Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 24.10.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Hřebenovka Nízké Tatry

Hřebenovka Nízké Tatry

Náročná hřebenovka v Nízkých Tatrách

Náš přechod Nízkých Tater začínáme v Telgártu, svého času Švermovu. Obec opouštíme po červené značce a noříme se do lesa, čímž se ocitáme na území národního parku Nízké Tatry. Ten byl založen v roce 1978 a jeho rozloha činí 72 842 ha, přičemž ochranné pásmo má 110 162 ha. Hlavní hřeben se táhne od východu na západ v délce zhruba osmdesáti kilometrů a nejvyšší horu představuje Ďumbier s 2 043 metry.

Hřeben Nízkých Tater, cesta na Chopok

Na Ďumbier ovšem dojde řada později, protože se zatím nacházíme na východní straně pohoří a stoupáme na Kráľovu hoľu (1 948 metrů). Ta nás k naší malé radosti, jako bychom jí udělali něco špatného, přivítá deštěm. Krátce poté, co opustíme cestu vedenou pod sloupy elektrického vedení a současně i lesní porost, se totiž zatáhne.

Během pár mžiků nás obklopí husté mraky a silně se rozprší, a aby toho nebylo málo, přidá se i silný vítr. Naštěstí nehřmí a ani se dle všeho neschyluje k bouřce, pročež travnatým svahem postupujeme dále k vrcholu kopce, opředeného pověstmi, na jehož úbočích pramení řeky Váh (Čierny Váh), Hron, Hnilec i Hornád.

Kráľova hoľa, Nízké Tatry

Kráľova hoľa

Když dostoupáme k nejvyššímu bodu, vynoří se z mraků kousek před námi budova a věž televizního vysílače, jehož špičku nadále maskují bílé cáry. Rozmrzelí z počasí tedy alespoň doufáme, že se ve stavení trochu ohřejeme. Ovšem chyba lávky. Vchod do objektu je uzavřen a o případném občerstvení si můžeme nechat pouze zdát. Přecházíme tedy na závětrnou stranu budovy, kde se dá ve výklenku schovat před kapkami deště.

Nízké Tatry jsou po Tatrách druhým nejvyšším pohořím Západních Karpat. Jestliže v případě výšky obsadily Nízké Tatry druhé místo (v turistickém pojetí se obvykle uvádí čtvrtá příčka po Vysokých, Západních a Belianských Tatrách - podcelcích Tater), pak v případě celkové rozlohy zaujímají regulérní místo čtvrté - po Podunajské pahorkatině, Ondavské vrchovině a Volovských vrších. A skutečně Nízké Tatry jsou jedním z nejrozsáhlejších pohoří nejen Slovenska, ale celých Západních Karpat. Jejich klenba se táhne v délce asi 80 kilometrů, průměrná šířka tohoto pohoří činí 15 až 30 kilometrů «

Občerstvujeme se z vlastních zásob a mezitím k našemu potěšení ustává déšť, pokračujeme v cestě. A sotva ujdeme nějakých dvě stě metrů, příjemná změna počasí pokračuje. Nenadále se roztrhnou mraky. Jako mávnutím kouzelného proutku se čistí obloha a my konečně vidíme i něco jiného než šedivou mlhu. Rázem si můžeme prohlédnout k nebi se pnoucí vysílač, jenž navzdory své obludnosti představuje dominantu Královy hole. A aby nebylo potěšení málo, nabízejí se i další rozhledy.

Před námi na západ se táhne travnatý hřeben se skalkami, po němž hodláme jít, na jihu se klube Muránska planina a na severu hřeben Vysokých Tater, jenž po předchozím dešti vypadá velmi působivě. Nalevo se tyčí masiv Kriváně a vpravo špice Lomnického štítu, přičemž nejvyšší vrcholky patří oblasti Gerlachovského štítu, svahy místy pokrývá sníh. Tak tohle stojí za pozornost.

Orlová a Bartková, útulna Andrejcová

Jelikož však náš hlavní záměr představuje poznávání Nízkých Tater, opusťme jejich vyššího bratříčka a zaměřme se na další putování po hřebeni. Přecházíme Orlovou a z vrchu Bartková, kde se dle cedule každý rok scházejí Bartkovci, sestupujeme poněkud prudčeji do Ždiarského sedla, odkud mírně stoupáme na kopec Andrejcová. Z něho nám zbývá pouze sejít k volně přístupné turistické útulně Andrejcová, jež byla obnovena v roce 2005.

Běží o nádhernou chatu, která slouží turistům při přechodu Nízkých Tater k přenocování, čemuž odpovídá i vybavení. Dřevěný stůl, lavice i dvě dvouposchoďové postele, na něž by se možná při troše snahy vměstnalo i dvanáct lidí, vyspat by se dalo i v patře na zemi. K tomu lze připočíst kamna pro případ zimy, suché záchody a pitný pramen vyvěrající vedle chatky. Větší komfort si nelze přát.

Na vrcholu Velké Vápenice

Přílišnou spokojenost nám trochu pokazí až listováni v knize hostů. Dozvídáme se o dva roky starých polomech, jež se prý pořád táhnou ze sedla Priehyba k Čertovici, pročež je doporučováno vynásobit si dobu procházené trasy dvěma. Tak tohle, protože míříme daným směrem, nás vůbec nepotěší. Jak se ale říká, ráno bývá moudřejší večera, a proto necháme případné řešení na další den.

Ten nás přivítá nádherným počasím. Pokračujeme přes Heľpianský vrch a sedlo Priehybka, kde se vyskytuje odkaz na námi nehledaný pramen, zavítáme na Velkou Vápenici (1 691 metrů). Z ní se nám díky holému vrchu porostlému jen klečí nabízí výhledy na všechny strany. Daleko za námi zůstala Kráľova hoľa s těžko zaměnitelným vysílačem a spatříme i útulnu Andrejcová, kde jsme nocovali, na západ se táhnou nejvyšší partie Nízkých Tater. Na severu rostou z roviny Vysoké Tatry a na jihu se rozprostírá Muránská planina, na niž navazují Veporské vrchy.

Veľká Vápenica a sedlo Priehyba

Následuje strmý sestup, při němž střetáváme první pokácené stromy. Ty musíme přelézat nebo podlézat a přicházejí na řadu i první škrábance. Přesto zdoláváme daný úsek rychleji, než jak udávají ukazatele. Zastavujeme v sedle Priehyba, jež je se svými 1 190 metry nejníže položeným sedlem v části Kráľovohoľských Tater, které, jak jsem dosud neprozradil, začínají u Kráľovy hole a sahají po Čertovicu. Co teď? Tady podle zápisků z útulny začínají neprůchodné polomy, čemuž ostatně nasvědčuje i cesta rozrytá těžkou dřevařskou technikou.

Máme pokračovat dále hřebenem po červené? Nezasekáme se někde? Jak se říká, babo raď. Místo baby nám nakonec poskytnou rozumy dva lidé, kteří v sedle táboří. Dušují se, že cesta přes vrcholek Kolesárová je v podstatě neprůchodná a oni museli slézt kopec jinudy, aby vůbec prošli. I proto, ačkoliv časem zjistíme, že zdaleka ne všechna doporučení těch dvou se zakládala na pravdě, se rozhodujeme vypravit neznačenou lesní cestou s tím, že inkriminovaný úsek obejdeme. Nakonec si příliš nepomůžeme. K vrchu Oravcová, neboť námi vybraná lesní pěšina nenadále zmizí, totiž v závěru stoupáme přímo vzhůru prudce lesem. Přiznejme si na rovinu, není o co stát.

Teče z nás pot, přibývají další škrábance a lýtka úpí z vynaložené námahy, zkrátka běs a děs. Naštěstí, jak to chodí většinou pouze v pohádkách, končí výšlap šťastně. Dosahujeme značené hřebenové stezky a přemisťujeme se na Zadnú hoľu, přičemž v rozporu s tvrzením těch dvou už na žádné další polomy nenarážíme. Šli tudy vůbec?

Rovná hoľa

Přesto červenou značku dobrovolně opouštíme. Zahýbáme na žlutou, pro niž na Zadní holi chybí ukazatel, a přecházíme do sedla pod Veľkým Bokom, odkud se po modré značce, opět schází směrovka, spouštíme do údolí. Po prudkém sešupu šlapeme zdánlivě nekonečně dlouho po asfaltové silnici, pročež není divu, že přivítáme s otevřenou náručí obec Malužiná.

Hned na okraji osady jsme svědky toho, že se podkovy přikovávají koňům nejenom v historických filmech, ale i v současné době. Následně nás trochu, byť se nám ochotná obsluha snaží vyjít vstříc, zklame nákup v potravinách. Pečivo už není, neb se vozí pouze dvakrát týdně, a tak nám nezbývá než zakoupit do rezervy granulovaný chleba, na nějž o dva dny později také dojde. Aby ale nebylo tak zle, připisuje si plusové body restaurace alias penzión Radovica, kde se slušně najíme i napijeme.

V závěru dne ještě dojdeme po hlavní silnici na Michalovo a noříme se zpět do lůna hor, přičemž nám jakýsi stařičký pán, jenž u pojízdného příbytku dojí krávy, vykládá, že jsme mohli jít zkratkou. No, možné to je, už s tím ale nic nenaděláme. Zbývá nám pouze najít vhodné místo na spaní a uvelebit se na noc.

Slemä a Ohniště

I další ráno svítí sluníčko, což nám vlévá energii do žil. A že ji budeme potřebovat. Čeká nás strmý výstup na vrchol Slemä, při němž míjíme partyzánský bunkr z doby SNP. A vzpomínku na druhou světovou válku skýtá i samotný vrchol. Nachází se na něm památník věnovaný obětem leteckého neštěstí z roku 1944, přičemž zbytky zničeného letounu najdeme hned vedle. Rezavé a neforemné kusy plechu i železa, jehož slávu zavál nemilosrdný čas. K danému místu lze ještě doplnit, že z vrcholu nejsou téměř žádné výhledy, přestože je slibuje mapa.

Mnohem lepší možnosti se nabízejí při výšlapu a následně u Michalovského sedla, do něhož sejdeme. Na louce se žlutí květy upolínů a za námi se zvedá zalesněný a bílými skalami zdobený vrch Slemä, na opačné straně se ukazuje nejvyšší hora Nízkých Tater Ďumbier. K tomu lze na kopci před námi spatřit i obrovité skalní Okno, jež k sobě přitahuje pozornost jako magnet. A že k tomu má důvod.

Zavítali jsme do národní přírodní rezervace Ohniště, jež byla vyhlášena v roce 1973 na rozloze 852 ha a tvoří úplně jiný typ krajiny, než jakým jsme dosud putovali. Obklopilo nás království vápencových a dolomitových skal, kde najdeme bílé strmé stěny, terasy či bizarní výtvory, přičemž nechybí ani trhliny či propasti. Současně je nutno doplnit, že běží o jednu z nevýznamnějších botanických a zoologických lokalit celého Slovenska.

Ohniště

Pomyslný střed chráněné oblasti představuje vrchol Ohniště (1 538 metrů), jenž, jak nám velí povinnost, nemůžeme vynechat. Směřuje k němu odbočka z hlavní cesty a kopec poskytuje nádherný rozhled na nejvyšší část Nízkých Tater. Máme před sebou rozeklaný Ďumbier, Chopok či Rovnou holi, pročež člověku nezbývá než se kochat, jelikož mu stejně nic jiného nezbývá. K Ohništi pak zbývá ještě doplnit, že se kousek pod vrcholem nachází 125 metrů hluboká Velká ledová propast a poněkud dál najdeme již zmiňovaný přírodní skalní útvar Okno. To dosahuje výše deseti metrů a kdysi k němu vedl oficiální turistický chodník, zkrátka zajímavost sama.

Dosti ale krasových oblastí. Po podpisu do vrcholové knížky nás čeká prudký sestup do Svidovského sedla, kde stojí další památník věnovaný SNP. Z toho po občerstvovací zastávce vystoupáme dobře šest set metrů na Rovnou hoľu, z jejíhož plochého a travnatého vrcholu se otevírají výhledy do všech světových stran (jen namátkou Ďumbier, Ohniště, Krakova hoľa).

Ohniště

Následuje Bocianské (Bocké) sedlo, kde ale čápa alias bociana nespatříme. Posléze zajímavým traverzem nad údolím Štiavnice (hluboko pod námi se klikatí potok) vyjdeme na Králičku a z ní směřujeme k Chatě generála M.R. Štefánika. Stačí si jen přišlápnout a jsme tam, přičemž se lze bát jen jednoho. Smíme věřit internetu, že jsou v chatě po celý rok? Co si počneme, jestli budou mít zavřeno?

Chata M.R. Štefánika pod Ďumbierem

Obavy se naštěstí ukáží býti lichými. Mají otevřeno, lze přenocovat a velmi příjemná obsluha nám k večeři přináší takové porce, že jídlo sotva sníme. K tomu se přidá sice trochu dražší, leč nejvýš čepované a na zádech přinášené pivo na Slovensku (aspoň tak praví cedule). Po večeři se jdeme na upozornění místních podívat ven na kamzíka. Zvíře dovádí ve zbytku sněhu na stráni pod masivem Štiavnice, což je, přestože většina publikací uvádí Chopok, se svými 2 024 metry druhý nejvyšší vrchol Nízkých Tater.

Vraťme se ale ke kamzíkovi. Jak se dozvídáme, v zimě občas přijde i k chatě, prý hledá jídlo. Zkusím si ho na dálku alespoň vyfotit, ačkoliv si nedělám iluze, že by ho i přes co největší přiblížení na snímku kdokoliv kromě mě poznal, což se mi následně potvrdí. Kamzíka bych na fotce nepoznal ani já sám.

Kamzík

Aby ale nebylo zvířat málo, zaměříme se na ně, byť neplánovaně, v úvodu dalšího dne. Když po vydatné snídani opustíme chatu a stoupáme do Krúpového sedla, spatříme sviště. Leze si po kameni a zdánlivě nám pózuje. Jakmile ho však zachytíme do objektivu, hne sebou a běží se schovat. No tohle? Proč chvilku nepočká? Nebo si z nás dělá srandu a teď se za balvanem směje, jak nás převezl?

Naštěstí si zanedlouho najdeme plnohodnotnou náhradu. Sice se nejedná o sviště, leč nevadí. Když stoupáme na Ďumbier, spatříme zase kamzíka. Stojí na skalisku kus nad námi a střídavě sleduje buď nás, nebo upírá pohled kamsi do údolí, pročež naše fotoaparáty nezůstávají chladné. Tak tohle si necháme líbit, byť zanedlouho chvilička vzájemných sympatií končí. Kamzík k našemu údivu nejprve vyráží směrem k nám a dostáváme se k sobě na vzdálenost zhruba deseti metrů, načež se, než dojde k bližšímu seznámení, vrhá do hlubin.

Večer u Štefáničky

Neohroženě skáče dolů ze strmých skal a mizí nám z dohledu, přiznejme si na rovinu, my bychom tohle nesvedli ani ve snu. Po druhém skoku by nám pod chodidly podjela suť a nekontrolovatelně bychom se zřítili kamsi dolů, zkrátka a jednoduše, kdo umí, ten umí. My ale, abychom se nepodceňovali, umíme také, jen trochu jinak. A proto zahoďme skromnost stranou a prozraďme si, že pokořujeme nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 metrů). Příliš se ale nezdržíme. Po krásném ránu začíná nepříjemně foukat a postupně se zatahuje, pročež nemáme žádné úchvatné rozhledy, z nichž bychom plesali blahem. Holt není každý den posvícení.

Chopok (2 024 m), druhý nejvyšší vrchol Nízkých Tater, Chabenec

Ale co, jako by se nám hora rozhodla vynahradit zklamání z rozmarů počasí, spatříme při návratu do Krúpového sedla znovu kamzíky. Tentokrát běží o dva exempláře. Nepózují nám tolik jako jejich předchozí kamarád, leč i tak jsme spokojeni. Můžeme si totiž blahopřát, že jsme nocovali na chatě M.R. Štefánika a na Ďumbier díky tomu dorazili jako první. Kdyby se sem totiž přivalily davy lidí, co se následně proti nám pohrnou v protisměru od Chopku, tak bychom se se zajímavými zvířaty zaručeně nesetkali.

Pokračujeme po hlavním hřebeni a vítá nás třetí nejvyšší hora Nízkých Tater Chopok (2 024 metrů). Kvůli mrakům toho opět příliš nevidíme, a tak si aspoň dáme v Kamenné chatě něco na zahřátí. Poté kolem budovy meteorologické stanice pokračujeme na Dereše, jež se svými 2 023 metry získávají v pomyslném žebříčku nejvyšších kót tohoto pohoří nepříliš oblíbenou bramborovou medaili.

Dále míříme na Poľanu a Chabenec, přičemž stále víc fouká. Chvílemi se dokonce zdá, jako by nás vítr hodlal odvát a svrhnout do údolí. Snaží se nám podrážet nohy a vychyluje nás z rovnováhy, tak tohle by si mohl odpustit. A neobměkčí nás ani tím, že poněkud odvál mraky a částečně se vyjasnilo.

Veľká Chochuľa

Za Chabencem, při jehož přechodu zahynul roku 1944 Ján Šverma, se znovu mění ráz krajiny. Po vápencových skalách u Ohniště a kamenném, převážně žulovém podkladu, jenž nás doprovázel od Ďumbieru, se náhle ocitáme v království travnatého hřebene, po němž vede velmi příjemná pěšina. Uleví se našim chodidlům a cesta náhle ubíhá mnohem rychleji, ani se nenadějeme a zavítáme k útulně Ďurková, kde lze dobrat pitnou vodu a v níž jsme původně hodlali přespat.

Jelikož nás však poháněl studený vítr a příliš neobstály ani rozhledy, u nichž bychom se zdrželi, máme teprve tři hodiny odpoledne. To nám k zastavení připadá poněkud brzy, a tak pokračujeme hřebenovkou na Latiborskou hoľu. Teprve u ní se rozhodujeme, kde se složíme na noc, nakonec odbočujeme z hřebene u Sedla pod Skalkou.

Sestupujeme dobře pět set výškových metrů na Dolné Želiská a stan stavíme na nádherném místě na okraji louky. Činíme tak nezvykle rychle, jelikož se postupem času zatáhlo a nad Velkou Fatrou už slušnou chvíli burácejí hromy, nezadržitelně se blíží déšť. Pravda, chvíli mu ještě potrvá, než se dostaví v plné parádě, naštěstí nám to už může být jedno. Máme střechu nad hlavou a také se těšíme z toho, že jsme prozíravě zavčas opustili hřeben, kde se budou čerti ženit. Přichází totiž pořádná bouřka.

Ráno nám podobně jako v předchozích dnech vysvitne slunce, vracíme se do Sedla pod Skalkou. A aby nám pět set výškových metrů nebylo málo, přidáváme si k nim dalších tři sta metrů. Zastavujeme na Veľké Chochuli (1 753 metrů), z níž se nám, jako by se s námi Nízké Tatry mínily rozloučit v co nejlepším světle, nabízejí fantastické rozhledy. Na východ se táhne námi zdolaný hřeben a na západ pokračuje směrem k Prašivé, z níž klesá do Hiadeľského sedla, odkud se dá dojít do Donoval.

Ďumbier z Michalovského sedla Jih pro změnu nabízí Slovenské rudohoří s pohořími Poľana či Veporské vrchy, přičemž kdesi v dálce zůstala Muránská planina. Severozápadně až severně se táhne Velká Fatra s vrcholy Krížnou, Ostredkom či Rakytovem a za nimi vykukuje Malá Fatra i táhlý hřeben Chočských vrchů, jemuž dominuje Velký Choč. V mracích zůstávají skryty pouze Západní Tatry a část Vysokých Tater, leč nevadí. I tak máme centrální část Slovenska jako na dlani.

A protože se má v nejlepším končit, přichází rozloučení. Pokračující hřebenovou cestu z Prašivé na Veľkou Chochulu jsme již kdysi absolvovali, a tak nás neláká, pročež stáčíme po zelené značce na Brusno, čímž naše putování po Nízkých Tatrách končí.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
09.12.2008, 15:48 Funttomas | Chopok je tretí
09.12.2008, 17:31 sedlo | O metr, ale přece druhá ...
09.12.2008, 17:59 -OB- | Diskutabilní ątiavnica
09.12.2008, 20:43 sedlo | Návrh ...
09.12.2008, 21:00 -OB- | Kdy?
09.12.2008, 22:41 Funttomas | ątiavnica vs. Chopok
09.12.2008, 23:52 -OB- | Co je vrchol a co ne
10.12.2008, 00:09 KarolM | Trikrát meraj - raz reľ!
10.12.2008, 06:19 Vaąek Vg | ątiavnica
10.12.2008, 09:10 -OB- | Ano, argumentace je váľná
10.12.2008, 18:06 Funttomas | Pozor! Prudká teória
10.12.2008, 18:58 -OB- | Polemika je v trochu jiné rovině


Další související články:

+ Přechod hlavního hřebene Nízkých Tater
+ Zimní přechod hřebene Nízkých Tater
+ Nízké Tatry NONSTOP
+ Nízké Tatry a Slovenské rudohoří
+ Nízké Tatry; ubytování, horské chaty a útulny v Nízkých Tatrách
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Hrad Sloup Jeseníky, ubytování Chata Borišov Domica Helfenburk Chata Jelenka Chata Výrovka Šomoška Bezděz Macocha Brekov Maroko Turistická mapa Trojúhelník Frýdštejn Ortler Javorníky Jak vzniká blesk Babočka admirál Neutronová hvězda Karimatky Viklany
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist