CHKO Jeseníky, přechod hlavního hřebene Hrubého Jeseníku

Podzimní přechod hřebene pohoří Hrubý Jeseník

Jeseníky patří k našim oblíbeným horám, proto jsme se také rozhodli jeden podzimní víkend uskutečnit jejich přechod. Hřebenová trasa patří bezesporu mezi jedny z nejkrásnějších túr po Jeseníkách. Je poměrně náročná, pokud ji chce člověk absolvovat s plnou polní a stihnout přechod za jeden víkend. Chce to především vytrvalost a dobrou fyzickou kondici. Pokud ale vyjde počasí, časté výhledy na okolní masívy i do okolí jsou hnacím motorem i tou nejlepší odměnou za vynaloženou námahu.

Je brzké podzimní ráno. Venku je ještě tma a my usedáme do kupé vlaku, který nás za dvě hodiny vysazuje na železniční stanici v Ramzové. Toto horské středisko, ležící v nadmořské výšce 745 metrů, je ideálním místem k nástupu. V Ramzové se turistům ukazují první vrcholy. Se zakloněnou hlavou lze sledovat například Šerák (1 351 m), který je možné během hřebenovky také zdolat.

V Ramzové si lze při výstupu na hřeben vybrat ze dvou variant. Tou první je klasický výstup pěšky, ti pohodlnější mohou využít sedačkové lanovky. Obvykle se vysedá již na její první stanici Černava (1 103 m) a odtud se pokračuje dále pěšky. Ale ti, kteří úvodní stoupání na hřeben z duše nenávidí, nebo chtějí šetřit síly, se mohou nechat vyvést až pod Šerák.

My volíme variantu poctivého výstupu. Je brzo ráno a máme, myslím, spoustu času. Není kam spěchat. Z dolní stanice lanovky na Ramzové stoupáme nejprve po sjezdovce a brzy se ocitáme u první stanice lanovky. Odtud vede pohodlná široká cesta, která prochází lesem a stoupá jen velmi pozvolna. Občas se nám v lesních průsecích naskýtají první výhledy, které si samozřejmě nenecháváme ujít. Postupem času nabíráme výšku a stromy se začínají zmenšovat.

Ocitáme se v pásmu klečí, což nám signalizuje, že brzy budeme u rozcestí na Keprník a Šerák. Z rozcestí je to na Šerák jen co by kamenem dohodil, ale tentokrát jdeme rovnou na Keprník (1 423 m). Nejprve pár výškových metrů klesáme, abychom vzápětí začali opět stoupat. Jsme v nadmořské výšce přes tisíc výškových metrů a je to znát.

Všude kolem nás je bílo a o blížící se zimě nás na každém kroku přesvědčují namrzlé větvičky, na kterých se se sílícími slunečními paprsky mění námraza v průzračné kapičky vody. Sněhová pokrývka není nijak vysoká. Na běžky je sněhu zatím málo, ale místy, kde ho vítr navál, se už i slušně boříme.

Máme z prvního sněhu velkou radost. Koulujeme se a děláme andělíčky. Ve veselém rozmaru docházíme ještě před polednem na Keprník, který je vynikajícím rozhledovým bodem. Jako na dlani máme velkou část hřebenovky včetně samotného Pradědu. Pohledem na druhou stranu se zase kocháme údolím, které o blížící se zimě nemá ani potuchy. Listí na stromech hraje všemi barvami a nic zatím nenasvědčuje tomu, že by se nižší polohy brzy měly ponořit do sněhové peřiny.

Slunce sice svítí, ale tady nahoře mrzne. Oblékáme si zimní bundu a brzy jsme nuceni pokračovat dál, protože ostrý vítr nás nemilosrdně z tohoto pěkného místa vyhání. Našim dalším cílem je Červená hora (1 337 m). Sestup je zpočátku docela příjemný, časem se však dostáváme k úseku, kde dostávají pořádně zabrat kolena. Navíc klesáme do nižších poloh, kde se teplota pohybuje už nad nulou.

Kombinace rozbředlého sněhu, bahna a příkrého svahu dělá své. Ukrutně to klouže. Proti nám potkáváme skupinku cyklistů, na které zřejmě fyzikální zákony neplatí. Zatímco my, jdoucí směrem dolů, máme co dělat, abychom tento úsek neabsolvovali po zadní části těla, oni bez problémů jedou v sedle kola na tenkých galuskách vzhůru. Neuvěřitelné!

Docela jsme si oddechli. Tento nepříjemný úsek máme bez ztráty kytičky za sebou. Cestou procházíme zajímavým místem zvaným Trojmezí, kde se stýkají historické hranice Moravy, Slezska a Kladska. Pak už se dostáváme pod Červenou horu. Na vyhlídkové lavičce v sedle pod Vřesovou studánkou (1 203 m) si dáváme chvíli pauzu. Počasí začíná měnit svůj ráz. Mraky jsou stále níž a brzy se Jeseníky zahalí do mlhy. Jak jsme očekávali, tak se také stalo. Mlha houstne a my jsme nuceni jít dál.

Cesta na Vřesovou studánku pokračuje dál traverzem po strmém svahu. Chodníček je úzký a špatně se po něm jde. Začínáme opět stoupat. Než se dostaneme na Vřesovou studánku, je mlha hustá tak, že není vidět takřka na krok. Jestli je viditelnost tak čtyři pět metrů, tak je to dost. Že jsme se ocitli na Vřesové studánce téměř nezaznamenáváme. Chodník nás ale dovádí k rozcestníku, takže máme jistotu o naší poloze.

Ačkoliv jsem na Vřesovce byla už stokrát, mám tu v husté mlze problémy s orientací. Nedaří se mi najít boudu s pramenem. Nakonec to vzdávám. Nemusím přece pramen ochutnat vždy, když sem přijdu. Ale trošku mě to mrzí. K tomu všemu ještě začíná mrholit. Na Červenohorské sedlo (1 010 m) je to ale už jen kousek. Čeká nás tak tři a půl kilometru stále z kopce, což hravě zvládneme za hodinku. Cesta už navíc vede po tak široké cestě, že sejít z cesty by neměl ani ten, co to tady nezná.

Na Červenohorském sedle se ocitáme kolem 14. hodiny, což je podstatně dříve, než jsme plánovali. Čekala jsem, že s těžkým batohem půjdu mnohem pomaleji. Nocovat hodláme na sedle v bývalém lomu, nebo co to je. Krásné místečko, které je téměř celé uzavřené vysokými skálami a svahy se stromy je ideální místem k postavení stanu. Místo je chráněné proti větru a také od zvědavých rodinek, které si vyšláply na Vřesovku. Do večera máme spoustu času.

Krátíme si čas nejprve vařením večeře, později kartami. Kolem 17. hodiny nám to nedá a zajdeme si na svařené víno do hotelu. Po cestě jsme stačili zmoknout, tak chvíli posedíme a usušíme se. Za hodinku se ale zvedáme a vracíme se zpět ke stanu. Počasí nevypadá, že by se v brzké době hodlalo změnit k lepšímu, tak zalézáme do spacáku a usínáme nezvykle brzy. Ráno chceme vstávat kolem 5. hodiny, protože nás čeká hodně dlouhý úsek.

V pět hodin nás budík nemilosrdně budí. Venku je ještě tma a stále padá déšť se sněhem a je mlha. Napřed zvažujeme, jestli má cenu pokračovat dál. Mé druhé já mi radí: "Jděte dolů. Venku je škaredě, nic neuvidíte, zmoknete a ještě se přitom nadřete. Z parkoviště jede autobus, který vás pohodlně zaveze dolů do Kout nebo až do Šumperka." Nakonec po chvíli přemlouvání podlehnu Zdeňkovým rozumným argumentům, proč jít dál. Tuto cestu absolvujeme také proto, že testujeme některé nové části našeho vybavení do vyšších hor. Nápad jít dál zní rozumně. Lepší podmínky na test vybavení jsme si opravdu nemohli přát. Je rozhodnuto. Jdeme dál.

Po šesté hodině jsme po snídani a máme i sbaleno. Nic nám nebrání pokračovat dál zcela opuštěnými Jeseníky. Přejdeme parkoviště a silnici a dostáváme se na druhou stranu střediska. Cesta vede po asfaltové silnici, která začíná pěkně prudkým stoupáním, které však netrvá dlouho. Asi po kilometru se cesta srovná a křižuje několik sjezdovek. Brzy však končí asfaltka a začíná klasická lesní cesta, která nevypadá vůbec lákavě. Rozbahněná cesta je plná vody a zbytků sněhu. Opět to velmi klouže. Snažíme se nejhorší místa různě obcházet a přeskakovat.

Konečně se dostáváme k přístřešku, kde se před stále houstnoucím deštěm na chvíli schováváme. Po chvíli však usuzujeme, že to stejně nemá cenu. Prší a sněží stále stejně, nic nenasvědčuje tomu, že by mělo být lépe. Pokračujeme tedy dál přes hory a doly po jesenické magistrále, která chvíli vede po rovině, chvíli do kopce a z kopce a to pořád dokola, až se dostáváme do bažinatého úseku mezi Malým a Velkým Jezerníkem.

Chodníček je nahrazen dřevěnými lávkami, na kterých je však silně podepsán zub času a hlavně vandalismus "milovníků hor". Prkna na mnoha místech chybí, takže namrzlou lávku jsme nuceni velmi často opustit a brodit se podél ní vodou. Docela si oddechujeme, když se konečně dostáváme na začátek dlouhého stoupání, na jehož konci nás čeká už jen kousíček ke Švýcárně. Tato horská chata byla postavena už v roce 1840. Původně sloužila k chovu skotu. V současné době je po vyhořelé chatě na Vřesové studánce nejstarší v Jeseníkách.

Během stoupání, které vede lesem ani tolik nemokneme. Rozložité a husté větve jehličnanů nás berou pod svou ochranu před deštěm. Jiné stromy, respektive jejich kmeny, nás zase velmi často nutí opustit chodníček a hledat cestu jinudy. Cestou potkáváme trojici podobných šílenců jako jsme my. Je na nich vidět, že rovněž bivakovali venku a hodlají projít stejnou cestu jako my, jen opačným směrem.

Na konci stoupání se dostáváme už zase do vyšších nadmořských výšek, což pociťujeme na vlastní kůži. Citelně se ochladilo, což velkou měrou ovlivňuje silný ledový vítr a déšť se zcela změnil ve sněhovou chumelenici. Na Švýcárně se nezastavujeme a pokračujeme dál směr Ovčárna. Cesta už zase vede po asfaltové silnici a stále stoupá. V jedné z mnoha zatáček si dáváme pauzu, protože máme hlad. Zdržujeme se však jen na nezbytně dlouhou dobu. Je dost chladno a raději půjdeme. Silnici začíná pokrývat stále silnější vrstva mokrého sněhu, který se postupně mění v prašan.

Na rozcestí je naše volba jasná. Na Praděd (1 491 m) nemá smysl chodit. Byla by to jen zacházka. Žádné rozhledy se nám z něj nenaskytnou a čaj si dáme raději až na Ovčárně (1 276 m). V těchto místech turistický ruch zhoustl. Mnoho dospělých se svými ratolestmi vydává na Praděd a zpět. Silnice pod sněhem je kvalitně namrzlá. Opět máme problémy s klouzáním. Cesta vede neustále směrem dolů.

Brzy míjíme Kurzovní chatu a vzápětí Barborku, což je neklamné znamení, že na Ovčárně budeme coby dup. Zbývá nám už jedno kratší stoupání, průchod přes sjezdovku a už se ocitáme u chaty horské služby, která se nachází na kraji areálu. Je po poledni, ale protože hlad nemáme, dáváme si v teple jedné z chat jedno svařené víno a zvedáme se k další cestě.

Původně jsme chtěli pokračovat po hřebeni přes Vysokou holi (1 464 m), Kamzičník a Jelení studánku až na Břidličnou horu (1 358 m), Pecny (1 336 m), Pec (1 351 m) a Ztracené kameny (1 250 m). Odtud jsme hodlali sestoupit na Skřítek, odkud jede autobus do Olomouce. Po zvážení ale volíme variantu sestupu. Co se testování týče, je jasné, že vybavení se osvědčilo a protože počasí je opravdu pod psa, nemá cenu se dál plahočit. Zbylou část hřebene si necháme na jindy. Vždyť tu nejsme naposledy.

Dolů tedy sestupujeme po nekonečně dlouhé asfaltové silnici na Hvězdu (864 m). Sníh se postupně začíná měnit v déšť a teplota s klesající nadmořskou výškou stoupá. Odkládáme postupně přebytečné oblečení. Když se po zhruba šesti kilometrech ocitáme konečně na parkovišti na Hvězdě, máme už polovinu našeho oblečení zpátky v batohu. Na zastávce zjišťujeme, že autobus nám jede za pět minut, tak se ještě pochválíme, jak pěkně umíme chodit na čas a pak už usedáme do autobusu a necháme se vézt domů.