Trek přes Ještědsko-kozákovský hřbet, čtyřdenní přechod

Projekt 13/6 - Liberecký kraj

A je to tu. V předpovědi pár dnů skvělého počasí. Telefonát Markétě, potkáme se v Tetřevím sedle pod Ještědem v podvečer. Čeká mě osmihodinová jízda po železnici, kde mám v Brně pár minut na přestup na vyhlášený vlak a tím vždy byla "Slovenská strela" - Bratislava - Praha. Ale "Strela" nikde. Po půl hodině dojel zpožděný vlak, prakticky prázdný.

Vybírám si místo u okna, přes které nebyl pro špínu výhled. Po rozjezdu "klepalo" ploché kolo a ve vysoké rychlosti rezonovalo oplechování vagónu. V Kolíně jsme chytly tři čtvrtě hodiny a při běhu na pátý peron se souprava Arivy rozjíždí. Mávám mocně rukama, ale fíra otočí hlavu na druhou stranu a já trčím na peronu a dívám se na koncová světla vlaku.

K osmi hodinám přičítám další dvě, za které jede příští vlak. Velice rád vystupuji odpoledne z přeplněného vlaku ve stanici Zdislava. Na hřeben mě provází zelená značka. Zprvu po asfaltu, štěrkové cestě a závěrečný výstup je po cestě příjemně lesní a strmě nahoru si to funím do sedla Trávník (666 m).

Na odpočívadle dávám batoh dolu ze zad. Dám si desetiminutovku, kterou využiji na pochutnání borůvkové dobroty. Ještě rostou. Pohodlně a hlavně ve stínu přes první kopeček Zdislavský Špičák (688 m), ale to už šlapu po červené značce, na kterou jsem se napojil v sedle Trávník. Občas se otevřou výhledy i na Liberec východním směrem a na druhou stranu i na České středohoří a na vzdálené kopečky vyhaslých sopek. I na nejvyšší kopec Ještěd. Ale ten je daleko.

Kaple sv. Kryštofa či spíše kaplička, malá kamenná stavba, kde místo dveří je kovaná mříž. Stojí na křižovatce, kde červenou křižuje značka zelená a ta vede východním směrem do Kryštofova údolí. Také stojí za projití a podívání se na orloj, muzeum Betlémů, dřevěnou zvonici. Ale to sem si prošel před pár lety.

Červená stoupá pod vrchol Lom a zase prudce klesá do Křižanského sedla (578 m). Je to nejvyšší bod silnice spojující Křižany a Kryštofovo údolí. Je tu dominantní sousoší nazvané "Pieta". A hluboko pod terénem prochází v tunelu trať, po které jsem dojel a končí v Liberci.

Znovu mířím nahoru na Bukovku (672 m) a podcházím Malý Ještěd (754 m). Po pár stech metrech je odbočka na Dánské kameny. Jedná se o skalní stěnu prý dlouhou až 180 m. Tak se jdu prodírat mezi výmoly, zbytky kmenů a větví co tu zanechali dřevorubci. Pár skalek, dokonce i s dobrým výhledem na kopce, které jsem dnes prošel. Slunce dělá dlouhé stíny, tak využiji podvečerní nálady k focení.

Po půlhodince stojím v Tetřevím sedle. Sedlo mezi Ještědem a Černou horou, kterým prochází silnice spojující obě strany Ještědského hřbetu s odbočkou na Ještěd. Na mapě je silnice v podobě kroutícího se hada. Samá serpentina. To jsem pochopil v noci, když mě budilo pískání pneumatik a skřípot brzd. Něco podobného jako v Buchlovských horách.

Hojně silnici využívají k adrenalinovým projížďkám motorkáři. Navíc je tu taky křižovatka turistických značek. Červena, dvě modré, zelená i žlutá. Sedlo je na mapě značené jako Výpřež. Proč tento název? Dříve tu jezdívaly koňské povozy. A do kopců to koníci těžko zvládali, tak pomáhali další "připřažení" koníci. V sedle kopec končí, tak se tu koně "vypřahaly". Proto Výpřež.

Ale zpět do mého příběhu. Mám se tu setkat s dcerou Markétou a jejím přítelem Milanem, který slíbil, že kus cesty půjde s námi. Oba žijí v Liberci, tak to mají skok na naši první noc, kterou plánujeme právě tady. Až pomocí mobilu se potkáváme. Stan stavíme kus od sedla, kdo by poslouchal ten motorový hluk, přesto se to v noci neslo hodně hlasitě. Večer pohoda u ohně, opečené klobásky, ještě při zapadajícím slunku jdu vyfotit Ještěd.

S příchodem tmy se soukám do spacáku. Mám za sebou krátkou noc a dlouhý den. "Mladí" ještě sedí u ohně. Spánek nepřichází, tak honím v hlavě myšlenky. Dnes je třetího září. To je datum, které si dobře pamatuji. To jsem s kamarády stál před 36 lety na vrcholu Elbrusu v pořádné fujavici.

Vracím si vzpomínky a upadám do stavu, který bych nazval polobdění. A takovou si pamatuji i celou noc. Markéta má na to ráno jiný pohled. Spal jsi jako dřevo i s pochrupováním. Máme stan pro tři. Já 183 cm, Milan ještě o nějaký cm navíc a Markéta pokrčená mezi námi. Jasné je to, že stan pro tři je dobrý pro dva.

Ranní půlhodinka po červené značce vedoucí řádně do kopce a na vrchol Ještědu mně dala zapomenout na tu noc. Azuro, nefouká, hodně lidí. Takový je ranní Ještěd (1 012 m) s mimořádnými výhledy. Hora je tvořena velmi tvrdým křemencem a osamělé skály i skalní hradby vznikly při zalednění ve čtvrtohorách. Z vrcholu "stékají" i mohutné kamenné sutě.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nebudu zde vypisovat o dominantě Ještědu, štíhlé věži, která je pohledově pokračováním celé hory a je viditelná mnoho kilometrů ze všech stran. Na vrcholu byly odedávna vztyčovány dřevěné kříže. Současný má výšku šest metrů a stojí tu od roku 1990. Stávaly tu i dvě samostatné rozhledny. Ta první už v letech 1876 - 89 a druhá v letech 1889 - 1903. A první pohostinství tu bylo roku 1884. A ještě je tu zapomenuté "DÍTĚ Z MARZU" 2003 malá socha sedícího malého mimozemšťana.

Z Ještědu po červené na Pláně pod Ještědem, něco přes dvě stě metrů v sestupu. Nahoru supí kolaři i výletníci. Je sobota, tak kam se dá dojet autem je v okolí spousty lidí. Překračujeme označené místo kudy prochází 15. poledník - Meridian a jsme na Pláních. Je tu chata KČT s celoročním provozem. Do sebe trochu tekutin a po modré hřebenovce po "Hlubockém hřbetu" šlapeme tak jednu hodinku stále krytí korunami stromů u konce mírně v sestupu k samotě u "Šámalů", kde se parta kolařů občerstvuje.

Vcházíme do otevřené krajiny s výhledy a po nevýrazném "Rašovském hřbetu", kde už z dálky rozeznáme kopec Javorník. Zastavíme se na "Rašovce". Je tu venkovní občerstvení, tak váháme, zda pokračovat. Ale vidina blízkého Javorníku vítězí, tak jdeme do Rašovského sedla (582 m) a po pokosené louce s vyšlapanou cestou stoupáme kolem lesa pěkně k Javornické kapli (675 m). Od ní se otevírají poslední výhledy na Liberec a okolí.

Pár set metrů a stojíme na Javorníku (684 m). Je tu rozhledna a vyhlášená restaurace v "Obřím sudu". Objednáváme si něco na zub, zvlažíme suchý ret a čekáme na objednané jídlo. Číšníci létají jak splašení, davy lidí všude dokola. Po více jak hodině čekání to vzdáme. Milan tady končí a jde zpět do Liberce. Já s Markétou pokračujeme tentokrát znovu po červené značce v sestupu do vsi Záskalí.

Než tam dojdeme, tak vám něco řeknu k tomu "Obřímu sudu" co stojí na Javorníku. V roce 1898 byla ve Vídni jubilejní výstava k oslavě 50 let vlády Františka Josefa I. A na této výstavě bylo možno navštívit obří sud, který tam sloužil jako vinárna. V Dlouhých mostech u Liberce byl hostinský Wilhelm Huebel. Ten navštívil výstavu a jako hostinský, byl zvědavý i na ten sud. Sud Wilhelma nadchl natolik, že přesvědčil několik svých přátel a po skončení výstavy sud za 600 zlatých koupili, rozebrali a na čtyřech vagónech převezli po dráze do Liberce.

Na Javorníku se začala stavět restaurace a obří sud byl její součástí. Slavnostní otevření bylo 18. června 1899 a sud obdivovali návštěvníci dlouhých 75 let. Ale 20. září 1974 vypukl požár a celý objekt i se sudem lehl popelem. Až v roce 2011, po 37 letech, byl postaven sud nový (nepřímá replika).

Ale to už jsme s Markétou přešli Záskalí, sestoupili až na samé dno údolí a šlapeme po asfaltu do Hodkovic nad Mohelkou. Z dálky slyšíme muziku. To je veliká sláva v Hodkovicích. Slaví 50 let nohejbalu. Dáme kofolu, polévku, koukneme na začátek zápasu, kde proti místním pardům nastoupily mistryně světa (Češky) a jdeme se proplést pomocí červené značky přes křižovatky, kde červená končí na nádraží.

Studujeme mapu kudy dál. Další cestu pochodu si bere na starost Markéta a pomocí mobilu, ještě s jednou zastávkou na občerstvení, přicházíme v podvečer na zříceninu hradu Frýdštejn. Ten se tyčí nad stejnojmennou obcí. Je to pravý skalní hrad (dnes spíše malý hrádek), kdy je část jeho prostor vysekaná ve skále. Z dálky je vidět jeho dominanta - kruhová věž. Ideální místo na spaní máme přímo před hradební zdí. O půl sedmé stojí stan. Slunce se bude za chvilku dotýkat obzoru, krásné světlo na fotky.

Přichází mladý klučina a hledá místo na spaní. Tak mu nabízím, že tady je místa dost. Mezi stromy si zavěsil hamaku, rozdělal oheň a večer trávíme u plamínků při povídání o horách, trecích a dalších plánech Když ráno odcházíme, je ještě zavrtaný ve spacáku.

Pár desítek metrů po asfaltu a vcházíme na Vranovský hřeben. Nádherné partie po místy strmém hřebínku, kolem skal, přes bludiště mohutných kořenů, po dřevěných schodech a lávkách, které musí každou chvilku spadnout. Zábradlí se kýve (říká se, že krávě se ocas taky kýve a neupadne), ale tady je to o hubu.

U brány Pantheonu nás klučina, co s námi nocoval, došel. Prohlídka vnitřních prostor Panteonu je za zavřenými dveřmi. Stálo by za prohlídku, kterou si dám, až navštívím Liberec. Tento hrad stojí na strmém útesu nad řekou Jizerou (skalní hrad Vranov), ale vžil se název Panteon. A ten je považován se svými 400 metry délky za nejdelší a nejkomplikovanější skalní hrad v ČR.

Jdeme na vyhlídku. Dole teče Jizera, vlevo je hřeben Suchých skal. Krásný pohled je na ten svět. Po mnoha schodech sestoupíme do městečka Malá Skála, přejdeme přes mostek Jizeru a po červené se plahočíme nahoru ke skalám, ale na jejich prohlídku to chce půlden. Ze skal sestoupíme do Besedic a po silnice přes Koberovy znovu nahoru na Hamštejnský vrch (610 m) a po povlovném Hamštejnském hřbetu přes Prachovský vrch (584 m) do sedla "Vzdychánek", odkud už se vystupuje na horu Kozákov.

Dvakrát přejdeme serpentiny silnice co vede nahoru a stojíme na Kozákově (744 m). Je tu rozhledna a díky pohodlnému přístupu i spousty motoristů. Tady končí Markéta, pro kterou přijel Milan.

A jak je to s Kozákovem? Jak dostal své jméno? Díky zaběhnuté koze, kterou spolu s ostatními pásl malý kluk. Aby kozu zahnal zpět ke stádu, sebral kámen a po koze hodil. Kámen se rozpadl a uvnitř se ukrýval drahocenný obsah. Do večera už celé okolí vědělo, že hora ukrývá poklady.

Kozákov je nejvyšší hora Kozákovského hřbetu a Českého ráje. Kozákov je vyhlášenou horou díky drahokamům a polodrahokamům, které se na něm nacházejí. Už v pravěku zde bylo vyhledávané naleziště. Vyskytují se tu ametysty, záhnědy, chalcedony, Aacháty, jaspisy. Dávám AHOJ Markétě a Milanovi, batoh na záda a šlapu po silnici a po "Zlaté stezce Českého ráje" do Komárova, malé vsi, kterou proběhnu jejím okrajem, otevřenou krajinou s výhledy a, což je pozitivní, tak bez lidí. A to si užívám.

Do cíle tohoto treku to mám ještě třicítku. Dnes bych se chtěl dostat na horu Tábor. Cesta kopíruje silnici 283 a po jejím okraji jdu asi kilák po cyklostezce. Kolem se jenom míhají auta. Na křižovatce přecházím doprava a po příjemné lesní cestě kolem potoka Veselka pokračuji dále. Po dvou kilometrech uhnu doleva kolem chat stále po lesní cestě. Tu značka po kilometru opouští a vede po strmém hřebínku hodně nahoru a hodně dlouho.

Ještě v tom strmém úseku za sebou slyším dupot. Předbíhá mě chlapík. Jo mládí. Procházím vsí Skuhrov přes kopec do Rváčova. Všechny úseky jsou ve zvlněné krajině. Je se na co dívat i fotit.

Slunko je už zase nízko. U jedné usedlosti poprosím o doplnění vody a zase kopec nahoru, kde na silnici křižuji zelenou značku. Před Košovem se zvedá cíl mého dnešního pochodu - vrch Tábor. Hned za Košovem vcházím do lesa, kde projdu kolem Allainova kříže (kříž ve tvaru stromu) a v mírném stoupání po jeden a půl kilometru stojím na hoře Tábor (678 m). Původně byl tento vrch jmenován Chlum. Dnešní pojmenování vzniklo podle zdejších táborů lidu v době husitské.

Tábor byl a je vyhledávaným poutním místem. Na vrchu stojí barokní kostel Proměnění Páně z roku 1704. Stojí tu i Tichánkova rozhledna. Jméno dostala po učiteli Josefu Tichánkovi, který se zasloužil velkým dílem o její postavení. Také je označována za nejkrásnější v Čechách. Je postavená z "Proslulé cihly z cihelny v Pulici".

Věž rozhledny má výšku 35 m a vyhlídkový ochoz je ve výšce 29 m. Je z roku 1911. V minulosti tu stávala rozhledna dřevěná. Ale ta byla napadena dřevomorkou a po devíti letech rozebrána (1888 - 97). Ještě jedna zajímavost stojí za zmínku. Pomocí leteckého laserového skenování má Tábor výšku 682,639 m. I hora Blaník je špatně o 8 m. Dokonce i hora Sněžka.

Ráno odpočatý sestupuji po silnici v serpentinách do vesnice Chlum. A nejen tam. Vlastně mě čeká dalších deset kilometrů po asfaltu až na odbočku k hradu Kumburk, na který je to trochu do kopce. Batoh dávám pod smrček a jenom s foťákem šlapu na zříceninu. Vcházím přes bývalou hradní bránu a vystupuji až na vyhlídku. Krásné pohledy i na Tábor i Kozákov a vlastně celé okolí Novopacka.

Zřícenina gotického hradu Kumburk ze 14 stol. stojí ve výšce 642 m na stejnojmenném vrchu. V 16 stol. byl používám jako vězení. Za Třicetileté války byl Švédy zpustošen a na příkaz císaře Leopolda později zbořen. Přesto toho z původního hradu zůstala dost. A z mého pohledu je tu prováděna částečná obnova.

I tento hrad má svou pověst. Je tu ukryt velký poklad hlídaný kohoutem s ohnivýma očima. Noví majitelé panství Smiřičtí ze Smiřic využili nepřístupný hrad jako vězení. V kulaté věži, zvané od té doby jako Panenská, byla pro pletky milostné s člověkem selského rodu vězněna více jak 11 let Eliška Kateřina Smiřická.

Dělám pár panoramatických fotek a mažu dolu z hradu k batohu. Červená křižuje zelenou značku a dozvídám se, že už jsem na Novopacku. A tady tu červenou opouštím. V Nové Pace nestaví rychlíky, tak jdu do Paky Staré. Po té zelené. Po polních cestách, přes areál statku, přes pole a louky. Užívám si samoty, ani nevím, kdy mě jede vlak.

Na nádraží mám dvacet minut na opláchnutí a převlečení čistého trička. V nohách něco málo do osmdesáti km. Malebná zvlněná krajina s vesnicemi, kde je spousty starých dřevěných domů, krásná sousoší i kříže. V podzimní čas by to bylo hodně barevné. Dostatek míst, kde se dá koupit jídlo i pití. Až bych řekl, že toho bylo na můj vkus hodně. Ale málo přírodních zdrojů vody. Ten Ještědsko-kozákovský hřbet splnil mé představy a bude se líbit i vám.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie