Mým úplně prvním dojmem bylo však zklamání. Skrze nízké mraky bylo vidět sotva na pár metrů a já si tak mohl jen představovat, že tam někde pode mnou leží hluboká díra v zemi. Přesto jsem si sbalil batoh a vyrazil jsem. Plán byl jasný: seběhnout na dno kaňonu k řece Colorado a potom zase vystoupat nahoru.
Parkoval jsem kousek od výchozího bodu stezky Bright Angel, ale vzhledem k tomu, že jsem se touhle cestou měl vracet nazpátek, musel jsem nejprve běžet nějakých čtyřicet minut po okraji kaňonu, abych se dostal k sestupové trase Kaibab trail. Stále bylo celkem chladno, ale sníh postupně odtával, a dokonce i mraky se začaly protrhávat. Pak jsem na malý okamžik, ještě nahoře na okraji, zahlédl dno kaňonu. Bylo neuvěřitelně hluboko. Jako bonus se nad údolím v hloubce pode mnou klenula duha. Celé to vypadalo hodně neskutečně.
Čtěte také: Zimní výstup na Granite Mountain
Když jsem začal svůj sestup, sníh už úplně odtál, a i mraky se docela roztrhaly. Zpočátku jsem se cítil divně, že začínám sestupem. Stejně jako většina lidí z nížin jsem zvyklý na opačný profil: nejprve musím vystoupat nahoru, abych pak mohl seběhnout dolů. Nahoře byla pěšina mokrá, takže jsem musel dávat větší pozor, kam šlapu. Také ji pokrývalo kluzké bahno; navíc jsem co chvilku musel postupovat velmi opatrně kvůli strmosti sestupu. Teprve po několika stovkách metrů se stezka vyrovnala a povrch byl sušší. Jako by sněžilo nebo pršelo jen v horní části kaňonu.
Třebaže byla tamní krajina téměř neskutečná, měl jsem pocit, že se příliš nemění. Divil jsem se, jak rychle si člověk může zvyknout na tak krásný výhled. Alespoň pro mě byl ohromný rozdíl mezi pocitem, když se protrhaly mraky a já poprvé spatřil dno kaňonu, a pocitem, který jsem měl po hodině běhu.
Zpětně můžu říct, že stezka Kaibab trail byla daleko méně zalidněná než Bright Angel, ale možná to bylo proto, že jsem svůj sestup začal ráno okolo deváté, zatímco zpátky jsem dobíhal až po poledni. Na cestě dolů jsem potkal sotva desítku lidí, všichni sestupovali na dno. Pouze jeden ranger vedoucí stádo mezků stoupal vzhůru.
Blíž k řece se terén změnil, objevilo se víc zeleně, a i rozměry už se zdály skutečnější. Stěny kaňonu se přiblížily k sobě a okolní svět začal být opět víc uvěřitelný. Jak jsem překonával most přes řeku, prožíval jsem intenzivní a zároveň protichůdné pocity. Měl jsem radost, že jsem to zvládl, ale zároveň i obavy, jestli se stejně snadno dokážu dostat nahoru. Na internetu totiž najdete hromadu článků o tom, jak vyčerpávající nebo dokonce nebezpečné je sestoupit na dno kaňonu a zase vystoupat zpět během jediného dne.
Ale upřímně. Na cestě není moc technický pasáží, trasa je velmi dobře udržovaná, a celkové převýšení 1 550 metrů, které je potřeba sklesat a znovu vystoupat, je rovnoměrně rozloženo na dostatečně dlouhé vzdálenosti, takže až na několik výjimek je stoupání spíše pozvolné. Aktivní sportovec by s absolvováním trasy neměl mít větší potíže.
Na dně kaňonu jsem se na chvilku zastavil a doplnil si zásobu vody. Znovu jsem se pak přes druhý most vrátil na jižní stranu a zhruba míli jsem běžel podél řeky. Odtud mi trvalo hodinu doběhnout mírným stoupáním k tábořišti Indian Garden. To také byla nejkrásnější část trasy, stezka totiž vedla podél potůčku lemovaného svěžím zeleným porostem. Jak se přiblížilo k poledni a já byl v poměrně nízké nadmořské výšce, najednou mi začalo být vedro. Postupně jsem svlékal vrstvy jednu za druhou.
Od tábořiště vzhůru se pak stezka začala zaplňovat lidmi. Každou chvíli jsem musel uhýbat skupinám turistů na mezcích, kteří mířili dolů. Navíc jsem se na pár minut téměř zastavil, protože jsem se musel pomalu šourat za skupinou cválající vzhůru. Vzhledem k tomu musím říct, že posledních pár kilometrů jsem si užíval asi nejméně.
Celá trasa měřila okolo třiceti sedmi kilometrů a zdolal jsem ji za pět hodin. Jsem opravdu rád, že jsem Grand Canyon viděl, ale při další cestě do Arizony bych se sem asi už nevrátil. Ačkoliv byl první dojem úžasný, kouzlo opadlo velmi rychle. Během příprav jsem chvilku zvažoval celou trasu od jižního okraje k severnímu a zase zpět, přibližně 70kilometrovou štreku. Jsem rád, že jsem to nakonec zkrátil. Běh od okraji k okraji mi úplně stačil. Takhle jsem po cestě zpátky autem mohl navštívit ještě několik méně známých kaňonů.
Tip: Chcete poznat divokou přírodu a národní parky USA? Vyberte si jeden ze zájezdů do USA se specialisty od CK Go2.
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.