jedním z jevů doprovázející náš přechod k rychlejší a lehčí turistice, který ve výsledku ušetří několik kilogramů zátěže.

S batohy o hmotnosti kolem 8 - 11 kg se vydáváme dokončit přechod Kamnicko-Savinjských Alp ve směru na Českou koču, chatu o jejíž stavbu se na přelomu 19. a 20. století zasloužil český odbor Slovinského planinského družstva v Praze.

Brzy ráno jsou hory ještě liduprázdné a za celou dobu výstupu do Savinjského sedla potkáváme pouze jedno děvče s lezeckou výbavou. Při sestupu ze sedla na Kranjskou koču začíná horalů již přibývat, a tak potkáváme skupinky připravené na ferratové lezení, stejně jako osamělé jedince stoupající ve směru, odkud jsme přišli.

Na Kranjske koče dáváme menší přestávku na rychlou energii v podobě sušenky a flapjacku, užíváme si výhledů na Karavnky z terasy chaty a vážnou politickou diskuzí rozebíráme stav Evropské unie. Plán pro další cestu je jednoduchý. Dorazit na Českou koču a poté sejít do vsi Zgornje Jezersko na nějaké to vydatnější občerstvení.

Jenže chyba lávky. Na úseku mezi Kranjskou a Českou kočou nás překvapuje trochu vzdušnější úsek ferraty, na nějž nejsme tak úplně připraveni. Mapa o tomto úseku mlčí a spokojeně hlásí normální cestu, po níž jsme šli až doposud. Až po návratu domů jsme zjistili, že původní chodecká pasáž byla v roce 2015 stržena lavinou a nově vybudovaná cesta na protější skále má parametry ferraty C/D. Mapa používala bohužel data před rokem 2015, díky čemuž jsme o daném úseku neměli nejmenší tušení.

V běžeckých botách a bez jištění se nám do sestupu ferratou nijak nechce, a proto volíme sestup Slovenskou cestou, která nás svádí ke spodní stanici nákladní lanovky vedoucí na Českou koču. Slovenská cesta nabízí též ocelová lana, kramle a pár vzdušnějších míst, ale v porovnání s výše zmíněným úsekem se jedná o přijatelnou chodeckou pasáž. České koče se tak vyhýbáme a ztrácíme několik set výškových metrů, které si vezmeme zpět při výživnějším stoupání na Štularjevu planinu.

Po zdolání nejprudšího stoupání si trochu ostřeji zanadáváme na sklon svahu a způsob vedení značky. Naše slova neušla pozornosti opodál stojící skupince turistů s několika malými dětmi. Samozřejmě se jedná o Čechy, kteří všemu rozumí. Nezbývá než se co nejrychleji klidit, neboť nechceme ohrožovat výchovný proces českých dětí.

Klesání do Zgornjeho Jezerska už je pouze příjemnou procházkou stinným lesem, jež nás kolem poledne dovádí do centra vesnice. Původně jsme neměli tušení, jak dlouho nám bude přechod bez vrcholových pasáží trvat, ale skutečnost, že budeme mít celé pohoří za sebou již v poledne druhého dne, nás trochu překvapila. Sedíme tak v centru vesnice u místního obchodu a vychutnáváme si rychlé cukry v podobě dvoulitrové Fanty.

Na Zgornjem Jezersku je vidět, jak moc je zdejší oblast ovlivněna sousedním Rakouskem. Německé výrazy ve zdejší slovinštině, opravené domy a pečlivě udržované ulice připomínají mnohem více našeho jižního souseda než zemi bývalé Jugoslávie. I sami Slovinci se velmi striktně vymezují proti tvrzení, že jsou součástí Balkánu a severní část země jim v tomto dává jenom za pravdu.

Buď jak buď, my teď stojíme před rozhodnutím, co s nadcházejícím odpolednem. Během odpoledního žáru se nám do další cesty nijak nechce, a proto se rozhodneme pro pár hodin přestávky v místní restauraci. Za celou dobu se u vedlejších stolů vystřídají dva české páry a dvě české rodiny ubytované v penzionu sousedícím s restaurací. S jedním párem se dáváme na chvíli do řeči a jak tak plyne čas, ani si neuvědomíme, že je šest hodin a my měli v plánu vyrazit ve čtyři.

Nedá se nic dělat, hnát se na večer dál už nemá smysl, a tak volíme variantu nákupu šesti plechovek Laška a přesunu do Spodnjeho Jezerska, kde si kus za vesnicí nacházíme příjemnou planinku ke stanování. Večer trávíme až do tmy debatou o všem možném na břehu poklidně proudící říčky. Výkonem nebyl druhý den nijak oslňující, ale k cestování patří i odpočinek, komunikace s dalšími lidmi a vychutnávání lokálních dobrot a kultury.

• Dokončení článku