Hornolidečská magistrála, valašská turistika v Javorníkách

Turistika na Valašsku

Javorníky, které se které se táhnou ve směru severovýchod - jihozápad z Čadce až k Horní Lidči, patří k do oblasti Slovensko - moravských Karpat, podobně jako Bílé Karpaty na jihozápadě. V podstatě se táhnou ve směru, který vymezuje česko - slovenskou hranici, která vzdušnou čarou měří od nejvýchodnější vesnice České republiky Hrčavy k soutoku řek Moravy a Dyje jihozápadně Kútů asi 175 km.

Tím, že se neustále klikatí, je však o něco delší. Tedy o dost, měří 265 km. Ale s Maďary na jihu to dělá pro srovnání po hranici plných 679 km, i když vzdušnou čarou je to taky jen asi 465 km. Ale Maďarsko dnes ponechme na pospas panu Slotovi ze Žiliny, z Javorníků je tam daleko.

Javorníky mají svou slovenskou část, slovensko - moravskou část v okolí centrálního hřebene mezi Bumbalkou a Makytou i moravskou část jihozápadně Makyty od Ústí u Vsetína na severu po Lyský průsmyk nedaleko Horní Lidče na jihu. Vzdušnou čarou měří z Čadce do Horní Lidče asi 60 km, po Makytu 50 km. Na východě sousedí Javorníky s Kysuckými Beskydami a Kysuckou vrchovinou.

Paralelně s průběhem pohoří protékají řeky Vsetínská Bečva na severu a řeka Váh na jihu, zatímco na severozápadě spadají Javorníky do údolí Bečvy prudkými svahy, směrem k Váhu vytváří nižší vrchovinný reliéf s řadou dlouhých údolí, mnohdy i okolo 15 km. Tato oblast se nazývá rovněž Nízké Javorníky.

Pohoří Javorníky je možno překonat autem po silnicích z Vysoké nad Kysucou přes Velké Rovné nebo z Makova přes sedlo Javorník (U Melocíka) do Bytče. Stará hospoda v sedle byla přestavěna na krásnou dřevěnici se spoustou slovenských dobrot. Na hřeben se dále dá dojet z moravské strany z Vranče na Kohútku nebo ze slovenské strany z Lazů pod Makytou přes Čertov údolím Bielé vody, která se v Púchově vlévá do Váhu v Povážském podolí. Ale samotnou krásu pohoří vychutnáme pochopitelně nejlépe na vlastních nohách, o tom není pochyb!

To, že centrální hřeben přes Velký Javorník (1 071 m), Ztracenec (1 055 m) a Malý Javorník (1 019 m) přes Frňovské sedlo (960 m) na Portáš a Kohútku patří k nejkrásnějším hřebenovkám u nás i na Slovensku vůbec a to díky holému hřebeni s neustálými výhledy na Beskydy a Malou Fatru, je všeobecně známo a sám jsem se o tom přesvědčil mnohokráte. Ať pěšky či na běžkách. Je to prostě lahůdka.

Bohužel od Papajského sedla (691 m) po Makytu až po Radošov, kde se hřeben dělí na část, která vede na sever do Ústí u Vsetína a na jih do Pulčína, již je cesta většinou zalesněná a z Makyty (923 m), která tvoří dominantu této části, není vidět vůbec nic. Právě Makyta dala jméno osadě Makytka a vesnicím Lysá pod Makytou a Lazy pod Makytou. Z Papajského sedla je to na Makytu 3 km.

Popisovaná oblast tzv. "Hornolidečské magistrály" se nachází v moravské části Javorníků a je vymezena mezi Lidečkem, Horní Lidčí, Střelnou, Francovou Lhotou, Valašskou Senicí a Pulčínem. Nachází se ještě v CHKO Beskydy, na východě sousedí s CHKO Kysuce a na jihu s CHKO Biele Karpaty. Státní hranice se Slovenskem zde probíhá z Makyty s mírným klikatěním ze severu na jih.

Na tuto trasu jsem se vydal navzdory špatné předpovědi počasí dne 19.4.2008 s turisty z Frýdku - Místku pod vedením nestárnoucího Vlastíka Mokroše (1929), který již příští rok oslaví osmdesáté narozeniny. Což je vzhledem k jeho kondici a vitalitě téměř neuvěřitelné. V autobuse mám plno známých z jeho minulých akcí, kterých jsem se občas účastnil.

Vyrážíme okolo deváté hodiny od turistického rozcestníku z typicky valašské vesnice Francova Lhota, která je připomínána již v roce 1500, po nové turistické značce na rozcestí nad Střelnou - Střelenský vrch (618 m) a dále na dřevěnou trámovou - 14 metrů vysokou rozhlednu na Čubově kopci ve výšce 720 metrů nad mořem. Odtud je to na Slovensko necelý kilometr. Na východě jsou ještě Vysoké Javorníky, na jihu od železniční tratě Horní Lideč - Lysá pod Makytou - Púchov již Biele Karpaty. Na turistické mapě KČT "Javorníky - západ" tato značka ještě není vyznačena, jdeme podle Vlastíkových mapek.

Je zataženo, neprší a výhledy nejsou nic moc, přesto jsme rádi alespoň za to, že vidíme Velký Manín ve Strážovských vrších a okolní kopečky Vizovických vrchů i Bílých Karpat na západě a na jihu. Za hezkého počasí musí být Malá Fatra jako na dlani, tak někdy snad příště. Hřebenu Javorníků na severu zde vévodí již vzpomínaná Makyta. Sestupujeme po modré značce do severovýchodní části Francovy Lhoty zvané Poschla k tzv. Kobzové lípě, která má již více než 400 let.

V době jejího zasazení do valašské půdy byla vytištěna šestidílná Králická bible, vybudována první vysoká pec v Čechách ve Strašicích, posledním voleným českým králem z rodu Habsburků byl Ferdinand II., v roce 1618 začala třicetiletá válka a v roce 1620 proběhla bitva na Bílé hoře. Takže se toho za života Kobzovy lípy událo proklatě dost, jen škoda, že neuměla psát dějiny Valašska a Javorníků. Ale možná někde uvnitř kmene je vše zaznamenáno, kdoví.

Znovu stoupáme po modré značce přes hezký hřeben Bechova, Surového kopce a Chmelince na dosud mi neznámý Mikolinův vrch (727 m), který je již jen 3 km vzdálen od Makyty. Je zde velká turistická chata Selanka, hřiště, bazén a v okolí dřevěné chatky. Restaurace je sice zavřená, ale bufet nás stačí pojmout, na čepu je Plzeň a Gambrinus. Dávám si k plzeňskému bramborový placek, který je posypaný sýrem.

Okolo chaty jsou louky s pastvisky, servírka vypráví, kterak nedávno krávy, které měly telata, ušlapaly jednoho honáka a říká, že kráva, když má mladé je nebezpečnější než býk. Protože jdeme přes pastviny neznačenou cestou okolo lyžařského vleku do vesničky Valašská Senice, jsme docela rádi, že nemusíme s krávami bojovat.

V okolí Valašské Senice již končí silnice a protéká zde stejnojmenná říčka Senice, která pramení mezi Valašskou Kyčerou a Makytou, pokračuje dále přes Horní Lideč, Lidečko, Valašskou Polanku do Ústí u Vsetína, kde se vlévá do Vsetínské Bečvy, která pak putuje do Valašského Meziříčí a dále po soutoku s Rožnovskou Bečvou již jako Bečva do řeky Moravy u vesnice Troubky, které byly nejvíce zasaženy povodněmi v roce 1997.

Kolem Senice rostou v mohutných trsech krásné kýčovitě žluté blatouchy nevídaných rozměrů. Srdce mého přítele Šulejkina, vášnivého botanika - amatéra s profesionálními znalostmi by jistě zaplesalo. Stoupáme mezi chatami do protějšího kopce a chceme se dostat neznačenou cestou na hlavní hřeben. Zabloudit se tady nedá.

Míjíme velké skály, asi 10 m vysoké, které se pod hlavním hřebenem tyčí jako jakýsi předvoj Pulčínských skal, k nimž máme namířeno. Potkáváme konečně červenou značku, která pokračuje přes Šerklavu (798 m) na rozcestí Radošov (705 m), odkud stoupáme mírně na Hradisko (773 m).

Z Radošova je to 2 km do Zděchova a 7,5 km do Huslenek v údolí Vsetínské Bečvy. Za Radošovem se k naší radosti z křovin nečekaně zjevuje náš ataman Vlastík, který šel jinou cestou z Valašské Senice pod Františkovým vrchem (717 m) údolím Rumanového potoka. Diví se, odkud že kráčíme my, myslí si, že jsme šli přes Makytu, jako někteří další. My jsme se však chtěli vyhnout zalesněnému úseku bez výhledů a nelitovali jsme.

Dostáváme se konečně do oblasti skal. Odtud klesají ukloněné skalní plotny pískovce a slepence magurského flyše. Na skalách rostou roztroušené zakrslé břízy, borovice i jalovce. Mnoho puklin člení pískovcové vrstvy do bizarních skalisek až 20 m vysokých - jsou zde výklenky, pseudoškrapy a převisy. Taky skalní mísy. K nejznámějším útvarům patří Zbojnický kostel a Ludmilina skála. Je zde i sídliště lidu popelnicových polí.

V minulosti zde stál hrad Pulčín, který byl za česko - uherských válek zpustošen. Zůstaly pouze schody vytesané do skály. V Pulčínských skalách se v 17. století lidé ukrývali před Turky, za 2. světové války zase partyzáni před fašisty. V roce 1881 navštívil skály Svatopluk Čech, který zde napsal baladu Hovor listí a zařadil ji do sbírky Povídky, arabesky a humoresky.

Asi 1 km západně od Pulčínských skal se nachází rovněž skalní útvar Pět kostelů, největší skalisko má délku asi 100 m a výšku 30 m, poblíž je také pseudokrasová jeskyně. Můj přítel Česlav Wojcík (1940), bývalý špičkový horolezec a člen HS na Lysé hoře z Frýdku - Místku, kterého znám z dřívějška z Nové huti Ostrava, vzpomíná, kterak zde s kamarádem před mnoha lety vytvořili prvovýstup převislou stěnou skály s názvem Medvěd. Horolezci zde mají velmi dobré podmínky, ne všude se však smí lézt. Cvičné horolezecké terény jsou i na nedalekých Čertových skalách u Lidečka. Zde se na severu do Senice vlévá Pulčínský potok.

Z Pulčínských skal sestupujeme po červené značce okolo tábořiště do nejvýše položené vesnice na Valašsku - Pulčína (680 m), kde nás na konci vsi čeká autobus na strategickém místě - asi 20 metrů od hospody "Western salon u Villíka". Ještě dříve než lokál navštěvuji informační centrum, kde si kupuji turistickou známku, samolepky a dávám razítko do wanderbuchu. Pak následuje více než hodinový relax u Villiho, mají desítku i dvanáctku a výbornou levnou kuchyň.

Můj spolusedící, sympatický usměvavý přítel Lysé hory, Karel K. si dal bůček se zelím a již dlouho jsem neviděl nic tak lákavého a to se v restauracích pohybuji poměrně často. I guláš vyhlížel jako valašská lahůdka. Já jsem si dal zelňačku - kyselici a Česlav s manželkou Janou čočkovou polévku. I my jsme byli spokojeni.

Po stěnách kořalny jsou různé trampské dřevěné placky, westernové motivy a přímo naproti pípy busty Lenina, Stalina a Gottwalda. Taky Julia Fučíka. Tradičně chybí busta Antonína Zápotockého, mezi sběrateli je jeho soška vzácností. Samotný šéf Villi je sympaťák s fousem, v "zápípí" (pracoviště za pípou) se chová důstojně a rozvážně. Lokál má dvě kuřácké a jednu nekuřáckou místnost, my naštěstí sedíme v té nekuřácké.

Několik trampů hraje na kytaru, což zde patří k dobrým zvykům. Ve starém kočáře spokojeně dřímá kočka, zvuky kytary jí dokonale uspaly. Posléze Vlastík Mokroš oznamuje, že smíšená čtyřčlenná skupina opozdilců je teprve na Hradisku, i když již měl odjíždět autobus. Volali mu mobilem.

Venku již prší, ale nám to nikterak nevadí, dáváme ještě jedno orosené na cestu do Frýdku, kolem kterého vede cestička na které se zelená travička, kterak tvrdí známá písnička. Odtud jede vlak do Ostravy v půl sedmé, venku docela vydatně prší a mi už je to zcela šumafuk.

Akce byla veskrze zdařilá, déšť vydržel až do našeho příchodu na Pulčín a výhledy, byť omezené, nás provázely po celou trasu této magistrály. Dvě otevřené hospody jistily pocit uspokojení a pomohly překonat bolístky v souboji s horou. I můj další přítel, horal a znalec hor Z. F. alias Šakal (1946), který má nároky vysoké, byl spokojen. Takže Vlastíku - díky za vymazání dalšího neznámého místa v mapě naší krásné země!

Dodatek: A jak tomu obvykle bývá, po napsání tohoto povídání jsem doma objevil slovenskou turistickou mapu č.108 -"Javorníky - Púchov" z roku 2000 , kde již je celá naše trasa vyznačena turistickými značkami.