Trek Kráľova hoľa, útulňa Andrejcová a neznámá Budnárka

Aneb týden na Horehroní a Spiši s batohem (4)

Ráno byl plán jasný: vstanout velice brzy, dojít na Velkou louku na Muránské planině omrknout kolonii svišťů a včas se vrátit k zastávce Červená Skala, kde jsem měl domluvený sraz s Mirem, největším slovenským trekerem. Jenže ouha, zaspal jsem. Stihl jsem jen pobalit věci a dojít na místo srazu. Pár minut před domluveným časem srazu. Snad sysli prominou, příště je již nevynechám. Tak to byla opravdu jen velice krátká "exkurze" na Muránskou planinu…

Miro přijíždí na čas. Přesouváme se do blízké obce Šumiac (900 m), kde dáváme lehkou snídaní i startovní pivko v místní krčmě. Pak vyrážíme po modré turistické značce kolem řady krásných roubenek vstříc vrcholu Královy hole. Tedy zpočátku po modré značce, protože dále nad obcí pokračujeme trochu oklikou - po obslužné komunikaci k vysílači. Dávno jsem si tuto trasu chtěl projít. A dnes k tomu nazrála vhodná doba.

Horská chata pod Kráľovou hoľou a Kráľova hoľa

Šumiac necháváme vzadu pod sebou. Míjíme hezkou kalvárii a kocháme se výhledy ke Stolickým vrchům s nejvyšší horou Stolica (1 476 m). Další cestě vévodí výhled ke krásnému vrchu Kráľova skala (1 690 m). Míjíme rozcestí Skalička (1 162 m) a Havranie (1 272 m) s turistickými přístřešky a brzy se dostáváme k Horské chatě pod Kráľovou hoľou na Předním sedle (1 451 m).

Na chatě se chvíli zdržíme. Sluníčko krásně svítí a my nemáme naspěch. A pivko také přijde k duhu. Dále pokračujeme opět po obslužné komunikaci, na které se v horní části dochovalo docela dosti asfaltu. Nakonec nová horská chata stojí v místě, kde byly garáže pro pluhy, které v zimě tuto komunikaci udržovaly sjízdnou.

Míjíme zelenou i červenou turistickou značku a stále po cestě, která tak trochu připomíná cestu na Praděd v Jeseníkách, míříme k vrcholu jednoho ze symbolů Slovenska. Opájíme se výhledy na Vysoké Tatry a dostáváme se ke kolonii svišťů. Tu nemohu minout! Shazuji bágl, popadnu foťák a jdu udělat pár desítek fotografií těchto sympatických a otužilých horských hlodavců.

Miro mezitím získal vytoužený náskok a již čeká na vrcholu. Dorážím poslední výškové metry a konečně jsem také na vrcholu. Nejen Královy hole, ale celého mého týdenního putování. Kráľova hoľa (1 948 m) je nejvyšším bodem týdenního putování po Horehroní a Spiši.

Hřebenem na Andrejcovou

Po nádherném holním hřebeni za výhledů na Tatry i Slovenské rudohoří se posouváme k západu. Nejprve k vrcholu Stredná hoľa (1 876 m) s krásným ledovcovým kotlem na severním úbočí, následně na Orlovou (1 840 m), ze které se otevírají další úžasné výhledy, které byly dosud našim zrakům skryty. Na obzoru se vyloupl nepřehlédnutelný Ďumbier (2 043 m) a řada dalších vrcholů Nízkých Tater.

Počasí je fantastické a odpolední sluníčko dodává horám na plastičnosti. Jsou to asi nejlepší světelné podmínky, jaké jsem tady kdy měl. Množství pořízených fotografií tomu nakonec odpovídá…

Za Orlovou míjíme odbočku k prameni vody (asi 200 m) a drápeme se na vrchol Bartková (1 790 m). Odsud to půjde rychle z kopce. Až do Ždiarského sedla, ve kterém přibyly naučné panely národního parku, ale naopak ubyla salaš, jeden z bivaků. Stará koliba se zbortila a dnes se pomalu rozpadá v trávě a maliní. Škoda.

Čekám na Mira, který se někde zapomněl. Dolehla snad na něj krize středního věku, že mu to již tolik nešlape? Nakonec se objevuje s 20minutovým zpožděním. A že má již toho dost. Ne ani tak Nízkých Tater, jako toho šlapání. Ono dnešní túra je sice krásná, ale nějaký ten kilometřík a nějaké to převýšeníčko má…

Pohodovým hřebenem se dostáváme k útulně Andrejcová (1 420 m), kde dáváme něco malého na zub. Polévku a pivo. A tady Miro tak trochu vyměknul. Zůstává prý spát na Andrejcové, odmítá šlapat ten nepatrný kousek k útulně Budnárka. Asi má rád společnost a přeplněné útulny (je sobota)… Já tady ale nezůstanu, šlapu dále podle plánu. Avšak již s čelovkou, protože během hodování na Andrejcové se trochu setmělo.

Budnárka

Vyrážím tedy na rozcestí Pod Košariskami (1 421 m), ze kterého pokračuji vpravo dolů po modré turistické značce. Mým cílem je salaš, útulna Budnárka. Nikdy jsem na ni nebyl, polohu znám jen orientačně. Trochu odvaha hledat ji po tmě… Ale co. Půjdu po rozumu, navíc začal svítit Měsíc. No musím se pochválit, protože to stejně nikdo jiný za mně neudělá - Budnárku jsem našel na první ťuk.

Chvíli laboruji s dveřmi, než přijdu na to, že dveře nejsou otevírací, ale šoupací, ale jinak dobré. Budnárka je opravdu luxusní a předně - není tady ani noha. Užívám krásného večera, ticha a samoty. Když je již kochání dostatek, jdu na kutě. Dnes mám našlapáno třicet kilometrů, což je docela solidní porcička.

Ráno je obloha jako vymetená. Dělám pár obrázků a užívám si zdejšího klidu. Budnárka stojí opravdu v krásném místě. Pak se vydávám nazpět k Andrejcové, kde máme s Mirem domluveného spicha. Cestou snídám z karpatského stolu - maliny, borůvky, ostružiny. To nemá chybu.

Sestup do Pohorelé

Cestou fotím, ale starosti mi dělá baterka. Přestože jsem ji předevčírem chvíli nabíjel na kolibě v Telgártu, již opět bliká. No a na Andrejcové doblikala definitivně. Dost mě to štve, protože jsem již nestihl vyfotit nový interiér útulny Andrejcová ani úžasná panoramata cestou dolů. Nu což, mám alespoň důvod se sem v brzké době vrátit.

Miro je fuč, opět získává náskok. Vydávám se tedy za ním. Po modré turistické značce scházím přes rozcestí Pod Úplazíkom, kde stojí bouda využitelná k bivaku, do obce Pohorelá, kde mé týdenní (šestidenní) putování definitivně končí.

• Trasa na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

• 1. část článku
• 2. část článku
• 3. část článku