Polské Góry Stołowe (Stolové hory) a turistika

Turistika u našich severních sousedů

Jediné tabulové hory v Polsku najdeme nepatrný kousek za naší státní hranicí. Jedná se o Góry Stołowe (Stolové hory). Území svými přírodními krásami velmi výrazně konkuruje chráněné krajinné oblasti Broumovsko, jež se rozprostírá pár metrů za hraničními patníky, v roce 1983 ho vyhlásili národním parkem.

Krajinu Stolových hor modelují horniny mořského původu, jedná se o kvádrové pískovce svrchní křídy s vložkami slínovců a vrstvami vápence, neschází vápenité a glaukonitické pískovce. Většina plochy je zalesněna a nejvyšší vrchol Szczeliniec Wielki (919 m - Velká Hejšovina) představuje nejvyšší pískovcový vrch v Polsku.

Krátké představení oblasti je za námi, vyrazme do lůna skal. Do terénu míříme z obce Machov. Z autobusu vystupujeme v centru osady ve večerních hodinách a po žluté turistické značce mašírujeme do Polska. Při výstupu rozsvěcujeme čelovky, neboť se snesla tma, obzvlášť výživná je závěrečná pasáž.

Čtěte také: Skalním bludištěm vrcholu Wielki Szczeliniec (Velká Hejšovina), Stolové…

Lezeme prudce do svahu. Přesto plníme úkol na jedničku. Překračujeme hranice a přicházíme ke vstupní bráně do Błędnych skał, jak jsme si předsevzali. V sezóně a přes den totiž bývají tyto končiny velmi hojně navštěvované a jeden se nemůže divit, když uvízne v zástupu šinoucích se turistů; chceme si následující den brzy ráno prohlédnout skalní město bez cizí přítomnosti.

Ocitáme se u zavřené chaty, útočiště nalézáme ve vedlejším turistickém přístřešku. Zalézáme do spacáků a přečkáváme chladnou noc, stupnice teploměru drží na bodě mrazu.

Ráno je naštěstí zase hej, pojďme do akce. Jelikož ještě nenastala sezóna a pokladníci mají volno, vstupujeme na území přírodní rezervace bez placení. Batohy necháváme v krytu skal a procházíme prohlídkovou trasu na lehko, je to výhodnější. Některé průchody jsou tak úzké, že bychom jimi s většími zavazadly neprolezli. Potíže by tady měli i obéznější občané, docela by nás zajímalo, jestli správa pouští v sezóně dovnitř tlusté lidi. Klidně by se mohlo stát, že jim řádný cvalík některou soutěsku "úspěšně" ucpe.

V klikatém labyrintu, v němž se jde občas po dřevěných lávkách, najdeme skaliska, která mnohdy připomínají buď zvíře, nebo nějaký předmět, útvary podle toho dostaly jméno. Mezi nejobdivovanější přírodní výtvory patří Kurza Stopka, Dwunożny Grzyb či Okręt, na ukazatelích jsou vyvedeny názvy i v češtině. Zapomenout nesmím na vrcholovou vyhlídku, která nabízí slušné výhledy. Též nás upoutá cedule u vchodu, jež varuje před zmijemi. S těmi se ale nemáme šanci setkat, panuje dosti chladno. Navíc teprve nastane svátek svatého Jiří, kdy dle pranostik vylézají hadi a štíři.

Trasa je zdolána, vracíme se mírnou oklikou pro batohy. Poté jdeme stejnou cestou zpátky k východu ze skalního labyrintu a přecházíme na zelenou značku. Klesáme k bývalé české obci Nouzín, na niž upozorňují pamětní cedule. Záhy stáčíme a přes osadu Pasterka (také ji založili čeští kolonisté, území náleželo ke Kladskému hrabství) míříme k největší dominantě celé oblasti, což je Szczeliniec Wielki. Vystupujeme na stolovou horu, na jejímž vrcholu otevřeli v 19. století turistickou chatu. Chvíli se v ní zdržíme.

Pokladna do skalního městečka je podobně jako u Błędnych skał navzdory pěknému počasí a slušnému počtu lidí uzavřena, na vyhlídkovou trasu je naštěstí volný průchod. Ubíráme se místy, která v minulosti navštívili pruský král Bedřich Vilém II. či Johann Wolfgang Goethe, skalní útvary se opět předvádí v rozličných pózách. I v těchto místech pracuje představivost na sto procent, fantazii se meze nekladou.

Z vrcholové plošiny o rozloze 600 × 300 m se samozřejmě nabízí i výhledy do kraje. Jako na dlani máme před sebou nejenom Góry Stołowe, Góry Sowie a Góry Kamienne na polské straně, ale i Broumovské stěny, Krkonoše, Javoří hory a Orlické hory na českém území.

Zkrátka nádhera, jen mi stále něco schází. Už to mám! Když jsme před nějakým tím rokem do oblasti zavítali, procházeli jsme i Ďábelskou kuchyní či Peklem, nyní nás pěšina do těchto skalnatých soutěsek nezavede. Část prohlídkové trasy je mimo sezónu uzavřena, kdo ví, jestli po zimě v průrvách pořád neleží led a sníh. Zkoumat to nemíníme.

Prohlídka atraktivních míst končí a prudce scházíme k úbočí hory, jejíž menší bratr (Szczeliniec Mały) se z důvodu ochrany přírody nenavštěvuje. Míříme do osady Karłów, což je turistické centrum celé oblasti. Na okraji střediska nás vítá toho času zavřený Dinopark, nakonec znovu zastavujeme v pohostinském zařízení. Byl by přece neodpustitelný hřích, kdybychom si neporučili pirohy. Poláci je zkrátka umí.

Z Karłówa jdeme nejprve kousek po silnici, načež nás opět pohlcuje porost. Stoupáme na Narożnik a nad strmými skalními stěnami, od nichž se nabízí výhled na Szczeliniec Wielki i na Orlické hory, míříme na Kopu Śmierci. Na vrcholu nás zaujme cedule, že tady proběhl před dvaceti roky lítý mord. Tabule bohužel nevysvětluje, co přesně se přihodilo, proto po návratu domů pátrám na internetu. Zjištění zní divoce.

Dva mladí lidé, kluk a holka, vypravili se do zdejších končin, leč navečer nedošli na chatu, a tak se o ně kamarádi i rodiče začali po právu strachovat. Policisté však brali jejich obavy na lehkou váhu a zprvu nic nepodnikali, pátrání se rozjelo až po dvou dnech. Těla těch dvou nakonec našli právě tady kus od cesty; jinochovi někdo prostřelil hlavu dvěma kulkami a holčině jednou. Následně dokonce objevili svědky, kteří v té době pobývali poblíž. Dotyční zaslechli nejprve ránu, poté dívčí křik a další dva výstřely, na oběti a vraha/vrahy ovšem nenarazili. Mord do dnešní doby není objasněn, teorií, co přesně se přihodilo, panuje několik.

Zvažujeme, jestli kopec nesl pochmurný název už před krveprolitím, pravdu neznám. V tomto případě jsem po správné odpovědi nepátral. Pokračujeme přes Samotnik ke Skalam Puchacza a přecházíme na modrou značku, ta vede mezi poničenými stromy. Podle louží na cestě soudíme, že tady teprve před pár dny roztál sníh.

Zastávku činíme u kaple svaté Anny. Od ní máme jen kousek do osady Batorów, ve vsi se nezdržíme. Není důvod. Mizíme do lesů, s večerem nás zdraví oblast nazvaná Skalne Grzyby. V té se samozřejmě vyskytují skaliska, jež svým vzezřením mnohdy připomínají hřiby, neschází ani palice, palcáty či kladiva. Víc si na závěr dne nemůžeme přát, zbývá jen určit, kde přenocujeme. Na přetřes přichází jeden ze dvou turistických přístřešků, v jednom nakonec rozhazujeme karimatky. Dřevěná podlaha už sice není nic moc, kdyby ale v noci zapršelo, zůstaneme v suchu.

Ráno se loučíme s oblastí kamenných hřibů, byť při odchodu ještě několik pěkných hub objevíme. Na řadu přichází mokřadla. Jedná se o přírodní rezervaci Wielke Torfowisko Batorowskie, kde roste bříza pýřitá či borovice blatka, nechybí rašeliníky a cévnaté rostliny. Kus cesty jdeme nad slatinami po vyvýšeném dřevěném chodníku, který lemují naučné cedule.

V dalším skalním městečku, jež podle svého zabarvení obdrželo název Białe skaly, najdeme pro změnu tabule s popisy, jak tudy kdysi, když se jednalo o mořské dno, protékaly vodní proudy. Osobně přiznám, že jsem od této části příliš moc neočekával, o to příjemněji mne však kout překvapil. I tady nás obklopují strmé stěny.

Křižujeme včerejší trasu a přecházíme silnici, na řadu přichází historické okénko. Navštěvujeme bývalou pevnůstku Fort Karola, již postavil v roce 1790 major B. von Rauchen na rozkaz krále Bedřicha Viléma II.; pojmenovali ji na počest císaře Karla VI. Ze samotného opevnění se téměř nic nedochovalo, leč i tak si lze o velikosti sídla udělat slušnou představu. Obvod dodnes lemují opracovaná skaliska, z nichž se nabízí výhled do kraje.

Krátká odbočka je za námi, stoupáme po červené turistické značce. Ta vede ke vstupní bráně do Błędnych skał, kde jsme minulý den ráno začínali. Jelikož jsme si skalní labyrint už prohlédli, nevěnujeme mu na rozdíl od jiných návštěvníků zvýšenou pozornost a scházíme do osady Pstrążna. Tu založili ve 14. nebo 15. století čeští osadníci, od roku 1477 představovala součást Kladského hrabství.

Kromě kostela Nejsvětější Trojice stojí ve vesnici za pozornost především skanzen - Muzeum lidové kultury sudetského podhůří. Shromáždili do něj stará stavení a na kopci se vyjímá větrný mlýn. Poněkud nás zaráží, že mají zavřeno. Návštěvníci se totiž v obci pohybují, nejvíc se jich shromažďuje v blízké restauraci. Jako by se chtěl podnik sžít s názvem obce, nabízí k jídlu pstruhy, případní zájemci si je můžou chytit v rybníčku před stavením. Jasně že na rybu zaskočíme, je vynikající.

Po příjemné zastávce opouštíme polské území a vracíme se na rodnou hroudu, náš cíl představuje Hronov. Nakonec si trasu trochu prodloužíme. U usedlosti Závrchy objevujeme celkem novou žlutou turistickou značku a vydáváme se po ní k rozhledně na Signálu. Jelikož ale tato zacházka nemá s návštěvou Gór Stołowych vůbec nic společného, končím povídání o velmi příjemném koutu, jenž se nachází kousek od našich hranic. Pouze doplním, že není radno navštěvovat skály v létě, neboť úpí pod návaly valících se turistů.

Góry Stołowe, turistická mapa