JV boky Hrubého Jeseníku (2) přes liduprázdnou horu Ostružná
2denní trek přes rozhlednu v Nové Vsi, Ostružnou, Vysokou holi a Velkou kotlinu
Ráno je obloha jako vymetená. Naprosté azúro. K tomu na obloze hezky svítí Měsíc, který je pár dní po úplňku. Krátce necháváme na sluníčku proschnout spacáky, balíme a vyrážíme vstříc posledním kilometrům našeho putování po hřebenech a vrších jihovýchodní části Hrubého Jeseníku.
Opouštíme útulný bivak v místě bývalé chaty Alfrédka a vyrážíme vzhůru na hřeben. Pod vrchem Jelenka (1 214 m) kráčíme po příjemné lesní pěšině, ze které se tu a tam otevírají průhledy na okolní vrchy. Vše dokresluje množství "domečků" lesních mravenců, kteří své stavby z jehličí dokáží navršit do neuvěřitelných výšek.
Za rozcestím Pod Jelení studánkou (1 203 m) si pochutnáme na zrajících borůvkách. Nespěcháme, vždyť na hřeben to máme pouhý kilometr. Brzy se objevuje kosodřevina a již jsme na Jelení studánce (1 311 m). Obloha je stále blankytně modrá, ale nad Břidlicovou horou se začínají objevovat první mráčky. Pátráme po kamzících, kterých tady v minulosti bývalo mnoho, ale dnes je to marné. Nespatříme ani kamzičí chlup…
Na Jelení studánce si konečně dopřáváme snídani. Výhledy jsou fantastické, jako na dlani máme i včerejší vrchol Ostružná, sluníčko hezky hřeje. Jen tu a tam nás ovane ledový vítr, který nám neustále připomíná, že jsme přece jen na horách. A ty neradno podceňovat ani v létě. Globální "oteplování" či neoteplování… Bunda přijde vhod klidně i v červenci…
Brzy se objevují další návštěvníci hor. I je zlákalo hezké počasí. Po snídani doplňuji ze zdejšího vydatného pramene vodu a vyrážíme dále po hřebeni. Severovýchodním směrem. Cesta je široká a pohodlná, výhledy úchvatné. Při traverzu Jeleního hřbetu (1 367 m) se nám otevírají hezké pohledy do Malé kotliny, významné botanické lokality Hrubého Jeseníku. Je to menší sestřička Velké kotliny na úbočí Vysoké hole. I na ni se dnes ještě dostane.
FotogalerieKrátce zastavujeme na rozcestí Nad Malým kotlem (1 335 m). Byli jsme tady nedávno, při putování z Dlouhých strání. A za krátko se tady objevíme znovu. O tom ale až někdy příště. Po pravici se otevírají výhledy k Nízkému Jeseníku. Vidíme všechny sopky Bruntálské vrchoviny, přehlédnout nelze ani nejvyšší horu Slunečnou (800 m) a také modrou hladinu Slezské Harty. No a za zády pak vykukují skaliska se zříceninou hradu Rabštejn, nejvýše položeného hradu na Moravě. To se však již bavíme o Hanušovické vrchovině za sedlem Skřítek.
Konečně se zpoza obzoru vynořuje Praděd (1 492 m), nejvyšší hora Hrubého Jeseníku. Tedy nejprve vykoukne špička vysílače, samotný Praděd se ukáže až se zpožděním. Tráva se vlní ve větru, na obloze přibývají mraky a nám na pomyslném tachometru kilometry. Nádherné šťavnatě zelené hřebeny se táhnou v zdánlivě nekonečném moři jesenických hřebenů a vrchů. Opravdu nádhera, která se vám neokouká.
Přes Velký máj (1 386 m) se dostáváme na úbočí Vysoké hole (1 464 m), druhé nejvyšší hory Hrubého Jeseníku. Ten je zase druhým nejvyšším pohořím České republiky. Usedáme na plochý kámen obrostlý mateřídouškou. Těsně u turistického chodníku. Prý je čas na odpočinek a svačinu. Nuž dobrá, alespoň budu mít čas na nějaké to foto zdejších brouků a motýlů. Nechybí však ani foto okolních hřebenů a Františkovy myslivny tam kdesi dole na protějším hřebeni.
Začíná foukat ledový vítr a obloha se ještě více zatahuje. Jsme rádi, že jsme na vrcholu Vysoké hole, která je nejvyšším bodem našeho dvoudenního putování. Zastavujeme se u historického hraničního hřebene i u rozvalin radiolokační stanice Nebelshorn, kterou tady před koncem války začali budovat Němci. Pohledy na Praděd jsou odsud fantastické. Stejně tak pohled na Petrovy kameny.
Přes rozcestí Nad Ovčárnou (1 368 m) zamíříme na další rozcestí zvané Nad Velkým kotlem (1 370 m) na trase hezké naučné stezky Velká kotlina, která zvídavého návštěvníka protáhne doslova po stopách ledovců. I my míříme do Velké kotliny, jediného místa v Jeseníkách, kde se v době ledové nacházel skutečný horský ledovec. Před pouhými 14 či 15 tisíci lety bychom zdejší krajinu nepoznali. Bezlesá a nehostinná kamenitá tundra bičovaná ledovými vichry se v ničem nepodobala těm dnešním milým Jeseníkům s horskými loukami a lesy.
Míšu už začínají pořádně bolet nohy. Vypadá to na malou krizi. Ale bohatá úroda borůvek naštěstí rychle chmury zažehná, takže můžeme pokračovat v další cestě. Brzy jsme na dohled malého vodopádu kousek pod prameny Moravice. Můžeme si v klidu vychutnat krásu ledovcového amfiteátru na východním úbočí Vysoké hole. Jsme tady úplně sami, takže naprosté ticho přerušuje jen vrzání sarančí a šumění větru v korunách stromů. Nakonec máme štěstí, rozloučit se s námi přišli i kamzíci. Pár těchto horských otužilců vyrazilo do kotliny za pastvou i hrátkami. Díky.
Následující kroky nás vedou svižně dolů. Na rozcestí Velký kotel, nástup (987 m) se nezdržujeme a po lesní cestě míříme dolů. Po proudu Moravice sestupujeme dlouhou dolinou po bývalé zemské hranice mezi Moravou a Slezskem. Na rozcestí Slezské cesta (845 m) víme, že do Karlova pod Pradědem nám zbývá již jen kousek. Do hospůdky na čepovanou kofolu je to asi dva kilometry a k autu sotva kilometry tři.
- První část článku
- Orientační trasa na turistické mapě
Fotogalerie, prohlédněte si fotografie
