Dálkový přechod v Česku, trek ve směru Hřensko a Sněžka

Přechod z nejnižšího na nejvyšší místo České republiky (1)

Jsou to už dva roky, co jsem vymyslela a následně s dvěma kamarády (Radimem a Radimem) podnikla túru z nejnižšího místa České republiky na to nejvyšší. Výchozím bodem bylo Hřensko, a cílovým bodem, na který jsme z časových důvodů došli jen ve dvou, byla Sněžka. Trasa to byla rozmanitá a krásná, vždyť vedla přes samé krásné lokality: NP České Švýcarsko, CHKO Lužické hory, CHKO Jizerské hory a NP Krkonoše.

Za ty dva roky jsem se pořádně nedostala ani k popisu razítek a nastínění trasy v mém turistickém sešitku. Spoustu si toho nepamatuji, ale je to výprava, na kterou strašně ráda vzpomínám. Často se přistihnu, že se s někým o něčem bavím a říkám: "Když jsme šli z Hřenska na Sněžku..." Za tu dobu se mohla spousta věcí na popisované trase změnit, u spousty věcí selhává má děravá paměť, ale třeba bude pro někoho následující povídání inspirací.

Pro začátek: šli jsme bez stanu, snad jen s jednou celtou, kterou jsem za celou výpravu viděla asi tak jednou. Moc jsme nevařili, o civilizaci na trase nouze nebyla a tak jsme toho využívali.

1. den

Určitě vyrážíme po práci, určitě vlakem. Přestup v Praze a v Děčíně (i s pauzou na pivo) a do Hřenska (konkrétně tedy na druhý břeh Labe, do vlakové stanice Schona) se dostáváme až za šera. I v tuto dobu ale funguje přívoz a my se plavíme na druhou stranu. Vzhledem k tomu, že spaní má být poměrně divoké, máme v plánu čas zbývající do úplné tmy strávit v některé z hospůdek. Není až tak pozdě, ale skoro všude už mají zavřeno.

Když kráčíte Hřenskem, vyplatí se zvednout hlavu. Ne jen trochu, ale kolikrát ji i pořádně zaklonit - a na spoustě domů v naprosto neuvěřitelné výšce uvidíte značku, kam až dosahovala některá voda při některé z povodní, které Hřensko zasáhly.

Noc trávíme v přístřešku na rozcestí Tři Prameny, prakticky hned u silnice. Projíždějících aut moc nebylo, takže ti z nás, kteří spali na stolech, se vyspali docela dobře, horší to měl ten, který spal na zemi, toho trochu vyplavil déšť.

• trasa; 3 km

2. den

Ráno prší a ne zrovna málo. Čas trávíme pod přístřeškem a batohy na záda nahazujeme až někdy kolem 10. Tento den nás čeká trasa napříč nejmladším národním parkem ČR, tedy Českým Švýcarskem. O skály rozhodně nebude nouze.

První turistickou zajímavostí na trase je Pravčická brána. Jedná se prý o největší přirozenou skalní bránu nejen u nás, ale dokonce v celé Evropě. Působí vskutku impozantně. Co by člověk na přírodní památce možná tak úplně nečekal, je vstupné. Ano, platí se. Je to ale asi logické, nejrůznější chodníčky, cestičky a vyhlídky na Pravčickou bránu a další skalní útvary je potřeba udržovat, a to něco stojí. Déšť přečkáváme v Restauraci Sokolí hnízdo s výhledem na skalní oblouk, v pauzách mezi dešti obcházíme četné vyhlídky v okolí a vstříc většině denní porce km vyrážíme až po poledni.

Za návštěvu stojí i Malá Pravčická brána, vysoká jen asi 2 m. Na jejím vrcholu je zbudovaná vyhlídka. Tady vás nikdo o vstupné nezkásne… Další zajímavostí je loupežnický hrad Šauštejn, či spíše jen skalní plošina, na které kdysi hrádek stával. Batohy necháváme dole, hned zespodu je vidět strmý žebřík, po kterém výstup nebyl úplně snadný, výhled však stál jednoznačně za to.

Vyhlídce na Rudolfově kameni jsme se vyhýbáme obloukem, odrazuje nás strmé stoupání a blížící se soumrak.

Na cílové místo, Mariinu vyhlídku, se dostáváme právě včas tak, abychom stihli západ Slunce. Nejen my, ale i další návštěvníci se kocháme pohledem na Jetřichovice a okolní skalní útvary, na to jak padá tma, všechno utichá a v obcích v údolí se postupně rozsvěcejí světýlka. Lidé odchází a zůstáváme jsme jen my tři. Do přístřešku se vejdeme tak akorát. Jediným problémem (a navíc jen pro mne jako pro holku) je čurání: kam prostě chcete jít na holé skále?Každopádně ten večer si (v dobrém) budu pamatovat snad do konce života.

• trasa; 18,5 km, ^ 1 300 m

3. den

Nad ránem přichází několik turistů podívat se na východ Slunce, nikdo nás ale neruší a ani se nesnaží vniknout do přístřešku.

My se vracíme se kousek zpět, jakoby směrem k Rudolfovu kameni, zastavujeme se na vyhlídce Vilemínina stěna, odkud se ještě naposledy pohledem loučíme s "naším" přístřeškem na Mariině skále.

Na rozcestí u Dolní Chřibské opouštíme NP České Švýcarko a vstupujeme do CHKO Lužické hory. Celé německo-česko-polské pomezí je typické tzv. podstávkovými domy, v Lužických horách bych řekla, že je jich úplně nejvíc a některé jsou opravdu moc pěkně opravené. V Dolní Chřibské doplníme jídlo do batohů i do bříšek a pokračujeme.

Dalším bodem na trase má být Jedlová a rozhledna na jejím vrcholu. Nějak ale pokulhává značení nebo náš orientační smysl, a my se zcela neplánovaně dostáváme až do Jiřetína pod Jedlovou. Pěkně opravené náměstí a zasloužená zmrzlina. Už dost vyčerpaní stoupáme kolem rokokové křížové cesty na Křížovou horu a pak, už konečně zase zpět po "naší" červené turistické značce, na vysněnou Jedlovou.

Na vrcholku je nejen krásná kamenná rozhledna, ale i hospoda (jak jinak) a další turistická infrastruktura (určitě nějaká půjčovna koloběžek a lanový park). Každý dle svých priorit: někdo prvně pivo, někdo na rozhlednu. Výhled naprosto není omezován stromy. Součástí vstupenky je směrová růžice a my tak naprosto přesně víme, kam se díváme (tedy až poté, co se zorientujeme, a že to nebylo tak úplně jednoduché!).

Po zasloužené pauze pokračujeme dál, mám toho už docela plný kecky a kluci myslím taky. Když ale zjistíme, že na zřícenině Tolštejn mají ještě otevřeno (a to bylo určitě už k 19. hodině), padne rozhodnutí ji navštívit a rozhodně nelitujeme. Výhledy z vyhlídkových plošin stojí za to a my vidíme místa, kde jsme už byli, stejně jako tušíme ta, na která teprve zamíříme.

Cesta k našemu nocovišti dál vede lesem, prakticky souběžně s hranicemi s Německem, a strašně se vleče! Když se konečně ocitáme na rozcestí Odb. na Luž, jen se svalím do trávy (přístřešek sice byl, ale takový, že tři lidi by se do něj v noci nevešli), nějak pod sebe dostávám karimatku a rozhodnu se na tomto místě strávit noc. Sice jsem propagovala, že bych chtěla stihnout východ Slunce na Luži, ale kluci mě velmi rychle vysvětlili, že to není dobrý nápad. Ani si pořádně nestíhám užít nádherné oblohy poseté hvězdami, tak rychle se mi zavřely oči.

• trasa; 31 km, ^ 1 280 m

4. den

Ještě před svítáním nás probouzí procházející skautský tábor směrem na Luž. "Jdou na východ slunce! Jdeme taky, " zamumlala jsem, v polospánku zavnímala dvojhlasné jednoznačné "NE!" a spala jsem dál.

Výstup na Luž byl celkem masakr, takový, na který se nezapomíná. Výhled z této hraniční hory stojí však za to, a ta zima a studený vítr, který sužuje vrchol, taky. Přiznám se, moc se tam nezdržujeme. Dříve na vrcholu stála nějaká chata, ale ta by nám stejně byla asi houby platná, neboť jsme tam byli moc brzo ráno.

Pak už se prakticky celý den pohybujeme na německém území. Na trase jsou už tradičně nějaké skály a vyhlídky, feratu Nonnenfelsen jsme myslím raději vynecháváme. Turistické značení není tak dokonalé jako u nás, a my tak kolikrát nevíme, zda vůbec jsme tam, kde jsme být chtěli.

• Dokončení článku