Túra přes hřeben Roháčů, hezký přechod z Liptova na Oravu

Treking v Roháčích

Představovat komukoli, kdo někdy zavítal do slovenských hor, Západní Tatry, by určitě bylo pověstným nošením dříví do lesa, zdejší hřebenovka patří k nejpopulárnějším trekům na Slovensku.

Západní Tatry navíc poskytují, na rozdíl od Tater Východních, jediné dvě útulny, ve kterých můžete legálně složit hlavu, bez obav nějakého postihu. A já se rozhodl jich využít a naplánoval jsem si třídenní trek po tomto nádherném kousku středoevropské přírody. Jenže jak už to tak v horách chodí, ne vždy se všechno daří podle plánu.

Jedno letní odpoledne jsem vystoupil v Pribylině z autobusu a vydal se, kolem místního skanzenu, ze kterého jsem viděl jen stánky se suvenýry, do ústí Úzké doliny, kterou jsem chtěl pokračovat k útulně v Jamnické dolině a potom východním směrem k útulně v Račkové dolině.

Čtěte také: Přes Baníkov z Liptova na Oravu, Roháče

Jenže už na začátku mi bylo jasné, že to tak jednoduché nebude. Po mé pravici se totiž na obloze tvořila bouřka, tak typická pro toto období. Hustá mračna, tvářící se, že zanedlouho pohltí vše kolem, vypadala na pozadí zdejších štítů zlověstně. Když přicházím ke zdejšímu kempu, její akustické projevy dávají tušit, že si na nás všech brzy smlsne.

Měním proto plán, a rozhoduji se dnes využít kempu. Platím několik málo eur a po prozkoumání okolí a povinném zlatavém moku, stavím stan. A dokončil jsem ho právě včas. Jakmile do něj zalezu, strhla se téměř apokalyptická bouře. Teda aspoň mi to v tom stanu tak připadalo. Vítr a déšť bičují krajinu až do časného rána.

Ráno po dešti rychle balím, a z ještě neprobuzeného kempu, vyrážím hltat tu okolní horskou krásu. Úzká dolina je opravdu kratičká a tak zanedlouho stojím u přístřešku na jejím konci, na rozcestí Jamnícké a Ráčkovy doliny. Taky je tu na stromě umístěná cedule oznamujíc, že se nacházím v medvědím teritoriu. Jsem zvědav, jestli nějakého toho huňáče potkám. Moc tomu ale nevěřím, medvědi mě asi nemají rádi a nějak se mi vyhýbají.

Od přístřešku pokračuji již podstatně delší Jamnickou dolinou. Dolinou, kterou se nedávno prohnala smršť, a je tak téměř bez stromů, takže poskytuje dobré výhledy na okolní hřebeny. Což mi vůbec nevadí. Co mi ale vadí, je ten bordel, co tady po sobě zanechali lesáci když odváželi kalamitní dřevo. Všude nějaké prázdné kanystry, plastové obaly od bůhvíčeho a zpřetrhané ocelové lana. A to jsem v národním parku!

No, nebudu na to myslet a radši se budu kochat. Třeba vodopády, jež se valí z hřebene Otrhanců, vidím jich totiž hned několik. Cesta pozvolna stoupá a okolní krajina se krásně vybarvuje, až se nakonec ocitnu u krásné útulny. Potkávám tady jeden olomoucký pár a dáváme se do řeči.

Po krátké moravské diskuzi mířím, už lesem a podstatně strměji, hlouběji do nitra hor. Po pár minutách potkávám další dvojici, ze které odkapává voda, jako by na ně někdo vylil celou vanu. Nedá mi to a vyzvídám. Ta včerejší bouřka je totiž chytla přímo na hřebenu a než stihly postavit stan, měli v něm deset čísel vody a nakonec se k tomu přidaly i kroupy. Při popisování úderů blesků do okolní krajiny mají v očích velmi podivný výraz a ani se jim nedivím…

Brzy přicházím k rozcestníku, kde se odděluje chodník do Žiarského sedla. Odtud mé kroky míří k potoku, za nímž následuje prudší stoupání. Naštěstí prochází krásným horským lesem, který mě doslova hladí na duši. A jak stoupám víš, otevírají se odtud postupně výhledy. Na hřeben Barance a taky Otrhance. Jenže s čím dál lepším výhledem pozoruji také těžké mračna za Otrhanci.

Hřeben je doslova drží v sevření. Uvidíme, zatím pokračuji dále. Les řídne a postupně se nořím do království kosodřeviny. Někde v těchto místech se nachází rozcestí s chodníkem vedoucím do sedla pod Hrubým vrchem. Rozcestí ale nějak přehlédnu. Ono taky není o co stát, Hrubý vrch je pořádný krpál a touto cestou se naň může vydat jen opravdový masochista. Já vesele pokračuji dál, k Jamníckým plesům.

Chodník se krásně klikatí a terén se začíná placatět, známka toho, že plesa nemůžou být daleko. Jenže jak se terén narovná a já prvně uvidím hlavní hřeben, nadšení mě přechází. Je skoro celý ukrytý v mracích, co se sem valí z polské strany. Postupně houstnou a brzy se určitě přes hřeben převalí.

Nedá se nic dělat. K plesům je to jen kousek a za malou chvíli už u spodního z ples usedám na kámen a kochám se okolím. Pleso je sice taková louže, ale okolí je přímo fantastické. Volovec odtud nevypadá tak mohutně a zase Ostrý Roháč připomíná Matterhorn. Fascinují mě tady také ty odstíny zelené, jichž je tady nepřeberné množství. A taky klid.

Přestože bývají Roháče přeplněny lidmi, tady sedím sám. Společnost mi tady dělají jen svišti. Jejich pískání mi jediné narušuje dokonalý klid. Po cestě k druhému plesu se přímo na chodníku s jedním potkám, ale jen co mě uvidí, peláší někam mezi kameny. Druhé pleso je už podstatně větší a dokonale se v něm zrcadlí okolní hřebeny. Do sedla je to ještě pár desítek výškových metrů a už po cestě vidím mezi Roháčem a Volovcem proudy lidí.

U rozcestníku usedám na okraj kamenného moře. Přestože sedím v sedle, je skvělým výhledovým místem na hřeben a do okolních dolin. Zřetelně vidím závěr té Jambické, do které se postupně nasouvají mračna. Učiním tak rozhodnutí změnit trasu a vydat se na oravskou stranu pohoří.

Na Volovec je asi sto padesát výškových metrů a na vrcholu díky oblakům nic nevidím. Odcházím dolů na Rákoň. Chodník už připomíná centrum města, a nepřekvapí mě, že tady nikde neslyším slovenštinu. Jen polštinu a češtinu. Na Rákoni dávám poslední zastávku před sestupem dolů. Výhledy opět luxusní. Teda na slovenskou stranu, ta polská je plně zakryta oblaky, tvořící na hřebenu obří šedou stěnu. Ta postupně pohlcuje vše ostatní. Nutí mě se zvednout a přes sedlo Zábrať sestoupit do známé Roháčcké doliny.

U Tatliačky poprvé slyším slovenštinu a poprvé pociťuji jemné dešťové kapky na tváři. Zbytek cesty na Zverovku jsou mi v patách, ale nakonec jim uniknu a ještě stihnu poslední autobus. Při čekání na něj si všimnu nádherného tesaříka alpského, který mi udělal tečku za túrou, která byla sice zkrácená, ale nic jí to neubralo na kráse. Závěr Jammnícké doliny se totiž stal jedním z mých nejoblíbenějších míst na celém Slovensku. A navíc, určitě nejsem v Západních Tatrách naposled.

Středně těžká, desetihodinová trasa, dlouhá asi 22 km s převýšením 1 300 metrů. V Jamnícké dolině útulna, v Roháčské dolině občerstvení (a rozestavěná chata).