Výstup na horu Hochalmspitze (3 360 m), královnu Vysokých Taur

Hochalmspitze, výstup na královnu Vysokých Taur

Hochalmspitze (3 360 m n. m.), královna Vysokých Taur, aspoň tak se o této 3 360 metrů vysoké hoře zmiňují, byl náš první letošní alpský cíl. Loni v srpnu nás počasí nepustilo až na samý vrchol, zůstali jsme pár metrů pod ním, tak snad letos to bude lepší. V polovině července se vyskytlo nenadálé delší volno v pracovním procesu a hned jsem žhavil linky na parťáky do hor.

Nakonec se mnou vyrazil starý dobrý Veterán a do party přibyla i jeho dcera Leona. Jelikož má velké zkušenosti z vyšších i složitějších kopců, neviděl jsem v tom problém. Vtipně jsem se chtěl zbavit funkce bergführera, ale neuspěl jsem, jelikož mi bylo řečeno, že jsem tam již byl, tudíž terén mám obšláplý.

Z Bílé Vody do vesničky Malta je to necelých sedmset kiláků, takže žádná hrůza. Z Malty se jede podél divoké říčky Gossbach do výšky 1 677 m n.m, kde asfaltová silnička končí malým parkovištěm pod hrází malé přehrady Speicher Gosskar. Dávám si zaslouženou odměnu po několikahodinové takměř bezproblémové jízdy, jen turbo trochu zlobilo, ve formě našeho ryzího piva z hor Holba Šerák a k tomu řízek z domova mou milou usmažený.

Čtěte také: Vysoké Taury turisticky

Došlo tedy na nejhorší, batohy na záda a hybaj na chatu Giessener hütte (2 203 m n.m). Cesta trvá pohodovým, občas kochacím tempem slabé dvě hodiny. Ubytování máme dopředu zajištěno, takže není problém. S Alpeverein stojí matratzenlager 8 eur, takže skoro zadarmo.

Hned si na další, výstupový, den chystáme batohy. Venku je docela zima a je zataženo, i když okolní vrcholy i Hochalmspitze je vidět. Veterán se válí v posteli, tudíž si "vyběhnu" na kopec nad chatu Winterleitkopf (2 518 m n.m.). Je z něj vidět to samé co od chaty, ale i příjezdové hluboké údolí, kterým jsme dnes přijeli.

Budíček je v pět a na kopec se vyráží po lehké snídani v šest. Je azuro a vypadá to na hodně teplý den. Předpověď nás letos nezklamala, tak snad budeme mít štěstí. Snad jen sněhu je na kopci ještě dost a s přibývajícím časem bude sněhová pokrývka pěkně rozbředlá. Hlavně při sestupu dolů.

Do sedla Lassacher Winklscharte (2 862 m n.m.) to jde v pohodě, i když klasické rakouské červenobílé značení je pod sněhovou pokrývkou. Je to ale v klidu, jelikož mi paměť ještě slouží a vím kam mám jít. A navíc po zmrzlém sněhu se jde lépe než po kamenech či suti. Na vrchol z naší chaty jdou asi ještě další čtyři skupinky, takže žádné davy.

Z dalšího sedýlka Obere Winkelscharte (3 150 m n.m.) je vidět i Ankogel, náš loňský hlavní cíl v této oblasti. Všem kopcům samozřejmě vévodí nepřehlédnutelný Grossglockner. Od Saulecku (3 086 m) až pod sestupové sedlo Steinere Mannlm (3 158 m) je hřebenová trasa, Detmolder Grat, v rizikových partiích zajištěna ocelovými lany, což výstup na Hochalmspitze docela usnadňuje. Ale i tak je to dost nebezpečná hora a není pro začátečníky.

Závěrečný hřeben je docela vzdušný, hlavně na severní stranu a přibývající výškou i na jižní. Samozřejmě i my jsme měli menší potíže, kdy jsme si pod začátkem zajištěné cesty nechali lano i mačky. Chtěli jsme se vracet stejnou, těžší, cestou. Zhruba sto výškových metrů pod vrcholem byly dvě místa, kde jištění bylo pod sněhem a sklon kopce nebyl zrovna malý. Hlavně při sestupu mohly nastat potíže, protože slunce smažilo, co mu síly stačily.

Po pěti hodinách jsem stál u vrcholového kříže. Výhled je úžasný a za nějakou tu kapku potu to opravdu stálo. Leona dorazila ke kříži asi po půl hodině s tím, že Veterán raději zůstal po kritickým místem, jelikož mu nebylo dobře a nebude zbytečně při sestupu riskovat. Má rozum, a ten samozřejmě přichází s věkem, takže u něj po šedesátce. Udělali jsme společné vrcholové foto a vyrážíme obezřetně dolů. Nechci tvrdit, že kritická místa šla jako po másle, ale když se nic neuspěchá a k tomu to štěstí, tak se úspěch podaří.

Pomalu jsme scházeli k místu, kde začínala jištěná cesta, kde jme měli lano a mačky. Drobný problém nastal, kdy při sestupu Leona lehce polovinou těla zajela do odtrhové trhliny, ale naštěstí nezajela celá. Na chatu jsme si to zkrátili po ledovci a po sněhových polích, kdy se na botech dalo pěkně jet.

Okolo čtvrté hodiny odpolední jsme byli zpět na chatě, tudíž až teď byl kopec úspěšně slezený. Nejvíc jsem se těšil až se vyzuji a zajede do mě několik půl litrů Weizebieru už nevím jaké značky. Do pelechu jsem uléhal příjemně unavený i omámený pivem.

Další den cesta k autu byla jen odporná rutina, jelikož cestou dolů to pěkné v horách končí. Hochalmspitze je opravdu moc pěkná hora, vedou zde cesty jak ze severu z Osnabrucker hütte, tak jihu z Giessener hütte, ze západu přes Sauleck z A.v.Schmid-haus a nebo z východu Villacher hütte.

Nejtěžší je bezesporu ze severu, je pekelně dlouhá a převýšení 1 300 metrů je velké. Přes Sauleck, díky Detmolder gratu je technická. My zvolili normálku z Giessener hütte, ale i ta má svá úskalí a při zasněženém hřebenu je nebezpečná, takže i zde musí jít vysokohorák hlavně s rozumem.

Další související články: