Slovenské rudohoří, Veporské vrchy a Muránska planina

100 kiláků jarním rudohořím (1), Veporské vrchy a Muránska planina

Slovenské rudohorie získalo svůj název nejspíš někdy na podzim, kdy se tato ohromná horská oblast zbarví do neuvěřitelného množství barev, mezi nimiž dominuje právě červená. Rozhodně to ale není jediné období, kdy hýří barvami. Na jaře se totiž oblékne do všemožných odstínů zelené.

Jarní přechod jeho nejzápadnější části jsem měl v hlavě dlouho, no, vždycky do toho něco vlezlo. A letos jsem si řekl, že ty Veporské vrchy už konečně přejdu! Těšil jsem se tak moc, že jsem trasu nakonec protáhl až na Muránskou planinu. Trasa narostla na nějakých 80 kilometrů a mě napadlo natáhnout ji ještě víc, aby se délka přiblížila stovce. Přidal jsem tedy ještě kousek Poľany. Ta sice nepatří ke Slovenskému rudohoří, ale měl jsem k tomu jeden důvod. Střed Slovenska, nebo ještě lépe jeho snímek.

Nástup z obce Strelníky

Nevyrazil jsem tak z Ľubietové, jak bylo původně v plánu, ale z vedlejší vesničky Strelníky. Ta leží v krásné krajině, právě pod Veprem a Hrbem, na kterém onen střed leží. Od zastávky autobusu vede zeleně značený chodník a už kousek nad vesnicí se z luk otvírají výhledy na Velkou Fatru a Nízké Tatry. Moc se jimi nekochám, bude to totiž mnohem lepší.

Čtěte také: Slovenské rudohoří není pohoří!, popis a vymezení geomorfologické oblasti

Mířím strměji do lesa a mé kroky vedou na vrchol Minca. Z něj už jsou výhledy mnohem lepší, ale pořád to není to pravé. Chodník se narovná a vede lesem s pěknými palouky. Zaujaly mě tady porosty jalovců a dostal jsem z toho chuť na gin.

Ľubietovská Bukovina

Po asi hodině a půl vyjdu z lesa a přede mnou se objeví otevřený prostor, řídce porostlý stromy a keři. Připomíná to trochu lesostep. Tato "lesostep" je ve skutečnosti úbočím 1 194 metrů vysokého vrchu zvaném Ľubietovská Bukovina. Vrchol je oblý, takže výstup na něj není nijak obtížný.

Kousek od chodníku stojí pod stromy salaš, kde by se dalo i přespat. Naproti boudy je válové napajedlo a kousek dál další salaš, takže se sem asi stále vyhánějí ovce na pastvu. Teď jsem tady ale sám. Sám stojím na vrcholu a doslova se kochám výhledem. Výhledem s velkým V.

Velkou Fatru vidím od Křížné po Smrekovicu. Vedle takřka celé Kremnické vrchy a v pozadí vykukuje Vtáčnik. Nejbližší zalesněný vrchol je vedlejší Bukovina. Hřeben Nízkých Tater je vidět od Hiadeľského sedla po Kráľovu hoľu. Jen nejvyšší partie jsou zastíněny Veprem. A právě kvůli tomuto pohledu jsem na poslední chvíli změnil plán trasy a vyrazil sem na Ľubietovskou Bukovinu.

Pohled odtud na Vepor a Hrb považuji za opravdu nejhezčí. Ovíván slabým vánkem tady usedám. Taková místa plné klidu opravdu zbožňuji a těch výhledů se nemůžu nabažit. Ani se mi nechce odejít, ale to bych musel vymyslet jiný název článku.

Vrcholový rozcestník není umístěn na vrcholu, ale kousek níž u hranice lesa, kde zelená končí a napojí se na modrou značku. Modrá vede vlastně po hraně kaldery pradávné sopky a míří k Rudné magistrále. Přejde přes Krížné lúky, ze kterých je další pěkný a neokoukaný výhled na Vepor.

Havranie skály

Netrvá to ani půlhodinu a dorazil sem do sedla Jasenová. Tudy míří většina turistů jdoucích z Vepra na Poľanu. Já se budu držet modré značky a začnu klesat do doliny. Charakter prostředí se změní, místo smrčin se ocitnu v krásně voňavém bukovém lese. Musím si ovšem dávat pozor na cestu, je jich zde vyježděno lesní technikou totiž hodně.

Naštěstí se na lesní asfaltovou silničku trefím a ocitnu se u rozcestníku Betónka. Tady se odpojí od modré zelená, moje další průvodkyně tímto krajem. Průvodkyně značně nejasná, protože už u silnice není vlastně jasné, kam mám přesně jít. Nakonec tu značku uvidím a vlezu přímo do rezervace Havranie skály. Připomíná to tu prales, chodník je naprosto nezřetelný a u každé značky nějakou dobu zkoumám, kudy dál.

Po pár minutách se dostanu do slepého bodu a nevím jak pokračovat. Zkouším všechny směry, ale žádný se mi nezdá. Nakonec najdu náznak pěšiny, která mě po několika desítkách metrů dovede na skalní převis. Stojím na nějaké skále, po značce ani památky. Tudy to nepůjde. Výhodou je výhled. Ze skály vidím přes údolí na Klenovský Vepor. Jeho typická silueta je nepřehlédnutelná a zítra na něm budu stát, i když se zdá hodně daleko. To se budu ale muset nějak posunout dál.

Vydávám se nazpět, k poslední značce. Od ní vyberu přibližný směr, kudy by měla stezka jít. Celé se to odehrává na docela prudkém svahu rezervace a jak jdu, ztrácím hodně výškových metrů. Něco jako chodník nikde nenaleznu. Rozhodnu se tedy sejít rovnou dolů, v údolí je cesta, po které pak značka vede. Křížem krážem kráčím rezervací, překračuji a obcházím padlé tlející kmeny stromů. Vlastně mě to baví, dnes se tomu asi říká outdoor.

Blížím se ke dnu doliny. Porost houstne a už slyším potok. Už tam budu, říkám si. Jenže… Jenže se přede mnou objeví soutok dvou horských potoků, kolem blatouchy, hodně podmáčený terén a po cestě ani památky. Jsem prostě hodně nahoře v údolí. Podél potoka to nepůjde, připomíná to džungli. Mám sice mačetu, ale podle satelitních snímků, je na druhé straně údolí lesní cesta.

Přebrodím oba potoky a začnu se škrábat na druhou stranu. Ve strmém svahu musím stále obcházet popadané stromy a postup je tak hodně zpomalený. Už vidím hranu svahu, cesta je na dosah! Jaké je to překvapení, když se místo cesty objeví další údolíčko s dalším potokem. Aha, tak ještě jednou. Scházím dolů a jdu podél potoka. Po proudu uvidím střechu nějaké chaloupky. No konečně! Ovšem ani k této, nejspíš nepoužívané, chalupě nevede ani vyšlapaný chodník, natož cesta.

Musím přebrodit potok a pokračovat kolem něj. Podle mapy jsem se už zorientoval a nemá to být k točně na silnici daleko. Svah nad údolím se ale stává čím dál víc strmějším, místo aby se údolí rozšiřovalo. Traverz svahu je docela obtížný, naštěstí přede mnou konečně uvidím silnici. U ní jsou naskládány vytěžené kmeny a na jeden z nich usednu. Tuto zajímavou vložku mám za sebou. Teď už je mi jasné, že skála, na kterou jsem se dostal, byla nejspíš samotná Havrania skala.

Další bloudění

Silnice vede údolím až k vodní nádrži Hronček a podél ní se nachází několik upravených pramenů s osvěžující vodou. Zelená značka se k ní také připojila a vede po ní, nikoli po protějším svahu, jak naznačuje mapa. A dovedla mě do Veporských vrchů, nejzápadnějšího pohoří Slovenského rudohoří.

Nohy si v nádrži nezchladím, je totiž vypuštěná. Využiji aspoň posezení u turistické ubytovny a po odpočinku se vydám opět na cestu. Napojím se na Rudnou magistrálu a vyrazím na Zákľuky, zlatý hřeb dnešního dne. Musím se tam ale dostat a to není na začátku nic jednoduchého. Vím, že chodník ze silnice zahne prudce nahoru do svahu, ale kde?

Chodím chvíli sem a tam, než tu odbočku najdu. Hned vedle ní se totiž nachází svah, po kterém lesníci spouštějí vytěžené dřevo. A značka vede právě tudy. Těžce průchodným terénem se nakonec dostanu na druhou stranu průseku a dokonce i na správnou pěšinu.

Chodník ostře zahne a přechází přes starší holinu. Na jejím konci stojí u lesní cesty seník. Značka cestu jen křižuje a prochází dál lesem. Objeví se další cesta a značka teď vede po ní. Jsem opět v úseku těžby a projdu kolem lanovky na svážení dřeva.

Hřeben Zákľuky

Když po tři sta metrech nenajdu značení, vracím se nazpět. Značka uhnula z cesty přesně do výrubu, kousek před onou lanovkou. Na jeho konci znovu nalézám pěšinu, která stále stoupá nahoru. Les je tady netknutý a jednom palouku stojí seník, kde by se klidně dalo spát. Kousek nad seníkem vyjdu z lesa a přede mnou se objeví velká louka. Louka, která je začátkem asi nejkrásnější části Veporských vrchů - hřebene Zákľuk.

Na tento 1 011 metrů vysoký vrchol to je od hrany lesa co by kamenem dohodil. I přes svou nevelkou výšku není v okolí nic, co by ho převyšovalo, takže nabízí dokonalý kruhový výhled. Na Poľanu, Sihlianskou planinu, Horehroní a celý hřeben Nízkých Tater. Dokonce v oparu vidím zbytky sněhu ve žlabech štítů Vysokých Tater. Není to nic moc, ale legendární Kriváň rozeznám.

Ovšem pohled, kvůli kterému se sem vyplatí přijít, je do mnohem menší dálky. Na samotné Veporské vrchy. Od Zákľuk po Klenovský Vepor se táhne jemně zvlněný hřeben, částečně zalesněný a částečně posetý solitérními stromy. A všechno to dotváří Vepor, se svou typickou siluetou stolové hory. Při tom krásném počasí, co zrovna vládne, tady sedím přes hodinu.

Ze shora je krásně vidět střecha rozpadlé salaše. Scházím se tam podívat, je to totiž místo, na kterém jsem chtěl původně spát. Předpověď ovšem hlásí vydatné noční bouřky, nechám to teda na jindy, byla by to opravdu nouzovka. Musím popojít ještě několik kilometrů, k dalšímu odlesněnému vrcholu jménem Obrubovanec. Tady také stojí salaš, je už ale plně použitelná a stane se tak mým útočištěm. Ve střeše je sice několik děr, ale to vyřeší celta. Jinak je tu vše co potřebuji - ohniště, pramen vody hned pod salaší a především všeobjímající klid.

• Pokračování článku

Další související články: