Iezer Papuša, přechod hřebene pohoří v Rumunsku

Iezer Papuša - menší bratr Fagaraše, přechod hřebene pohoří v Rumunsku

Přešli jsme skoro celý Fagaraš ze západu na východ, ale z hor se nám ještě nechce. Zvláště když počasí je tak krásné a ze své přízně evidentně nehodlá slevit. Z několika variant na prodloužení našeho putování volíme sousední pohoří Iezer Papuša. Pro Iezer (jak se také zkráceně nazývá) hovoří také fakt, že je prakticky celé zaneseno v mapě Fagaraše.

Tento rozlohou neveliký horský celek leží jižně od východního zakončení Fagaraše, s nímž úzce souvisí. Je jeho menším bratrem. Přírodními, geologickými ani klimatickými poměry se od něj téměř neliší. Je vystavěn z přeměněných krystalických hornin, rozlehlá údolí na úpatí pokrývají hluboké smrkové lesy. S Fagarašem ho jako natažená paže poutá přes 15 km dlouhý hřeben Culmea Mezea, jež je zároveň ideální turistickou spojnicí.

Už při pohledu z dálky pohoří dominuje dvojice nejvyšších vrcholů Roşu (2 469 m) a Iezerul Mare (2 462 m). Svou poměrně značnou výškou jako by se snažily dotáhnout na většího bratra. Kdyby geografové nepovažovali Iezer za součást Fagaraše, bylo by druhým nejvyšším pohořím Rumunska. Druhý jmenovaný vrchol spolu s vrcholem Păpuşa (2 391 m) dal také jméno celému pohoří.

Culmea Mezea, spojovací hřeben

Poslední fagarašskou noc jsme strávili v sedle Brătilă (2 125 m). Ze stejnojmenného vrcholu nad námi vybíhá na jih spojovací hřeben Culmea Mezea. Máme ho odtud jako na dlani. Na obzoru ho zakončuje hradba vrcholu Roşu. Chceme tam dojít za den a to, co nás čeká, se jeví jako pořádná štreka. Z vydatného pramene na severním svahu sedla nabíráme plné zásoby vody, protože podle všeho až do večera žádnou další vodu nepotkáme.

První kilometry vedou po širokých travnatých planinách, pak se hřeben nahrbí a zostří. Pestrým terénem jdeme nahoru a dolů, míjíme skalky, procházíme ostrůvky kosodřevin, otevírají se pohledy do hlubokých opuštěných údolí i na pásmo Fagaraše. Na romantických paloucích při hranici lesa se objevují dřevené salaše, jedno stádo ovcí také potkáváme přímo na hřebeni. Cesta má být značena červeným trojúhelníkem, ale v terénu značení až na občasné zrezatělé tyče chybí. Rovněž pěšina se místy vytrácí, směr však vyplývá tak nějak intuitivně a s orientací nemáme problémy.

Hřeben Culmea Mezea končí sedlem Curmatură Oticu (1 863 m). Svou opuštěností a scenériemi splnil vše, co si přestavuji pod pojmem karpatská romantika. Z lidských bytostí jsme na něm potkali jednoho jediného pastevce. Třeba na Slovensku nebo u nás by jen tento spojovací hřebínek platil za velmi hodnotnou hřebenovku.

Sedlo Curmatură Oticu je jedním z pouhých dvou míst, kde hřeben klesá pod hranici 2 000 m. Osvěžujeme se tu u pramene vody, protože slunce i v této výšce nepříjemně pálí. Vodu na pití ale raději nenabíráme, vytéká z mokřadu rozdupaného a potřísněného kravami. Udělali jsme dobře, že neseme dostatečnou zásobu ze sedla Brătilă, s vodou je to tu skutečně docela na štíru.

Vrchol Roşu

Závěrečný výšvih na vrchol Roşu, který nám celý den pomalu rostl před očima, budil s šesti sty metry převýšení v kombinaci s odpoledním parnem značný respekt. Hřeben ale nabíral rychle výšku a nakonec to ani tolik nebolelo. Ze skupiny nejvyšších vrcholů vybíhají směrem na východ dva souběžné hřebeny; delší a mohutnější na severu a kratší, s názvem Muntele Văcarea, na jihu. Oba pak masív Roşu jednotí do hlavního hřebene Iezeru ve tvaru sevřeného oblouku o délce 40 km. Zatímco skupinu nejvyšších vrcholů brázdí skály a do všech stran se z nich rozlévají mohutná kamenná moře, postranní hřebeny jsou spíše poklidné travnaté hřbety poloninového charakteru.

Máme tedy dvě možnosti kudy pokračovat k chatě Cabana Voina kde celé putování zakončíme. Pro nás je příhodnější jižnější hřeben Muntele Văcarea, protože cestou k němu přejdeme i zbytek nejvyšších kopců a dá se z něj snadno sestoupit k jezeru Lac Iezer, kde hodláme přenocovat. Napojujeme se tedy na hřebenovku značenou červeným pruhem a vydáváme se na jih přes vrchol Iezerul Mare.

Lac Iezer

Lac Iezer (2 130 m) je jediným větším jezerem pohoří a představuje ideální a asi také nejvyužívanější místo k táboření. Leží na dně otevřeného karu, ale při sestupu z hřebene není ztráta výšky nijak dramatická. Nedaleko vyvěrá hned několik pramenů křišťálové vody a především - v případě nepohody poskytne úkryt volně přístupná chatka Refugiu Iezer, zřizovaná horskou službou Salvamont.

Její oficiální kapacita je 20 osob, ale z paland zbylo už jen nepohodlné žebroví, což spolu s uskladněným stavebním materiálem její kapacitu značně snižuje. Raději stavíme o kus dál stan. K večeru přišla do chaty skupinka tří turistů z Bukurešti coby symboliky jediní turisté, které jsme na Iezer Papuša potkali. No a koupel v průzračné, ale třeskutě ledové vodě jezera samozřejmě přijde také vhod. Možná, že koupání v horském plese není úplně ekologicky košer, ale když vidím, jak se na jeho dně třpytí plechovky a střepy, o něž se mi daří úspěšně pořezat palec na noze, veškeré výčitky svědomí mě přecházejí.

Hřeben Muntele Văcarea

Rumunské hory I, Nakladatelství SKY
Tato publikace podrobně popisuje rumunská pohoří Fagaraš, Piatra Craiului,
Iezer Papuša a Apuseni. Kniha je plně barevná, doplněna digitálně zpracovanými mapkami a panoramatickými fotografiemi s popisy. Tipy na ubytování včetně telefonních čísel, horské útulny, salaše. Podrobné popisy přechodů … «

Nejkratší cesta k chatě Voina vede rovnou dolů údolím po modrém trojúhelníku. My si však ještě chceme trochu užít hor, a tak se další den ráno vracíme na hřeben Muntele Văcarea. Nikam nespěcháme. V noci přešla slabá fronta a po ní se obzory krásně pročistily. Vychutnáváme daleké rozhledy a ticho, rušené jen vzdálenými ovčími zvonci. Oči jak magnet přitahuje skalnatý hřeben sousedního vápencového pohoří Piatra Craiului. Šedobílý monolit usazený za zadumanými zalesněnými kopci působí až jakoby trochu nepatřičně.

Hřebenovka vede místy po široké kamenné cestě, což by mohl být tip na projížďku na horském kole někdy pro příště. Odkudsi se vynořili dva pastevci na koních bez sedel, zato s dlouhými holemi v ruce. Rádi bychom je vyfotili, ale těžko se osmělujeme. "Póza, póza", volají na nás a sami nás k focení vybízejí. Pak práskli do koní a uhánějí po svážnici zas kamsi za obzor.

Hřebínek se sklání do údolí, travnaté pásmo se zužuje, až ho nakonec pohltí les. Na předělu travin a lesa stojí neobyčejně fotogenická salaš, jejíž obyvatel právě rozvěsil na dřevěná madla vydělané ovčí kůže. Prudký sestup lesem k chatě Voina je velmi nepříjemný. Intenzivní těžba dřeva cestu rozorala a dlouhé sucho proměnilo bláto v nakypřený prach. Za každým z nás se práší jak za kočárem.

Chata Voina (1 020 m)

Vyprahlí jsme i my. První, po čem se na chatě Voina (1 020 m) sháníme, je orosená sklenice piva. Toto místo jsme si představovali jako idylickou dřevěnou boudu nad šumícím potokem ve ztichlém údolí. Skutečnost je mnohem méně utěšená. Před chatou parkuje solidní výstavka nejmodernějších aut, oba břehy řeky slouží jako neplacené tábořiště, na fotbalovém hřišti probíhá trénink.

Přesto všechno místo neopustil typický balkánsko - rumunský kolorit. Mezi stany se volně pasou koně, uprostřed silnice se hárá smečka psů, vítr zvedá oblaka prachu s odpadky. Dáváme si ještě rumunskou specialitu mici, roštované šišky z mleté směsi jehněčího a hovězího masa, a uleháme ve stanu na tábořišti.

Přestože večer panoval na příjezdové silnici čilý ruch, nepodařilo se nám ráno sehnat odvoz do nejbližšího městečka Cămpulung. Pochodujeme tedy po silnici s neblahou vidinou, že pokud nám nikdo nezastaví, celých 25 asfaltových kilometrů budeme muset odmašírovat po svých. Po patnácti kilometrech za přehradou Lacul Râuşorul se naštěstí smiloval policejní vůz a eskortoval nás do Cămpulungu, odkud se už dostáváme přímým autobusem do Brašova.

Info

• Iezer Papuša je výborný přídavek k přechodu Fagaraše, nebo Piatra Craiului. Nejideálnější je spojení s Fagarašem, a to hřebenem Culmea Mezea
• Pro dvoudenní okruh po celém hřebeni je východiskem ch. Cabană Voina (www.muscelul.ro)
• Použitá mapa: Munţii Făgăraşului, 1:60.000, Dimap - Erfatur, 2002
• Průvodce: Rumunské hory I, Sky 2002