Sto kiláků jarním Slovenským rudohořím (2), trek na Slovensku

Veporské vrchy a Muránska planina

Celta přišla vhod, v noci opravdu přišla velká bouřka a pršelo několik hodin. Po obloze ráno neplují stáda beránků jako včera, místo nich je téměř zataženo. Opouštím salaš a vydávám se na druhý den mého putování. Už pár minut od salaše je z luk dramatický výhled na Poľanu, mračna zakrývají její vrchol a evokují tak oblaka sopečného dýmu.

Krátký úsek se pohybuji lesem, ze kterého vyjdu na další odlesněnou část, tentokrát pod vrcholem Tlstý javor. Opět vidím směrem k Poľaně a toto místo na mě velmi silně zapůsobilo, dle mého jeden z nejhezčích úseků hřebene. Odtud je to už kousek do sedla kudy prochází silnice. Stojí tu přístřešek a několik naučných tabulí.

Sihlianska planina

Asi půl kilometru se jde po oné silnici, než značka zamíří k okraji řídkého lesa. Celou cestu mám po pravici výhled na Sihlianskou planinu, kde se nachází nejvýše položené vesnice Slovenska. Je to malebný kraj, který se sice vylidňuje, ale lidé se sem pomalu vracejí aspoň jako víkendový obyvatelé chat.

Čtěte také: Sto kiláků jarním rudohořím (1)

Jak stoupám, otevře se za mnou výhled na celý hřeben s Poľanou a Veprem. Jak procházím kolem osady Sedmák, upoutá mě velký výběh pro koně. Kousek odtud stojí Marekov dvor, jedna ze zastávek Huculské magistrály a koně patří k němu. Jsou nádherní, tak jdu za nimi do výběhu udělat nějaké snímky.

Po koních mě čeká lehký výstup na vrch Sedmák, na kterém lesníci pálí vysekané náletové dřeviny. Skrz oblaky kouře mířím k bývalé osadě Kysuca - Uhliarka, kam to nejsou ani dva kilometry. Značka vede spolu s cyklotrasou po polní cestě, ovšem před jedním stavením se značka odpojuje do lesa.

Nevím proč stoupá na nějaký bezejmenný vršek, aby zase zamířila dolů, kde prudce uhne mezi mladé smrčky a vyplivne mě na jakési dlouhé louce. Uprostřed stojí pár stromů a vede tam cestička. Mířím tam, ale po značce ani památky. Určitě zamířila někam pode mne, zpátky na tu lesní cestu.

Upoutala mě tady na konci louky malá stříška, ze které se vyklubal, doslova tryskající, pramen vody. To se hodí a doplňuji láhve. Vracet se mi nechce, půjdu dál, na nejbližší křižovatce zahnu dolů a napojím se na značku. Na křižovatku jsem brzy narazil. Ze začátku to všechno vypadalo správně, jenže cesta se zúžila na pěšinku a pak se jaksi ztratila.

Výhledy vyrážející dech

Prolezl jsem houštím, za kterým se objevil svah se zarůstající holinou. Přes spoustu pařezů a klestí jsem se mezi půlmetrovými stromky dostal nahoru a téměř oněměl. Naskytl se mi takový výhled, až jsem z toho málem padl na zadek. Vepor přímo přede mnou jako na dlani, Nízké Tatry jakbysmet, hlavně ale Tatry Vysoké. Vidím kousek Červených vrchů, Kriváň, Rysy, Vysokou, Gerlach, Lomničák, zkrátka vše!

Vidím ovšem i dolinu, která jako hluboká jáma zeje mezi mnou a Veprem. A ta by tam být jaksi neměla. Pohled do mapy mi brzy vše vyjasní, ocitl jsem se na vrchu se zvláštním jménem Nad Králičkou, na špatné straně doliny! Co už, stane se.

Ještě sem se pokochal tím výhledem, byl totiž nejlepší na celé trase. Zpátky zkouším jinou lesní cestu a světe div se, ani nevím jak, ocitl jsem se opět u oné studánky. Schválně přejdu na konec louky, kam mě předtím zavedla značka. A ano, měl jsem tady zahnout dolů, na tu cestu je to kousek. Když se potom otočím, vidím na stromě šipku. Tady mě napadlo, že když značkaři kreslili značky, šli obráceně, protože z tohoto směru je vidět krásně. Nevadí, zdržení velké, ale zážitek taky.

Z rozcestí Kysuca - Uhliarka začíná pozvolný výstup na Vepor. A začíná celkem nepříjemně, cesta je rozryta lesní technikou. Cesty se tu různě kříží a vždycky je značení před rozdvojením. Opravdu museli jít opačně! Když pomine bláto přijde několik menších polomů, kde přes cestu leží zlámané špičky smrků.

Tri Chotáre

Od rozcestí Tri chotáre vede chodník často kolem okraje lesa, a je tak na mnoha místech k dispozici nový výhled. Tentokrát směrem ke Klenovci, dolů do dolin pod Veprem a na hřeben s Císárskou hoľou a Klenovskou Poľanou. Přecházím přes vrch Machnáčov grúň a v sedle pod ním začíná pršet. Déšť není vydatný a když přijdu k hranici rezervace, pršet přestává. Úsměv na rtu mi vyvolala nedaleká cedule upozorňující na ochranné pásmo CHKO Muránska planina, která od roku 97 neexistuje.

Začíná závěrečný, velmi strmý výstup.Vede na vrcholovou plošinu Vepru a je to zážitek. Díky relativní nedostupnosti této skoro stolové hory, se tady vytvořil fantastický les s parametry pralesa. Nachází se tady všechny rostlinné patra, od tlejícího starých stromů po mladé semenáčky. Nutno říct, že jich tady rostou desítky, ne-li stovky. Dokonalá ukázka samoobnovy lesa.

Cítím se tady jak Alenka v říši divů, takových míst se nikdy nemůžu nabažit. Když stojím u vrcholového kříže, protrhá se obloha a všechno to tady ozáří sluneční paprsky. Na jedno prosluněné místo usedám a jak tak rozjímám, všímám si spousty motýlů, co tady poletují.

Následně se přesunuji o kousek dál, na skalní bradlo ze kterého je částečný výhled k jihu a východu. Na část Muránské planiny, Stolické a Veporské vrchy. Nepřehlédnutelný je hřeben Hradové nad Tisovcem. Vidět je také louka, kde stojí chata, která se stane mým druhým nocležištěm.

Sedlo pod Vartou

K ní musím sejít a strmý sestup je mnohem náročnější než výstup. Chodníček se klikatí podél skal až mě dovede k rozcestí. Značka je samozřejmě namalována těsně před ním, takže prozkoumám oba směry. Správná cesta tedy nevede rovně, ale uhýbá doprava dolů. Klesání se zmírní a už "obyčejným" bukovým lesem přijdu do sedla pod Vartou. Tady opustím Rudnou magistrálu a zamířím k útulně, kam je to ani ne deset minut. A jsem docela nervózní, protože chata měla poničenou střechu, teklo do ní a stávala se tak pomalu ale jistě neobyvatelnou. K velké radosti je ale střecha a štíty opravená a chata tak není odsouzena k zániku.

Rekonstrukce ještě není dokončena, podkroví, které oficiálně jako útulna slouží, ještě není dobudováno. To má tu výhodu, že je otevřeno v přízemí, kde se ve dvou místnostech nachází několik postelí s matracemi a každá místnost má vlastní kamna. Chatička má taky parádní zápraží s výhledem na skaliska Vepru. Jsem nadšen, pro mě je to v současnosti ta nejluxusnější útulna v celých slovenských horách! Dokonalý relax na zápraží ukončí západ slunce a zamířím tak na kutě.

Vyspán do růžova si užiju na zápraží snídani, doplním vodu z pramene, co je pod chatou a vrátím se nazpět do sedla pod Vartou.V této části Veporských vrchů mne zaujaly údaje na rozcestnících, časy mi přijdou podhodnocené, často i o půl hodiny.

Časy odpovídají spíše těm v mapě. To se mi potvrdí i v tomto úseku, kdy mě cesta zavede kolem rezervace Klenovská blata na vršek Rozsypok. Jedna jeho část je odlesněna a poskytne mi výhled na jih.

Nejvíc mě ale zaujala obloha, na obzoru se válí hradba mračen, náznak blížící se studené fronty. A ano, zrovna v ten moment mi z domu přijde zpráva, varující před bouřkami a vytrvalými dešti, po nichž přijde citelné ochlazení. Po cestě do sedla Machniarka si tak vychutnávám ranní sluneční paprsky a občas i výhled na Muránskou planinu. V sedle stojí chaloupka a naskýtá se odtud výhled na Vepor, který má odtud úplně jiný tvar, nepřipomíná stolovou horu, nýbrž špičatou sopku.

Ze sedla následuje strmější sestup do sedla Bánovo. Z něj vede široká lesní cesta a z odlesněných úseků vidím na okolní kopce. A oblohu, kde se začínají tvořit vysoké bouřkové oblaka. V dalším sedle, sedle Diel, stojí oplocený kříž a kříží se u něj cyklistické trasy s Rudnou magistrálou. Ta míří nahoru na vrch Dielik, který byl odlesněn a poskytuje nějaké ty výhledy.

Zbojnícky chodník Jakuba Surovca

Já se ale rozhodnu jít po jiné trase. Cesta tento vrch traverzuje, vede po ní cyklotrasa a také zbojnický chodníček Jakuba Surovca. Ten spojuje sedlo Chlpavica se sedlem Zbojská. Trasa není tak atraktivní jako magistrála, ale třeba ve spalujícím horku bych kvůli stínu šel radši tudy.

Cesta mě dovede na louky nad sedlem Zbojská a napojí se opět na magistrálu. Nad sedlem stojí velká socha zbojníka a je odtud výhled do sedla a na okolní svahy Muránské planiny. Sedlo Zbojská hodně ožilo a běží tady výstavba několika nových objektů. Já zamířím k tomu nejznámějšímu, k salaši Zbojská. Je tu spousta lidí, několik školních výletů a vůbec sem zajíždí na oběd jedno auto za druhým. Nedivím se, vaří tady dobře, já si dal vyhlášený beraní guláš. A nějaké to pivo, na to jsem měl chuť už dva dny.

Dnes mám celkem čas, odpočívám tady přes dvě hodiny. A seděl bych i déle, vyhání mě hodně černá obloha nad obzorem. Nevracím se od salaše ke značce, ta míří nejprve k vlakové zastávce. Já jdu po cestě, co míří od salaše kolem opuštěné budovy směrem k chatě Zbojská. Necelý kilometr to trvá, než se opět napojím na magistrálu, která míří do Kučalašské doliny.

Málem bych zapomněl, už nacházím v národním parku Muránska planina. Tento nejmladší NP na Slovensku mám ve velké oblibě a přestože od mé poslední návštěvy neuplynul ani půl rok, těším se, jako bych tady byl poprvé. Asi v půlce cesty je vydatný pramen vody.

• Dokončení článku

Další související články: