Jeseníky, nejkrásnější treky v Hrubém Jeseníku

To jsem vám zase jednou vyrazil na výlet, turistické trasy v Jeseníkách

To jsem vám zase jednou vyrazil na výlet do hor mým nejbližším, tedy Jeseníků. Trasu jsem měl naplánovanou jen z části. Vyjel jsem brzo ráno autem ze Stěbořic a asi za hodinku už jsem parkoval v Karlové Studánce u hotelu Hubert. Chvíli jsem se kochal vodopádem, který je za parkovištěm a který padá jak já říkám z nebe, jelikož jeho začátek není vidět. Padá odněkud z lesa a pozorovatel ze zdola vidí jen jeho část, kdy se tříští o oblázky v Bíle Opavě.

Měl jsem naplánovanou trasu z Karlové Studánky na Barborku. Vyrazil jsem tedy podél Bíle Opavy. Po překonání dolní části, kde procházím kolem celkem klidné říčky dojdu na místo kde je informační tabule, na které se dozvím, že před sebou vidím dvě koryta říčky. To původní je od povodní v roce 1997 vyschlé, jelikož říčka si našla v době povodní jinou trasu. Tady začíná zajímavá část cesty.

Postupuji nahoru podél Bíle Opavy a cestou narážím na několik vodopádu po kterých se říčka dostává dolů do Karlové Studánky. Je to úchvatné místo, kde cítíte sílu přírody a zároveň si uvědomujete čistotu, která tady je. Od vody je sice cítit chlad, ale v květnu, kdy jsem tudy šel, to vůbec nevadí. Vidím tady co voda dokáže s kameny, jak je tvaruje, kde umožní mechu a kapradí růst a kde naopak ne, co dělá se dřevem spadlým do říčky, jaké vydává zvuky. Někde jsou hluboké tůně, jinde bije do kamenů, prostě to se musí vidět.

Cesta je tady trošku namáhavá, ale průměrně zdatný člověk zdejší žebříky a můstky v pohodě zdolá. Cestou taky narazím na místo, kde se vyřádil vítr, který poničil část zdejšího lesa. Je to trošku smutný pohled, ale je to prales a toto přírodní řádění k tomu patří. Navíc na těchto místech potkávám lidi, kteří jsou naladění na stejnou strunu jako já. S některými prohodím pár slov, vyměníme si zkušenosti z trasy, ale určitě každý člověk tady pozdraví a pozdrav nezní jen česky. Myslím si, že na horách se potkávají lidi, kteří sem chodí odhodit starosti všedního dne a nechtějí tím zatěžovat ostatní.

Jak putuji dál tak dojdu až pod Ovčárnu a dál pod sjezdovku Velký Václavák. Tady jsou ještě zbytky sněhu. Cestou ještě přidám kamínek na místo, kde ho pokládá většina turistů. Je to někde pod Ovčárnou, je už tam pěkná hromádka a je to zajímavé místo, protože cestou potkáte jen pár lidí. Ale podle té hromádky kamenů si uvědomíte, že stezka je hodně využívaná. A odtud už je slyšet opět civilizační hluk což znamená, že se blížím k Barborce. K příjemné chajdě pod Pradědem, kde si dám oběd a kde končí má plánovaná trasa.

Na Barborce jsem se ale rozhodl, že půjdu dál směrem na Praděd. Výstup na nejvyšší moravskou horu jsem nepodniknul. Praděd je sice moc krásné místo, ale vystup na něj je jako procházka po dálnici. A to mě opravdu neláká. Je tam moc lidí a já rád navštěvuji místa, kde jsem sám. A tak jsem kousek pod Pradědem odbočil na stezku, která vede z asfaltky do divokého lesa pod Dlouhé Stráně a sestupuje podél pramenub říčky Deštná.

Sestup dolů pod Dlouhé stráně mě opravdu zaujal. Nízké stromy se postupně mění v les. A tady někde začíná pramen říčky Deštná. Nejdříve malý potůček v trávě, který níže nabírá na síle a začíná se valit mezi skálami a balvany, které jsou všude dokola. Po sestupu do údolí jedním z nejkrásnějších míst Jeseníků se ocitnu u dolní nádrže přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Na tomto místě mě přepadl obrovský stres.

Dodnes nevím proč, často nad tím přemýšlím, ale nikdy jsem se nedopátral proč. Možná to bylo tím, že nad hlavou v hoře v horním umělém jezeře bylo obrovské množství vody nebo to bylo tím, že jsem tady byl úplně sám a přede mnou byl ještě velký kus cesty, který mě čekal a kterému se nadalo vyhnout. Myslím si, že tady jsem pocítil samotu, kterou mám v podstatě rád. Uvědomil jsem si, že kdyby mi došly síly tak bych byl ztracen a odkázán jen na někoho, kdo tady náhodu projde. Občas se mi to stává. To když se ocitnu na místech, kde nejbližší záchytný bod civilizace a pomoc je hodně daleko.

Nicméně stres jsem překonal, když jsem tady narazil na stejného osamělého člověka jako já. Prohodili jsme pár slov a pozdravem šťastné cesty jsme vyrazili každý svým směrem. Já jsem začal z údolí stoupat zpět na hřeben stezkou, která vede nad Jelení studánku. Na místo, kde už to dobře znám. Byl to jeden z nejhezčích výstupů, které jsem v Jeseníkách podniknul.

Cestička vede přes lesy na horu na hřeben a když se dívám zpět dolů tak vidím z velké výšky místa, která jsem třeba před hodinou prošel a které z ptačí perspektivy vypadají úplně jinak. Mnohem zajímavěji než zdola. Pocit svobody, ten fajn pocit z námahy a krásných pohledů, pocit, kterému já říkám droga, kterou pozná jen ten kdo se stal závislý na horách, přírodě a dobrodružství, které z toho plyne.

No a když zdolám tento výstup zpět na hřeben tak už je to v pohodě. Procházka po hřebeni Jeseníků je velice příjemná a obohacena o výhledy na místa, která ze zdola nevidíte. Na místa kde žijete svůj běžný život plný starostí a stresu z toho, co život přinese. A tady shora se na to naskýtá úplně jiný pohled. Pohled, při kterém si uvědomíte, že člověk se dole trápí problémy, které se shora vypadají malicherně.

Po hřebeni se pak dostávám nazpět na Ovčárnu. Z ní jsem chtěl jít dolů po asfaltce na Hvězdu, ale jelikož už jsem byl skoro na dně fyzických sil, tak jsem vzal za vděk autobusem, který jezdí z Ovčárny na Hvězdu a do Karlové Studánky.