Výstup na Grintovec (2 558 m), horu v Julských Alpách

Grintovec, vysokohorská turistika ve slovinských Julských Alpách

Přiznáváme bez mučení, že Slovinsko a jeho Alpy nejsou úplně TOP v našich oblíbených destinacích. Ale letošní červenec vypadal na hory dost mizerně, takže nakonec padlo rozhodnutí moknout raději v teplém podnebí než si užívat sněžení na vrcholcích Západních Alp. Mezi další okolnosti patřila možnost použít některé lehké ferraty (B/C).

I když zastáváme spíše klasické lezení, gravidita nás přivedla mj. i na plán dostat se na dvě nejvyšší hory Kamnicko-Savinjských Alp, na Grintovec (2 558 m n. m) a Jezerskou Kočnu (2 540 m n. m.). V porovnání s Julskými Alpami je to pohoří více klidné, v horních částech málo navštěvované. Přitom Grintovec má prominenci přes 1 700 m a po Triglavu je ve Slovinsku 2. Nabízí tak skvělé výhledy. A podle výšky se oba vrcholy řadí mezi nejvyšších deset hor Slovinska.

Čtěte také: Kamnicko-Savinjské Alpy a Karavanky: Slovinské hory ve stínu Julských Alp

Vyrážíme v brzkém odpoledni na chatu s názvem Češka Koča (Česká chata) po klasickém dopoledním trmácení přes Moravu a Rakousko do Slovinska. Na parkoviště jsme se dostali po úzké polní cestě, sice štěrkové, ale nerozbité. Pomalu byla dobře sjízdná. Parkoviště je v neděli odpoledne poměrně plné, ale pomalu se vyprazdňuje. My vyrážíme ještě krátce po pevné cestě vzhůru směrem k našemu dnešnímu nočnímu útočišti.

Jsme zvyklí na české značení stezek a jsme zvyklí i na rakouské značky, ale tahle slovinská varianta v nás nevzbuzuje příliš důvěry. U parkoviště visela cedulka s názvem chaty, pak následovalo několik odboček různými směry. Nedočetli jsme se, zda stoupáme správným směrem. Jen podle názvů cílů z těchto odboček šlo usuzovat, že jdeme správně.

Po patnácti minutách narážíme na kámen a na něm nápis Češka koča. Odbočujeme na strmější lesní pěšinu místy zpevněnou dřevem a stoupáme tu a tam docela ostře vzhůru. V místě, kdy se sklon stezky zmírňuje, z ní odbočuje cesta vpravo na Jezersko. Pokračujeme doleva a konečně se dostáváme do úseku s mírným sklonem, který dlouze traverzuje úbočím.

Konečně se objevují první překrásné výhledy a my očima pátráme po chatě, která se stále ne a ne objevit. Stezka je pevná, místy překonává menší kamenné bloky nebo police, ale je stále kultivovaná a dobře udržovaná. Sebemenší terénní problém je doplněný žebříčky a umělými stupy kovovými nebo dřevěnými a krátkým ocelovým lanem, takže není žádný problém terénem projít. Umělých pomůcek k postupu je tu snad až zbytečně hodně, každý větší krok je usnadněn. Spíš by nás zajímalo jakékoli značení směru, kterým se ubíráme, protože chatu stále není vidět.

Menší zatáčka s několika stromy a za nimi je najednou chata. Docela malebné místo s výhledy na okolní velikány a hned před chatou na kameni nápis Kočna se šipkou udávající náš zítřejší směr. Příjemná chatařka nás vítá a dostáváme pokoj pro dva v suterénu chaty kde je i umývárna, sprcha s vodou velmi, velmi osvěžující teploty a toalety. Chata je nedávno zrekonstruovaná (ke sto letům založení) a tak je zázemí čisté a parádní. Po jazykové rozcvičce při objednávání večeře se ukládáme k spánku.

Ráno, chvíli po východu slunce vyrážíme za naším cílem. Stoupáme od chaty ve směru šipky na kameni ke Kočně po pěšině mezi stromy a keři. Po chvilce docházíme na rovnou plošinu sloužící jako příležitostný heliport. Odtud sklon stezky narůstá a serpentinami nebo i přímo stezka stoupá a obchází příležitostné skalní bloky. Značení je stále stejné, tedy žádné. Následujeme chodníček, který se místy sesypává i s námi a ztrácí v suti. Asi po hodině cesty překonáváme první hang a dostáváme se na suchou plošinu s kameny a balvany, mezi kterými se na sporé vegetaci pasou ovce.

Směr Kočna je napsán červenou barvou na kameni a my se vydáváme cestičkou vzhůru. Vede nás čím dál tím blíž pod hřeben a překonáváme hodně suťovitá místa, než se dostáváme do pevné skály, kde začíná ferrata, tedy ocelové lano, která by nás snad mělo vést celým hřebenem až na vrchol. Bohužel máme pocit, že v pevné skále se jistíme k ocelovému lanu ferratovým setem, kdežto v suťových žlabech, kde se nám kameny hýbou pod nohama, se nemáme jak jistit. Zřejmě ani ocelové lano nebylo kde osadit.

Prokousáváme se cestou, která vede spíš pod hřebenem než po něm až se dostáváme do sedla, odkud pokračuje cesta na Kočnu, Grintovec a dolů stezka zpět na Českou Koču. Vydáváme se po hřebeni doprava na Jezerskou Kočnu a po pár metrech výstupu nás čeká pověstná plíživá plotna. Nevymýšlíme nic, batohy musí dolů. Soukáme se pod skalním blokem asi deset metrů vpřed. Někteří z nás uvažují, co bude, když se šprajcnou, což samozřejmě nehrozí, ale co kdyby… Nějak těžké místo z hlediska exponovanosti nebo lezení ale puklina nepředstavuje.

Dál cesta stoupá částečně serpentinami na hřeben, po kterém se dostáváme konečně k vytouženému vrcholu. Nafotíme hromadu vrcholových fotek. Kdybychom věděli, co nás dnes ještě čeká, udělali bychom jich o polovinu víc. Sestup z Kočny až do sedla vede známou cestou a před námi je podle některých nekonečný hřeben mezi Kočnou a Grintovcem a nejradši by to zabalili, ale představa muset se sem vyhrabat ještě jednou na Grintovec je děsivější než zoubky před námi.

Hřebínek je značený parádně, skoro každý krok je označený nějakou tou červenou čarou a tak nám ubíhá svižně pod nohama až ke stěnce, která je sice taky dobře značená, ale dost strmě stoupá a tak se náš postup přece jen zpomalí. Od rána jsme kromě dvou starších Slovinců daleko za námi úplně sami. Ve chvíli kdy uvažuju o tom, že by bylo vhodné začít remcat a ukecat to na návrat se přehoupneme přes hřeben a najednou traverzujeme. Sklon se zmírnil a vrchol vypadá na dosah ruky. To zásadně mění situaci s remcáním a nastupuje touha zvládnout dojít až nahoru.

Cesta mezi kameny je dobře značená. Když se objevuje další ferratová část vypadá to na posledních několik metrů na vrchol. Tahle část je poněkud exponovaná, ale když se podíváme do hlubiny pod sebou, zjišťujeme, že tam žádná není. Tone totiž v mlze. Jak jsme stoupali, skoro jsme si nevšimli, jak se mraky převalily z jednoho kopce na druhý. Na vrcholu je už taková mlha, že i místní kavky radši chodí pěšky. Poprvé dnes vidíme několik lidí, asi tak 3 - 4 skupinky.

Sestup do sedla je proti výstupu celkem hračka a čeká nás další cesta po skoro liduprázdném hřebeni, tentokrát v mnoha místech jištěná lehkou ferratou. Pak hopsáme mezi škrapy a doufáme, že mineme všechny díry dost hluboké na to, aby tam zmizelo i auto. Konečně sedlo a konečně i šipka na Českou chatu. Hurá!

Tady jsme si mysleli, že už je to v klidu a sestup po ferratě bude hračka a zábava. Bohužel to byla asi ta nejzáživnější část. Ferrata, stejně jako na výstupu, lemovala úseky ve skále, kdy jsme si byli dost jistí v kramflecích i bez ní. Naopak strmé kolmo sestupující úseky v suti jsme sešlapávali pomaličku a opatrně jak v minovém poli.

Když jsme konečně z toho kamenolomu sestoupili do čisté prachové suti, následovala další nepříjemnost. Při každém kroku s námi podklad uklouzl a naše nohy zajely aspoň po kotník do suti. Moc rychle se tady jít nedá. Od ploché balvanité části je sestup oproti předešlé části vlastně celkem v pohodě. Nebo je člověk už tak zvyklý na všechny hrůzy místní suti, že je v podstatě otrlý.

Asi po deseti hodinách místy hodně opatrné chůze jsme zpět na chatě. V pondělí i o prázdninách je zkraje července v podstatě prázdná. Slovinská rodina si objednává palačinky. Protože jich zjevně dost zbude, dostáváme zdarma malou večeři. V letních vedrech není problém zkusit studenou sprchu a jít spát, ráno se přesouváme do jiné části slovinských Alp.

Výstup a sestup na chatu představuje 500 vm, cca 1,5 hod. bez těžkostí. Z chaty po Kremžarjeva pot 1 000 vm cca 3,5 hod. na Jezerskou Kočnu (B/C), sestup asi 200 vm a 200 vm na Grintovec za cca 2 hod. (B a pak chodecky), sestup přes Mlinarsko (Mlynářské) sedlo na chatu ferratou (A/B), 1 000 vm, 3,5 hod. Na chatě je zdarma pitná voda ze zdroje u stezky na Grintovec a Kočnu. Jinak je oblast bez vody, suchá a v létě hodně prašná.

Grintovec a Jezerska Kočna, turistická mapa