Výstup na Bouřlivý Zvon - Grossglockner (3 798 m), nejvyšší horu Rakouska

Grossglockner, túra na nejvyšší horu Rakouska

Je konec srpna. Téměř dva měsíce po zdolání Elbrusu dělám součty. Dvakrát nevydařený Schrankogel a minulý rok neúspěšný pokus o nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3 798 m). Dva účty, které chci srovnat. Schrank mě zatím v noci nebudí, ale Grossglockner se zdá jako zajímavá výzva. Oslovuji Tomáše, parťáka z Elbrusu. Můj plán ho natolik zaujal, že narychlo organizujeme cestu. Je jasné, že půjdeme ve dvou.

Náš výstup zamýšlíme jít klasickou normálkou, tedy z parkoviště Lucknerhausu (1 918 m), kolem chaty Stüdlhütte (2 801 m) na další chatu Erzherzog Johann Hütte (3 454 m), tady přespat a druhý den ráno útok na vrchol Velkého zvonu. Chci se vyvarovat nepředvídatelným situacím a co nejkratší cestou dosáhnout kříže.

Směr údolí Velkého zvonu

Po páteční rodinné oslavě, vyrážíme poslední srpnovou sobotu směr Kals am Glockner. Cesta dlouhá a na sobotu docela provoz. V půl čtvrté odpoledne parkujeme u Lucknerhausu. Spousta věcí se tady za necelý rok změnila. Mýtná brána a sociální zařízení…

Čtěte také: Glocknerrunde, přechod Vysokých Taur

Narážíme na rozmach komerce. Parkoviště plné a kolem nás spousta krajanů. Jeden se nás po úspěšném výstupu ptá, jestli jdeme nahoru. Říkám samozřejmě. Má namysli dnes. Když odpovím, že na Erzoga, tak kroutí hlavou.

Vyrážíme před 16 h a před námi v trychtýři údolí se na nás směje z dálky tento gigant Rakouska. Tomáš po půl kilometru zjišťuje, že zapomněl v autě kasičku, tak se vrací a já tuhnu hlídáním ruksaků. Konečně pokračujeme po příjemné cestě k Lucknerhütte, kde se na dětském hřišti houpe nejen to nejmenší, ale i jedna maminka. Stoupáme výš kolem vodopádů a cesta se sužuje. Nálada je dobrá a ještě nám jí zvedne protijdoucí parta asi 15 děvčat. Zřejmě měla na chatě mejdan.

U rozdvojení asi 30 min od chaty, se rozhodneme jít vpravo po strmém hřebeni, abychom nabrali náskok, než zacházet ke Stüdlhütte. Tady už začínám funět a Tomáš úsek nazývá Leuschova cesta. Mraky se začínají rychle blížit a na samotném souběhu cesty k ledovci se rozhodujeme jít přece jen zpět na Stüdlhütte. Jednak bychom na Erzoga přišli za tmy, což feratou by nebylo příjemné a za druhé by nás chytla bouřka na ledovci v otevřeném prostoru.

Jdeme tedy zkusit štěstí s ubytkem. Mojí dokonalou němčinou uprosím personál a máme obě noci střechu nad hlavou. Vařit nejdeme, protože po 15 minut po našem příchodu se rozjede ve Vysokých Taurách slušná bouřka. Dáme vysočinu a jdeme pod deku.

Stüdlhütte - Erzherzog Johann Hütte

Nedělní ráno a smluvený signál v 5:30 opět není potřeba, od dvou hodin nespím. Venku je šero a vytahujeme vařič na ranní horkou kávu. Většina horalů jde přes Stüdlgrat, já se spokojím s výstupem normálkou. V 6:41 vyrážíme za probouzejícího sluníčka a je nám veseleji. Máme dnes dost času, aby vše klaplo.

Za hodinku přicházíme k ledovci. Tomášovi se zdá být malý. Zkoušíme ho projít jen v botách, ale zmrzlý sníh nám dělá velké problémy. Nasazujeme tedy mačky. Jsem nepřipraven a mám problémy s utahováním, což odnesu nevrlými poznámkami parťáka. Dobře, pokračujeme po chvíli dál. První trhlina, u které se zastavuji (nenavázán) vzbuzuje svojí hloubkou respekt.

Jdeme směrem k feratě a překračujeme další trhliny. Vše je pevné, tak to jde dobře. Těsně pod feratou je obří díra, přes kterou vede ledový můstek, přesto jsme opatrní. Ferata je lehká, vyhodnocujeme, že není třeba se jistit. Za koncem feraty je rozcestník. Dobře si ho pamatuji a ukazuji cestu ke kramlím, ke kterým dnes nepůjdeme… Kdybych jen tušil. Stoupáme dál další feratou a v 9:30 jsem na Erzogovi. Svítí sluníčko, pořizujeme fotky a svačíme. Domlouváme se na další taktice a jdeme dál.

Erzherzog Johann Hütte - na vrchol Grossglockneru

Zapomínám, že jsem si chtěl doplnit tekutiny, což se později ukázalo jako velká školácká chyba. Další ledovec už v mačkách téměř vyběhneme a dostáváme se na strmý vyšlapaný chodník. Na konci poznávám místo, které nás loni nepustilo. Skalní útvar u kuloáru. Teď teprve vidím, čím bychom museli jít. Dnes je na místo ledu drobná šotolina. Jsem již navázán a rozhoduji se skálu vyjít úzkým trychtýřem. Není se kde chytit, najít pevný bod. Nakonec se tam nějak vyškrábu, ale je to nepříjemné. Tomáš skálu obchází spodem kuloáru.

Konečně začíná pravé lezení. Úzkou štěrbinou a jištěním stoupáme k rozcestníku, musíme ovšem již dávat přednost sestupujícím. Tím, že jsme vyšli pozdě, jich není málo, ale žene nás myšlenka, že na vrcholu budeme sami. V jednom úseku čekáme snad 20 minut a doháníme gajdy s klienty. Jsme na Malém zvonu a kocháme se tou nádherou. Pár desítek metrů na nás mává vrcholový kříž, ale ještě nás čeká kus práce. Tom mě na skále učí jištění pomocí expresek a mě to baví včetně samotného lezení. Do teď jsem většinou spoléhal na druhé a teď i já poznávám, že můžu být užitečný parťákovi.

Procházíme malinkým chodníkem, který připomíná Glocknerscharte a zrovna na něj myslím. Mám z něj velkou obavu a respekt. Těch pár kroků závislých na rovnováze a na každé straně rokle… Myšlenka je pryč a pokračujeme opatrně jištěni na štandlích k tomu známému chodníku. Sestup strmým úsekem je jištěn ocelovým lanem a ukončen okem. Tomáše jistím pomocí expresky. Čeká na mě. Tři kroky a jsem na druhé straně. Sranda.

Neskutečné co ve vás může vyvolat očekávání v porovnání s realitou. Sakra, jak ta videa dělají. Čeká nás hladká stěna, kde si musím hledat vhodná pevná místa. Ruce a nohy pracují naplno. Zvedám hlavu a vidím mohutný kříž. Posledních pár kroků vychutnáváme, zejména panoramatickou scénou okolních bratříčků. Všechny jsou ale menší. Jsem vnitřně nadšený.

Neděle, 27. srpna 2017, čas 12:26 a já stojím u kříže nejvyšší hory Rakouska. Plácnu si s parťákem. Dočkal jsem se konečně krásného počasí a výstup si užívám. Sice je před námi partička čtyřech horolezců, ale ti nás vzápětí opouští. Asi 10 minut se s Tomášem kocháme a děláme různé fotky, včetně videa. Je to úžasný den. Po chvíli vystupují i lezci ze Stüdlgratu. Stihneme malou svačinu a pomalinku odcházíme. Ještě není konec…

Cesta zpět

Sestup bude trvat asi stejný čas, počítám. Po strmém úseku k chodníku mezi oběma Glocknery doháníme skupinku před námi. Jenže na štandlích se moc předbíhat nedá a tak čekáme, než gajd se svojí skupinou posune dál. Zejména s jedním z nich má velké problémy. Vlastně celý Kleinglockner čekáme a už nás dohání další skupinka. Je jasné, že se nemá spěchat, ale taky víme, že odpolední bouřka má i dnes přijít.

S velkou trpělivostí míjíme rozcestník do závěrečného žlabu, kde se konečně dostáváme pod tuto skupinku. Blížíme se opět k úpatí, kde na nás čeká ta nepříjemná skála. Zkouším jít stejnou cestou a chybí mi zase pevný bod. Asi pět minut tady bojuji a nakonec nějak sklouznu a zachytím se nohou o pevnou hranu. Bylo to naslepo. Uff. Tomáše předbíhá nějaký Bulhar a dostává nás do neobvyklé situace. Lana se kříží a on si stojí zrovna v tom sestupovém žlábku.

Pro mě je docela problém stát ve strmém bočním chodníku na ledovci bez cepínu a v jednu chvíli mi i mačka podklouzne na tom mixu šotoliny se sněhem. Sakra jsem na konci a tohle. Bulhar blokuje Tomášovi cestu a v klidu si nazouvá mačky. To je fakt dílo. Nakonec parťák obejde skálu opět kuloárem a my konečně můžeme dolů.

Chodníkem ledovce proudí doslova horský potok a my máme co dělat, abychom se ještě nevykoupali. Padesát procent sněhu v horní části je pryč. Do Erzoga vcházíme v 15:30 a po úplném vyprázdnění lahví s vodou jdeme doplnit cukr. Chata je útulná a v klidu si dáváme coca colu. Času máme dost, za hoďku a půl jsme na druhé chatě. Všechno jde jak má. Přesto 15 minut pauza nám stačí na občerstvení, poslání sms a jdeme dolů. Ano, bez vody.

Ledovcová ruleta

Feratu seskáčeme jako kamzíci a rozcestníku ke kramlím jen zamáváme. Čeká nás krátká ferata a ledovec. Za chvíli si dám pivko. Ze snění mě proberme hřmění balvanů v kuloáru vpravo od nás. Uprostřed feraty nasazujeme mačky, stejně je budeme potřebovat. A další balvany. Chybí nám kousek k ledovci a z vrchu koukáme na ty trhliny. Jsou podstatně větší než ráno a dokonce v některých jsou zaklíněné velké kameny, které během dne spadly. Tak tohle jsme nečekali.

Tuhle cestu vyhodnocujeme jako zbytečně velké riziko a rozhodujeme se sejít kramlemi. Začínáme pomalinku nabírat časové manko. Mraky přichází. Po dalších dvaceti minutách zajištěnou cestou jsme u kramlí a vidíme, jak pod nimi tři dobrodruzi hledají cestu mezi trhlinami. I když jsou kramle docela bezpečné, v tuhle chvíli je potřeba se zajistit. Takže na úzké římse nastává okamžik, kdy pouze jeden si může obléct sedák a druhý čekat o kousek výš.

První jde Tomáš. Celý proces na tomhle strmém úzkém místě spočívá v tom, že je potřeba sundat batoh, který sepnu řemenem kolem tyče, aby mi neskončil 500 m někde…z něj vytáhnout sedák, při čemž jednou rukou se držím jistícího lana. Je to jediný pevný bod. Potom přicvaknout sedák k horní kramli a začít se oblékat, stále se držet jednou rukou lana. No zpocený jsem byla až na ř…

Konečně sestupuji dolů. I když tento úsek mi nedělá potíž, nedostatek energie se začíná ozývat. Tomáš čeká dole a já se dostávám na konec schodů. Jenže oproti loňsku je to celé nějak posunuté a musím slanit ještě asi 7 m nad trhlinou na pevnou zem. Nechápu, loni byl nástup na kramle v pohodě přímo z cesty. Co se to děje kolem? Už chci být z tohoto místa pryč. Jenže ten labyrint trhlin teprve začíná a my hledáme cestu jak se z toho dostat.

Obcházíme stále skálu, níž k ledovci a mě nedělá dobře pocit být pořád pod tou uvolňující se masou. A pod ní díry, kde nejde vidět dno. Tento pocit ještě podporuje nedostatek energie a blížící se bouřka. Po nekonečném kamenitém poli narážíme na spodní feratu a vidíme stopy. Zkusíme ledovec projít tímto úsekem. Navazujeme se na lano a mezitím nás dochází skupinka, která slézá feratu. Domlouvám se s Tomášem, že je necháme před námi, třeba jsou místní.

Starší horal vyráží bez maček, lana a cepínu vstříc trhlinám a já s odstupem jdu za ním. První velké trhliny prošlapujeme po sněhových můstcích, kterým musíme věřit. V tom se spustí pravá horská bouřka. Už to nějak ani neberu jako překvapení. Začínám být vyčerpaný a prostě šlapu, nebo přeskakuji potoky vody, které tající ledovec vytvořil. I když padají kroupy a bičuje vítr, jde se mi líp, protože se blíží každým krokem konec ledovce.

Sundáváme mačky a až tady vím, že pokud si mě nenajde blesk, dojdeme v pořádku na základnu. Těch pár set metrů, které zbývají k chatě, se ploužím a přemýšlím, jak hory dokážou míchat kartami. U chaty si podáváme ruku jako vítězné gesto a těšíme se na něco k snědku. Vařit nehodlám a poroučím si polévku a pivo. Mám strašnou žízeň a jsem unaven. Usínám brzy.

Hory mi dnes ukázaly, že jsem pouhým návštěvníkem a je jen na nich, kam mě pustí, co mi dovolí a hlavně za jakých podmínek. Když se k tomu přičte souhra okolností s vlastními chybami, stává se z nich nebezpečná partie. To nás na nich láká.

Tomáši, díky za skvělé tři dny, které jsme si užili. Byla to paráda. Ukázal si mi důležité věci, bez kterých se neobejdu a těším se na další, kámo.