Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 12.11.2019 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Malá Fatra, přechod pohoří Malá Fatra

Malá Fatra, přechod pohoří Malá Fatra

A něco navíc, přechody slovenských hor

Po sedmé hodině ranní vysedáme z autobusu ve Fačkovském sedle, jež vytváří přelom mezi Malou Fatrou a pohořím Žiar. Navzdory tomu, že fučí studený vítr a vrcholky hor jsou zahaleny v mracích, vyrážíme do kopců Malé Fatry. Ty vyzdvihly tektonické pohyby v průběhu pliocénu a skládají se jak z krystalických hornin (žuly a břidlice), tak i druhohorních sedimentů (vápence, dolomity, křemence, opět břidlice).

Kľak z výstupu na Skalky

K zajímavostem pohoří patří, že ho rozděluje řeka Váh na dva podcelky poněkud odlišného charakteru. Jižněji se rozkládá Lúčanská Fatra a severněji Krivánská Fatra, my začínáme své putování u první z nich. Vydáváme se do bučinatých lesů, jež výše přecházejí ve smrkový porost a ve vrcholových partiích se dostaví i kleč.

Dosti ale všeobecných informací, byť si k horám ještě pár údajů prozradíme, stoupáme vzhůru na Kľak (1 352 metrů), jenž se svým skalnatým vrcholem dominuje celé oblasti. Úzká stezka se klikatí do kopce a stává se čím dál bahnitější, naštěstí po ní příliš nekloužeme a ani se nebrodíme bahnem jako před několika roky, kdy jsme na Kľak stoupali z Rajecké Lesné a následně tudy scházeli k přechodu Strážovských vrchů.

Nepříjemná je jiná věc. Jak jsem zmínil v úvodu, kopce jsou zahaleny v mracích a během výšlapu nenastává obrat k lepšímu, takže z Kľaku vidíme sotva třicet metrů daleko. K tomu se přidává studený vítr, a proto se na vrcholu příliš nezdržíme. Pouze se zapíšeme do vrcholové knihy a záhy vypadneme, načež se projeví zákon schválnosti. Přibližně u Ostré skaly se částečně vyjasňuje a my záhy zavítáme na skalní vyhlídku, z níž je nám dopřáno spatřit nejenom vrchol Skalky, k němuž směřujeme, ale i nejvyšší horu Strážovských vrchů Strážov.

Vríčanské sedlo, Hnilická Kýčera

Následuje prudký sestup do Vríčanského sedla, u něhož se vyskytuje odkaz na pramen s vodou. Ten vynecháváme, neb zatím máme zásob dostatek, a stoupáme na zmíněné Skalky. Jde o holý vrch, na kterém se, aby kopec dostál svému jménu, vyskytuje pár skalisek. Cesta vzhůru nabízí zpětné výhledy a konečně spatříme i navštívený Kľak s jeho typickým skalním ostrohem, jenž byl na předchozí vyhlídce schován za Ostrou skalou.

Později na vrcholu Skalek obědváme, ohříváme se ve slunečních paprscích a je nám hej, jen nás trochu znepokojuje, že na východě, kam vedou naše další kroky, se stále převalují mraky. Že jsou naše obavy oprávněné, potvrzuje se zanedlouho. Při sestupu do sedla pod Úplazom začne poprchávat. Nejprve drobně, a tak se pouze ukrýváme pod smrky s tím, že kratičkou přeháňku přečkáme. Déšť ovšem sílí, nabírá na intenzitě a stezkou, již jsme opustili, tečou proudy vody. Nezbývá nám tedy, než vytáhnout pončo (to je můj případ) a pláštěnku (to je Tomášův případ), přece nepromokneme na kost.

Malá Fatra je velice rozlehlým a turisticky značně navštěvovaným a oblíbeným pohořím Slovenska. Malou Fatru můžeme směle zařadit po bok takových pohoří jako jsou Vysoké, Západní či Nízké Malá Fatra, turistický průvodce Tatry. Ať již svou malebností, turistickou atraktivitou a nebo právě návštěvností. Navíc jde o pohoří náležející do Fatransko - tatranské oblasti, takže spolu úzce souvisí i vývojově «

Naštěstí prudký lijavec zanedlouho ustává, a tak vystupujeme na Úplaz bez poryvů deště. Z okolních lesů se páří a kdesi v dálce dokonce zahřmí, přesto doufáme, že se nám případná bouřka vyhne. Přání se nám vyplní, a tak můžu v sedle pod Hnilickou Kýčerou v pohodě dobrat do láhve pitnou vodu. To ovšem netušíme, že nás při převýšení pouhých dvě stě metrů čeká nejtěžší výšlap při putování Malou Fatrou.

Že se hlinitá pěšinka na Hnilickou Kyčeru táhne v podstatě rovně vzhůru, bychom přežili, horší je, že se stezka po předchozím dešti změnila v bahnitou skluzavku. Bereme to tudíž porostem podél ní, leč ani tam se kluzkého a mazlavého bláta nezbavíme, a abychom to neměli tak lehké, znovu se rozprší. Podjíždíme, nadáváme a já sebou i praštím, zkrátka žádná slast.

Jakmile dosáhneme vrcholu, liják samozřejmě ustane, přesto ani následující cesta není nijak příjemná. Sice už neprší, leč zase nás obklopily husté mraky a o občasných výhledech si můžeme nechat zdát, cesta přes sedlo Maríková na Horní louku se pro mě postupem času stává utrpením.

Padla na mě neskutečná krize, a přestože by hlava chtěla, nedonutím nohy k rychlejší chůzi. Zřejmě se na mně podepsal nedostatek spánku, neboť jsme při nočním přejezdu vlakem na Slovensko spali nejvýš tři hodiny, je to nepříjemné. Navíc nás deprimují i turistické ukazatele. Jednou tvrdí, že máme jít na Horní louku dvě hodiny a na dalším rozcestí vzroste doba cesty klidně na hodiny tři, jak se přesvědčíme i následně, ne vždy lze časovým údajům na ukazatelích věřit a je mnohem lepší se spoléhat na časové údaje z mapy.

Horná lúka

Horní louky nakonec dosahujeme, přestože jsme díky mlhám tápali, a nocujeme v "grandhotelu Partyzán", jak uvádí nápis v průčelí stavby. No, spíš by se slušelo napsat, že běží o malinkou chatku, v níž se dá, jak jsem s předstihem vyhledal na internetových stránkách, volně přespat. V přístřešku se nacházejí dvě postele s palandami, židle, stůl i kamna, v případě většího počtu lidí by se další srovnali v patře na slamnících, kam se dá vyšplhat po žebříku.

Rozvěšujeme uvnitř chatky na natažených šňůrách mokré věci, sušíme je, a přestože neodbila osmá hodina večerní, zalézáme i kvůli panujícímu chladu do spacáků. Chvíli si povídáme a poté, očividně ovlivněni nočním přesunem, brzy usínáme. V noci nás, asi aby spaní neprobíhalo příliš jednotvárně, vzbudí nejprve silné škrábání na zavřené dveře, jakoby se dožadoval vstupu nový nocležník (že by mlsný medvěd?), později slyšíme i myši. Pobíhají na půdičce a následně jsou slyšet i v síni, zdá se, že mají v příbytku pravé eldorádo. Ostatně o tom mnohé vypovídají rozkousané matrace v patře.


Zvětšit mapu

Ráno nás na rozdíl od předchozího dne vítá sluneční svit, což vlévá čerstvou energii do žil. Pokračujeme v cestě po červené turistické značce, na niž jsme se napojili na Kľaku. Než ale opustíme Horní louku, rozhlídneme se z jejího hřebene po úbočích, především západním směrem. V údolích se totiž na rozdíl od hřebene válí mlhy a z nich nádherně vystupují Súľovské skály, jimž dominuje Velký Manín a Malý Manín, tak tohle nevypadá vůbec špatně.

Než vyšplháme na Veterné, mraky se v dolinách poněkud rozplynou, nijak nám to ale nevadí. V dáli na hřebeni se ukazuje včera navštívený Kľak a nám připadá až neskutečné, jakou vzdálenost jsme první den ušli. Též se nám, byť už nejde o takovou nádheru, na opačné straně ukazují vysílače u Velké louky, což je se svými 1 476 metry nejvyšší vrchol Lúčanské Fatry, jejíž centrální oblast se též nazývá Martinské hole.

Veľká lúka, Veterné

Na Velkou louku přicházíme z Veterného přes Vidlicu a závěrem se kvůli rozježděné a rozbahněné cestě prodíráme kus i klečí, kde se mi, aniž bych tušil jak a kdy, podaří roztrhnout triko. Nemíním to ale řešit, přestože následně v hospodě ve Strečně asi nevypadám zrovna jako elegán. To ale předbíhám, teprve se dostáváme na nejvyšší vrchol Lúčanské Fatry, která, jak jsem již nadhodil, neoplývá zrovna krásou. Na Velké louce stojí stožár a na blízké Krížavě se pne televizní vysílač, kolem jehož betonového ohrazení se prochází, k dovršení všeho vedou do vrcholových partií lyžařské vleky.

I proto se na Velké louce příliš nezdržíme a delší odpočinek si dopřejeme až na Minčolu (1 364 metrů), kde se nám nabízí výborný kruhový rozhled. Tím ale, a bůh mě chraň, byť jsem ateista, nechci tvrdit, že se podobné rozhledy nevyskytovaly i předtím. Za námi se zvedají Martinské hole a hřeben před námi pokračuje kopcem Úplaz, přičemž se o něco dál zvedají poněkud vyšší vrcholy Krivánské Fatry. Za městem Martin a Turčianskou kotlinou vyrůstají pro změnu kopce Velké Fatry a jižněji se ukazuje pohoří Vtáčnik, severně spatříme Žilinu a za ní zvlněnou část slovenských Beskyd.

Pokračujeme po červené značce a zastavujeme v sedle u vzpomínkového památníku na druhou světovou válku, jenž je představován dělem. Poté zbývá pokořit Úplaz a následuje sešup k Váhu. Cesta prudce klesá a jednoho ze strmého sestupu tahají svaly na nohou, také se začínáme potit. No není to zvláštní? Většinou z nás tečou čůrky potu převážně při stoupání, vysvětlení jevu je však nasnadě. Meandry kroutícího se Váhu se nacházejí v nadmořské výšce 360 metrů, což značí, že slézáme dobře tisíc metrů, přičemž v údolí panuje oproti profukujícím vrcholovým partiím slušný pařák.

Strečno

Přicházíme do obce Strečno, o níž pocházejí první zmínky z roku 1321 a jež je známá především stejnojmennou zříceninou hradu Strečno, již kupodivu písemně doložili teprve k roku 1384. Hrad nejprve patřil královské rodině, poté vystřídal řadu majitelů a k jeho zničení došlo v 17. stolení na příkaz císaře Leopolda.

V roce 1970 ho prohlásili za národní kulturní památku a v letech 1975-92 proběhla výrazná rekonstrukce, jež dodala sídlu dnešní vzhled. Jelikož nás turistická značka dovedla pod hrad, vynecháváme ho, ale příliš nám to nevadí. Já hrad už v minulosti navštívil a Tomáš si ho odpustí, navíc nás, co se kultury týká, čeká brzy návštěva jiného středověkého sídla. Než se k němu ale dostaneme, stavíme se v obci na jídlo, jelikož nelze opomíjet kvalitní stravu a pitný režim.

Občerstveni přecházíme po lávce pro pěší Váh a směřujeme do Nezbudské Lúčky. Poté postupujeme podél řeky a přitom neodoláme a fotíme si hrad Strečno z druhého břehu. Tak tenhle pohled nemá jedinou chybu. Netrvá dlouho a bývalé královské sídlo se ztrácí z dohledu. Aby nám to ale nebylo líto, přivítá nás Starý hrad, dříve v mapách uváděný jako Starhrad, jenž se původně nazýval Varín. Ten byl založen ve 13. století z důvodu ochrany obchodní stezky přes brod a podobně jako na blízkém Strečnu tady vybírali mýto.

K nejznámějším vlastníkům patřil Matúš Čák Trenčianský, postupně však hrad chátral a zhruba v polovině 18. století byl pustý. Dnes zde najdeme zbytky věže, paláce a zdí, od nichž se nabízejí výhledy na klikatící se Váh. Řeka se točí mezi kopci a plyne hluboko pod námi, tak mě napadá, že odtud nebo ze Strečna by asi skákal Horymír se Šemíkem, kdyby onen chrabrý hrdina se svým ořem namísto u Vyšehradu žil na území našich východních sousedů.

Dosti ale utopických úvah a raději si připomeňme, že se na skalnatých svazích u hradu rozkládá národní přírodní rezervace o rozloze 85,42 ha, již vyhlásili v roce 1962 a potvrdili v roce 1988 k ochraně přirozených sutinových dubovo - bukových společenstev. To už ale znovu stoupáme vzhůru a ubíráme se pro změnu do svahů Krivánské Fatry, na jejímž území byl v roce 1988 vyhlášen Národní park Malá Fatra. Naši denní pouť končíme na chatě pod Suchým, kde se kupodivu stáváme jedinými nocležníky. Ale co, nevadí, ruce si mneme hlavně proto, že si nemáčíme věci, když se v noci zvedne vítr a též se rozprší.

Suchý, Malý a Veľký Kriváň

Další den se vrací podoba prvního dne, máme převážně zataženo. Po výstupu na vrch Suchý (1 468 metrů) spočineme v neprůhledné kaši, jež nás hned tak nepustí ze svých spárů. Lezeme po skalkách přes Biele skaly ke Stratenci, držíce se klečí, aniž bychom se pokochali zajímavým hřebenem či okolím, trochu sluníčka se vyklube až před Malým Fatranským Kriváněm (1 671 metrů - druhý nejvyšší vrchol Malé Fatry).

Svit však dlouho nevydrží a na kopci se k vrcholovému soklu opět prodíráme hustou mlhou. Počasí se nad námi, byť nám bylo po opuštění vrcholu dopřáno na chvilku zhlédnout i Malý Fatranský Kriváň, smiluje až při sestupu do sedla Bublen. Zčista jasna se před námi zjevuje Pekelník, čímž myslím horu a nikoliv čerta, za nímž občas vykoukne i nejvyšší hora pohoří Velký Kriváň (1 709 metrů).

S podporou paprsků se nám rázem kráčí líp, a přestože kopce za námi i nadále zůstávají zahaleny v hustých mracích, z nejvyššího bodu naší cesty máme jak na dlani nejenom Vrátnou dolinu, ale předvede se nám i dál se táhnoucí hřeben, jemuž dominují Chleb, Hromové či Poľudňový grúň, přičemž pozadu nezůstanou ani Velký a Malý Rozsutec.

Snilovské sedlo

Po zastávce na svařákovém osvěžení v bufetu u lanovky ve Snilovském sedle se však znovu zatahuje, a tak následnou část hřebenovky s výše jmenovaným Chlebem, Hromovým či Stenami procházíme v mlze. Poněkud se vyčasí až u Poludňového grúňu, kde se nám ukáží jak Stoh, tak oba Rozsutce. Přesto ale raději, pozorujíce, jaké mraky nám bují za zády, volíme ústup a opouštíme hřebenovku. Mineme chatu na Grúni, a jakmile sestoupíme do Štefanové, rozprší se.

I proto zapadneme do restaurace penzionu Muráň, jehož název nám připomíná jiné slovenské pohoří. Ale co, hlavně že obdržíme vynikající brynzové halušky a v teple a suchu přečkáme nejprudší slotu. Po dešti se přemisťujeme na Podžiar, kde končíme denní štreku u opravené salaše, jež v průběhu dne slouží coby informační středisko a bufet. Samozřejmě je už zavřeno, a tak se uchylujeme pod stan. A že ho je třeba. Sotva zapadneme, zase se rozprší.

Ráno se opakuje situace z předvčerejška. Září slunce a na obloze není jediný mráček, zkrátka paráda. A skvělá je i naše další cesta, k níž jsme odbočili z hřebenovky. Navštěvujeme tzv. Jánošíkovy diery, což znamená, že procházíme skrze Nové, Dolní a Horní diery. Převážně se jde mezi úzkými skalnatými soutěskami podél potoků, na nichž se nachází nejedna peřej či vodopád.

K překonání neschůdných míst slouží zabudované lávky či žebříky a celá oblast připomíná tiesňavy Slovenského ráje, zkrátka, jak jsem sdělil, moc pěkné. A super soutěska pokračuje i při stoupání Tesnou rizňou. Strmá tiesňava vede prudce vzhůru a k žebříkům se přidávají i řetězy, opět míjíme vodopády.

Veľký Rozsutec a sedlo Medzirozsutce

Výšlap končíme v sedle Medzirozsutce, kde se po posilnění vydáváme nabažit i jinými krásami, než jaké nabízely krasové útvary dier. Odkládáme v lese batohy a na lehko stoupáme na Velký Rozsutec (1 610 metrů), jenž spolu se svým menším bratříčkem, tím mám na mysli Malý Rozsutec, se díky svému vápencovo - dolomitovému složení výrazně liší od blízkého Stohu i ostatních hor Malé Fatry. Jeho bílé stěny ve slunci blyštivě září a vytváří na vrcholu zubatou korunu, z trav vykukuje rozličná květena, zkrátka pastva pro oči. A to jsem doposud nezmínil rozhled, jenž nemá jedinou chybu.

Hned pod horou se táhnou Poludňové skaly a pod nimi vězí v obklopení kopců Vrátná dolina, v plné kráse se ukazují i nejvýznamnější vrcholy hlavního hřebene jako Velký i Malý Fatranský Kriváň, Chleb či vedlejší Stoh. Vyhlídka se však neomezuje pouze na Malou Fatru. Jižně se zvedá Velký Choč a od něho se táhnou kopce stejnojmenného pohoří, na něž navazují Západní Tatry, severně se ukazují Kysucké Beskydy, Oravská Magura i Oravské Beskydy. Také nesmím opomenout Malý Rozsutec, jenž se krčí hluboko pod námi a vypadá shora neskutečně malinkatý. Nezbývá než se kochat a podléhat kouzelné atmosféře, již v našem případě spoluvytváří i do výše se nesoucí ozvěna kravských zvonců od sedla Medziholie.

Sestup do Zázrivé

Jednomu se ani nechce dolů, jaké máme pěkné výhledy, čas však nezadržitelně utíká, a tak sestupujeme. Bereme batohy a pokračujeme po červené. Vynecháváme Malý Rozsutec, jenž nám těžko nabídne lepší pokoukání, a míříme k obci Zázrivá. Zprvu se nám ze skalisek nabízejí zpětné výhledy na Rozsutec i Stoh, poté následuje nepříjemný sestup lesem. Stezka je prudká a bláto podkluzuje pod podrážkami tak dovedně, že se jednou pro změnu zřítí i Tomáš. A že jeho pád vypadá vskutku hrozivě.

Teda, abych nelhal, nebezpečně vypadá spíš následek jeho uklouznutí. Byl jsem totiž zcela zaujat vlastním sestupem, a že se něco děje, jsem zjistil teprve poté, když ke mně dolehl náraz. Vzhlížím a vidím Tomáše, jak visí na svahu zaháknutý o strom v nestylové poloze, což značí, že má nohy obtočené kolem kmene, hlavu a trup dole, kleje a syká bolestí. Jak mi později sdělil, jel ke stromu nekontrolovaně zhruba dva metry a byl div, že se zachytil, v prvním okamžiku se dokonce obávám, jestli si nezlomil končetiny.

Naštěstí se mé chmury nepotvrdí a on se zvedá, ozdoben "jenom" odřeninami a naraženinami. Ty mu naštěstí nebrání v dalším putování, a tak záhy dojde i na žertíky. Aspoň bude moci po návratu domů tvrdit, že chtěl dcerušce přivézt na hraní medvídka, leč huňáč se ukázal býti silnějším. To už ale naše putování po Malé Fatře končí, a tak končím i já, opouštíme nádherný kout na území našich východních sousedů.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor    zobrazit celou diskusi
Vzpomínka na M.F. a na rok 1980.. (Ivan Zajíček, 09.04.2009, 17:32 )
Ahoj Vaąku! Díky za fajn pokec. Já jsem tu hřebenovku Lúčanské a Kriváňské Malé Fatry ąel celou jen jednou v ľivotě, 1.-3.9.1980 se svým přítelem ©ulejkinem. Ráno jsme vyrazili z Fačkovského sedla, které mimochodem odděluje Malou Fatru také od Stráľovských vrchů a přes Klak a Hinilickou Kyčeru jsme bez vody (měli jsme jen láhev borovičky) do»apali na chatu na Martinkách o půl osmé večer. Místo vody jsme jedli borůvky. V hospodě zavírali v osm, tam jsme si koupili něco k snědku a 12 piv, které jsme vypili na pokoji. Ráno nás v 6 hodin probudily desítky aut borůvkářů, kteří zde mají v září ráj. Dále jsme to sekli přes Minčol a Strečno na chatu pod Suchým, kde jsme přespali (moľná tam byl chatař tehdy právě Boro Tomis - měli Ostravar) a daląího dne přes hřeben a jeątě starou chatu pod Chlebom dolů do Túran. Bylo babí léto a nemělo to chybu. Od té doby jsem to ąel mnohokráte, ale vľdy jen po kouscích. Na ©erlichu si na krásu Malé Fatry dáme pivo! Pozdrav v Podkrkonoąí! Ivan P.S. Peníze za knihu doąly na účet v pořádku, dík.
Ivan, ja som na Chate pod Suchým (Boro, 09.04.2009, 20:16 )
robil len kuchára. Ale chatára som robil na Chate na Klačianskej Magure.
No dobre... (Ivan Zajíček, 09.04.2009, 22:14 )
Ahoj Boro! No dobre, ale zaskakoval jsi tam a prodával fernet klubu ONO a to je ono! Jako bys chatár bol! Zapomněl jsem tam tenkrát u stolu v noci skládací nůľ z Moskvy, kde byla lľička i vidlička (jeątě ho mám!) a moji spolusedící a spolupařící , taky z Ostravy , mi ho poslali domů v balíčku, podle adresy, kterou jim dali v chatě. My jsme tenkrát vyráľeli straąně brzo ráno, v Turanech jsme byli po poledni.
M.Fatra (Vaąek Vágenknecht, 10.04.2009, 06:30 )
Ahoj Ivane. Přiznám, já ąel víceméně celou hřebenovku Malé Fatry téľ prvně, ąli jsme to hlavně díky Lúčanské části, kterou jsme dosud tak nějak opomíjeli (navątíven byl jen Kµak, stejně jako tenkrát vąak utonul v mracích a nic jsme z vrcholu neviděli). A Krivánskou část jsme si přidali coby bonus na zopakování a následný přechod na Oravskou Maguru. Na Malou Fatru si samozřejmě připiju rád. Vaąek.


Další související články:

+ Přechod hřebene Malé Fatry na sněžnicích
+ Malá Fatra - Krivánská a Lúčanská Fatra ubytování, horské chaty a útulny na Malé Fatře
+ Přechod hlavního hřebene Malé Fatry
+ Nejvyšší vrcholy Malé Fatry
+ Fatry na sněžnicích aneb podnik pro celé muže
+ Nejsou jenom Tatry – krásné jsou i Fatry!
+ Hřebenovka v oblacích aneb přes Chleb na Poludňový grúň
+ Podzimní balada modré hřebenovky, Malá Fatra
+ Deštivý trek Malou a Velkou Fatrou
+ Zimní dvojvýstup na Suchý (1 467 m)
+ Malá Fatra - Krivánská a Lúčanská Fatra, ubytování, horské chaty a útulny na Malé Fatře
+ Podzimní Malou Fatrou, Jánošíkovy diery
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Sněžka Slovenský ráj Šumava, ubytování Zverovka Jeseníky, ubytování Kvarky Téryho chata Říp Propast Macocha Praděd Králický Sněžník Čičmany Lysá hora Měsíc Mars Černé jezero Tribeč Pieniny Železné hory Hukvaldy Zimní hvězdná obloha Štrbské pleso Lomnický štít
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Hledej podle pohoří
Reklama
Reklama
Regiony
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist