Výstup Zejmarskou roklinou na Geravy a úžasnou Havraní skálu

Aneb týden na Horehroní a Spiši s batohem (3)

Městem Dobšiná jsem zatím vždy jen projížděl. A vždy jsem měl spíše stísněný pocit. Ani nyní, když Dobšinou procházím, se ten pocit nelepší, Dobšiná na mou maličkost stále působí ošuntělým a zanedbaným dojmem. Ulička plná cikánských domků při vstupu do města (po žluté TZ) s nepořádkem na dvorech a ne zcela libým zápachem návštěvníka příliš nenavnadí…

Kousek za rozcestím Dobšiná - Depovo (470 m) je (vpravo) malý krámek. Dokupuji trochu proviantu a kolem kostela a přes náměstí Baníkov (Horníků) pokračuji na rozcestí turistických značek Dobšiná (468 m). Je zde i autobusová zastávka, avšak autobusů odsud jezdí poskrovnu. Nijak se nezdržuji a po žluté turistické značce mažu dále. Dobšiná mě opravdu nijak pozitivně neoslovila. Ani přes svou bezesporu zajímavou hornickou minulost a těžbou nejen železných, ale i rtuťových, antimonových, stříbrných a zlatých rud.

Dobšinský kopec a Palcmanská Maša

Žlutá značka hodně svižně nabírá výšku ve směru na Dobšinský kopec. Horko jako v pekle na pohodě příliš nepřidává. Člověka alespoň osvěží hezké výhledy k jihu, kterým dominuje, jak jinak, masív Malého a Velkého Radzimu v Revúcké vrchovině. Přecházím cestu poprvé, podruhé a již je tady přístřešek s posezením (a nepořádkem) a hezkými výhledy pod Dobšinským kopcem.

Shazuji bágl, dávám vrcholové pivo coby doplnění tekutin, energie i minerálů (pořád jsem pamětliv slov Ivana Zajíčka, že pivo je nejlepší iontový nápoj) a kochám se úžasnými výhledy. Již jsem tady párkrát sice byl, ale vždy autem. Pěšky si to člověk užije a prožije tak nějak více, opravdověji.

Z vyhlídky mám jako na dlani Slovenský ráj, Revúckou vrchovinu s již dobře známým masívem vrchů Malý (991 m) a Veľký Radzim (991 m), Spúšťadlo (860 m), Repisko (796 m), Lučice (827 m) aj. nebo Stolické vrchy s horami Kohút (1 409 m), Stolica (1 476 m) či Balková (1 394 m). No a dole pak samozřejmě Dobšiná, kterou nakonec beru na milost. Třeba si při příští návštěvě padneme do oka více.

Když znám zdejší výhledy "jako svoje boty", pokračuji dále. Nejprve na rozcestí Dobšinský kopec (851 m) a pak dolů směr Palcmanská Maša. Stále po žluté turistické značce, která mě záhy přivádí na železniční zastávku Dedinky (790 m). Po hrázi vodního díla Palcmanská Maša, které bylo dokončeno v roce 1954, pokračuji dále. Ve vodě pod hrází, která má délku 209 metrů a výšku 23 metrů, je spousta ryb.

Vodní nádrž o rozloze 86 hektarů a délce až 3,9 km byla postavena na horním toku řeky Hnilec. Slouží nejen k výrobě elektrické energie, ale především k rekreaci. Však je na jejich březích spousta pláží a rekreačních objektů. Čehož hodlám ke krátkému občerstvení využít. Nakonec bylo z krátkého občerstvení občerstvení delší, protože se přihnala docela silná bouřka a pořádný slejvák.

Zejmarská roklina, Geravy a Občasný prameň

Konečně se vypršelo. Přes hřeben se přesouvám do osady Biela Voda a k ústí Zejmarské rokliny (793 m). Následuje svižné stoupání, během kterého se snažím předběhnout co nejvíce výletníků, kteří sem po dešti vyrazili také. Vím, že u Nálepkových vodopádů na nás čeká spousta žebříků. Nerad bych se tady zasekl. Obzvláště, když se obloha opět pořádně kaboní.

Přechod Zejmarskou roklinou hezky odsejpá, jeden žebřík, druhý a n-tý žebřík. Brzy jsem na krasové planině Geravy (1 032 m), kde stojí stejnojmenný hotel. A protože opět poprchává, zdržím se na jedno pivo. Pak omrknu zdejší "ZOO" s králíky, divočáky a dalšími zvířátky a po krásných loukách této krasové planiny se vydávám dále po žluté turistické značce. Na planině byly dosud objeveny tři propasti. Z nich nejhlubší propast Jatky má hloubku 12 metrů a otvor o rozměrech 10×3 metry. Pořádná jáma!

Přes rozcestí Malé Zajfy (900 m) sestupuji do doliny, která se halí do mlhy. Vypadá to na další spršku. Proto se moc nezdržuji a přes Veľké a Malé Zajfy (818 m) valím dále. Kousek po asfaltce v dolině Krčmárskeho potoka a pak doleva vzhůru. Do cesty se mi staví popadané stromy, které v tom mokru je chuťovka přelézat. Nu což, k přístřešku u Občasného pramene je to již jen kousek.

Zahřmí, zem se otřese. Tak to bylo fakt kousek. Snad nezmoknu. Ale ano, zmoknu. Chybělo těch pár minut, které jsem ztratil přelézáním popadaných stromů. Myslel jsem, že to doběhnu, ale když začalo lít jako z konve, musel jsem sáhnout po goráčovce. Do přístřešku u Občasného pramene (960 m) přicházím tak jako tak promočený… Nakonec na pořádné túře by měl člověk zmoknout, že jo. I když jsem dnes našlapal pouhých 15 km, pořádná túra to nakonec byla.

Nu, dnes se již nikam nepohrnu. Převlékám se do suchého, na fošnách na "půdě" rozkládám spaní a dávám něco malého na zub. Došlo i na vrcholovku, kterou s sebou táhnu z Dobšiné. Když již mám ty narozeniny, nechtěl jsem zůstat na suchu. Myslím, že správný turista, treker, by měl narozeniny oslavit na horách a ne v krčmě. Tím se omlouvám všem těm, kteří mi toho dne psali a volali, kde že slavím a kde že budeme slavit. Já byl nadmíru spokojen, oni naopak zklamaní…

Když již jsem na suchu (nikoliv v suchu), jdu spát. Vítr fičí a spouští se pořádný liják. A bouřka. Musím se posunout o kousek dále. Přestože je přístřešek chráněn hustými stromy, voda cáká až pod střechu. Blesky rozsvěcují noční les až do brzkého rána. No byl to narozeninám opravdu pořádný ohňostroj. Přímo od nejvyššího hromovládce a pána Olympu Dia. Díky.

Havrania skala

Ještě za šera vylézám ze spacáku a balím věci. Když jsem to včera díky dešti nestihl na západ, chtěl bych na Havraní skálu alespoň na východ Slunce. Cestou navštěvuji přírodní výtvor Jaskyňa v Havranej skale. Korozně-zlomová jeskyně, která vznikla mrazovým zvětráváním, je dlouhá asi 39 metrů a volně přístupná. Její impozantní portál o rozměrech 6,5 × 5 metrů je hned u turistického chodníku, takže ji minout opravdu nelze.

Východ Slunce opravdu stíhám. Z hor stoupá pára, výhledy jsou nerušené a impozantní. Nemohu se té nádhery nabažit. Pořizuji spoustu fotek, byť fotoaparát celou tu nádheru zachytit nemůže. Na vrcholu Havraní skály (1 153 m) se zdržím hodně přes hodinu. Nechce se mi nikam spěchat, chci si užít toho klidu a úžasných výhledů. Na západě z mraků vystupuje dokonce Králova hole. Škoda, že jste tu krásu nemohli vidět i vy…

Stratená a Dobšinská ľadová jaskyňa

Vracím se k Občasnému prameni, který prvně popsal již Dionýz Štúr v roce 1863. Tento rodák z Beckova, který byl dlouholetým ředitelem Říšského geologického ústavu ve Vídni, položil základy moderní stratigrafie Slovenska a určil i spojitost Alp a Karpat. Z Občasného pramene ale voda již asi dlouho netekla. Pokud je tento pramen ještě vůbec v činnosti. Dřevěné koryto je totiž plné kamínků a větviček a srážek bylo v poslední době dosti.

Mohl jsem sice jít přímo z Havraní skály po žluté značce, tou jsem ale šel minule. Nyní chci mrknout, co je zajímavého na značce zelené. Svižným sestupem krásnou kaňonovitou dolinou s mohutnými skalními stěnami se nakonec dostávám až do obce Stratená (805 m), resp. ke hřbitovu na jejím okraji. Chvíli relaxuji na ranním slunci a suším věci.

Jdu mrknout po nějaké krčmě, ale je ještě příliš brzy. Proto mířím po červené turistické značce do Stratenského kaňonu (815 m), který za návštěvu určitě stojí. Krásně meandrující řeka Hnilec tady vytvořila opravdu fantastické scenérie.

Za Stratenským kaňonem (a tunelem) musím sice kousek po cestě, červená ale brzy zamíří doleva do lesa. A vzhůru. Opět naskakuje hafo výškových metrů, abych je záhy opět ztratil. Nevadí, neboť povlovným klesáním se dostávám do vítaného cirkusu u Dobšinské ledové jeskyně (850 m).

Samotnou jeskyni v plánu nemám. Co sám s báglem, že jo. Navíc jsme tady s děckama byli před pár lety. Nějakým tím občerstvením ale nepohrdnu. Cestou jsem se pěkně zahřál, sluníčko již opět pere jako divé. Lidí "jako opic", parkoviště plné. Ceny v restauračce mě příliš neoslovily. No přece to nevzdám! Až na konci, na západním okraji toho cirkusu, narážím na bufet Rocinante, který je podle mého gusta. Pivo tady mají za euro a dvacet centů. Jinde chtějí euro a půl, dvě. No nekupte to. A raději hned dvě…

Sedlo Besník a prameny Hronu

Hezky osvěžen pokračuji dále. Sice po cestě, ale ve směru od Pustého Pole je provoz opravdu slabý. Nakonec i posledně jsem tudy šlapal pěšo, veřejná doprava tady příliš nefunguje. Mně to ale vůbec nevadí, alespoň mám čas si opět vychutnat zdejší krásné okolí. Míjím farmu s pasoucími se koňmi, obcházím krásný skalní vrch Ostrá skala (972 m), který kraluje této části údolí Hnilce, přecházím hranice Prešovského kraje a okresu Poprad a značka mě přivádí k dobře vyhlížejícímu Ranči Pod Ostrou skalou.

Ranč vypadá dobře, z kuchyně se line příjemná vůně, ale mají úplně plno. No jo, ten autobus zabere nějaké to místo. No nic, polknu na sucho a pokračuji dále. Ono nakonec obžerství je jeden ze smrtelných hříchů… Kolem NPR Hnilecká Jelšina se prosmýknu na rozcestí Ústie Spišského potoka (880 m), kde si podle stupně koroze říkám, že ten rozcestník již něco pamatuje. Ale když se kouknu pořádně, na tabulkách je rok 2012… Hm, ty dnešní tabulky fakt "prd" vydrží, co by asi říkaly stále čitelné směrovky pod Stolicou z osmdesátých let minulého století.

Podcházím pod viaduktem, dobírám vodu ze studánky U Furmana a po lesní a řádně rozblácené cestě a následně po krásných loukách se za výhledů ke Králové holi dostávám nazpět do sedla Besník (994 m). Velice malebný úsek túry, který jsem si vždy přál projít. Rozhodně jej mohu doporučit.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Vytahuji věci a dávám je sušit. Sluníčko hezky svítí, je čas relaxu. V klidu si vychutnávám úžasné panorama a očima bloudím po masívu Králove hole (1 948 m), kam mám zítra namířeno. To již budu mít společnost, největší slovenský treker Miro se tam chce také kouknout. Takže mám dnes docela času, nikam se nemusím honit. Počkám na něj.

Po dostatečně dlouhém relaxu zamířím k prameni řeky Hron (935 m), která světlo světa prvně zří kousek pod sedlem Besník. Chvíli se zdržím, naposledy jsem tady byl před více než deseti lety. Možná i více. Kolem jsem sice projel mnohokráte, ale pramen jsem vždy jen míjel. Pak pokračuji směr Telgárt. Opět fotím impozantní Chmarošský viadukt s jeho devíti odvážně klenutými oblouky, který byl na trati Červená Skala - Margecany slavnostně otevřen 31.5.1931.

Pak zamířím do koliby na okraji Telgártu. Něco na zub sice neuškodí, ale především potřebuji dobít baterii do digitálu. A otravujte někde s nabíjením, když si nic nedáte. Já skončil u halušek (a piva). Byly vynikající. A k tomu příjemná a hezká ženská… Co to plácám, obsluha. Takže jedinou zastávkou jsem uspokojil nejen digitální fotoaparát, ale i oči a žaludek…

Neplánovaně do NP Muránska planina

Během pozdního oběda přemítám, kam dnes zamířím k noclehu. Uvažuji, že se již vydám na Královu holi přespat na nové horské chatě. A počkat na Mira, který může přijet až zítra ráno. A protože má za chvíli jet jeden ze dvou vláčků toho dne na Červenou Skálu, zamířím na nedalekou železniční zastávku Telgárt, penzion (885 m). Vlak jede, má ale přes půl hoďky sekeru.

Na Červené Skále (785 m) nic není. Ani Krčma, ani vhodné přístřeší. A protože mi díky zpoždění vlaku autobus do obce Šumiac již "ufujazfil" a na chatu bych odsud došel již za tmy, vyrazím na "exkurzi", zcela neplánovaně, do Národního parku Muránska planina do doliny říčky Trsteník. Alespoň zkontroluji, v jakém stavu jsou zdejší bivaky.

Mám za sebou jen něco přes 20 km, takže těch šest kilometrů navíc mi ten dnešní stav "tachometru" alespoň trochu vylepší. Bouda v dolině Trsteníku je v pořádku, seno na podlaze také, voda teče, takže co více si přát. Snad jen vynikající "kapůrkovici", kterou tady měl před dvěma lety kamarád Aljoša… Nakonec jsem udělal dobře, protože Horskou chatu pod Královou holí si musíte předem rezervovat. A pak ta cena ubytování… O tom však zase až příště.

• Trasa na turistické mapě (bez Muránske planiny)

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

• 1. část článku
• 2. část článku
• Dokončení článku