Sedli jsme si na chvilku na pivo a něco mi o sobě řekl. Bydlí prý spolu se ženou na samotě a živí se těžbou a prodejem vápna farmářům. Řekl mi: "Z řeky vytahuji spadlé a za povodní dolů do údolí splavené kmeny stromu rimu. Vytáhnu je z řeky, nechám je dva roky vyschnout a pak za metr kubický jejich velice kvalitního dřeva dostanu 3 000 NZ dolarů". Původní pralesy se totiž od osmdesátých let nesmějí kácet a toto dřevo patří údajně mezi nejkvalitnější na světě.

V pondělí večer jsem si v prázdném backpackeru sbalil věci na cestu, zbytek jsem v něm nechal a v úterý ráno vyrazil na Heaphy (Hífí) Track. Napřed jsem musel ujít patnáct kilometrů k začátku tracku. Překročil jsem most přes řeku Kohaihai už mě cesta vedla kolem moře, lemovala pláž s ohromnými vlnami.

Prales místy připomínal tropy díky převaze stromů nikau palm, ale lezavý studený déšť mi dával najevo něco jiného. Poslední třetina cesty vedla pak kolem ústí řeky Heaphy, až jsem dorazil k druhé chatě a urazil dalších 24,5 km. U řeky jsem viděl hnízdící kormorány, na cestě v lese ptáka jménem weka. Uzobával maso z mršiny. Vypadá jako dohněda zbarvené kuře asi čtyřicet až padesát centimetrů velké.

Po cestě sice mrholilo, ale to vynahradil komfort chaty s plynovými vařiči, kamny se zásobou uhlí a splachovacím záchodem!

Ve středu jsem "vyšlápnul" cestu od Lewis Hut, kde jsem přespal, nahoru na Goland Downs. Z pobřežního deštného pralesa, který místy připomínal džungli s palmami a kořeny, jako lana visícími ze stromů, přes bukový les až na náhorní planinu s trsy červené trávy, vřesovišti, mechovými polštáři a alpskými skalničkami ukrytými mezi nimi. Počasí docela ušlo, zpoza mraků často vykukovalo sluníčko. Večer jsem skončil v Perry Saddle Hut, udolán cestou dlouhou 40,5 km a výstupem od hladiny moře až do výšky 880 metrů, kde se nalézala.

Ve čtvrtek jsem měl ukončit trek. Ale ráno začalo mrholit, proto jsem chvíli čekal na lepší časy. Na této "větrné hůrce" jsem se však dočkal celodenního hustého deště a silného nárazového větru. Zůstal jsem tam uvězněn. Ještě, že chajda byla poměrně komfortní.

V pátek bylo docela pěkně, posledních 17 km do konce tracku jsem dobelhal (kamínky v botě mi nadělaly pořádně bolavé puchýře). Teprve po dalších 5 km mi zastavilo auto. Přesně řečeno, nádherný starý autobus předělaný na bydlení. V autobuse cestovala anglická rodinka s miminem - fajn způsob, jak aktivně strávit mateřskou dovolenou.

Vyhodili mě ve vesničce Ferntown, kde jsem v jediném obchůdku po cestě doplnil zásoby. Pak mě jiní lidičky odvezli kousek k Whanganui Inlet - ohromné zátoce na severním konci parku. Odtud jsem zase šel asi hodinku a půl k blízkým jezírkům. Ta jsou na NZ přírodní raritou. Vznikla tak, že písečné duny přehradily odtok vody do moře a jezírka se postupem času pomalu naplnila. Navečer jsem se vrátil kousek zpět. Tam jsem znovu potkal "svůj" autobus. Přespal jsem vedle nich pod širákem. Byla sice jasná noc, ale přesto docela teplo.

V sobotu jsem se vydal neprobádanou cestou směrem k Farewell Spit. Musel jsem projít přes pozemky soukromé farmy. Naštěstí mi farmář ukázal, kterým údolím mám projít, a pak už jsem pokračoval po značené stezce. Chvíli po skalách nad útesy a chvíli zas po pláži s nádhernými skalami proděravělými od příboje, s tunely a jeskyněmi. Tohle místo stálo za vidění. Před západem slunce jsem došel k Farewell Spit - nejsevernějšímu bodu na ostrově. Je to asi třicet kilometrů dlouhý jako poušť vyhlížející písečný poloostrov s dunami.

Ze západu před ohromnými vlnami Tasmánského moře chrání klidné vody Golden Bay. Je i útočištěm pro mnoho vzácných druhů ptactva. Proto je přírodní rezervací a k hnízdištím (např. brodících břehoušů / godwit a jespáků / knot) se nemůže. Tedy se specializovanou turistickou společností může, ale ti za to chtějí celé jmění. Počkal jsem na nádherný západ slunce a snad ještě hezčí východ Měsíce a odešel přespat do Port Puponga.

V neděli jsem se prošel po přístupné části Farewell Spitu. Viděl jsem spoustu ptactva, hlavně dva druhy s anglickými jmény: Eastern Bar-tailed Godwit - břehouš a South Island Pied Oystercatcher - ústřičník velký. Nejvíc na mě zapůsobila "poušť" s pískem neustále unášeným silným větrem ve směru od Tasmánského moře. Mimochodem na celém Jižním ostrově se dá vidět množství kontrastů - od horských štítů pokrytých sněhem přes deštné pralesy, téměř džungli, až po pouštní útvary. Když jsem se nabažil pouště, vydal jsem se stopovat do Takaka kde jsem přespal 5.8 v backpackeru.

V pondělí dopoledne jsem z Takaka odjel mikrobusem k začátku tracku přes Abel Tasman National Park. Pohodová cesta vede kolem pobřeží, chvíli nahoru, pak zas dolů na pláž… Pláže tu jsou z nádherného, jemného, do zlata zbarveného písku, hedvábně uhlazené a čisté. Po udržované cestě jsem v sandálech došel až k řece Awaroa. Tu jsem v zálivu za odlivu musel pěkně ledovou bosky přebrodit. Na druhé straně mě čekala na přespání chajda - Awaroa Hut.

Večer začalo pršet a nepřestalo do úterního dopoledne. Musel jsem tedy odchod odložit až na odpolední odliv. Odpoledne jsem v přestávce mezi dešti dorazil do Anchorage Hut. Risknul jsem to a za odlivu jsem přešel velký záliv. Ušetřil jsem tak hodinu času - hodinu v pořádném lijáku. Zase jsem musel přebrodit dvě říčky, naštěstí na to ponor pohorek stačil.

A ve středu ráno jsem se prošel k Ta Pukotea Bay - nádherné pláži ve tvaru půlměsíce. A pak už jsem stoupal po kamzičí stezce do vnitrozemí. Po ránu bylo sice hezky, pak se ale zatáhlo a nádherné výhledy byly pryč. Přespal jsem v Castle Rock Hut, kde jsem se sešel se dvěma domorodci. Docela mě udivili. Překvapivě nevěděli, že pták kiwi je jejich národní symbol.

Ve čtvrtek ráno jsem šel přivítat východ slunce nad Tasman Bay na Castle Rock a pak pokračoval pomalu dál. Bohužel se zase zatáhlo a z předpokládaných vyhlídek na celé okolí nebylo nic - jen mraky pode mnou. Přes Rameka Track jsem odpoledne šel zpět do Takaka a až na farmářské cestě mě chytil déšť, ale jaký! Musel jsem sejít asi dalších patnáct kilometrů v lijáku, nikde nebyla stříška - jen louky v údolí. Promokl jsem na kost. Dohromady jsem v Abel Tasman Parku nachodil asi 80 km.

V pátek jsem se sušil v backpackeru a ráno se jel na vypůjčeném kole podívat na Pupu Springs - prameny kříšťálově čisté vody vyvěrající ze země. Prý je to nejprůzračnější voda na světě. Na pstruzích se dá pozorovat téměř šupinka po šupince - lepší jak v akvárku. Začalo pršet. Schoval jsem se a po dešti pelášil zpět.

V sobotu ráno, mě z backpackeru odjíždějící Holanďani vzali do Upper Takaka, kde jsem začal svůj dosud nejdelší výlet. Mým záměrem bylo se vrátit zpět do Karamea přes východní část Kahurangi N.P. Z vesnice jsem šel jednadvacet kilometrů po stoupající, po úbočí se klikatící úzké silničce proti proudu řeky Takaka a pak dalších šest kilometrů lesem nad prudkým srázem do rokliny. Prošel jsem kolem opuštěného zlatého dolu a pod vrcholkem hřebenu došel k malé chajdě Asbestos Cottage ve výšce 800 m.

Tahle chajda byla postavena někdy před sto lety. Osmatřicet let tu žil uprchlý milenecký pár v ústraní a drsných podmínkách. Oba dva utekli od svých rodin a dětí. Tou dobou bylo totiž nemyslitelné žít veřejně v takovém svazku lidem na očích, a proto se uchýlili do hor. Ona během těch let jen jednou sestoupila do údolí mezi lidi, a to když musela k lékaři. Žili z toho, co si vypěstovali na zahrádce a co ulovili v lese. On hledal zlato a za něj opatřoval potřebný proviant jednou za čtrnáct dnů v Motueka. Cesta do chaloupky s až osmdesátikilovým nákladem na zádech mu trvala dva dny. Chaloupka byla před několika lety zrekonstruována jako národní dědictví, ale to neubralo nic z pohodové atmosféry. U širokého otevřeného ohniště jsem si večer hověl v primitivně zhotoveném křesílku.

V neděli 12.8. jsem vystoupal k Salisbury Hut do výšky 1 130 m na náhorní plošinu zvanou Tablelands s nádherným výhledem na horu Arthur s bílou čepicí (1 795 m), na hřeben kolem ní z jedné strany a na planinu s alpskými rostlinami a keři z druhé. Odtud jsem prudce sestoupil po úbočí svahu do údolí řeky Leslie a skončil v Karamea Bend Hut (270 m n. m.). Toho dne jsem celkem ušel 29 km.

V pondělí jsem pokračoval, tentokrát proti proudu řeky Karamea, pomalu nahoru až do chaty Thor Hut (450 m n.m.). Cesta vedla kolem řeky, nahoru po úbočí a zas dolů k řece, většinou lesem, po úzké stezce plné kořenů a kamenů (21 km za den). V chatě jsem podle návštěvní knihy zjistil, že tudy po tři týdny nikdo nešel…

V úterý jsem se hned na začátku cesty v potoku Mars rozvodněném po nočním dešti namočil až po kolena. Ale pak jsem došel k jezeru Moonstone Lake. Vzniklo přehrazením řeky během zemětřesení v roce 1929. Dodnes z něho vyčnívají kmeny mrtvých stromů. Pořídil jsem u něj nádherné záběry s odrazem zasněženého hřebenu Arthur Range.

Pokračoval jsem k Luna Hut. Před ní jsem musel překročit řeku a její rameno, vodu jsem měl až nad kolena a myslel jsem, že mi prsty u nohou upadnou, jak byla voda ledová a jak štípala. Za chatou Luna jsem se rozhodl vystoupat na Biggs Tops, protože po ránu bylo pěkně a slibovalo to pěkný rozhled do okolí (asi 1 600 m n. m.). Během výstupu jsem začal pochybovat, že tam vylezu. Napřed jsem přelézal kluzké skály, pak začala být stezka namrzlá a nakonec jsem stoupal ve sněhu po neskutečně příkrém svahu v lese.

Jestli jsem měl někdy v životě opravdický strach, tak to bylo tady. Zpět dolů po zledovatělém srázu to nešlo a co mě čeká nahoře, jsem nevěděl. Navíc nebylo v okruhu desítek kilometrů ani živáčka. A než jsem dosáhl vrcholu, zatáhlo se a začalo sněžit. Raději jsem se na vrcholku jen rozhlédl a druhou stranou hned sestupoval dolů. Tentokrát naštěstí po docela upravené schůdné stezce až do Wangapeka Saddle (1 010 m). Procházel jsem lesem s malými palmami pokrytými sněhem. To byla nádhera! Navíc do toho chumelilo. Od pramínku začínající řeky Karamea jsem pak sestoupil k Helicopter Hut (740 m), kde se sněžení měnilo v déšť. Toho dne jsem ušel asi 20 km.

Ve středu jsem se vydal napřed dolů kolem řeky Karamea, pak jsem ji opustil a stoupal údolím s nádherným výhledem na okolní hory a Little Wanganui Saddle přede mnou k Taupo Hut (700 m). Po obědě jsem vystoupal na Little W. Saddle, odkud byl úžasný výhled na okolní hory a zároveň až k moři na pláž a valící se vlny. Kolem začínající řeky Little Wanganui jsem sešel dolů až k zbrusu nové chatě Bell Town Hut. Má asi jako první chata na NZ izolaci ve stěnách a dvojitá okna. Poprvé mi tady po ránu nebyla zima, teplo se udrželo přes noc. Tady v chatě jsem také poprvé po šesti dnech potkal lidi.

Ve čtvrtek jsem sešel dolů, ještě přebrodil řeku a na konci cesty jsem našel "domeček" podivného geniálního umělce - samotáře - řemeslníka, malíře, sochaře, kováře, hráče na housle a klavír… s nádhernými výtvory uvnitř. Pozval mě na čaj a rád jsem u něho chvíli poseděl. Odpoledne jsem se po osmnácti dnech vrátil do Karamea.

Během té doby jsem našlapal asi 350 km a několikrát vyšlápl z úrovně hladiny moře do kilometrové výšky, ale hlavně - viděl jsem úžasný kout přírody. Asi nejvíc na mě zapůsobily Farewell Spit a poslední Leslie Karamea Track. Odsuď jsem pokračoval do Nelson Lakes National Park, ale o tom až příště.