Jak nám na Velké Fatře opravdu pořádně teklo do bot

Treking ve slovenských horách

Po horách už lezeme s přítelem nějaký ten pátek, takže rozhodnutí, kde strávíme Silvestra bylo jasné. NA HORÁCH. Nápad se líbil i našim dvěma kamarádům, resp. kamarádovi a kamarádce, a to i přesto, že pro ně jsou hory synonymem pouze sjezdového ojediněle i běžeckého lyžování.

Slovo dalo slovo a tak 30. prosince kolem 11. hodiny opouštíme ve velkofatranských Necpalech bezpečí autíčka a připravujeme se na cestu na Borišov. Sněhu se všude válí hromady a díky tomu naše radost nezná mezí (za pouhých pár hodin nás bude tatáž sněhová pokrývka přivádět k zoufalství a do depresí). Mažeme běžky, přezouváme boty, někteří preventivně oblepují prsty na nohou náplastí, nasazujeme těžké batohy na záda, poslední pohled do mapy, hlt slivovice a vyrážíme vstříc dobrodružství.

Necpalská dolina (cca 11 km) je opravdu dlouhá, takže naše nadšení s přibývajícím časem i houstnoucím sněžením zvolna upadá. Asi v polovině se především mé tempo výrazně zpomaluje. Výtky směřované na mou chabou fyzičku nepadají na úrodnou půdu.

Tentokrát za naši šnečí rychlost opravdu nemůže mé tělo, ale mé "skvěle" namazané lyže. Deseticentimetrové tvrdé boule, které se mi tvoří na lyžích přímo pod patou, mají za následek nejen mou nemožnost "běžet" na lyžích, ale především častou ztrátu stability. Do závěru Necpalské doliny se tak namísto běžných dvou až třech hodin dostáváme až po pěti hodinách tvrdé dřiny.

Pomalu se začíná smrákat. Nikdo z nás to tady nezná, tak nemeškáme a začínáme takřka okamžitě po sundání běžek zdolávat strmý kopec vedoucí na Chatu pod Borišovom. Zpočátku vyšlapaná cestička mizí, nohy se boří při každém kroku po kolena do sněhu, les houstne, tma je čím dále větší, po značení ani památky, hovor utichá, nálada se dostává pod bod mrazu. Vytrvale se brodíme dál a dál a výš a výš. Konečně les končí a před námi se rozprostírá louka.

Tma už je jak v noci, přesto na sněhobílé louce registrujeme tyčové značení. Je nám do smíchu, nezhyneme bídnou smrtí, naopak jsme šťastni, že jsme našli cestu nočním lesem. Před chvílí nám docházely síly, teď jich máme skoro na rozdávání. Po pár krocích všichni tušíme, že naše euforie nebyla na místě. Do sněhu se neboříme po kolena, ale po pás.

Na louce se také zvedá hodně silný vítr, který tuny prašanu žene do odhalených tváří, sníh se nám dostává za rukavice, do bot, za límec, prostě všude. Přesto to nevzdáváme a měníme techniku postupu. K pohybu používáme všechny čtyři končetiny, přičemž zabírající ruce využívají svázané běžky jako obranu proti boření.

A tak se pomalu suneme po svahu nahoru za sebou jak doslova čtyři šneci (batoh na zádech nápadně připomíná šnečí ulitu). Hory nás však zkouší dál. Přichází sněhová bouře, není vidět pořádně na krok. K tomu všemu ztrácíme tyčové značení.

Drsný horal: "Jsme v hájí, ztratil jsem tyčové značené".
Milovník žen a vůně benzínu: "My tady umřeme!"
Křehká dvoumetrová tmavovláska: "Nekecej a šlapej."
Lepá lyžnice: "Ty tyče tady někde musí být."
Drsný horal: "Jak vidíš, tak nejsou, potřebuji vystřídat v prošlapávání. Uf"
Milovník žen a vůně benzínu: "Nemám sil."
Lepá lyžnice: "Uděláme si nouzovej bivak, přečkáme v něm do rána a pak se uvidí."
Milovník žen a vůně benzínu: "Tak to tady určitě umřeme."
Křehká dvoumetrová tmavovláska: "Na mapě byla nakreslena salaš, zkusíme ji najít."
Milovník žen a vůně benzínu: "Já už ji vidím."
Drsný horal: "Vždyť to je šutr."
Milovník žen a vůně benzínu: "Ne, to je zasněžená střecha salaše" a nabírá směr šutr.
Křehká dvoumetrová tmavovláska: "Neblbni, tam nic není."
Milovník žen a vůně benzínu: "Tak to tady umřeme."
Drsný horal: "Musíme pořád nahoru. Nad námi je Borišov, nemůžeme ho minout."
Lepá lyžnice: "Mám všude sníh a je mi zima."
Drsný horal: "Tak šlapej, zahřeješ se."
Lepá lyžnice: "Já vidím světýlko!" - bouře si mírně utišuje a na nebi jsou vidět zřetelná světla od baterky.
Drsný horal: "To nám někdo asi ukazuje směr cesty."
Milovník žen a vůně benzínu: "My tady neumřeme."

Světla nám sice ukázala směr, nicméně po tyčovém značení jakoby se zem slehla. Po, nevím jak dlouhé době, řešíme rázně naši zoufalou situaci. Zanecháváme batohy na místě, přátelé u nich zůstávají, odmítají kamkoliv pokračovat.

My pokračujeme bez nich hledat chatu, salaš nebo něco jiného, kde by se dala přečkat noc. Světla už zmizela, přesto se snažíme udržovat jejich původní směr. Po pár metrech vidíme světla znovu, tentokrát nejsou od baterky ale z okýnka Chaty pod Borišovom. Vracíme se pro přátele a brzy i oni vidí ten nádherný ZÁZRAK - civilizaci.

Drsný horal: "Co jsem vám říkal, se mnou se neztratíte."
Milovník žen a vůně benzínu: "Jdeme chlastat."

Celá akce měla šťastný konec, Silvestr jsme oslavili v poklidu na salaši na Borišově a poté se bez problémů vrátili zpět domů. V nás všech zanechal výstup na Borišov velmi silné zážitky, na které vzpomínáme dodnes rádi a nyní už i s úsměvem. Vše má jen jednu chybu. Naši přátelé s námi už nikam nechtějí jezdit.