Honzíkova cesta, 100kilometrový trek z Kladrub do Habartova

100kilometrový trek z Kladrub do Habartova (1)

Vše to začalo kdysi dávno. Bydlel jsem v Plzni a na prázdniny jsem jezdil ke staříkům do obce Habartov na Sokolovsku. Při jedné z cest autobusem mě napadlo, že bych celou cestu mohl absolvovat pěšky. Někdy.

Čas plynul na nápad jsem si občas vzpomněl, ale vždy jsem ho zahnal s tím, že ještě nejsem dost připravenej. Důvody byly různé. Časem jsem si vybudoval tolik překážek, že jsem celou cestu přesunul až do nereálna.

Považuji za důležité zmínit, že většina překážek, které jsem si přes cestu sám naházel byly vytvořeny na základě domněnek a mé fantazie. A to protože jsem s takovou cestou neměl žádné zkušenosti. Přesto byly překážky tak 'reálné', že mě úplně ochromily. Sen zůstal na dlouho snem. Zbytečně dlouho!

Čtěte také: Smrčiny a Chebská pánev Nejzápadnější hory ČR. Seznamte se, prosím…

Před nedávnem se mi můj dávný sen připomenul. Všechny okolnosti byly nastaveny tak, že by byl hřích šanci nevyužít. A tak jsem začal plánovat. Start z Kladrub jsem zvolil proto, že můj kolega z práce tam bydlí a tudíž mě tam mohl po práci vysadit.

Rád bych ještě zdůraznil jednu věc. Nejsem žádný vytrvalostní závodník, sportovec či tak něco. Mám za sebou několik čundrů a poslední dva měsíce jsem jezdil denně 20 km na kole, takže úplné ucho sice nejsem, ale tím moje 'příprava' končí.

Celou akci jsem bral jako poznávání vlastních hranic,limitů a možností. Moc šancí na dokončení trasy jsem si nedával, ale byla to příležitost zjistit co dokážu. Co jsem na sobě pozoroval za posun bylo to, že jsem případné nedokončení trasy nebral jako neúspěch, ale začátek dalšího objevování. Pojmul jsem celou akci jako srandu ve stylu "Kdo nic nezkusí, nic nezjistí".

Byl pátek. V práci to utíkalo rychle, slunce slibovalo supr den a nohy mi poskakovaly radostí. Cítil jsem se jako běžec na startu, kterej čeká až zazní výstřel z pistole a on bude moci konečně vyběhnout. Energie ze mě lítala na všechny strany. Míra natěšenosti dosáhla maxima. Jaderná elektrárna před výbuchem!

Z Kladrub jsem vyrazil po silnici do Stříbra. Pro mě nic moc zážitek zato podle výrazů ve tvářích některých řidičů jsem byl zážitkem já pro ně:) Ve Stříbře za mostem vlevo jsem se vydal už po turistické značce. Po cestě byla nějaká minifarma, kde nabízeli kozí, ovčí nebo kravské mléko. Normálně bych nepohrdnul, ale nerad bych se posral hned na začátku cesty a tak bylo mlíko vynecháno.

Cesta vedla lesíkem na velkou louku, která vypadala poměrně sympaticky. Co tolik sympatické nebylo byly odpadky,valející se v okolním porostu. Cesta příjemně ubíhala, minul jsem několik chat a tiše záviděl lidem, kteří mají na takových místech chaty. Závist mě přešla, když jsem si všimnul, ze na každé druhé chatce je cedulka s informací, že je chata monitorovaná policií.

Jak jsem tak procházel chatovou osadou a kochal se okolím po cestě na Milíkov, sešel jsem z cesty. Z praxe vím, že se mi to stává poměrně často a tak už mě to nedeptá jako dřív. Naštěstí jsem se zase brzo našel.

Od Milíkova mě turistická značka vedla přes další chatovou osadu. Když si odmyslím některé pohledy chatařů tvářících se jako bych jim měl vykrást chatu, tak byla cesta údolím řeky Mže velmi příjemná a první svačina byla zkonzumována právě zde. Samozřejmě stranou chatek, aby se někdo náhodou neurazil…

Do Svojšína byl jen kousek. Ve Svojšíne vedla značka podél nádraží a já měl příležitost se podívat jak vypadá bistro u nádraží prodávané českými drahami. Řekněme, že fotka uveřejněná na stránkách ČD je dosti stará. Od nádraží vedla stezka ke Svojšínskému zámku. Architektura mě moc nebere, takže jsem se zde moc nezdržoval a pokračoval dál. Kousek za Svojšínem se červená značka stáčí ze silnice do takové místní minialeje.

Následoval cca 7km úsek lesem. Všude kolem cesty se rozprostíral klid a mír, takže hloubavý tulák se mohl soustředit na splynutí s okolní přírodou. Z meditace mě vytrhnul až neobyčejný úkaz-zvláštní rostlina, která do okolní přírody nějak nezapadala - trifid Windhamův. Podle umístěné cedulky jsem mohl být rád, že jsem setkání s touto neobvyklou rostlinou přežil.

Musím říct, že cca 7km úsek od zámku ve Svojšíně až k další chatové osadě byl jedním z nejkrásnějších ůseků cesty. A to i přesto, že jsem musel projít kolem krvelačného Trifida.

Během průchodu další chatovou osadou s ohradou plnou koní se ke mně přidal pudl jménem Ozzy. Musím říct, že mám rád Ozzyho, Black Sabbath a dokonce i psy, ale tenhle pudl mě vyloženě sral a s ním i jeho páníčci. Když vás kilometr doprovází štěkající pudl, plete se pod nohy a z chaty se ozve jen znuděné " Ozzy pocem" a Ozzy má všecko u ocasu, tak i já milovník všehomíra jsem měl chuť nakopnout milýho Ozzyho do prdele a s nim i jeho páníčka. Ale nervy vydržely a Ozzyho to naštěstí přestalo bavit.

Došel jsem k mostu přes řeku Mži. Před mostem byla červená značka tak nešťastně, že jsem automaticky zamířil na most. Za mostem jsem, ale žádnou červenou neviděl, ale přes most jsem se vracet nechtěl. Po konzultaci s mapou jsem se rozhod pokračovat dál směrem na vlakovou zastávku Ošelín a tam znovu po zelený překročit Mži. A tak se i stalo.

Další plán byl od rozcestí "U Mže" pokračovat po červený až k rozcestí "Osada Kosí potok" a odtud k Třebelu. Jak už to tak bývá zanedlouho jsem opět sešel z cesty a na řadu zase přišla mapa. Naštěstí jsem se rychle zorientoval a došel k nedaleké zelené turistické trase. Podle mapy zde přes pole vedla cyklostezka, která vypadala sympatičtěji než cesta po zelené značce k rozcestí "Nad Záhořím".

O několik chvil se ukázala pravdivost hesla "Je to sice dál, ale zato horší cesta" - domnělá cyklostezka končila u závory soukromého pozemku. Jakožto slušný člověk cticí soukromé vlastnictví jsem se pokorně vydal do kopce zpět k zelené trase. Možná jsem mohl pokračovat, ale nechtěl jsem dráždit chataře turistickou botou. Po chvíli jsem došel až k rozcestí "Nad Záhořím". Odtud už zbývalo jen dorazit k Třebelu a hodit bivak.

Bylo už po sedmé hodině, nohy se začaly ozývat a tak byl nejvyšší čas někde složit hlavu. Cestou na Třebel jsem potkal starší páreček s dalekohledem evidentně mířicí na posed pozorovat zvěř. Ten chlápek mě celou dobu upřeně sledoval. Měl jsem strach, aby po mě nechtěli sledovat jejich hrátky v lese.

Jakmile jsme k sobě došli spustil: "Není možný, že jsem tě viděl dneska ve Stříbře na mostě?" Tou otázkou mě odzbrojil. "Je to určitě možný," odvětil jsem. Popsal jsem párečku celou svou cestu včetně toho kolik mi zbývá. Popřáli mi šťastnou cestu a každej jsme se vydali po svým. Celkem příjemná situace a ponaučení, že ne každej kdo se na vás usmívá vás chce zabít nebo znásilnit. Supr zkušenost.

Nějakou dobu mi trvalo než jsem se dostal do Třebele. Kdysi tu stál hrad(zámek) po němž tu zůstala už jen sýpka. Pod sýpkou je posezení a ohniště. Tam jsem chtěl dorazit a vyspat se. Na místě jsem zjistil, že místo pod sýpkou je super, ale spát se mi tam nechtělo z jednoduchého důvodu-přímo naproti byly rodinné domy. Nutno dodat, že k sýpce jsem šel intuitivně, ne po žluté značce.

Z výše uvedeného důvodu jsem se vydal zpět na žlutou trasu s tím, že se pokusím najít něco lepšího má spaní. Hledání značky mi zabralo trochu času. Značka vedla úzkou cestičkou podél zahrádek. Na první pohled byste neřekli, že tam nějaká cesta je. Nohy už začaly silně protestovat proti další chůzi, ale mozek velel jít dál a najít pořádnej flek.

Zanedlouho se objevil turistický přístřešek a s ním dilema zda poslechnout utrápené nohy nebo se vydat dál a ušetřit jim práci druhý den. Padlo rozhodnutí, že se bude pokračovat. V týhle části vidím výhodu pochodu jednotlivce-jdete jak vám vaše síly stačí, nemusíte se na nikoho ohlížet ani nikoho prosit, že už nemůžete dál. Ale zpět.

Nasadil jsem čelovku, páč se začalo stmívat. Z lesa se ozýval řev jelena nebo srnce a díky tomu dostala noční část čundru strašidelný nádech. Cestou jsem se rozhlížel kde zalehnout, ale pořád nic. Únava stoupala a nohy (zase ta levá) mi dala jasně najevo, že pokud chci zítra něco ujít a nedejbože ještě v neděli, tak bych se měl zastavit a jít spát. Poslušně jsem uposlechl. U rozcestí "Na Špirkově" vybalil spacák, karimatku a šel spát.

Už už jsem usínal a najednou rána jako sviňa. Ze silnice se ozvalo štěkání psa a vůbec neustávalo." Bude to bezva noc", pomyslel jsem si. Chvíli jsem přemýšlel co se asi tak stalo. Za nedlouho přijelo auto a štěkot ustal. Můj ospalej mozek vydedukoval teorii, že někomu za jízdy vypad pes z auta a pak se pro něj vrátili. Já se vrátil tam, kde jsem přestal se spánkem a snažil se navázat.

V tom se znovu přiřítilo auto, řidič vyhodil blikačky a vystoupil. V tý tmě jsem neviděl co tam dělal ale za chvíli nastoupil do auta a odjel. "Doufám, že tu někoho zabili", napadlo mě a v duchu jsem se proklínal, že jsem vybral tak blbý místo. Nevím kolik mohlo být, začalo se ochlazovat. Definitivně mě přeprala únava a usnul jsem.

Noc byla krutá. Několikrát jsem se vzbudil zimou. Ve spacáku jsem měl jen kraťasy a tričko s krátkým rukávem, takže se mi dobře nespalo a dokonce jsem musel vytáhnout z báglu mikinu a trochu víc se navléct. Jakmile začalo být trochu vidět, vstal jsem a začal se balit.

Před balením jsem chtěl natočit jak vypadá místo, kde jsem trávil noc. Při pohledu k silnici se objevilo něco velkého. Zamířil jsem se podívat o co šlo. Byl to mrtvej pes. Po chvilce rozmýšlení jsem ho přetáhnul aspoň do příkopu aby ho nerozjezdila auta. Na krku byl pouze obojek bez známky, bez čísla na majitele, takže jsem se vyhnul tomu, že bych mohl být ranním poslem špatných zpráv. Vrátil jsem se k nocovišti, sbalil se a vydal se na další cestu. Mohlo být kolem půl sedmé.

Okolí Kosího potoka bylo moc pěkné. Potok příjemně bublal, ptáci se probouzeli stejně jako já a dávali to znát svým zpěvem, což já radši nedělal jelikož můj zpěv se podobá řevu raněného medvěda. Při cestě takovým malým rájem, který občas narušilo lidské obydlí, člověk zapomene, že je mu zima a taky, že by měl hlídat cestu.

Opět jsem sešel z trasy. Vracet se mi nechtělo, podle mapy jsem měl dojít do obce Kořen a tam se zase napojit. I tak se stalo. Obec nebo spíš osada Kořen byla podobná lidským sídlům z amerických hororů. Rozpadlé domy zarostlé křovinami, jedna malá silnička, na které se najednou zjevilo auto i to vypadalo jako z hororu a jako z hororu vypadali dokonce i dva cestující v autě. Podle výrazů v jejich tvářích jsem na ně působil i já jako setkání třetího druhu.

Z informační cedule jsem se dozvěděl, že nynější hororová osada Kořen byla před válkou obcí s čilým ruchem a spoustou řemeslníků. Za Kořenem jsem vyklepal kameny z bot a vyrazil dál. Čekala mě dlouhá cesta.

Zanedlouho jsem dorazil k rozcestí "Bývalý Křínovský mlýn, kde jsem měl být zhruba před hodinou. Nu, ale nevadí. Dál mě cesta vedla podél Kosího potoka až k rozcestí bývalý Caltov. Musím uznat, že úsek k Caltovu byl po ránu příjemná vzpruha a podél trasy bylo možné vidět Čertův? kámen a taky jakési vodopády, jejichž jméno jsem zapomněl.

Musím se přiznat, že vodopády jsem neviděl, protože jsem byl poměrně zmrzlý (od rána mě hřály rukavice) a moje ochota trmácet se po ránu do kopce nebyla velká. Určitě se do oněch míst ještě někdy podívám, takže není třeba litovat. Každopádně jak jsem již psal tento úsek byl jeden z nejkrásnějších na cestě. Od rozcestí bývalý Caltov k Michalovým Horám začal stoupat počet turistů. Dokonce bylo možné potkat i několik vojáků a vojaček z řad mládeže. Později se ukázalo, že jakýsi spolek v oněch místech měl nějakou dobrodružnou akci.

• Dokončení článku

Další související články: