Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Cookies  Ceník inzerce 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 23.9.2020 , svátek má
Treking > Treky, turistika > Kalottireitti - k nejvyšší hoře Finska Halti

Kalottireitti - k nejvyšší hoře Finska Halti

Cesta Severní Kalotou (2)

23.9.2020 | Lea Vargovčíková
Vodopád Pihtsusköngäs

Každopádně dosažením vodopádu Pihtsusköngäs, přezdívaného též Finská Niagara, se mi prudce zlepšila nálada. Konečně jsem měla možnost něco fotografovat, použít šedý neutrální filtr, a taky se trošku proběhnout při ovládání zrcadla samospouští. Možná na zvednutí mé morálky měla vliv i svačina, kterou jsme na jednom pěkném plácku, na dohled od vodopádu, vykonali.

Bohužel jsem si koupila málo slaných müsli, takže jsem nyní načala 300gramové balení ořechů. Tak jak doma tuto pochutinu nemusím, byla jsem nyní nadšená. Některé oříšky totiž byly obaleny v těstíčku a usmaženy, což mi hodně chutnalo. Sice jsem je musela chroupat pravou stranou, protože na levé nemám žádné zuby, nahoře ani dole, to mi ale rozhodně nevadilo.

Posíleni na těle i duchu jsme si užívali okolní přírodu a já konečně přestala řešit, kolik je hodin a kolik jsme urazili kilometrů. Však jsme vybaveni stanem, jídla máme dost, tak je přece úplně jedno, kam dnes dojdeme a kde přespíme.

Jak se na treku určuje čas a zdolané kilometry

Již roky nevlastníme hodinky, a na treku jsme čas vždy určovali podle GPS. Letos jsme ale kvůli úspoře váhy tento přístroj nebrali, takže jsem musela vymyslet jiný způsob, jak zjistit, kolik je hodin. Mobilem ani jiným podobným elektronickým zařízením to nešlo, tyto aparáty jsme měli vypnuté a bezpečně umístěné v nepromokavém obalu a tento v batohu.

Naštěstí jsem holka kreativní, a uvědomila jsem si, že velmi jednoduše aktuální čas mohu vyčíst z exif informací o fotce, stačilo tedy v případě potřeby mrknout na čas pořízení snímku, a hned jsem věděla, kolik je hodin. Tedy za předpokladu, že jsem byla schopná si uvědomit, že mám na zrcadlu stále nastaveno pásmo české, které se proti finskému liší o hodinu.

Kalottireitti

Odhalení ujdené vzdálenosti bylo ale mnohem složitější. Dosud tuhle funkci zastávala právě džípíeska, takže jsem nyní přišla o tuto skvělou pomůcku, a bylo to pouze na mě. Protože na této trase nestálo nějak moc ukazatelů, neměla jsem dost příležitostí k synchronizaci mezi mým mozkem, okolním terénem se směrovkami, a mapou s napsanou kilometráží.

Dnes konečně se mi dostalo do krve spočítání si podle měřítka mapy délky například jezera. Když jsem přidala zdokumentování času pochodu, nutného k překonání této vzdálenosti, měla jsem tak relativně spolehlivou pomůcku, která mi umožnila odhadnout s poměrně velkou přesností, kolik již máme za sebou a jak daleko leží dnešní cíl. Tady je vidět, že moderní metody jsou spíše ke škodě, než k užitku, protože pomocí práce s mapou a buzolou turista spíše získá schopnost určit svou polohu, než díky jakémusi přístroji, navíc zcela závislému na bateriích.

Letiště po tundrosexuálsku

Směřovali jsme severním směrem po východním břehu obrovského jezera Pihtsusjärvi a mě se konečně začalo dařit překonat krizi. Už jsem se netrápila nad utopeným dálkovým ovládáním, zvykla jsem si na bolest šlapek při poskakování po šutrech a záda již lépe vzdorovala těžkému batohu, takže jsem si mohla plně vychutnávat zdejší přírodu a kochat se pohledy. Zajímavé je, že na mém rozpoložení se naprosto nepodílely svaly, svalová či celková únava ani jiný problém s namožením, přetažením či vyčerpáním.

Modrá hladina jezera kontrastovala se stejně zbarvenou oblohou a my si užívali nádherné ticho hor, když tu náhle… Zvuk přibližujícího se malého, několikamístného letadla! Nevěřícně jsme na to zírali. Stroj se ocitnul pár desítek či stovek výškových metrů nad námi, dvakrát se naklonil na jednu a hned na druhou stranu, což se nám jevilo jako zamávání křídly, a zmizel za obzorem. Zvuk najednou utichl.

Kalottireitti

"On přistává!" zařval Luboš a kopl do vrtule, tedy zrychlil z 1,3 km/hod na 1,5 km/hod a upaloval k potenciálnímu místu, kde by mohlo ležet něco jako letiště.

Já jsem se shovívavým nadhledem capala dosavadní rychlostí, jelikož mi bylo naprosto jasné, co bude následovat. Během pár minut jsme opět zahlédli letadýlko, jak se vrací zpět do civilizace. Bylo po všem. Dorazila jsem ke zklamanému Lubošovi, který vypadal, jako by se dítěti rozbila nejoblíbenější hračka, nebo jako někdo, komu právě uplavalo dálkové ovládání k zrcadlovce…

Došlapat k letišti nám trvalo asi půl hodiny. Spatřili jsme malý ostrůvek s větrným rukávem na asi dvoumetrové tyči a to bylo vše.

Já chci vidět letadýlko přistávat

"Já chci vidět letadýlko přistávat!" nešťastně vykviknul Luboš.
"Teď tu žádné není, právě odletělo."
"Ale já ho chci vidět přistávat!"
"Ano, ale jak vidíš, už je pryč."
"Ale já chci vidět přistávat letadýlko!"
"No jo, ale už odletělo a nevím, kdy dorazí další."
"Já chci vidět přistávat letadýlko tady na tom ostrůvku."

Jak umanutý. Co teď s ním? Snažila jsem se jeho náladu zlepšit pomocí müsli, ale jelikož to nezabralo, usoudila jsem, že problém je opravdu vážný. Musela jsem Lubošovi slíbit, že až dokončíme trek a vrátíme se do Kilpisjärvi, zkusíme si letadlo pronajmout. Přivolat si ho sem nyní nepřicházelo v úvahu díky absenci signálu.

Kalottireitti

V ten moment nám to došlo. Jak jen se let domlouvá? Vysílačkou? Anebo letadlo turisty pouze přiváží, a nazpátek se vrací prázdné? Tyto otázky nás zaměstnaly na docela dlouhou dobu. Mě se konečně dobře šlapalo, takže jsme drželi nastolené tempo a zastávky dělali pouze na focení či sváču.

Jak se pozná turista, který šlape čtvrtý den, od turisty, který právě přistál

Najednou se prudce zvýšil počet osob, které jsme na treku potkávali. Začali jsme totiž předbíhat asi pět lidiček, kteří byli roztažení na nějakých dvou kilometrech! Už sám fakt, že jsme byli rychlejší, nás zaskočil. Naprosto jsme ale byli překvapení tím, že si každý z nich pečlivě otíral bahno z kalhot a bot při každém, opravdu každém šlápnutí do bažiny! Při jakékoliv příležitosti si také špinavé boty a kalhoty omývali!

Docela jsme na to oba zírali, když nám to došlo. Oni určitě přiletěli tím letadýlkem, které Luboš nestihl vidět přistávat, takže rovnýma nohama vkročili do terénu plného mokřadů. Takhle to tedy je. Oni se sem nechali dopravit, aby ušetřili 3,5 dne pochodu. Cítili jsme nad nimi morální převahu. Jednak tím, že si vše poctivě odšlapeme jen pomocí vlastních sil, taky ale tím, že tyto čtyři dny mimo jiné znamenaly více jídla, které jsme tak museli tahat, tedy jsme ze začátku měli těžší batoh, než oni, nehledě na to, že oni se tak nechali připravit o opravdu pěkné úseky treku.

Na druhé straně, každý je svého štěstí strůjcem, a my tak získali snadnou pomůcku, jak odlišit toho, kdo se sem nechá dovézt, od jiného, který sem dojde sám. Ten rozdíl je právě v tom, že "letci" mají tendenci si své znečištěné svršky omývat, kdežto pravověrní turisté na to dávno rezignovali, a odstraňují pouze tu hmotu, která by se mohla podílet na zvýšení váhy pohor, jenž je nutné při chůzi zdvihat. Výrazně mi to zvedlo nejenom sebevědomí, ale i náladu.

Nejhorší brod celého treku

Má psyché se zvetila v ten nejdůležitější okamžik. Poté, co jsme se za účelem svačiny usadili na louce a zažívali pohodu na sluníčku, které při +2 °C příliš nezahřálo, nastalo trekařské peklo. Šutry. Šutry! Šutry!!! Prostě značená cesta vedla přímo přes obrovské, nestabilní šutroviště, kde mi tu a tam vklouzla noha do mezery mezi nepříliš stabilně pohozené kameny. Přesně tak, jak jsem se před pár hodinami obávala. Luboš též nevypadal, že by si chůzi zde užíval, a to má mnohem delší končetiny, než já, takže byl schopen překročit ty balvany, které já už musela přelízat.

S délkou našich dolních končetin bylo spojeno i překonávání posledního dnešního brodu přes říčku Rássejohka, ležícímu asi kilák před naším aktuálním cílem, chatou Pihtsusjärvi. Luboš se z břehu na břeh dostal částečně přes balvany, částečně vkročením do vody, u mě to ale nepřicházelo do úvahy, protože jsem si to zkusila a záhy jsem zjistila, že prostě díky kratším nožičkám na další kámen nedosáhnu.

Kalottireitti

Jelikož Luboš, tou dobou již stojící bezpečně na druhé straně řeky, naprosto netušil, že jeho manželka se bezradně vrátila zpět, nezbylo mi, než si poradit sama. Odevzdaně jsem shodila batoh ze zad, nazula si brodící botky, a statečně se vrhla do ledových vod. Tomuto brodění předcházela téměř beznadějná snaha si sama nahodit batoh, protože to prostě nešlo.

Nakonec se mi to pomocí hůlek a opírání se o kámen podařilo, načež mě čekala ta horší fáze. Nechat si chladem amputovat nohy od kolen dolů. To již Luboš zjistil, že nekráčím za ním, a vytáhl kameru. Se spuštěním ale otálel, jelikož se zcela oprávněně obával, že by mu nemuselo projít zdokumentování, jak se v poloze na všech čtyřech snažím i s batohem na zádech marně zvednout, a počkal si, až se konečně vnořím do studeného potoka.

Jak se chodí na necitlivých nohou

Bylo to strašné. Bylo to ještě horší, než jsem tušila. Cca od půlky brodu jsem necítila nohy od poloviny lýtek dolů, takže jsem vůbec netušila, kam kladu chodidla, a zda jsem v brodících botkách s minimalistickou podrážkou omylem nedošlápla na ostrý kámen či mezi šutry. Naštěstí se mi povedlo dopotácet se na druhý břeh, kde mě již očekával Luboš s otázkou, zda potřebuji zdravotního ferneta. To jsem odmítla a snažila se vystoupat na břeh, což se mi díky necitlivým končetinám dařilo poněkud hůře. Připadala jsem si, jako by mi nohy končily asi 10 cm nad kotníky.

Co nejrychleji jsem shodila batoh ze zad, ručníkem připnutým na batohu si otřela ledové haxny, vklouzla zpět do pohor, a snažila se je chůzí prokrvit. Bohužel chata, u níž jsme dnes chtěli přespat, ležela pár set metrů za brodem, takže se mi to samozřejmě nepovedlo, a bylo více než jasné, že postáváním na tábořišti se mi to při teplotě 0 °C jednoduše nepodaří.

Skoro jsem měla chuť navrhnout potáhnout to ještě dál, ale s ohledem na krizi, která mě dnes zcela přeprala, netroufla jsem si na byť jen o kilák delší šlapání, než bylo bezpodmínečně nutné. Navíc jsem si plně uvědomovala varování dnes zaslechnuté, tedy že chata Pihtsusjärvi je poslední místo, kde se dá ještě stan postavit, nikde dále na trase to už nejde z důvodu terénu. Prostě musím nohy prokrvit stůj co stůj, třeba i s požitím Lubošova přídělu fernetu. Jen je otázka, zda k tomuto obětování svého manžela přiměju.

Jak jsme hledali místo na spaní a postavili stan na kopci a na šutrech

Příchodem k chatě Pihtsusjärvi se mé nohy změnily na rampouchy. Priorita ovšem byla vztyčit stan, a až poté řešit obnovení průtoku v mé periferii. Chata ležela asi 100 metrů od stejnojmenného jezera v mírném kopci, pustili jsme se tedy do hledání místa na spaní.
"Tady!"
Mlask! "Hmm, zde to nepůjde, jsou tady bažiny."
"Aha, ale já se nebořím, nemohla jsem to poznat."

Tento rozhovor se opakoval ještě několikrát, kdy jsem já coby lehčí přivolala v dobré víře Luboše, že terén je suchý, a on poklesl deset čísel do bahna. No a kde se nerozprostíral podmáčený terén, tam byl buď kopec, nebo kameny. Po zoufalém téměř hodinovém pobíhání kolem chaty v relativně velkém okruhu jsme nakonec skončili na úplně prvním vybraném plácku, tedy v kopci, zčásti s bažinou, zčásti s balvany.

Kalottireitti

"Tady, kde jsou kameny, budu spát já. Ty jsi lehčí, ty budeš spát na bažině. A jestli se nám tam do rána propadne celý stan i s námi a my se utopíme, už nikdy s tebou nepůjdu na trek," takto optimisticky mě upozorňoval Luboš.

Jak jsem si připadala jako debil

S nalezením jakž takž vhodného místa na založení tábora však naše utrpení neskončilo. Teplota činila rovnou nulu, takže bez péřovky se vydržet nedalo, a oděn do ní byl i Luboš. Jenže abychom to neměli tak jednoduché, začalo pršet, což v kombinaci s teplotou a větrem vytvářelo ledový déšť, který na nás dopadal jako jehličky. Včas, abych předešla promočení péřovky, jsem si ji vyměnila za nepromokavou bundu, v té mi ale zase při panujících podmínkách byla zima. Proto, jakmile přeháňka skončila, rychle jsem tuto bundu vrátila opět za péřovku.

No a jelikož tyto dva jevy, tedy bezdeští a intenzivní přeháňka, rychle cyklovaly, prochládala jsem i na tělesném jádře, nikoliv pouze v distálních partiích nohou, jako dosud. Připadala jsem si u tohoto neustálého převlékání jako debil, na rozdíl od Luboše, který proces změny svršků provedl pouze jednou, a zůstal po zbytek večera oděn do nepromokavé bundy.

Situace s brodem mi způsobila pokles teploty v periferii, aktuální podmínky na tábořišti zase zapříčinily, že jsem promrzla i v oblasti tělesného játra. Můj stav se nedal popsat nijak jinak, než že mi byla kosa jak prase, a nepomohla ani obr večeře, kterou jsem si skoro spálila hubu. Uvařila jsem si totiž ze svých zásob tu nejtěžší expediční stravu - 160 g boloňských špaget. Dnes to bude chtít zahřívadlo do spacáku navíc. Ne, nemám na mysli fernet. Jde o zahřívací pytlíky. Prostě dnes zalezu do spačáku i s jedním z těchto sáčků, které exotermickou reakcí vyvolají produkci tepla. Jen takto překonám dnešní noc.

Pojďte na čaj!

Konečně jsme měli postavený náš zelený příbytek a v žaludku teplou večeři, uvařenou venku ve větru a zkonzumovanou za mírného deště. Já byla tak akorát zralá na ulehnutí do spacího pytle, když za námi přišla asi 50letá Finka z chaty. Prý nám strašně závidí. Závidí nám to, že spíme venku, vaříme venku, neseme si veškeré zásoby... Ona prý též takto chodívala, ale už to s manželem nedávají fyzicky, a proto se pohybují cíleně od chaty k chatě.

Chtěla si námi popovídat, tak nás pozvala dovnitř do srubu na čaj. Já to odmítla s poukázáním na krutý fakt, kdy večer vypitý čaj rovná se noční močení, což akceptovala. Na pokec se vydal jen Luboš, já se mezitím zakutala do spacáku a otevřela si jeden zahřívací pytlík. Dlouho trvalo, než se mi jej povedlo aktivovat, protože je potřeba obsah sáčku vytáhnout ven a na vzduchu dlouho mnout, než je možné jej strčit dovnitř, aby krásně hřál a probral tak k životu to neforemné zmrzlé těleso, ležící uvnitř spacáku.

Když dorazil Luboš, stále jsem neměla pozitivní energetickou bilanci, což se dalo poznat zejména z toho, že soustava já plus spacák prudce vibrovala díky svalovému třesu v marné snaze generovat teplo. Luboš nelenil a otevřel mi druhý zahřívací pytlík, který se mu podařilo přivést k exotermické reakci mnohem rychleji, než předtím mě. Převzala jsem od něj sáček, vrazila si ho do třísel k velkým cévám, totéž učinila i s původním, jen skončil na kontralaterální straně, a během pár minut mě konečně zalévalo životodárné teplo.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Reklama
Velký Roudný Úplňky Chata Horalka Strečno Jeseníky, ubytování Soumrak Luční bouda Velká Fatra, ubytování Choustník Helfenburk Venušiny misky Hukvaldy Elbrus Afélium Zverovka Chalupská slať Krkonoše, ubytování Spacáky Vysoký vodopád Mont Blanc Pluto Vosecká bouda Cvilín Chata Šerlich Bouda Jelenka Karlštejn Pluto Jarní prázdniny Liška Matterhorn Hrad Lichnice Sirotčí hrádek Higgsův boson Opruzeniny Cumulonimbus Pohorky
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie E-shop Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist