Túra na horu Intermesoli (2 635 m) v Gran Sasso d'Italia

Túra kolem Intermesoli aneb dolinový masakr v bukovém lese a setkání s medvědem

Gran Sasso d'Italia. Nádherná krajina nejvyššího apeninského pohoří učaruje určitě každému. Pohoří plné krásných vrcholů, hřebenů a krasových planin. Ale také dolin. A právě doliny jsem při této návštěvě Apenin dosud zanedbával.

Autem se přesouváme na severní stranu nejvyšší hory Gran Sassa - Corno Grande do turistického a lyžařského střediska Prati di Tivo. Úzká a křivolaká horská silnička míjí vesničky Intermesoli, Pietracamela a končí v Prati di Tivo ve výšce asi 1 450 metrů nad mořem. Odsud vybíhá síť stezek s lepším i horším značením. Kolegové vybírají trasu okolo Corno Picolo, já volím "dolinovou" turistiku.

Čtěte také: Turistika v Gran Sasso d'Italia aneb šťavnatě zelené Karpaty po italsku

Kolem několika hotelů mířím do doliny zvané Valle del Rio Arno. Po široké kamenité cestě procházím loukami a vzrostlým bukovým lesem do hlubokého údolí sevřeného impozantními stěnami Corno Piccolo (2 655 m), které je na fous stejně vysoké jako Gerlachovský štít - nejvyšší hora Vysokých Tater, Corno Grande (2 914 m) a Pizzo d'Intermesoli (2 635 m).

Valle del Rio Arno a Le Cascate

První zastávku činím u pěkných vodopádů zvaných Le Cascate. Dvojitý vodopád je sice pěkný, ale padá do úzkého točitého kaňonu. Proto se špatně fotografuje. U vodopádu je pár lidí, výše v dolině již ale potkávám pouze dvě skupinky lezců a turistů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Dolina řeky Arno je opravdu mimořádná, tolik vody jsem zatím na Gran Sassu neviděl. To se však jako mávnutím kouzelného proutku mění za pramenem řeky Arno. Dolina je již zcela bez vody. Bez kapičky vody. Ještě že ji mám v batohu dostatek. Dolina řeky Arno má několik stupňů. Ty horní jsou již širší, horská krajina se tady návštěvníkovi doslova otevírá.

Míjím bukové remízky a obří bloky skal, které zavalily dno malebné doliny. Obloha je krásně modrá, sluníčko hřeje na focení je skvělé světlo. Navíc mám dnes poměrně dostatek času, takže se mohu věnovat focení "bazalek", brouků a dalších zajímavostí. Míjím "les" kvetoucích divizen a blížím se k hornímu patru doliny Valle del Rio Arno. Doleva utíká cesta k chatě Garibaldi, já se však vydávám vpravo na hřeben pod Intermesoli.

Napojuji se na trasu našeho třídenního přechodu v Gran Sassu. Táhlým a prudkým svahem se dostávám opět na hřeben spojující vrchy Intermesoli a Pizzo Cefalone (2 533 m). Dokonce mám chvíli cukání, že bych si zopákl výstup na vrchol Intermesoli se soškou Madony. Když si ale představím ty hromady suti, tak nápad zavrhuji.

Valle Venacquaro

Pokochám se téměř kruhovými výhledy a hodím krátký relax. Zouvám boty, ať se trochu vysuší. Později se dávám na sestup do doliny Venacquaro. Valle Venacquaro je v bedekru i na webu zdejšího národního parku považována za nejkrásnější dolinu v pohoří Gran Sasso. Něco jsem již z doliny zahlédl při našem treku, nyní ji mám v plánu projít celou.

Přestože je začátek prázdnin, tak nepotkávám cestou ani živáčka. Trochu mě to zaráží. Užívám si výhledů do doliny i na protější vrch Monte Corvo (2 623 m). I na vrcholku této fotogenické hory jsme před pár dny byli.

Míjím krásná škrapová pole, která jsem fotil při minulé návštěvě a vyhlížím koně, kteří nás minule vítali. Nyní se ale pasou vysoko v dolině a pod svahy vrchu zvaného Cima delle Malecoste (2 444 m). Tak jim alespoň z dálky zamávám. Pro dnešek mám již stoupání za sebou. Nyní mne čeká již jen sestup. To ale ještě netuším, že sestup to bude pořádný. Hotový poklesek…

Dolina je skutečně krásná. Nevím, zda-li nejkrásnější, ale je malebná. A liduprázdná. Navíc se chodník začíná ztrácet. Tak tudy opravdu mnoho lidí nechodí. No, uvidí se. Velice zajímavé jsou stěny vrchů Pizzo Intermesoli i Monte Corvo. Jednotlivé vrstvy sedimentů jsou různě pozprohýbány i propleteny. Tady by se geologům zajisté líbilo.

Přicházím na hranu doliny Valle Venacquaro a pohled mi doslova vyráží dech. Nejen malebností, ale i šíleností. V dálí se v mlžném oparu zvedají oblé hřebeny Monte dela Laga. Pod nohami ale zeje ošklivá díra. Dolina je jako ostřím obrova nože doslova uříznutá a propadá se o několik stovek metrů hodně strmým a suťovým svahem. Tak to bude opravdu nepříjemný sestup.

A byl. Doslova masakr. Nyní začínám chápat, proč jsem tady dnes nepotkal ani nohu. Nejen dnes, ale za posledních x dní jsem jediný vůl, který se nechal zlákat do zdejších končin. Na jednu stranu si nadávám, do čeho že jsem se to zase uvrtal, na druhou stranu jsem rád, že jsem zamířil do míst, kam mnoho lidí nezavítalo a nezavítá.

Dole pod svahem ale klopoty nekončí. Přicházím k horní hranici bukového lesa. Ale kudy tudy nyní? Značka nikde, uzoulinký chodníček nikam nepokračuje. Končí na okraji lesa a v husté buřině. Tak tímhle lesem se prodírat opravdu nejde. Jedině s motorovou pilou. Buky sice nejsou největší, ale všechny jsou naležato! Asi jako kosodřevina.

Jde nejspíš o důsledek silné sněhové pokrývky držící se tady po většinu roku. A možná je to i neobvyklá adaptace listnatého lesa na sněhová laviny, které jej takto nevyvrátí, ale pouze překryjí. Příroda opravdu není hloupá, vždy si nějak poradí. Hloupě tady ale vypadám já. Začínám přemítat. Prodírat se tímto lesem a v tomto vedru? Sebevražda. Vrátit se? Uf, pěkná štreka a do kopce se mi nechce. Nezbývá, než hledat stezku. Nebo alespoň průchod. Nebo naznak průchodu…

Masakr v lese a setkání s medvědem

Koukám dvacet metrů vpravo, dvacet metrů vlevo, ale jediné co vidím je les a asi metr vysoká tráva. No, tudy to vypadá, že stromy jsou kousek dále od sebe a že by se tu snad dalo protáhnout. Dá. Sláva. Asi po sto metrech narážím na náznak staré značky. Tak ta snad ještě pamatuje italského protektora Mussoliniho…

Chodník opět beznadějně mizí. Tak tímhle žlabem ne, to je na zlámání nohou. Značka musí jít někam vlevo. Do té houštiny? Oťas, nebuď blázen… Jsem. Přelézám položené kmeny buků a opět nacházím náznak značky. Pak další kmeny a sešup dolů. Zase přelézám obří buky. Tak tenhle tělocvik dá člověku opravdu zabrat, potím se jako vrata od chléva. To fakt nesnáším.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Najednou mě z přemítání vytrhává nezvyklý lomoz. Tak dvacet metrů vlevo se nějaké zvíře prodírá tímto šíleným pralesem. A je to něco většího, lomoz dělá totiž pořádný. Divočák co sem vyrazil na bukvice? Kdo ví. Hned na to slyším mrzuté mručení. Jó, tak to znám. Medvěd! Takto zlostně mručet jsem jej jednou viděl (a slyšel, pochopitelně) v Nízkých Tatrách!

Ale do háje. Tak to je náhodička. Dávám o sobě medvědovi vědět se slovy, že on je tady pánem a já jen procházím. Nic. Pořád se hejbe směrem ke mně. Až když dodám, že Mussolini byl hajzl a je mně opravdu ukradenej, tak medvěd změní kurz a dá se opačným směrem.

Já také mizím jak nejrychleji to jde. No nejrychleji. V tomto terénu nemůže být ani řeč o rychlosti. Leda tak šnečí. Doma na webu pak pro sichr zjišťuji, zda-li jsou i tady medvědi. Jsou. To abych vás ani sebe nemystifikoval.

Přicházím konečně na rovinku a malý plácek v lese. Musím shodit kraťasy a natáhnout na sebe dlouhé kalhoty, protože od těch kopřiv jsem již opravdu pěkně popálený. Navíc se ten kopřivový prales ještě zvedl a dorůstá dobrých dvou metrů. Musím vzít klacek a další cestu si prosekávat. Zprvu si myslím, že jsem asi někde sešel z "pěšiny", ale značka mě vzápětí ujišťuje, že kormidluji správným směrem. No, tak tudy za poslední měsíc opravdu nikdo neprošel.

Asi dalšího půl kiláku si prosekávám cestu. Ani značka, ani náznak pěšiny. Nacházím ale fáborek a o kus dále další fáborek. No a po dalším kiláku jsem na zarostlé lesní cestě. Pokračuji vpravo a narážím na značku. Sice tudy má značka procházet, ale měla by být ještě o kousek níže v dolině. Tak těm značkám se opravdu věřit nedá. A mapě už teprve ne.

Mapa Kompass opětovně kecá

Opět otevírám nepovedenou omalovánku, které se říká mapa. V mapě je spousta červených čar co by turistických značek. V terénu ale nejsou. Možná byly plánovány, ale opravdu nejsou. A naopak ty co tady jsou, zase nejsou v mapě. Dočista blázinec…

Přicházím k rozcestníku. No paráda. Konečně se něco dozvím. Nedozvím. Jedna směrovka ukazuje do doliny, ze které jsem přišel, druhá ukazuje směr Pietracamela - 2 hodiny. Podle mapy tady ale měla být traverzovka, po které se má dát dostat nazpět do Prati di Tivo. Nedá. Mapa opět žvaní…

Pokračuji tedy na další rozcestí, ze kterého se má dát dostat do Pietracamely. Když se tam za půlhodinu dostanu, tak rozcestník říká Pietracamela 2 h 15 min… No to je paráda. Čím blíže, tím dále. Avšak ani do Pietracamely nevede žádný chodník, ten snad znají pouze domorodci. Do lesa uhýbala sice jedna pěšina, ale ta se mně nezdála. Byla příliš zarostlá a téměř neprošlápnuta. Spíše takový zvířecí chodník. Po předchozích zkušenostech se "značkami" jsem se nechtěl pouštět do žádných větších akcí… Neviděl jsem nic ani u vysoktlakého potrubí s propustí, zřejmě náhonu blízké přečerpávací elektrárny Campotosto.

Já nakonec scházím až do vesničky Intermesoli hluboko pod Prati di Tivo… To byla jistota, že neuvíznu v lese. Když volám Ládisovi s naléhavou prosbou o odvoz tak nechápe, kde že to jsem a už vůbec ne jak jsem se tam dostal. No jo, to je prostě na delší vyprávění…