Přechod trasy GR 20, hřebenové trasy v Korsických Alpách

Přechod GR 20 aneb Grande Randonneé de la Corse (2)

Refuge d'Ortu di u Piobbu je horská chatka, ve které je možné přespat. Kolem ní je, stejně jako v ostatních refugiích, pár míst pro stany, je však třeba si za ně zaplatit. Je možné si také dokoupit zásoby, ale například pečivo je rychle pryč. Jako na všech ostatních chatkách, je zde základní vybavení sprchy a záchody. Chaty bývají na špatně dostupných místech a často jsou zásobovány pouze vrtulníky (ty dostupnější i mulami).

Protože Iva a Honza nějak neumí lhát a prohráli včerejšího macháčka i kostky na plné čáře, v rámci sázky nám dnes kupují vínko sice za nekřesťanské peníze, ale o to víc si ho vychutnáváme. Popíjíme u nás ve stanu, hrajeme Dračí doupě a kocháme se pohledem na zapadající slunce. Tyhle okamžiky prostě stojí za tu dřinu.

5. den - Nahoru, dolů a pořád dolů

Vstáváme brzo ráno a ještě za šera si děláme snídani a vyrážíme na další úsek naší cesty. První část je po úpatí kopce mezi stromy a více méně po vrstevnicích. Cestou (ještě za svítání) se vyhýbáme početným skupinám evropských vojáků, kteří jsou zde na nějakém výcviku. Vypadá to, že šli přes noc. Jeden z nich je dokonce Slovák, tak s ním i krátce promluvíme.

Čtěte také: Předchozí část článku Přechod GR 20 aneb Grande Randonneé de la Corse

Terén se mění. Začínáme stoupat do kopce. Čeká nás k vystoupání zhruba 667 výškových metrů. Chůzi se to už přestává podobat úplně. Spíše skáčeme a místy využíváme všech končetin, abychom se vydrápali nahoru po obrovských balvanech, které tvoří celé údolí. Vystoupáme do výšky 2 020 m n. m. a před námi se otevírá neopakovatelný výhled. Strmá údolí a špičaté štíty hor, které jsou zbarvené do nachových barev - až nám z toho běhá mráz po zádech.

Následuje pasáž, kdy jdeme mírně z kopce, kde jsou složitější úseky - musíme jít podél strmého štítu a lézt po skalách. Začali jsme si zde osvojovat různé "horolezecké termíny" - skálochyt, stromochyt, prdeláč a další dle příležitosti. Nejsou tu žádné řetězy. Raději ani nemyslet na škobrtnutí.

Procházíme sedlem Col d'Avartoli a kocháme se výhledy na špičaté skály. Následuje dlouhé klesání - 917 výškových metrů. Terén je nejdříve po pevných strmých pěšinách ve skalách, které se mění v kamenitou suť (v duchu si děkuju, že jsem si nekoupila nové pohorky). Sluníčko neúprosně pálí a naše boty i nohy dostávají pořádně zabrat. Po nekonečném klesání, které je jednou i zpestřené plazením pod skalním převisem, konečně docházíme do Refuge de Carrozzu.

Je zde ještě skupina vojáků, kteří se chystají na noční pochod. Je to v údolí a na scenérie to tu není tak krásné, ale vůbec nám to nevadí. Matěj si zapomněl čapku a sluníčko mu dalo pořádně zabrat. Dopadl však i lépe než lidé, co šli trasu s námi. Někteří si zlomili trekové hole, jiní si natloukli kolena či zvrtli kotníky a trek pro ně končí. Z posledních sil si děláme večeři, osprchujeme se a pak už jenom padneme a usneme překvapivě hrozně brzo.

6. den - Přicházíme tomu na chuť

Posilněni dlouhým spánkem po snídani vyrážíme dál. Iva s Honzou se však rozhodli, že slezou z hor a dají si chvíli pauzu. Loučíme se s nimi a pokračujeme každý po své. Ukazujeme si ještě, kde se případně zase setkáme, vyfotíme si část mapy a jdeme.

Cesta dál vede po hladké skále, kde musí být při dešti pěkně kluzko a mokro (jsou tu také řetězy). Pokračujeme strmě vzhůru už místy po balvanech, místy po skalnaté cestě na nejvyšší vrchol této části Bocca du Stagnu (2 010 m n.m.). Slezeme dolů do Refuge d'Asco Stagnu. Jedná se o malý lyžařský areál.

Zde se rozhodujeme co dál. Další část treku je totiž uzavřena. Umřela tam skupinka Francouzů a ještě se nenašla jejich těla. Jde to obejít přes Monte Cinto (2 706 m n. m., nejvyšší hora Korsiky), jak jsme se dozvěděli od skupinky francouzských sportovních turistů (spíše teda "kamzíků", když jsme je viděli, jak skáčou po horách), kteří se tudy chystali. Ale prý je to více než 1 400 metrů převýšení a těžká cesta, proto jsme se rozhodli, že raději pojedeme autobusem do Calasimy, odkud se napojíme zpátky na GR 20. Dopravu autobusem domlouvají přímo rangeři národního parku, ale za cca 35 Euro na hlavu.

Do lyžařského městečka Ancienne Station de Ski du Haut Asco o zhruba třech budovách po dlouhém čekání přijíždí mikrobus. Jede s námi i několik Francouzů, kteří zde svůj trek končí. Svezou se pouze do města Ponte Leccia, kde je vlaková zastávka a pokračují dále po svých - většinou si jedou odpočinout k moři.

My přesedáme do menšího auta a jedeme už úplně sami do Calasimi. Cesta je klikatá a sem tam objíždíme nějakou tu potulnou krávu. Člověk se ani nestačí divit, jak se na tu cestu vůbec dostaly a co je pro ně na těch silnicích tak zajímavého, ale řidiči jsou na to zvyklí, nic se neděje a v klidu je objíždíme.

V Calasimi bezúspěšně hledáme nějaký obchod. Nedá se nic dělat, pečivo nebude, jdeme dál. Napojujeme se na turistickou stezku, která by nás měla navézt zpět na GR 20. Podél cesty potkáváme pasoucí se prase a hodně ostružiní. Sem tam si zobneme ostružin. Tenhle nápad měly i potulné krávy, které vidíme kompletně zacouvané v ostružiní, jak je nenasytně baští. Holt když jim chutnají, i ostny jsou krátké.

Bohužel špatně vyfocená mapa na foťáku a divné (skoro žádné) značení nám dohromady poněkud sebralo pojem o vzdálenostech, proto kempujeme "nadivoko." Na Korsice je to zakázané, prý kvůli požárům, které jsou v místních podmínkách hodně časté. Není se čemu divit, je zde opravdu sucho. Schováme se v bezpečném úkrytu, odkud nás z cesty nikdo neuvidí a jdeme se vykoupat do průzračně čisté vody místní říčky, která je plná oblých balvanů. Uprostřed uvidíme dokonce jeden, který se tvarem podobá obřímu míči. Postavíme stan, navečeříme se a jdeme spát.

7. den - Nečekaná rozcvička

Ráno si trochu přispíme (máme v plánu dojít pouze do Refuge de Ciottulu di i Mori) a vyrážíme až v přijatelných 8 hodin (tak, abychom ještě nestoupali nahoru v tom největším vedru). Dostali jsme také skvělý nápad, že jestli budeme šlapat dost rychle a dojdeme až do Castellu di Verghio, tak nám zbydou dva dny k dobru dojet do Bonifacia a trochu poznat i pobřežní část Korsiky.

To ještě nevíme, co nás dnes čeká! Docházíme do Refuge Bergeries de Ballone, kde jsme chtěli původně spát (není to tak daleko). Dokupujeme zde zásoby pečiva a napojujeme se zpět na GR 20. Vyšlápneme si nějakých 500 výškových metrů strmého stoupání, než dojdeme do Refuge de Tighjettu.

Moment Refuge de Tighjettu? Tady něco nehraje. A taky, že ne. Uvědomujeme si, že jdeme v opačném směru do špatného kopce. Trochu litujeme, že jsme si nepořídili lepší fotky mapy. Vztekáme se, ale moc nám to nepomáhá a cestou dolů se pomalu smiřujeme s osudem. Dojdeme zpět do Bergeries de Ballone, odkud jdeme, už do toho správného kopce.

Nejdřív je to po rovince a lesem. Stromy však s přibývající výškou začínají uhýbat stále intenzivnějším slunečním paprskům. Stoupáme v pravé poledne! První polovina kopce je vyčerpávající, skoro bych řekla na infarkt, ale čím výš jsme, tím složitější terén musíme procházet a už nemáme čas myslet na nějaké zrychlené bušení srdce. Soustředíme se na každý krok či úchyt.

Vyjdeme nahoru, projdeme sedlem a nesnesitelné vedro je díky svěžímu větru rázem snesitelné. Krize překonána! Dojdeme do Refuge de Ciottulu di i Mori a přemýšlíme, co dál. Původně jsme zde chtěli spát, ale ještě je brzo a necítíme se unavení, proto se rozhodneme jít dál.

Seznamujeme se zde s párem německých trekařů, kteří nám ukazují tištěnou verzi mapy GR 20. Myslíme, že to dojdeme až do Castellu di Verghio, kde se stezka kříží se silnicí a kde na nás bude čekat Iva s Honzou. Posilníme se pořádným obědem (salám s chlebem) a jdeme dál. Čeká nás dlouhé klesání krásným údolím, kudy protéká v kaskádách říčka, která vytváří průzračné tůňky. Rostou zde také majestátní borovice, které si s noblesou obhajují své místo na nehostinných základech.

Čím níže jsme, tím více potkáváme jednodenní trekaře, protože do Col de Vergio je možné dojet autem. Dojdeme do další refuge - Berg. de Radule. Kupujeme si zde zasloužené pivo a opět se potkáváme se známými německými trekaři, kteří se tu rozhodli přespat.

Do cíle je to kousek, ale cesta jako by si zarytě hledala stále další zákruty a klikatí se pořád sem a tam. Našim dneska už dost uchozeným nohám a unaveným hlavám přijde nekonečná. Narazíme také na skupinku prasat (ne divokých) s mláďaty, které si chceme vyfotit, ale prasnice si nás všimla a vyrazila nám vstříc. Raději urychleně šlapeme dál. Konečně nad námi slyšíme auta. Cíl už není daleko.

Docházíme do kempu v Castellu di Verghio, kde se po dvoudenní odluce opět potkáváme s Ivou a Honzou, kteří měli čas na to nasbírat síly na další cestu. Je zde ještě otevřený malý obchůdek. Popadne nás ohromná chuť na všechno a ani neřešíme ceny a nakoupíme si, co hrdlo ráčí. Takové obyčejné jablko nám pak připadá neobyčejně lahodně.

8. den - Voda a ovce

Ráno si celkem přispíme. Dnes nás nečeká žádný strmý výšlap ve složitém terénu. Vyjdeme na Serra San Tomaghiu a pak už je to více méně údolím. V dálce vidíme Lac de Nino, ke kterému pozvolna míříme. Kolem něj se pase stádo ovcí, které zde nemají přirozeného nepřítele, proto je nikdo nehlídá. Jedná se o rozlehlé zelené údolí, ve kterém se rozprostírá zrcadlící se jezírko a spousty maličkých a hlubokých mokřadních tůněk, které vytvářejí zajímavou mozaiku. Cesta dál vede podél krásné říčky, která teče zeleným údolím, jak se jí zrovna chce.

Počasí se nám však trochu kazí. Vypadá to na pěkný slejvák. Moc se proto nezdržujeme, nasadíme tempo a poměrně rychle dojdeme do Refuge de Manganu.

• Dokončení článku

Klima v době ledové v České republice, vrcholná fáze…

Poslední doba ledová (tzv. würmský či viselský glaciál, podle toho hovoříme-li o alpínském a nebo…

Toulání v Bílých Karpatech, trojdenní putování částí…

Bílé Karpaty jsou pohoří táhnoucí se podél česko - slovenské hranice, konkrétně od měst Púchov či…

Trek dolinou Irik: Přes ledovcové plato Džikiugankez a…

Kavkaz… Téměř magické to slovo. Pro mnohé synonymum rozlehlosti, tajemna, nedostupna, pro některé životní…

Povedená túra v Turzovské vrchovině: Přes Bobek na ropný…

Turzovská vrchovina nepatří k příliš známým a ani turisty vyhledávaným pohořím. Stojí si tiše ve stínu…