Výstup na horu Grosses Wiesbachhorn (3 566 m) ve Vysokých Taurách

Dostupná třítisícovka s úchvatnými výhledy ve Vysokých Taurách, výstup na 9. nejvyšší horu Rakouska

Grosses Wiesbachhorn (3 564 m) není tak slavné jméno jako někteří jeho sousedé ve Vysokých Taurách, ale svou krásou za nimi rozhodně nezaostává. Z Čech je dostupný poměrně snadnou a cesta autem netrvá dlouho. Přístup si můžeme výrazně zkrátit turistickými autobusy nebo si užít dlouho procházku kolem tyrkysového jezera. Na konci léta se můžeme na vrchol dostat "suchou nohou", ale narazíme-li na větší množství ať už starého nebo nového sněhu, výstup se stává mnohem "zajímavějším".

Info 9/2016

• Příjezd z Prahy: Dolní Dvořiště - Linz - Salzburg - Bischofshofen - Kaprun
• Parkování zdarma v parkovacím domě nad Kaprunem
• Možnost využití turistického autobusu k hrázi přehrady Mooserboden (16,5 Eur včetně přestupu na lanovku a další autobus)
• Pěší alternativa po značené trase cca 3 - 5 hodin
• Výstup od přehrady Mooserboden (2 036 m n. m.) k chatě Heinrich Schweiger haus (2 802 m n. m.), za sucha cca 2 hod
• Výstup od chaty na vrchol Wiesbachhorn (3 564 m n. m.) za sucha bez sněhu cca 2,5 hod, (na sněhu a ledu asi mnohem déle)

Snadný příjezd

Za vesničkou Kaprun stoupá silnice k nástupní stanici známého stejnojmenného lyžařského střediska. Závora za nimi je v létě otevřená a silnice pokračuje pár dalších zatáček k turistickému centru umožňujícímu výlet ke dvěma výše položeným přehradám. Vodní nádrže Wasserfalboden (1 672 m n. m.) a Mooserboden (2 036 m n. m.). Osobní auta tu zadarmo zůstávají v šestipatrovém parkovacím domě.

Čtěte také: Grosses Wiesbachhorn, polozapomenutá rakouská třítisícovka

Betonový skelet zakrývá vzrostlý les, jímž silnice prudce stoupá ke střešnímu výjezdu z šedivého kolosu. Za další zatáčkou najdeme točnu turistických autobusů. Silnice pokračuje soutěskou, ale dál už nesmíme vlastním autem ani na kole.

Dlouhý nástup plný výhledů

Pestré zástupy nastupují do turistických autobusů (člověk by čekal něco ekologického, ale ono ne). V části soutěsky nebylo možné postavit silnici, takže pasažéři přestupují na plošinu lanovky a z ní do jiného autobusu, který je několika tunely vyveze až k hrázi horní ze dvou přehrad. Nádrž Mooserboden drží dvě betonové hráze, mezi jejíž oblouky ční skalní ostroh.

Pěší alternativa není ve směru nahoru nijak zvlášť frekventovaná. Zpočátku stoupáme lesem a několikrát podejdeme kolejovou dráhu velkokapacitní plošiny. Nad ní a kolem hráze nižší Wasserfalboden musíme kus i po asfaltu. Nepříjemný povrch nám vynahrazují výhledy, které se postupně otevírají.

Do tunelů pěšky nesmíme a ani bychom se tam s projíždějícími autobusy nevešli. Z asfaltu scházíme na hlinitou pěšinu ve svahu na levém břehu jezera. Až v horních partiích míjíme výletníky, sestupující od horní hráze k restauraci na loukách pod ní.

Od přehrady k chatě

Na levém břehu najdeme obleženou restauraci, od níž si prohlížíme cestu na Heinrich Schweiger hütte, kličkující v protějším svahu. Chata se leskne na konci nákladní lanovky, vedoucí od přehrady. 750 výškových trvá za sucha přibližně dvě hodny. Tráva podél stezky mizí a na kamenitých stupních výše jí místy lemuje jištění ocelovým lanem. Tyrkysová jezera pod námi se zmenšují a třítisícový Kitzsteinhorn naproti už nevypadá tak vysoký.

Chata se tyčí na kraji rokle, spadající až k přehradě. Výstup od chaty je značený až na Oberer Fochezkopf (3 141 m n. m.), přes něhož na samotný Wiesbachhorn. Na základě popisů dřívějších výstupů jsme vybaveni mačkami, turistickými cepíny, lanem a dalšími těžítky, jen zatím nevidíme, kde je využijeme.

V suchém počasí na vrchol

Vidina východu slunce nás motivuje vyrazit ještě za tmy. Po červených značkách nastupujeme do krátkého kuloáru, zajištěného ocelovým lanem. Dál už s trekovými hůlkami stoupáme spletí pěšinek v suti a mezi skalkami. Hřebínek mezi Unterer a Oberer Fochezkopf lemuje starý sníh. Černá obloha šedne a začíná červenat. U velkého kamenného mužíka na Fochezkopf zhasínáme čelovky a na Wiesbachgorn vystupujeme rozlámanou sutí západního hřebene.

Vpravo pod námi, v sedle mezi Wiesbachhorn a Bratchenkopf začíná ledovec, který bychom alternativně mohli traverzovat a vystoupit jižním hřebenem. Suchý začátek září ale žádné zimní vybavení nevyžaduje, takže jsme si dali cvičný výnos. V kteroukoliv jinou roční dobu bychom ale všechno to železo dost ocenili.

Suchou nohou jsme se na vrchol dostali beze spěchu za dvě a půl hodiny. Odměnou nám je výhled na ledovce jižním směrem, kde za bližšími vrcholky tušíme Grossglockner. Za modrými oky přehrad shlížíme na špičku Kitzsteinhornu, na jehož protějších svazích se rozkládá známé lyžařské středisko. Z údolí na druhé straně stoupají kličky Grossglockner Hochalpenstrasse až na vyhlídku Edelweisspitze, pod níž se stáčí doprava do sedla Hochtor.

Nekonečný sestup

Na sestupu potkáváme skupiny, které vyrazily z chaty později. Pokračujeme v klesání k přehradě, míjíme rozličné postavičky nedělních výletníků na hrázi přehrady. Mezi pantáty v kožených kalhotách s "padacím mostem" se prochází pár zahalených figurek, které jako kdyby utekly ze saharské pouště.

Sestup je zdlouhavý a asfaltové vložky nejsou dvakrát příjemné. I tak jsme z vrcholu zpátky u auta za nějakých sedm hodin.

Asi tříminutové video z túry na Grosses Wiesbachhorn