Užasné balkánské hory v Kosovu - turistika v pohoří Prokletije

Trek v horách Kosova

Nápad vyrazit na Kosovo (správně se píše na Kosovo - Kosovo Polje, nikoliv do Kosova) ve mně dřímal již delší dobu. Pohled na mapu člověku prozradí, že pro turistu a čundráka to bude neopakovatelný kousek Balkánu. Pokusme se tedy vynechat debaty o legitimitě vzniku tohoto státu a zaměřme se na fakta pro turisty.

Země je tvořena dvěmi rozsáhlými kotlinami Kosovo Polje a Metohija. Kolem těchto kotlin se obepíná prstenec hor. Na západě země se strmě zvedá pohoří Prokletije, které vrcholí horou Džeravica. Přes několik dalších masivů se stáčí k severu do pohoří Kopaonik, na východě země pak leží Goljak a Crna gora a konečně na jihu známá Šar. Vzhledem k bezpečnostní situaci v zemi přichází pro turisty do úvahy pouze pohoří Prokletije (s navazujícími hřebeny Žljeb, Hajla a dalšími) a masiv Šar.

I v těchto masivech je nutno dodržovat bezpečnostní pravidla a vyhnout se některým místům. V Prokletých horách je to především masiv Juničských hor, kde jsou doposud rozsáhlá minová pole, jak z kosovské, tak i z albánské strany. Dalším rizikem tohoto masivu je nevybuchlá munice (probíhaly zde úporné boje) a také pašeráci, kteří z Albánie vozí všelicos (chodí ozbrojeni).

Dalším nebezpečným místem je okolí sedla Dobri dol mezi Džeravicí a Bogičevicí, kudy proudí snad největší počet pašeráků (my jsme zde také potkali skupinku s AK 47…). Poněkud lepší situace je v sedle Bogčes, mezi Kosovem a Černou Horou, ale i zde se občas pašuje. Zbytek Prokletije je na kosovské poměry bezpečný.

Šarské hory jsou oblíbené především z makedonské strany. Právě zde ale doutná sud střelného prachu v podobě další albánské irredenty. Z kosovské strany se do Makedonie pašují zbraně a právě to činí Šarské hory jedno z nebezpečnějších míst. Známé jsou přestřelky i mrtví. Nejjižnější oblast Kosova v Šarských horách je však bezpečná a také neobyčejně zajímavá unikátním etnikem Goranců, kteří žijí jen v několika vesničkách v jižních oblastech Kosova a Albánie.

Začátek přechodu hor

My jsme navštívili Prokletije, Šarské hory a několik dalších míst v Metohijské kotlině. Turistický přechod jsme zahájili v městečku Dečani, kde v podstatě začala válka na Kosovu. Ubytovali jsme se v místním hotýlku, abychom ráno vyrazili k několik kilometrů vzdálenému pravoslavnému klášteru v Dečani. Je to unikátní památka zapsaná na seznamu UNESCO. Bohužel se ji několikrát pokoušeli přepadnout albánští teroristé a vyhodit do povětří.

V klášteře doposud přebývá několik srbských mnichů, kteří jsou tak obklíčení albánskou většinou a za brány kláštera se nemohou odvážit. Celý komplex je střežen italským vojskem a podle rozstřílené fasády jejich strážní budky tady asi nebudou úplně zbyteční. Mniši se k nám nechovali zrovna přívětivě a bylo mi to líto. Myslím si ale, že po prožitých traumatech je to pochopitelné.

V klášteře se moc nezdržujeme a vyrážíme do hor. Z Dečani jsou možné dvě výstupové cesty - soutěskou Dečanské bystřice, která je atraktivnější, ale delší a vyasfaltovaná, nebo údolím Ločanské bystřice. Zvolili jsme druhou variantu, chceme se vyhnout asfaltu a poznat větší pustinu. Od kláštera se tedy dáme nahoru do svahu a stoupáme kolem vypáleného hotelu a dalších zdevastovaných budov do sousedního údolí. Brzy jdeme po prašné cestě a začínáme zdlouhavě stoupat údolím. Naproti ve svahu vidíme Juničské hory, brzy se ukazuje i Džeravica.

Po čase jsme přišli k bráně "národního parku", kde nás vítají překvapení dobrovolní strážci. Národní park je totiž kapitola sama o sobě. Několik osvícených duší z Juniku a Dečani pochopilo, že hrozí ekologická katastrofa. Místní začali už před léty drancovat kosovské lesy, což přináší jen krátkodobý užitek. Nese to s sebou povodně, erozi a devastaci hor.

Právě strážci okolí Džeravice usilují na kosovské vládě (které je to ale jedno a ignoruje to) o založení společného národního parku Prokletije v Albánii, Černé Hoře a na Kosovu. Vědí dobře, že turismus přinese trvalejší hodnoty. Plánují záchranu lesů, znovuvyznačení turistických stezek, výstavbu útulen, napojení značek na sousední země, lyžařské středisko (na již vytěženém svahu) a vidí v tom i podporu zaměstnanosti místních.

Od brány pokračujeme dál až k odbočce doprava, kde stoupáme pod horu Kurvala. Po cestě je nově upravený pramen. Brzy jsme v sedle Budoš, kde je krásný výhled na Streočské hory na severu. My se dáme ostře doleva a traverzujeme skalnaté svahy Kurvaly. Pro změnu máme výhledy na Džeravici. Stoupání je stále strmější, procházíme kolem několika pasteveckých obydlí a najednou jdeme po loukách. Překonáváme hranici dvou tisíc metrů a spíme u místních pastevců v blízkosti bývalé horské chaty Pločica.

Džeravica

Ráno prší, takže se válíme ve spacácích až do poledne. Pak se rozhodujeme pro výstup. Původně chceme jít přímo od Pločice, ale asi po třetině výstupu začíná hřmít a opět pršet. Stáčíme se tedy doleva a rychle klesáme někem z dosahu blesků. Sama prozřetelnost nás dovedla k jediné osvětlené salaši pod Džeravicí, kde se setkáváme s Albáncem Enverem.

Studoval v Česku, takže se bavíme naší mateřštinou (úžasná náhoda potkat česky mluvícího člověka v takových místech), a zjišťujeme spoustu zajímavých informací o tomto kraji. Jeho chata je základnou budoucího hotelu a sjezdovky pod Džeravicí, je energeticky soběstačná a pro turisty přístupná zdarma! Klíče jsou k vyzvednutí v sousedních salaších. Enver se angažuje v prosazení NP, značení cest a znovuobnovení zdejší turistické infrastruktury.

Nakonec nás Enver hostí čtyři dny, setkáváme se s dalším Enverem, který také umí česky, a s místními pastevci. Ti kvůli nám zabili jehně a děláme hostinu. Po čtyřech dnech konečně přestalo pršet, loučíme se s našimi kamarády a vyrážíme konečně na vrchol nejvyšší kosovské hory (2 656 metrů vysoké). Od chaty je to asi dvouhodinový výstup. Nnahoře nás ale přepadne mlha, takže z toho stejně nic nemáme. Sestupujeme na jih k Džeravickým jezerům, kde nás překvapuje neskutečně krásná krajina. V mlze a po sněhu stoupáme do sedla hory Gusan, kde narážíme na znovuobnovené značení vedoucí k Pločici.

Brzy však značku opouštíme a scházíme dosti strmým a nebezpečným žlabem dolů a poté k Velkému jezeru s temnou hladinou. Počasí se trochu umoudřuje a nás čeká poměrně nenáročný severní traverz velké části Prokletije na Kosovu. Během cesty se objevují nádherné výhledy na protilehlé pohoří Bogičevica, Koprivnik a Streočské hory. K večeru přicházíme pod horu Ibard, kde u několika bezejmenných jezírek stavíme stany.

Cesta na trojmezí Albánie, Černé hory a Kosova

V horách je stále dost sněhu a naše cesta, která vede po velmi strmých vápencových svazích hory Ibard, je pod krustou sněhu a ledu. Z nevýhody uděláme výhodu a strmě stoupáme přímo na ostrý hřeben Ibardu. Z hory 2 425 metrů vysoké se nám naskýtá neskutečně krásný výhled do Albánie na neznámé pohoří Zez a rozsáhlou jezerní plošinu Siljbices. Vidíme i Džeravici, Bogičevici, Maja e Jezerce, Zlou Kolatu, Marjaš, Koprivnik, Ljumbardské hory a další spousty kopců a pohoří kolem. Nemůžeme se však kochat věčně a tak po pěšince klesáme kolem několika propastí (ve kterých byly za kosovské války zbudované úkryty a opevnění - pozor na miny!!!) do sedla Dobri dol.

Během klesání si všímáme skupinky lidí na koních, kteří do sedla stoupají z albánské strany. Snažíme se jít co nejrychleji, ale u jezera Tropojes nás dohání. Okamžitě berou do ruky kalachy a zjišťují, kdo jsme. Pokoušíme se o albánský rozhovor, pak však zjišťujeme, že jeden z nich umí anglicky. Docela se podivují, co v takových končinách chtějí turisté, ale nakonec nás k naší velké úlevě nechávají u jezera a jedou dál "za prací" do Černé Hory.

Naše další pouť vede částečně vápencovým masivem Bogičevica, který je plošně velmi rozsáhlý. Nejprve stoupáme klikatou pěšinou na trojmezí tří zemí: Albánie, Černé Hory a Kosova na horu Tromeda (2 366 m) a obdivujeme nádherné skály Ujkova krše a Krš Bogičevice (zde se nachází známé černohorské Hridské jezero) v Černé Hoře.

Na Tromedě opouštíme albánskokosovskou hranici a stáčíme se na sever podél hranice Černé Hory a Kosova. Brzy stojíme v sedle Bogčes. Je zde neobyčejně živo, schází se zde pastevci a různí lidé z obou stran hranic, projíždí auta a běhají děti. Ze sedla lze vystoupit na jednu z nejvyšších hor Kosova Maja e Rops, my však jdeme po makadamové cestě směrem k hoře Maja e Male, která nás upoutá svým skalnatým vzhledem.

Pod další horou Pasji vrh (Psí vrch - 2 406 m) uznáváme, že skutečně dělá čest svému jménu, potkáváme zde totiž snad největší psí bestie, co jsem kdy viděl. Naštěstí lidi nežerou, tak nás jen obhlíží, my je v uctivém oblouku obcházíme a mizíme pryč.

Vápencové království na Kosovu

Stezka se stáčí pro změnu na kosovskou stranu a nejprve klesáme do závrtu pod Psím vrchem, abychom začali stoupat do sedla pod horou Marjaš (někdy zvaný Bogdaš - 2 533 m). Jde o třetí nejvyšší horu Prokletije na Kosovu (po Džeravici a Gusanu), takže se rozhodujeme, že tam vystoupíme. Kousek za sedlem necháváme batohy a blížíme se k Marjaši. Hora nápadně připomíná Velký Rozsutec na Malé Fatře.

Výstup je dosti náročný, nejprve je třeba obejít stěnu trochu doprava a potom úzkým komínem vyšplhat asi 20 metrů na prudký travnatý svah. Po svahu se stoupá směrem k nejvyššímu místu nenápadnou pěšinkou až na velmi ostrý hřeben. Tady začíná jít do tuhého, poslední etapa je hřebínek ostrý jako žiletka, takže je třeba jít nanejvýš opatrně.

My jsme vrcholu nedosáhli, neboť pod vrcholem velmi silně foukalo a poprchávalo. Spokojili jsme se s místem, kde začínal právě žiletkový hřeben. Při sestupu je třeba jít opatrně a nesejít mezi skály, orientace na svahu je špatná a klouže to. Asi po dvou hodinách jsme v sedle a scházíme k jednomu z pramenů Dečanské bystřice, kde stavíme stany. Počasí se opět zhoršuje a v noci mrzne.

Ráno je mlha jak mlíko. Jdeme však stále po pěšině směrem k severu a naštěstí se začínají objevovat občasné turistické značky. Postupně klesáme až do lesa, což netrvá dlouho a my začínáme stoupat do Lumbardských hor. Jdo o vysoký a skalnatý vápencový hřeben, který tvoří jižní stěny Rugovské soutěsky (největší v Prokletých horách). Postupně ztrácíme správnou cestu a brzy bloudíme v mlze a vichřici mezi závrty a propastmi. Přesto dosahujeme hřebene těsně pod nejvyšší horou Žlutý kámen (2 522 m).

Tady zvažujeme, zda nezakempíme a nepočkáme na lepší počasí, nakonec ale vítězí mladická nerozvážnost a jdeme dál po hřebeni. Jsme naprosto ztracení, nevidíme nic, po cestě ani památky a nemít kompas, tak ani nevíme, kterým směrem jdeme. Navíc hrozně fouká, je zima a hory nás překvapují všemi záludnostmi vysokohorského krasu (jako skalní stěny, nenadálé propasti, prudké svahy a hloubky).

V okamžiku, kdy máme pocit, že jsme se ztratili mezi skálami, objevujeme značku, která nás vede k Nedžinatským jezerům. Štěstím si i povyskočím, už jsem se viděl, jak budu nocovat někde v jeskyni na dvoutisícovém hřebeni v neznámých kosovských horách. Nedžinatská jezera jsou nádherná, je to jeden z turistických magnetů Kosova.

Dál už je cesta jednoduchá, v milionu zákrut klesáme do Rugovské soutěsky a večer se ocitáme ve výborné restauraci ve vesnici Kučiště, abychom mohli z terasy pozorovat sluncem ozářené Lumbardské hory. Majitel je z nás nadšený, nechává nás v hospodě přespat (přímo mezi veškerým zbožím), ráno nám na účet podniku platí rakiji a dělá omelety. S takovým chováním k hostům (a turistům asi zvlášť) jsem se už setkal na Balkáně mnohokrát, Kosovo je ale snad nejextrémnější. Lidé jsou opravdu štědří, možná se snaží udělat dojem na cizince, ale přesto je to milé.

Mozajka

Celý pobyt v Prokletých horách na Kosovu nás pronásledovalo špatné počasí. Měli jsme v plánu ještě přejít masiv Hajla na severu, ale vzdáváme to a jedeme objevovat pamětihodnosti ve vnitrozemí.

Prvním místem byl obrovský vodopád u vyvěračky Bílého Drinu. Vodnatá řeka vyvěrá pod pohořím Žljeb, aby hned po 50 metrech vytvořila 40 metrů vysoký vodopád, který padá do hluboké soutěsky. Část vody se odvádí kanálem, který je zavěšený ve skále nad soutěskou a po jeho úzké hraně lze jít nad vodopád. Je to docela závraťové, ale určitě to stojí za to. Zábradlí je však tvořené jen drátem, takže určitě dávejte pozor, ať někam nezahučíte.

Dalšími nádhernými vodopády jsou kaskády Miruša. Leží kousek od města Klina ve středu Kosova, lze se pod nimi koupat a je tam příjemná hospůdka s výbornou restaurací. Vodopády spadají z několika kaskád, které dohromady tvoří soutěsku. Průchod skalní rozsedlinou je příjemnou záležitostí, která však působí dobrodružně. V okolí lze pozorovat mnoho zvířat, od zmijí, přes ledňáčky až po suchozemské želvy.

Projeli jsme i několik měst, jako Peč, Prizren nebo Džakovica. Všechna mají něco do sebe, Prizren má však neskutečně atraktivní okolí a památky. V Peči je známý srbský klášter, podobně jako v Dečani jde o památku zapsanou do UNESCA. Okolí je však také zadrátované a vstup provází neskutečná byrokracie. Jinak zde není nic až tak významného. Džakovica má krásné historické centrum s cechovními ulicemi a mešitami. Kromě nich je zde obrovská katedrála, poněvadž zde žije velmi mnoho albánských katolíků. Prizren má krásné centrum s velikým množstvím památek.

Mnoho z nich ale padlo za oběť nesmyslnému řádění během války. Dodnes je srbská čtvrť mementem, které je vidět z většiny historického centra. Přímo nad ní je pak rozsáhlý hrad. Za zmínku stojí ještě kostel Bohorodičky (vypálený), který byl zapsaný také na seznamu UNESCO. Zachovalé jsou ale turecké lázně a mnoho muslimských památek. Naštěstí i zde pochopili, že turisté nebudou obdivovat rozvaliny, takže proběhla kompletní rekonstrukce pravoslavného chrámu a dalších památek. Hned za městem je překrásná Prizrenská soutěska, kterou lze projet autem (docela adrenalin).

Posledním místem našeho výletu byla návštěva Goranců v Šarských horách. Viděli jsme městečko Dragaš, potom vesnici Brod, kde končí cesta a pěšky jsme došli do vesnice Rastelica, která je nejjižnější v zemi. Pro místní jsme byli neskutečnou atrakcí, turistů do těchto končin mnoho nezavítá. Všechny ženy chodí zahalené v burkách, poctivě se nám vyhýbají a utíkají do domů. Naproti tomu děti kolem nás vytvoří hrozen a snaží se na nás sáhnout a chtějí vyfotit. Chlapi se také seběhli a všichni si s námi podávají ruce.

Postupně se na náměstíčku vytvoří skupina asi padesáti lidí a my se nestačíme divit. Přijímáme pozvání na kávu z džezvy a rovněž přijímáme pozvání k noclehu do místního hotelu za lidové jedno euro. Takový hotel jsem si do toho okamžiku nedovedl zdaleka představit. V rohu pokoje je opřená kosa a za oknem se tlačí děti, aby viděly, co se bude dít. Další popis jsem slíbil spolucestovatelům nekomentovat.

Shrnutí

Kosovo je země, která své určení teprve hledá. Její zrození provázela spousta nepravostí, které se budou léčit ještě dlouho. Nebudu se pouštět do spekulací o tom či onom. Prostě se to tak stalo, teď je třeba hledat cesty k sobě navzájem. Pokud se člověk zbaví předsudků a dívá se na věc objektivně a nezaujatě, tak může objevit zemi, která má co nabídnout. Krásné hory, příjemné hostitele a historické památky.

Neměli jsme jediný problém s nikým (až se srbskými celníky při návratu). Nezapomenu na slova jednoho muže, kterého jsme potkali na dřívějších cestách v Bosně: "Vy Češi jste kulturní lidi. Vím, jak to u vás bylo, taky jste se dělili. Ale podívej se na nás. My tady vraždíme a ničíme, zatímco vy se domluvíte!" A já věřím, že taková sebereflexe teď probíhá v myslích mnoha lidí v nešťastné Jugoslávii. Je to určitě krok k tomu, jak si srovnat sousedské vztahy.