Túra přes Jánošíkove diery s výstupem na horu Velký Rozsutec

Po železné lávce procházím první úzkou soutěskou na rozcestí Ostrvné, kde se cesta větví. Můžete se vydat vlevo do záživnějších Horných dier, nebo vpravo přes skromnější Dolné diery. Obě cesty se později zase spojí na rozcestí Podžiar. Do setmění zbývají jen čtyři hodiny, a tak raději volím rychlejší Dolné diery.

Vše mi vynahradí Horné diery, začínající hned nad Podžiarem. Žebříků a vodopádů je tu nejvíc ze všech tří částí Jánošíkovych dier a alespoň pro mě je tato pasáž bezkonkurenčně nejhezčí a v mnohém mi připomíná Slovenský ráj. Kousek za poslední soustavou lávek a žebříků se dno rokliny rozšíří a pohodlná pěšina mě vede bukovým lesem, kde každý můj krok šustí ve zlatém listí.

Míjím rozcestí pod Pálenicou a o kousek dál se cesta stáčí vpravo do soutěsky Tesná Rizňa. Tady ještě překonávám posledních pár malých žebříků a najde se i úsek s řetězem na šikmé hladké skále vybroušené a dokonale naleštěné botami statisíců turistů, kteří tudy prošli dřív.

Opouštím svět soutěsek a vodopádů a lesem vystupuji na rozcestí pod Tanečnicou s nádherným výhledem na Malý Rozsutec po levé straně. Skalky vedle cesty přímo svádějí k přestávce a svačině na sluníčku. Já výhledu odolávám a pokračuji ještě asi pět minut k prameni vlevo od cesty a svačím tu. Nabírám tři litry vody, se kterými si budu muset vystačit až do zítřejšího rána a vyrážím do sedla Medzirozsutce.

V sedle vyměním modrou značku za červenou a začnu lesem stoupat první metry na vrchol Velkého Rozsutce. Dosud jsem potkal jen pár lidí a odteď už do zítra neuvidím nikoho. Miluji podzimní hory!

S přibývající výškou je stále víc slyšet hučení větru ve vrcholcích stromů. Když vystoupám nad les, ještě mě nějakou dobu chrání kosodřevina, ale na samotném vrcholu už jsem silnému větru vystaven naplno. Obléknu bundu a sleduji západ Slunce a měnící se barvy v krajině. Nakonec se Malá Fatra ponoří do tmy, nad hlavou se objeví tisíce hvězd a pode mnou zase světla vesnic a měst.

Pomalu se začínám zabývat do poslední chvíle odkládanou myšlenkou, kde se v tom větru uložím na noc. Chodím sem a tam po vrcholu, obcházím skaliska a nikde nemůžu najít vhodný rovný kus země, kde by nefoukalo.

Když už jsem se začínal smiřovat s nočním sestupem do sedla Medziholie, nacházím kousek pod vrcholem maličký plácek pro jednoho v absolutním bezvětří, a navíc je téměř rovný! Nachystám se na noc a po večeři jdu ještě na chvilku na vrchol sledovat noční krajinu a hvězdnou oblohu. V nepříjemném větru tu ale dlouho nevydržím a brzy zalézám do spacáku.

Ráno mě budí budík abych neprošvihl východ Slunce. Vítr přes noc neustal. Když se ho do sytosti nabažím (jak východu Slunce, tak větru), sbalím batoh a přes řetězy sestupuji po skaliscích k lesu a dál do sedla Medziholie. Pod sedlem naberu vodu a bez otálení se pouštím do stoupání na Stoh. Každý, kdo tu byl mi dá jistě za pravdu, že je to stoupání téměř nekonečné. Mě to ale nevadí, protože hned nad lesem je krásný výhled na Rozsutec, a tak se jím mohu téměř nekonečně těšit.

Jak je dlouhý výstup, tak je dlouhý také sestup do Stohového sedla. Následuje táhlé stoupání na Poludňový grúň a svačina s výhledem do Vrátne doliny. Pokračuji v cestě na část hřebene zvanou Steny. Nejprve vystoupím na severní vrchol a přes široké sedlo se dostanu pod stoupání na vrchol jižní. Stoupání je to docela prudké a pro mne zároveň poslední. Odteď už půjdu jen dolů.

V sedle za Hromovým odbočím vlevo a po žluté značce pozvolna klesám napříč svahem pod vrcholy Hromové a Chleb na rozcestí Kopiská. O pár minut později už přicházím k Chatě pod Chlebom, za kterou se tyčí Velký Kriváň, nejvyšší vrchol Malé Fatry. Na chatě na rozdíl od hřebenových partií téměř nefouká, takže si můžu oběd sníst venku na sluníčku.

Od chaty sestupuji nejkratší cestou do Šútova a doslova se loudám. Vlak jede až za tři hodiny…