Treková trasa Kalottireitti vedoucí k nejvyšší hoře Finska Halti

Cesta Severní Kalotou (1)

Kalottireitti - Nordkalottleden (švédsky), česky Cesta Severní Kalotou, norsky Nordkalottruta, finsky Kalottireitti je značená turistická stezka v polární oblasti v severských zemích, v oblasti Severní Kalota. Cesta má celkovou délku 800 km a leží podél hranice Norska, Švédska a Finska. Začíná v sámské vísce Kautokeino v severním Norsku a končí na jihu ve vesnici Sulitjelma (Norsko) nebo případně v osadě Kvikkjokk (Švédsko). Z 800 km cesty leží 380 km v Norsku, 350 km ve Švédsku a 70 km ve Finsku. Stezka celkem patnáctkrát překračuje hranici.

V roce 1977 se začalo s plánováním turistické stezky na severu. Byly do ní zahrnuty stávající trasy a byla doplněna novými cestami. Do treku byly zařazeny části cesty švédských stezek Padjelantaleden a Kungsleden, dále norské stezky Nordlandsruta a cesty staré hranice u Tromso. Tyto plány byly dokončeny v roce 1989 a Nordkalottleden byla slavnostně otevřena v roce 1993 na místě zvaném švédsky Treriksröset (Mohyla třech zemí) aneb na trojmezí Norska, Švédska a Finska.

Cesta prochází národním parkem Ovre Dividal, národním parkem Reisa, národním parkem Rohkunborri, národním parkem Abisko a národním parkem Padjelanta. Tam, kde byla cesta Nordkalottleden nově vytvořena, je řídce a částečně stále viditelně značena kamennými mužiky a barvou. Protože jsou značky řídké, tak je zásadní mít s sebou na cestě kvalitní mapu. Často, zejména na začátku léta, je také cesta zaplavena, takže je nezbytné dělat zacházky od původní trasy. V některých místech se musí brodit řeky a potoky, protože částečně chybí mosty.

Ve většině úseků jsou ve vzdálenostech 10-20 kilometrů postaveny chaty a další přístřešky na přenocování. Chaty jsou většinou vybavené zařízením na vaření, palandami a palivovým dřívím. V chatách se (kromě Finska) obvykle vyžaduje poplatek za přespání. Očekává se, že všichni turisté berou na vědomí právo veřejné přístupnosti krajiny a že se obecně budou šetrně chovat k přírodě a životnímu prostředí.

Jak je možné, že nám prší z modré oblohy?!

Mé propočty se potvrdily. Ráno opravdu slunce svítilo přímo do vchodu stanu, který jsme měli u hlav. Ovšem spíše než můj dobrý odhad, v jakých místech asi tak slunce za jitra vyjde, se na faktoru azimutu, kde se na horizontu sluneční kotouč objeví, projevila naše obliba si ráno přispat. Kdybychom byli ranní ptáčata, rozhodně by se nám slunce do vchodu příbytku neopíralo.

Kolem 8. hodiny nás již oba ze stanu vytáhla potřeba ulevit svým přeplněným močovým měchýřům. Vydrželi jsme vzdorovat jejich vzrůstajícímu tlaku celou mrazivou noc, kdy teplota padla prudce pod nulu, protože se nám nechtělo vylézat ven do okolní zimy dříve, než to bude bezpodmínečně nutné.

Když jsme se odhodlali opustit teplé spacáky, slunce pralo jak o život. Příliš ale výhřevnost z jeho paprsků nesálala, teplota činila +2 °C. Pro pohyb na tábořišti jsem se tedy musela odít do péřovky, Lubošovi stačila mikina.

Rozložili jsme na plachtu vedle stanu všechny naše věci a pustili se do přípravy snídaně. Nad námi se skvěla modrá obloha s načechranými mraky a my jsme si užívali neskutečný klid a pohodu, když tu najednou slejvák jak prase. Nechápavě jsem zvedla hlavu k nebi a napršelo mi do očí. Tady něco nehraje! Jednak mi do kukadel nemá co padat voda, když na nich mám nasazeny brýle, jednak regulérně silně prší z modré oblohy. Než jsem to tak nějak pobrala, zmokla mi na mém těle péřovka tak, že jsem ji mohla ždímat. Nezbývalo mi než doufat, že ta husa, z jejíhož peří je bunda ušita, netrpěla hydrofobií, a její peří se tak příliš po kontaktu s tekutinou nezničí.

Češi obvykle žijí z mála financí

Mírně naštvaná jsem honem shodila péřovku, oblekla si nepromokavou bundu, a vybavení, které leželo na plachtě vydáno napospas dešti, jsem naházela do stanu. Luboš totéž učinil se spacáky, které asi deset minut předtím pověsil na jediný strom v okolí.

K našemu údivu intenzivní průtrž ještě zesílila. Luboš upínal zrak k obloze a nechápavě kroutil hlavou. Já jsem si všimla, že mi voda kape více na jedno rameno, než na to druhé. Začala jsem jev blíže zkoumat, když jsem na to přišla. Neprší z nebe nad námi, nýbrž silný déšť je na naše tábořiště zanášen větrem z hřebene na sever od nás, kde se ukázala černá obloha s provazy vody. Tak odtud vítr vane, a to doslova. Takhle tedy může pršet z modrého nebe. Ne, že bychom tento jev dosud nezažili, ale současný stav byl i na nás dost neobvyklý.

Jelikož jsme se nacházeli v epicentru dopadu slunečních paprsků a zároveň uprostřed lijáku, objevila se najednou na nebi krásná duha. Protože se vítr stočil, přestal na nás cákat vodu, a my tak mohli ze stanu vše vytahat se zoufalou snahou mokré věci vysušit. Já se nejvíce obávala o další funkčnost vlhké péřovky.

No a jak je to s pořadím barev duhy? Jednoduše. Češi Obvykle Žijí Z Mála Financí = ČOŽZMF = Červená Oranžová Žlutá Zelená Modrá Fialová.

Když nepřekračujeme kameny, tak se nám do cesty staví nekonečně bažiny

Poté, co se nám povedlo výbavu dovést sice ne do stadia suchého, nýbrž mírně vlhkého, jsme se pobalili a byli připraveni vyrazit na cestu. Tedy přesně řečeno, naše batohy byly připraveny vyrazit. Když jsme si je nahodili na záda, hodinky, či přesněji řečeno budík, ukazovaly 11 hodin.

Hned v úvodu dnešního dne jsme přecházeli přes nepříjemná šutrová pole. Jednalo se nakupení obrovských skupin různě velkých balvanů, které zřejmě postupem let sjely z hory Meekonvaara, tyčící se západně od stezky. Já už těchto kamenů měla plné zuby, protože jsem jednak trpěla obavou, že mi do škvíry mezi nimi může zajet noha a já si ji podvrtnu, či hůře, rovnou zlomím, jednak mě šplhání a následné sestupování hrozně vyčerpávalo, a to zejména díky těžkému batohu, jelikož jeho hmotnost se přičetla k té mé a já tak stehenními svaly zvedala metrák živé váhy.

No a když jsme zrovna nebojovali s přecházením kamenných ploten, brodili jsme se bažinami, do kterých jsme zapadávali do třetiny lýtek. Já se průběžně snažila bahno seškrabávat zejména z bot, protože se mi nechtělo zbytečně tahat ani o gram zátěže navíc. Obejít podmáčené úseky nebylo kudy, když se vlevo od nás zvedal hřeben Meekonvaara a vpravo proudila řeka Vuomakasjoki. Museli jsme tedy procházet středem mokřadů bez pomoci povalových chodníků, což se nám s většími či menšími výsledky dařilo.

Bažiny ale měly jednu výhodu, a tou bylo propuknutí rusky. Sporadicky se totiž zjevovaly červené kytičky mezi standardně zeleně zbarvenými lístky, což vytvářelo líbivý kontrast a v nás to vyvolávalo naději, že si barev rusky v nadcházejících dnech užijeme dosyta.

Jak jsem si připadala jak na Rysech

Abychom dnes měli terén co nejpestřejší, zjevila se před námi téměř kolmá horská stěna, osazená řetězy. To přece nemůže být pravda! Ale ano, může. Musíme nahoru vyšplhat po řetězech, nic jiného nám nezbývá. Začalo mi bouchat srdce jak o život. Trpím totiž závratí, a od určité doby nevyhledávám výstupy a la Rysy, kde jsem před nějakými 15 lety lezla do strmé skály. Uznávám sice, že srovnávat 2 000 metrů vysoký vrchol se zdejšími 20 metry převýšení je poněkud trapné, ale je potřeba si uvědomit, že kromě vyššího věku se tehdejší a současné osůbky liší i váhou.

Nemělo smysl odkládat nevyhnutelné, musíme tento hřeben zdolat vrchem. Plivla jsem si tedy do dlaní a začala pomocí spoře upevněných řetězů pomalu stoupat vzhůru. Balancování ve visu na této pomůcce, zatímco mám na zádech 26 kg těžkou krysu, asi nebude patřit k mým nejlepším zážitkům tohoto treku. Naštěstí úzký kaňon toku Vuomakasjoki nás za námahu odměnil výhledy seshora.

Řeka se klikatila pod námi, zbarvená modře a přerušována bílými, zpěněnými peřejnatými úseky. Mě ta scenérie uchvátila natolik, že jsem zapomněla na svůj strach a zejména závrať, a na malé plošince jsem vytáhla stativ a zrcadlovku a jala se fotit tuto úchvatnou rokli. Prostě vše je v hlavě, tedy i sklon k závratím. Je zajímavé, že stejná výška pode mnou mi nezpůsobovala žádné problémy, pokud jsem se tam ocitla kvůli úhlu focení, kdežto z důvodu překonání stezky, protože tam tudy vede trasa, mi to již vadilo.

Z nejvyššího bodu se nedalo činit nic jiného, než klesat, a pro jistotu opět po řetězech. Z této strany již k naší úlevě byly ke skále přikurtovány poctivěji. Sestup probíhal za klepání kolen a třasu rukou od nervozity.

Jak mi do peřejí upadla dálková spoušť od zrcadlovky a uplavala v širou dál

Dorazili jsme k mostu, který nás měl převést přes řeku Vuomakasjoki, odkud bychom měli putovat podél východního břehu jezera Vuomakasjärvi. Z mostu jsme shlíželi dolů, do peřejí Vuomakasjoki, a nahlas jsme přemýšleli, jaké by to bylo sjet si řeku na naší kánojce.

Ze slastného rozjímání nás vyrušilo zjištění, nakolik již čas pokročil. Dnes jsme totiž za tři hodiny urazili asi 3,5 kilometru. Tímto tempem bychom daleko nedošli. Naštěstí odhalení, kolik hodin již od rána uplynulo, nám nemohlo překazit radost z focení. Časová ztráta pramenila z překonávání kamenných polí, prodírání se bažinami, a ze šplhání po řetězech.

Abych zvěčnila proud vody v pohybu, našroubovala jsem na zrcadlo, cvaklé na stativu, šedý neutrální filtr. Napřed jsem po zmateném pobíhání po břehu vybrala místo, odkud půjde nejlépe situaci vyfotit, a poté jsem i se stativem a foťákem na něm vlezla na most.

Jelikož jsme se ocitli v údolí, vítr tam vál velkou rychlostí. Jeho síla se dala poznat jednak na tom, jak se mnou poryvy mlátily o dřevěnou mostní konstrukci, jednak na tom, s jakou silou mi z rukou vyrvaly dálkovou spoušť. Ta udělala dva loopingy a skončila v toku řeky i s nepromokavým, ale již otevřeným obalem. Chvíli jsem nevěřícně sledovala, jak se točí na hladině, a následně ji vír vtáhl pod hladinu. Tak, a jsem bez možnosti rádiově odpálit foťák, odteď jsem odkázaná pouze na samospoušť.

Představ si, že jsem viděl plavat něco, co vypadalo podobně jako naše dálková spoušť

Celá zničená jsem se posadila na kámen na východní straně mostu. Bylo mi líto ztráty ze dvou důvodů. Jednak již focení delším časem nebude tak sofistikované, jako nyní, jednak nový výrobek není úplně levný. Z mého depresivního hloubání a sebevýčitek mě vyrušil Luboš, který se vrátil z opačného břehu, kde točil.

"Představ si, co jsem teď spatřil. Viděl jsem plavat něco, co vypadalo jako naše dálková spoušť."
"Hmmm."
"Kdybych nevěděl, že ji máš bezpečně v rukou, myslel bych si, že je to ona."
"Hmmm."
"Dokonce jsem na ni skoro dosáhl, stačilo ji jen klacíkem přitáhnout."
"Hmmm."
"Říkal jsem si ale, že přece dálková spoušť v nepromokavém obalu nemůže plavat."
"Hmmm."
"Navíc se asi po pěti minutách potopila."
"Hmmm."
"Ale fakt vypadala jako ta naše."
"Hmmm."
"Co ti vůbec je? Proč nefotíš?"
"Když to, co jsi viděl, BYLA naše dálková spoušť."
"Cože?!"

Jedním zájmenem Luboš vyjádřil svůj stav mysli, který se z pohodově laděného během pikosekundy změnil na protimanželkově nasraného.

Můj nejtěžší den aneb ty kameny nepřekonáte

Přechodem mostu nad nebroditelnou řekou Vuomakasjoki jsme se ocitli na východním břehu jezera Vuomakasjärvi. Tam na mě dolehla krize. Nezvykle čtvrtý den pochodu, navíc hned po nejlepším dni. Prostě jak na houpačce.

Batoh mě neskutečně tížil, nohy mě bolely, šlapat se mi nechtělo, má psychika byla na dně. Stav mysli byl způsoben jednak nutností překonat hřeben přes řetězy, jednak ztrátou dálkového ovládání. Pohled do mapy mi navíc ozřejmil, že jsme dosud nezdolali ani polovinu dnešní trasy, přitom bylo pozdní odpoledne. Pokud nepřidáme, za světla rozumné místo na postavení stanu nenalezneme.

V tomto depresivním rozpoložení jsme potkali trojici Finek předdůchodového věku, které se nás začaly zvědavě vyptávat na naše plány. Vracely se z neúspěšného pokusu na Halti. Hora je nepustila k sobě. Barvitě nám líčily terén před vrcholem. Podle nich je chata, ležící na úpatí stejnojmenného kopce, velmi špatně dostupná díky obrovským kamenným plotnám, a málokdo se odváží tam spát. Prý většina lidí vyráží na vrchol v rámci jednodenního výstupu z předposlední chaty na trase, kam bychom měli dnes dorazit.

Odtud je to k Halti rovných 12 km, tedy tam i zpátky celkem 24 km. Na jeden den, byť nalehko, docela záhul. Ony nás zoufale přesvědčovaly, ať upustíme od spaní na chatě Halti, že nemáme šanci ty balvany překonat, navíc je to podle nich zbytečná ztráta dvou dnů (jeden den k chatě, jeden den na vrchol, jeden den zpátky proti jednomu dni rovnou na vrchol a zpět z předposlední chaty). No, musíme to zvážit, každopádně mě jejich rady, byť dobře míněné, moc psychické rozpoložení nezlepšily.

Finská Niagara

Šlapali jsme tedy dále, kdy se střídaly úseky šutrových polí s těžko schůdnými bažinami. Jak jen tohle turisté zvládají za deště, případně na začátku léta, kdy teprve roztaje sníh? Dostali jsme se přes západní břeh bezejmenné říčky k obrovskému jezeru Pihtsusjärvi. Tam jsem ožila, protože již z dálky se ke mně nesl řev obrovské masy vody, dopadají z velké výšky, neklamný to znak, že se blížíme k vodopádu Pihtsusköngäs.

Finsko, na rozdíl třeba od sousedního Norska, nedisponuje větším množstvím vodopádů, a i to málo, které vlastní, jsou v podstatě zakrslíci, kteří se ani omylem nemohou srovnávat se svými o řád většími norskými bratránky. Nyní jsme tedy mířili k tomu, jenž by měl být dle různých pramenů, nejvyšší či druhý nejvyšší. Se svou mocností 18 metrů dosahoval přesně 2% výšky nejvyššího norského, který se může pyšnit rovnými 860 metry.

• Dokončení článku