Putování za medvědy jižními boky slovenské Velké Fatry (3)

Kráľova studňa, Krížna, Majerova skala, Drieňok

Druhá noc na kolibě Smrekovica, která stojí na okraji luk pod vrchem Smrekovica (1 413 m) kousek za Královou studní, byla neskutečně teplá. Musel jsem spát v rozepnutém spacáku, jinak bych se asi vůbec nevyspal. Ráno jsem, snad právě proto, krapet zaspal, takže není kam spěchat. Odpolední vlak z Turčianských Teplic tak či tak již stejně nestíhám…

Dočasný spolubydlící mě zve na kafe. No, neodmítám. A dodatečně děkuji, při odchodu jsem na to úplně zapomněl. Taková nevychovanost… Ranní káva na ranním sluníčku a k tomu před salaší v kouzelné přírodě… Byla opravdu fajn. Možná, že jednou s sebou také začnu nosit podobné "blbůstky". Povídalo by se dobře, ale čas přece jen neúprosně běží. Je čas se rozloučit a pokračovat v třídenní túře.

Čtěte také: Minulá část článku 3denní putování za medvědy jižními boky Velké Fatry

Přes velké škrapové pole mířím na hezké louky, které se pomalu začínají zelenat. Za pár týdnů se tady již bude pást a koliba bude obsazená. Jasně, že bačové mají přednost. Ještě tady mám v plánu zamířit o týden později, pak ale zase až během podzimních měsíců. Stoupám do Sedla pod Smrekovom (1 394 m), ze kterého si krátce odskočím na vrch Smrekov (1 441 m).

Smrekov, sedlo Priezory

Vracím se do sedla a po širokém chodníku se vydávám dále. Směr sedlo Priezory (1 273 m). Stromy jsou ještě bez listí, takže je vidět na pěkný, rozložitý vápencový vrch Haľamova kopa (1 344 m), do závěru doliny Selenec i do doliny říčky Teplica, kterou jsem kráčel prvního dne.

Rakytovská dolina, Drieňok

Za sedlem Priezory začíná chodník klesat o poznání svižněji. V lese to šustí, obrovská množství myší tady mají doslova rej. Pár ocasatých ušáků se mi dokonce daří vyfotit. Někteří pózují ochotně, jiní bleskurychle mizí v norách. Nevím, zda-li si mně pletli se sovou… Myši ale fakt nežeru…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Šup, šup a již jsem v místě, kde se v roce 1944 pekl chléb po ústupu povstaleckých vojsk SNP do hor. Zbytek kamen, snad autentický, je tady dodnes. Hned vedle je malá loučka. Je sice čas na snídani, ale protože tady sluníčko dosud nesvítí, pokračují dále. Přes rozcestí Pražená dolina (905 m) až na rozcestí Spoj Rakytovských dolin (733 m). Cestou ještě fotím okáče pýrového, bělásky a okáče ječmínkového. Na samotném rozcestí pak lesáky s jejich těžkou technikou. Je zvláštní, že tady furt mají co těžit.

Čeká mě úsek, na který jsem se vůbec netěšil. Stoupání skutečně strmým dolem do sedla mezi vrchy Veľký Rakytov (1 142 m) a Drieňok (1 268 m). Již za loukou s vodárnou zjišťuji, že to nebude zadarmo. Od mé poslední návštěvy sklon chodníku sice zůstal zachován, jak jinak, ale přibyla opičí dráha. Přelézat s báglem a v prudkém svahu popadané stromy je skutečná chuťovka. Než vylezu na hřeben, mám toho docela dost.

Odměnou za opičárnu je mi ale hezký traverzový chodník po úbočí vrchu Malý Rakytov (1 194 m) a výhledy směrem ke skutečně fotogenickému vrchu Ostrá (1 247 m). V Sedle za Drieňkom (1 003 m) sice chvíli zvažuji, zda-li nesejít rovnou dolů a Drieňok vynechat, ale po snídani, kterou tady konečně dávám, jsem opět plný energie. Ta sice cestou na Drieňok poměrně rychle ubývá, ale asi to nebude tak zlé, když mi výstup místo hodiny trval necelou půlhodinku.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Světlý bukový les se tady právě začíná zelenat, ale výhledy jsou stále super. A již jsou tady známé skalky, další skalky a konečně vrchol. Ke svému překvapení tady ale nejsem sám, již tady sedí nějaký maník. Zdravím a konečně shazuji ze zad tu těžkou potvoru. Na chvíli vydechnout, vysušit boty, něco pofotit. Teď by bodlo jedno orosené… Dělám krátký zápis do vrcholové knihy, přece jen jsem tady již pár let nebyl.

Výhledy jsou velkolepé. Pohoří Žiar, Vtáčnik, Malá Fatra i Kremnické vrchy mám odsud jako na dlani. A také celou Turčianskou kotlinu. A vynechat nesmím ani hezké výhledy k hlavnímu hřebeni s vrchy Krížna a Ostredok. A více na severu i Lysec, Rakytov. Dokonce vidím i nesměle vykukující "hlavu" Velké Choče, co by nejvyšší hory Chočských vrchů.

Sestup do Rakše

Vypadalo to, že se na vrcholu Drieňku zdržím krátce. Sice jsme se tady sešli pouze dva, nakonec jsme se ale pořádně zakecali. Pavol spolupracuje se zdejším Národním parkem, při debatě o monitoringu šelem, ptáků a o horách jsem úplně ztratil pojem po čase. Můj nový známý již zamířil dolů. Já chtěl ještě chvíli relaxovat, ale když jsem zjistil, kolik je hodin, kvapně nazouvám pohorky a mířím dolů také. Loučím se s horou Drieňok, která symbolicky spolu s Majerovou skalou ohraničuje jižní boky Velké Fatry od západu a východu.

Nového známého brzy docházím a opět poplkáme až dolů do doliny, kde má Pavol ukryté kolo. Loučíme se a já přes rozcestí Mača (581 m), které je sevřené vrchy Malinie (826 m) a Suché vrchy (691 m), mířím po modré turistické značce k obci Rakša. Dělám sice jednotlivé úseky za poloviční časy, než kolik uvádějí turistické rozcestníky, stejně mám ale co dělat, abych stihl poslední přímý vlak. Zevlovat v Žilině čtyři hodiny na nádru bych opravdu nerad.

Míjím řadu seníků, které by se v případě nouze daly jistě využít k bivaku. Objevují se krásné louky a již je na dosah obec Rakša. Čas mám dobrý, hlavně ale nepolevit. Pivko by bodlo, ale nebudu riskovat odjezd vlaku. Ohlížím se nazpět. Drieňok je již takový malinkatý. Ani se mně nechce věřit, že jsem tam před pár "okamžiky" byl.

Přicházím na okraj obce Rakša. Míjí mne auto, otáčí a zastavuje na mé úrovni. Á, panáček se bude asi chtít na něco zeptat. Třeba budu umět poradit. No, panáček poradit nechce, ono je to můj nový známý Pavol. A že to počítal, že to asi na vlak nestihnu. A že když mne tolik zdržel, že raději nastartoval auto…

Pořád tomu nemohu uvěřit, ale odvoz k vlaku neodmítám. Velký díky, dobří lidé stále žijí. To mne znovu naplnilo optimismem. No a nakonec klaplo i to jedno orosené. Ovšem až po ochutnávce minerálky přímo z pramene v Turčianských Teplicích…

Medvědy jsem sice nenafotil, ale potkal jsem pár opravdu zajímavých lidí. Vyblejskl jsem řadu motýlů a brouků. A asi největší radost mám z puštíka obecného. Takže zatím poslední cestu na Velkou Fatru, dlouhou rovných 60 km s více než 3,5kilometrovým převýšením, považuji za maximálně vydařenou. A medvědi? Ti by mohli klapnout při příští cestě. Startuji již zítra ráno…

Trasa: Kráľova studňa, Smrekov - sedlo Priezory (2,5 km, 160 m) - Rakytovská dolina (5,8 km, 190 m) - Drieňok (8,4 km, 720 m) - Rakša (16 km, 770 m)