K 55 aneb dálková trasa Krakonošova stovka

Krakonošova stovka, dálková trasa v Krkonoších

Minulý rok jsem se rozhodl pro účast v Krakonošově stovce. Původní plán byl 100km trasa, ale pak mě asi osvítil bůh či zafungoval pud sebezáchovy a já "slevil" na trasu K 55. Dokonce se mi podařilo zlanařit ještě kolegu ze studií, který má pravděpodobně stejnou náklonnost k masochismu jako já.

V následujícím článku bych rád shrnul moje pocity před, během a po pochodu. "Úkolem" článku je pobavit čtenáře, ne rozdávat rozumy. Na to bych se musel umístit na prvních místech tabulky, ale ne od konce. Pokud se budete řídit případnými radami a nabudete dojmu, že 58 km v Krkonoších je pro netrénovaného člověka "legranda" musím vás upozornit, že není a předem se zříkám odpovědnosti, pokud se z někoho stane mrzák.

Čtěte také: Krakonošova stovka neboli K 100

V říjnu 2015 jsem si říkal, že by bylo dobré začít trénovat. Ale červen 2016 byl daleko. O něco blíž to bylo v listopadu a v prosinci, ale pořád dost daleko. Znáte to. No a v lednu už se mi začaly třást nohy a tak jsem si řekl, že by bylo dobré s tou mojí fyzičkou něco udělat. Připravil jsem si rozpis pochodů, které se měly odehrát před začátkem "Krakonoše". Nebudeme si nalhávat, že jsem plán splnil na 100 %, pokud zapojím bájnou lhavost, kterou trpím od dětství, dostaneme se tak na 40 % splněno. O jednom z mých tréninků jsem napsal článek zde na Trekingu.

Kamaráda (od účasti na K55 pravděpodobně bývalého) jsem vyzvednul v Praze na Zličíně a před odjezdem do Vrchlabí jsme se posilnili typicky sportovní stravou v místním KFC. Cestu popisovat nebudu, neboť není z pohledu čtenáře dostatečně atraktivní.

Při průjezdu Dolní Brannou jsme si všimli, jak jsou nejbližší kopce schované v černých mracích. Bylo něco po 20. h. Vzbuzovalo to v nás spoustu pocitů, ale rozhodně ne příjemných. Rozhodně jsme nezáviděli sportovcům, kteří začínali v 9 h večer svojí 100km trasu.

Vrchlabí. Minulý rok jsme zde byli s rodinkou na dovolené a tak jsem kamaráda mohl oslňovat místní znalostí. Náš příjezd byl fascinující. Ale asi spíš pro ostatní než pro nás. Vylezli jsme nebo spíš vypadli z auta a štrádovali si to k DDM Pelíšek. Najednou jsem měl pocit, že je něco špatně a svět se přestal točit. Všude kolem nás atleti, sportovci v různobarevných dresech s názvy klubů, sponzorů, soutěží a dalšího. Všichni se protahovali, mazali, povídali si o svých úspěších s jinými sportovci, o následujících akcích a předešlých akcích, o výkonech.

Jakmile jsme se objevili my, zdálo se, že se všichni přestali bavit a koukali jen na nás. Byl to pocit jako když v nějaké vesnici, kde se všichni znají, vlezete do hospody. Taky se život zastaví. Není se co divit. Dva nazdárci ve vytahaných tričkách z polyesteru, kraťasy a naprosto nevhodná, neodlehčená obuv. Jakoby to nestačilo oni to myslí vážně a jdou se nahlásit na prezentaci. Úkaz!

Po prezentaci jsme šli zaplatit ubytování a hurá na náměstí, kde se odehrával slavností start. Stoupli jsme si z levé strany pódia, kde jeden z pořadatelů povídal zrovna o tom, že Krakonošova stovka není závod, jen pochod. Nutno dodat, že měl pravdu. Byl to pochod… smrti. Ale víte jak to je, řeknete někomu, aby v zimě nelízal zábradlí a všichni jdou lízat zábradlí. Stejně tak to bylo s tím nezávoděním.

Po proslovu přišel i Krakonoš a odstartoval závod. Jelikož jsme po cestě viděli už několik Krakonošů například jako hlídači parkovišť, napadlo mě, že stačí mít šedivej plnovous a hned můžete jít dělat Krakonoše. Z přemýšlení mě vytrhnula masa barevných lidí, která se rozběhla na nás. Nebyl čas ptát se kdo je kdo a v zájmu zachování života jsme museli uhnout z cesty.

Poté co duhová masa utekla pryč, vyrazili jsme na poslední trénink před startem na Krakonošovu 12tku. Dali jsme si jen dvě a hurá do tělocvičny spát. Jakožto rozený pesimista jsem si myslel, že tělocvična bude narvaná k prasknutí. Všude plno lidí a z každý strany na vás bude funět někdo jiný. Na druhou stranu jsem spatřoval výhodu v tom, že by se na nás mohla z nedostatku místa namáčknout nějaká sportovkyně. Nakonec z toho nic nebylo. Tělocvična byla téměř prázdná a dokonce jsem neslyšel ani chrápání.

V sobotu ráno mne vzbudila lehká nervozita, což mě trošku rozhodilo a musel jsem na WC. Bohužel podobně nervózní asi byli i další tři účastníci přede mnou, takže jsem se trochu rozcvičil poměrně rychlým přešlapováním před toaletami. Naštěstí jsem se nervozity zbavil tam, kde jsem měl.

Když to tak pěkně dopadlo, tak jsem začal být opět plný optimismu. Samá legrace srandičky, vtípky. Do chvíle než se okolní spolunocležníci začali zvedat, lepit si bradavky, mazat různá místa, různými mastmi. Šlo do tuhého. Abych aspoň trochu zapadl, podlehl jsem bradavkové mánii a i já jsem si začal zalepovat bradavky. Buďme k sobě upřímní se zalepenými bradavkami vypadáte jako, že víte o čem to všecko je. Vzpomněl jsem si na koncerty kapely Doga, kde Izzy - zpěvák má také zalepené bradavky. Zřejmě taky profesionální sportovec.

Když byly náplasti na svém místě, začal jsem z batohu vyhazovat nepotřebné věci, protože předchozí den jsem si všimnul, že stovkaři mají mnohdy na zádech něco jako ledvinku. Prostě mini baťůžek na flašku. No a tak jsem začal oddělovat zrno od plev. Ven šla pláštěnka, 3 flašky vody, náhradní oblečení včetně trenek, čelovka. Chvíli jsem si říkal, jestli mám nechat v batohu něco k snědku, ale pak jsem si řekl a dost a ven šla tak tuna přebytečného jídla.

Po přípravách se vyrazilo na start do DDM Pelíšek. Celou cestu jsme s kamarádem žertovali, chachacha chichichi no a byli jsme tam. Občas jsem pozoroval úšklebek směrem k nám od vystajlovaných a vytrénovaných, ale pak jsem si vzpomněl na svoje zalepené bradavky a hned mi došlo, že jsem prostě dobře. Motivace trošku opadla (stejně jako moje sedmá brada), když těsně před naším startem doběhl první člověk 100 km. Vůbec neodpovídal sportovcům v televizi, kteří hned po výkonu padají a dýchají zběsile ještě 2 h po doběhnutí.

Ten člověk přiběhl, dal si snad dva chleby se sádlem a kafe či co no a nic. Žádný zadýchání, pot, slzy ani krev jsem neviděl. Ten člověk vypadal, jak když trošku popoběhl na tramvaj a ještě by si rád dal jedno kolečko. Rozhodně nevypadal jako kdyby doběh po 100 km a ještě za nejlepší čas. Když potom organizátoři řekli, že předběhl i poslední kontrolu, protože nikdo nepočítal s tím, že takhle ráno někdo přiběhne, tak mi spadla huba úplně. Klobouk dolů, ten člověk je totální frajer.

No a po pár chvílích jsme odstartovali my. Velká masa lidí se hnula kupředu a šlo se. Hned v prvním kopci se začali oddělovat lidi a my se snažili držet krok a nebýt aspoň poslední. Cesta z Vrchlabí k první kontrole na Žalý byla krutá. Sice se šlo kratší, přímější cestou, ale o to byla horší. V některých okamžicích mi připadalo, že spíš couvám. Po první kontrole na Žalém byla cesta poněkud lepší - šlo se z kopce.

Z cesty mezi Žalým a Špindlerovo boudou mám jen takové záblesky, takže stručně. Ze Žalého byla cesta OK, z kopce někteří to běželi (my ne). Kolem Labský jsme potkávali turisty s foťáky, jak si lážoplážo fotí krajinky. Jeden z mnoha okamžiků, kdy jsem si říkal co já to vlastně dělám? Pak mám další záblesk ze Špindlu. U kontroly jsme si dali ionťák (jako správný sportovci) a pokecali s nějakou starší paní, která nám říkala, jak jsme dobrý, že tohle děláme (paní asi měla smysl pro ironii) a že nám drží palce, což nám zvedlo náladu. Byl to od našeho příjezdu první člověk, který se na nás nesmál jako na dva cukráře co si vyrazili na výšlap. Ze Špindlu si pamatuji jen úsek podél Bílého Labe.

Ze zkušenosti z dovolené jsem si říkal, že ta cesta je pěkný opruz. Jenže jsem zapomněl, že tam je ještě jedna cesta, která je opruz ještě mnohem větší. Úplně jsem si vybavil okamžik z dovolené, kdy jsem byl rád, že tam nemusíme. A šup o rok později jsem se tam drápal. Funěl jsem jak mrtvola. A když jsem viděl dva týpky, jak mě v kopci ke Špindlerově boudě předhánějí a ještě u toho kouří, měl jsem sto chutí hodit flintu do žita.

No nakonec jsme to došli až na Špindlerovu boudu. Tam byla kontrola, gulášovka, rychlý čaj a šlo se dál. Měli jsme docela slušný mezičas a tak ukojeni touto informací a hlavně předchozím kopcem, trochu jsme zvolnili tempo. Díky volnějšímu tempu jsme zaregistrovali, že pod "kopcem" utíká cesta vlevo a někteří před námi se drápali do kopce. Chtěli jsme jim to říct, ale byli moc daleko - výhoda, když se plazíte jako šnek.

Byli jsme první, kdo šel správnou cestou a tak jsem si minimálně já připadal jako horský vůdce (jen na chvíli). Cesta, kterou jsme šli, byla hrozná. Všude šutry, bahno, školka na výletě. Pak mosty z klád. No bylo to bájo. V Domku Mysliwskim jsme se zase občerstvili, já vyměnil ponožky - nevím, jestli bych to měl přiznávat, protože po cca 30 km z toho musela být ekologická katastrofa. No a dozvěděli jsme se, že trasa je pozměněná, protože se na tý původní uhnízdil sokol (ne ten právník).

Cesta docela ubíhala, potkávali jsme vysmáté rodinky na výletě. Občas jsem zaregistroval, že malé děti, které běžely před svými rodiči proti nám se k nim poslušně vracely sotva jsme se objevili poblíž. Slabší kusy se dokonce rozbrečely. Není se čemu divit, připadal jsem si, že by se mě lekl i čertův švagr. Upocená mánička se strhaným výrazem v obličeji.

No a pak to přišlo. Výstup na Sněžku. Kontrola zde byla pouze do 16 h, což jsme nestihli, ale nechali nám tam kleštičky, abychom na tu Sněžku prostě museli. No vydrápali jsme se tam, co si budeme nalhávat. Ale měli jsme co dělat. Já byl lehce vyčůranej a šel jsem do toho kopce za nějakým tatínkem, kterej vedl svého syna. Šli pomalu a já tudíž taky. Kdyby něco, mohl jsem komukoliv říct, že jsem chtěl vyběhnout, ale oni dva mě zdrželi.

Sněžka byl náš vrchol a psychologický bod, kdy už jsme byli za půlkou a museli jsme to dát. Odštípli jsme si a hurá zase dolů. Z cesty dolů si pamatuji jen jak mi vrzala kolena. Od Sněžky jsme to trošku natáhli, protože nám otrnulo a připadali jsme si, jako že lítáme. Nutno dodat, že nám neotrnulo tolik, abychom zkoušeli masochismus typu doběhnout ten zbytek. Udělali jsme dobře, protože to nejhorší mělo teprve přijít.

Od Luční boudy až k Hříběcí boudě se šlo z kopce. Člověk si řekne kopec dolů, to půjde rychle. Ale kolena si to nemyslela. Byl to záhul jako svině. Říkal jsem si zlatá Sněžka. Bylo to šílený. A co bylo ještě šílenější, že někteří měli po 40 km ještě chuť rozběhnout se. Takhle nás předběhlo asi 6 lidí. No ale co nebyly to závody a my pokračovali naším tempem až dolů. Za Hříběcí boudou jsme došli nějakého člověka, který nevěděl kudy kam a čekal od nás radu. No poradili jsme mu, ale on místo aby počkal, vzal čáru a byl ten tam. Tak svět odplácí.

Dorazili jsme do Strážného, kde měla být poslední kontrola-nebyla. Přišli jsme totiž pozdě (zase). No ale nevadí. Lupli jsme si s kamarádem jedno rychlý malý pivo, kofolu na doplnění cukrů a hurá zpátky do Vrchlabí. Cestou nás předběhli ještě nějaký další lidi, ale nám to bylo fuk. Nakonec jsme došli. Sice po limitu, ale náš cíl - vůbec to ujít - byl splněn. Vzali jsme si diplomy. Zakřičeli si, dali jídlo a chtěli jsme to oslavit, jak jsme si po cestě říkali. Lidově se tomu říká opít se.

Dopadlo to tak, že do nás vtekla dvě piva a i to bylo moc. Utahaný jsme se dobelhali do tělocvičny, vysprchovali se a šli spát. Nevím jak kolega, ale já usínal s pocitem vítězství. Inkoust, bílý límeček, kancelářskej myšák je jedno jak člověka z kanclu nazvete, ale ušel téměř 60 km a neumřel při tom. Parádička. Je fakt, že pocit euforie v noci vystřídal pocit, že mě nadobro opouští nohy, ale nakonec zůstaly. Co máme na seznamu dál?

Pro ty co by chtěli zkusit příští rok pár postřehů od amatéra se zalepenýma bradavkama.

• Nejděte to sami, ale s někým. Ideálně s někým kdo je na tom stejně dobře (blbě) jako vy. Určitě vám nedodá motivaci, když vám kámoš v prvním kopci vezme čáru a vy ho vidíte až v cíli.
• Neberte si svačiny jako na školu v přírodě. Na každý kontrole bylo malý občerstvení a vody bylo taky dost. V úseku za Sněžkou to bylo horší (můj názor), protože nebylo tolik kontrol (zvlášť když jdete pomalu), takže jste se nemohli najíst a napít grátis, ale vždycky šlo něco koupit.
• Dejte si cíl, na kterej máte. Nežeňte to jako hovada, když nemáte trénink. Můžete si přivodit zranění. Když kolem vás lidi běží, neznamená to, že musíte taky. Jděte, jak to vyhovuje vám. Odpočívejte jak často a dlouho chcete. Když vás někdo předběhne, neznamená to, že jste hňup. Jen prostě máte jiný zájmy (Růžovka, páteční chlastačky protažené až do neděle) než běhat dnes a denně 50 km.
• Jakmile vás začně něco v botě tlačit, zbavte se toho. I ze shrnuté ponožky se vám může udělat puchejř, kterej vás pak může rozčilovat zbytek cesty(pokud s ním dojdete).
• Občas sledujte cestu. Vyplatí se to víc než vracet se nebo jít zbytečně do kopce.
• Zalepený bradavky jsou super věc.

Na závěr gratulace a obdiv všem, kteří došli a doběhli před náma (téměř všichni). A ještě větší obdiv těm co v sobě našli odvahu přiznat si, že to neklapne a zbytečně neriskovali. Už vůbec přemluvit se k účasti na takovou "hovaďárnu" je úspěch. Taky díky organizátorům. I člověk bez orientačního smyslu jako já všude trefil. A největší dík mému kamarádovi, že byl ochoten do toho šlápnout se mnou. Díky Tome.

Starohorské vrchy křížem krážem, dvoudenní túra po…

Starohorské vrchy jako soused mnohem známější Velké Fatry resp. Nízkých Tater stojí tak trochu…

Na Elbrus přes Pik Terskol, výstup na nejvyšší horu Kavkazu…

"Ne! Nechci si to ulehčovat, ani náhodou! Do lanovky mě nikdo nedostane, takový kopec by mě ani…

Klima v době ledové v České republice, vrcholná fáze…

Poslední doba ledová (tzv. würmský či viselský glaciál, podle toho hovoříme-li o alpínském a nebo…

Toulání v Bílých Karpatech, trojdenní putování částí…

Bílé Karpaty jsou pohoří táhnoucí se podél česko - slovenské hranice, konkrétně od měst Púchov či…