Góry Sowie a Góry Bardzkie - polské Sudety

Trek v neznámých horách u našich polských sousedů (2)

Do vesnice Sokolec přicházím další den; nachází se v ní plno restaurací a ubytovacích podniků. Nevěnuji jim pozornost a podstupuji těžkou "robotu", od osady stoupám prudce vzhůru. Zalit potem míjím Schronisko Orzeł, načež na mě jako mávnutím kouzelného proutku dýchne ryze horské prostředí - poputuji jím většinu dne. Rázem se mi vlévá do žil nový elán a ubírám se kupředu, čistou radost z přírody mi trochu zkazí pouze čtyřkolka, která se najednou vynoří v protisměru. Kéž ji spere ďas! Tady nemá co pohledávat, neb se pohybuji v chráněné krajinné oblasti - Park Krajobrazowy Gór Sowich.

Nekazme si ale pěkný den, dostávám se na nejvyšší horu pohoří, což je Wielka Sowa (1 015 m). Na vrcholu stojí pár turistických přístřešků, kiosek, kaple a kamenná rozhledna, vyhlídka je zatím bohužel uzavřena. Hodiny ohlašují devět hodin ráno a podle internetu ji otevřou za půl hodiny, rozhoduji se vyčkat.

Zanedlouho se dostavuje majitel občerstvovacího stánku a brzy po něm se po schodišti ubírá do rozhledny jakýsi chlapík, že by vrátný? Vypadá to tak, jinak by muž nelezl nahoru. Zvídavě ho následuji, vskutku odemkl. Jediná potíž spočívá v tom, že dle jeho vyjádření fungují oficiálně až od deseti. Naštěstí slovo dává slovo a platím s předstihem, vystupují na venkovní ochoz.

Odměnu za výstup představuje fantastický výhled. O slovo se hlásí nejenom Góry Sowie, do nichž jsem zavítal (spadají pod ně i podzemní prostory, jež jsem navštívil minulý den), ale i další celky. Jako na dlani se rýsují Orlické hory, Góry Stołowe, Javoří hory i Góry Kamienne; východu dominuje vrcholek Śleża, jenž navzdory "pouhým" 717 výškovým metrům vypadá v rovině mnohem větší. Za lepší viditelnosti by se ukázaly i věž Sky Tower ve Wrocławi a Krkonoše, které mlžně spatřím později.

Úkol je splněn, pokračuji v túře. Ubírám se pohořím, jež patří k nejstarším nejenom v Polsku, ale i v celé Evropě, stáří se odhaduje na 2,5 miliardy let. Podloží tvoří převážně ruly, ze stromů mne obklopují hlavně smrky. Kdysi převládaly buky a javory, složení původní flóry změnila těžba dřeva. Neschází ani chráněné rostlinné druhy. Ze zvířat se vyskytují divočáci, jeleni, srnci, veverky či lasičky, z ptačí říše zmíním sovy, dravce, čápa černého. Neopomenu ani netopýry, jichž se v oblasti vyskytuje na třináct druhů a ke spaní často využívají úkryty v důlních tunelech.

Cesta vede lesem a postupem času přibývá lidí jdoucích v protisměru, příčinu odhalím zanedlouho. Většina návštěvníků se vyveze automobily do sedla Przełęcz Jugowska (805 m), kde se nachází veliké parkoviště, a odskočí si odtamtud buď na jednu, či druhou stranu (někdy obě trasy spojí do jednoho dne), přičemž se pokaždé vrátí zpět na základnu. V jednom směru představuje cíl Wielka Sowa a v druhém Kalenica.

V sedle se nachází i dva občerstvovací podniky, přičemž známější objekt představuje chata Zygmuntówka; nikdo tudíž neumře hladem a žízní. Neobčerstvím se i já? Asi ano, čeká mne ještě dlouhá štreka.

Následně stoupám na vrchol Sloneczna (949 m), zastavuji až na Kalenici (964 m). I tady p ostavili rozhlednu, vylézám nahoru. Tentokrát vstupné nikdo nevybírá; jak zjišťuji, věž dávno pozbyla vrcholnou top formu. Jelikož je kovová, napadl ji rez, nezbude, než ji dát za pár let do pořádku. Výhledy jsou ale opět skvělé.

Vedle rozhledny stojí i turistický přístřešek, nijak dlouho se nezdržím. V okolí se totiž pohybuje bezpočet návštěvníků, kteří se budou vracet na parkoviště, značná část z nich bere výšlap vysloveně po svém. Přestože se nachází v chráněné oblasti, vyhledávají plácek, kde si rozdělají táborák a opečou na ohni něco na zub, zákazy a příkazy mají na háku.

Pokračuji přes Popeliak a Dzik do sedla Przełęcz Waliborska (711 m), kde hřebenovou trasu křižuje silnice a zřídili tady parkoviště; na chvíli zalézám do turistického přístřešku, v němž narazím na palandy na spaní. Dřímat ovšem nemíním. Nechávám pouze odpočinout nohám a posiluji se z vlastních zásob, závěrečnou pasáž totiž hodlám ujít na jeden zátah. Chci přijít včas do Srebrne Góry (Stříbrná hora), ve které se nachází Twierdza Srebnogórska, o níž místní prohlašují, že se jedná o největší horskou pevnost v celé Evropě.

Síly jsou nabrány a vyrážím na zteč, cesta se nepřetržitě šine lesem. Tuhle zahnu vlevo a opodál vpravo, chvíli stoupám a následně klesám, pokud vypustím rozhledny, mohu si o lepších výhledech nechat pouze zdát.

Po jisté době opouštím lesní stezky a dostávám se na širší udržovanou cestu, rázem je rušněji. "Silnička" směřuje k východišti tras MTB, načež "líné" cyklisty vyváží na vrcholek s jejich dvoukolovými miláčky auta. Netrvá dlouho a minu několik obslužných vozů.

Konečně se od sebe oddělují červená a modrá turistická značka, které se dočasně sloučily, pokračuji po prvně jmenované. Brzy sklízím úspěch. Ocitám se u rohu pevnosti. Kus přede mnou se mezi stromy rýsuje stará obranná zeď, zdánlivě mám vyhráno. Výskat si ale nemůžu. Poměrně dlouho obtáčím objekt a uzounká pěšina pořád nekončí; neustále lemuji hluboký příkop, za nímž se zvedá rozpraskaná stěna.

Naštěstí se netrmácím věčně a dosahuji vchodu, vnikám na nádvoří. Dál už mě pustí pouze s platnou vstupenkou, a tak zahýbám k pokladně, kupuji si lístek na poslední oficiální prohlídku dne, která proběhne v 17.30 hodin. Jelikož mám půl hodiny čas, vystupuji na tzv. donžon. Jedná se o střed pevnosti, jejž obehnali vnějším příkopem o hloubce až patnáct metrů, obklopuje ho sedm bastionů. Z vrcholu se nabízí skvělý výhled na blízké okolí. V údolí se skrývá město Srebrna Góra a na protějším kopci se vyjímá pevnůstka Ostróg (lze zakoupit i jednotnou vstupenku pro návštěvu obou objektů), jsem navýsost spokojen.

Čas bohužel rychle kvapí, a tak sestupuji ke vchodu do donžonu, kde se shromažďují majitelé vstupenek. V určený čas nás vyzvedává průvodkyně v dobovém oblečení a podává základní výklad (samozřejmě že v polštině), načež se ubíráme do vnitřních prostor. Pokračuje přednáška, při níž za půl hodiny projdeme sotva tři sály, ocitám se v rozpacích.

Z výkladu příliš nemám a nehraje v tom roli pouze cizí jazyk - lidí je příliš moc a patřičný klid každou chvíli narušují halekající dítka, které povídání vůbec nezajímá - začíná mě děsit představa, že si neprojdu venkovní část. Jak jsem si všiml, lze donžon i obejít, což při exkurzi s průvodcem (délka činí 70 minut) nestihnu; pevnost zavírají v 19 hodin. Volím tedy radikální řešení a odděluji se - jak si všímám, nejsem sám - prchám ven. V klidu obcházím centrální baštu a nemusím se nijak štvát.

Že jsem učinil dobře, potvrzuji si vzápětí, všechno přestává fungovat. Ačkoliv dosud neodbila devatenáctá hodina večerní, zavřeli nejenom krámky, které v areálu fungovaly, ale u pokladen zamkli i toalety; jak odhalím vzápětí, nedostanu se už ani na část opevnění Wysoka Skała, které se nachází nedaleko od vstupu. I tady visí na bráně obrovitý zámek.

Jak odhalím vzápětí, podobné je to u parkovišť pod hradem. Stravovací stánky vesměs zavírají, a tak nemám kam zaskočit na večeři. Pravda, mohl bych se najíst i z vlastních zásob, došla mi však voda. Potřebuji nutně doplnit prázdnou láhev.

Scházím tedy do města Srebrna Góra, které vzniklo dávno před založením pevnosti; jak napovídá název, těžili zde stříbro. Twierdza Srebnogórska byla postavena až za panování Fridricha II. a zabezpečovala nově dobytá území po první Slezské válce v roce 1741 mezi Prusy a Rakušany. S budováním začali v roce 1765 a na díle pracovalo na čtyři tisíce dělníků, opevnění pojalo dva a půl tisíce vojáků. Ti měli v kasematech vše potřebné k přežití, nescházela nemocnice, pekárna i pivovar. K obléhání došlo v roce 1807, kdy do kraje přitáhl Napoleon; protože tvrz odolávala náporu, zničil téměř do základu přilehlé město. Naposledy objekt využívali za druhé světové války coby věznici pro polské důstojníky.

Na večeři zastavuji v hotelu, kde mi naplní láhev pitnou vodou, zbývá najít nocležiště. Vystupuji k pevnosti Ostróg, která je samozřejmě uzavřena, přesto v ní kdosi pobývá. Před objektem stojí pár aut a v otevřeném okně visí hadry na usušení. Jelikož se k areálu dostavují i pozdní návštěvníci, usuzuji, že tady nenajdu klid na spaní, a odcházím. Jako by mě civilizace vyplivla do divočiny, porost rázem zhoustne. Prudce klesám a ocitám se u mostu (Wiadukt Strebnogórski), přes nějž kdysi vedla úzkokolejka, jež se táhla až do Bielawy. Chvíli váhám a nakonec se rozhodnu přespat na jeho okraji, byl by pech, kdyby tady v pozdní hodině kdokoli bloumal.

Ráno se nejprve ubírám po bývalé dráze úzkokolejky směrem na Wiadukt Żdanowski, až k němu nedojdu. Stáčím a dostávám se do obce Żdanów, pouze jí projdu. K zastávce mne nic nenutí, neb nezahlédnu žádný obchod, zaujme mne pouze obrovitý plakát, na němž varují před klíšťaty a boreliózou. Očividně vědí, proč tak činí. Hned první den jsem jednoho parazita odstranil a v tomto dni se setkám s dalšími, pokaždé se jich naštěstí zbavím dřív, než se mi zakousnou do kůže. Jen se musím pravidelně prohlížet.

Za Żdanowem jdu notný kus po silnici, asfalt opouštím u parkoviště, u nějž zbudovali posezení. Za ním jde do tuhého. Pěšina na Wilczak (633 m) stoupá přímo do kopce, pokračuji lesem přes Wielkou Cisowu Góru (585 m) na Bardo. Neustále měním směr, chvíli stoupám a vzápětí klesám, jednou krátce ztrácím značku a musím se kus vrátit. Po celou dobu - přesun trvá několik hodin - nepotkám živou duši. Obklopuje mne hustý porost, jenž brání výhledům, chybí i rozcestníky, které by mi vyjevily, jak dlouho mám ještě jít (Poláci uvádí trasu v časech a nikoli v kilometrech, jak je zažité u nás). Každou chvíli také protínám trasu MTB, na cyklisty však nenarazím.

I proto s nadšením přivítám, když se přede mnou vyloupne cca třítisícové městečko Bardo, do nějž jsem se trmácel očividně delší dobu, než jsem měl. Míjím veliké parkoviště a nóbl hotel, ignoruji odbočku na okruh po Růžencové stezce (pojmenovali ji dle rozhozeného růžence), podél níž zbudovali kaple - každou postavili v jiném stylu.

Zastavuji až v centru, kde nikomu neunikne obrovitý kostel, jehož dvě věže se pyšně pnou k nebi a jsou vidět už z dálky. Objekt postavili v letech 1686-1704 a do dnešního dne se dochoval v původní podobě. Za bohatou výzdobu vděčí mnoha známým barokním umělcům (např. malíř Michael Willmann), na hlavním oltáři od Mikołaja Richtera stojí nejvýznamnější relikvie, což je soška Panny Marie Bardské - strážkyně svaté víry. Čtyřicet tři centimetrů velká figurka představuje nejstarší románskou dřevěnou sochu v Dolním Slezsku, a přestože se historikové dodnes neshodli, kdy ji vlastně vytvořili, lidé se jí chodí klanět ve velkém. Při nedělních bohoslužbách prý bývá dokonce podávána poutníkům k políbení.

Za zmínku stojí i varhany od dřevořezbáře Heinricha Hartmanna, k nimž se vztahuje zajímavý příběh. Když se ve městě v roce 1744 zdržoval král, chyběl mu v kostele hudební nástroj, a tak slíbil, že pokud vyhraje válku, zaslouží se o jeho dosažení. Jestli následně vskutku přispěl peněžním obnosem, neboť zvítězil, není známo, jistě je, že se prostředky na stavbu nástroje doopravdy našly.

Ke kostelu zbývá dodat, že ho v září roku 2004 povýšili na sídelní chrám Panny Marie Bardské, strážkyně svaté víry Svidnické diecéze; ještě větší pocty se dočkal v listopadu roku 2008. Udělili mu statut baziliky minor. Na objekt navazuje klášter postavený v letech 1712-1716, v němž se nachází muzeum sakrálního umění a pohyblivý panoramatický betlém.

Nejdůležitější stavbu v Bardu jsem představil, a tak mohu zaskočit na výrazně pozdní oběd, činím tak v podniku, jenž se honosí názvem Mléčný bar. Název zní sice podezřele, leč v nabídce nechybí jídla všeho druhu, neprodávají pouze alkoholické nápoje (se stravovacími podniky tohoto druhu se dá setkat i jinde). I proto posléze zaskakuji do obchodu (sklep), kde si na cestu koupím chmelový mok v plechovce, nejlepší iontový nápoj na světě přece nesmím ignorovat.

Z centra odcházím po kamenném mostě, jenž svoji podobu získal až v roce 1909; k obnově došlo v roce 1950, neb ho na konci druhé světové války odstřelila ustupující německá armáda. Přechody přes řeku samozřejmě existovaly i dřív. Ve středověku se nejprve jednalo o dřevěnou lávku a první kamenný most zbudovali v roce 1589.

To už ale opět směřuji do hor; jedná se o Góry Bardzkie (Bardské hory). Ty se táhnou mezi sedly Przełęcz Srebrna a Przełęcz Kłodzka od severu k jihu, v půli je rozděluje na dvě části průlom Kladské Nisy, do nějž jsem právě zavítal. Nejvyšší horou je Szeroka Góra (766 m).

Než mě znovu pohltí "divočina", dopřeji si trochu duchovna a kultury, ubírám se na Kalvárii. Prudce stoupám do kopce a míjím jednotlivá zastavení křížové cesty, cestou činím odbočku. Zaskakuji k ruinám středověkého hrádku, který objevili v roce 1861 a podrobně prozkoumali v letech 1982-1986. Objekt, z nějž se zachovaly pouhé základy staveb, sloužil jako obranná a pozorovací strážnice, skládal se z věže, tří obytných budov a hospodářství se sklepením. Jelikož při výkopech nalezli plno šípů, soudí se, že opevnění zničili při nájezdu husité.

Vracím se na křížovou cestu a záhy zavítám k Mariinu zřídlu, u nějž se prý v roce 1672 uzdravil mladý Čech. Od té doby je voda považována za léčivou, pramen kryje malá kaplička. V jejím průčelí namaloval v roce 1895 Knauer z Nisy výjev, na němž vyobrazil Ježíše a samaritánku u Jákobovy studně.

Uhasím žízeň a znovu stoupám, sráz má grády. Funím coby buvol, načež mě napadá, jak zvládají výstup věřící. Velice často se jedná o starší ročníky, kdo ví, co říkají sklonu jejich kolena a klouby?

Následuje další odbočka, tentokrát se dostávám na skalní útes nad městem, kde stojí veliký kříž. Připomíná událost ze dne 24. 8. 1598, kdy se při intenzivních dlouhotrvajících deštích utrhla velká část stráně, pročež kvanta skal a zeminy zahradila vodní tok. Rázem se rozlila voda a městu hrozilo zatopení, zvony bily na poplach.

Díky katastrofě ovšem vzniklo nádherné vyhlídkové místo. Hluboko pod útesem se rozkládá Bardo, jemuž dominuje bazilika minor, nádherně vidím, kudy jsem sešel z lesů do centra. Zaujme i meandrující řeka Kladská Nisa a vzdálená stolová hora Szczeliniec Wielki (Góry Stołowe), zahlédnout lze i okraj Orlických hor.

Opět se vracím na křížovou cestu a stoupám, konečně se ocitám na vrcholu Bardské hory (582 m), jež bývá též nazývána Kalwaria (česky Kalvárie). V letech 1617-1619 postavili na kopci horskou kapli; dle legendy se na tomto místě zjevila v roce 1400 Plačící matka boží, jejíž socha se nachází uvnitř svatostánku. Na skále dokonce údajně zůstal otisk jejího chodidla, jenž připomíná starou událost.

Na svatém místě návštěvníci houfně otáčí a dočasně půjdu lesem sám, k mojí radosti se oproti dopoledni změnil les. Ubylo křovin, kterými jsem musel dopoledne procházet, občas se vyskytnou omezené, leč dostačující výhledy. Alespoň tuším, kam směřuji; tipuji, že se budu drápat do kopce, k němuž přicházím.

Před výstupem se posilním v sedle Laszcowa (627 m), kde pohoří protíná silnice; na parkovišti stojí pár aut. Jejich majitele potkám zanedlouho, půjdou v protisměru. Na rozdíl ode mne uzavírají výlet a mají po "šichtě".

Ostra Góra (751 m) dostojí svému jménu, řádně se při výstupu zpotím. Poté jdu více méně po hřebeni. S večerem přicházím na Kladskou horu (Kłodzka Góra), jež se svými 755 metry nadmořské výšky představuje druhý nejvyšší vrcholek Bardských hor. Jako by se ale nespokojila se stříbrnou příčkou a hodlala nejvyšší bod překonat, vystavěli na ní v roce 2020 rozhlednu o čtyřech vyhlídkových plošinách.

Celková výška činí 34 m a nejvyšší ochoz se nachází ve výši 30,5 m, nabízí se z něj fantastický výhled. Jako na dlani mám nejenom Góry Bardzkie a Góry Sowie, z nichž mi neuniká Wielka Sowa, o pozornost se hlásí i další celky. Na dohled jsou Rychlebské hory a Králický Sněžník, Orlické hory i Góry Stołowe, směrem k nim se táhne Kladská dolina, kde nelze přehlédnout město Kłodzko. Kdyby nepanoval opar, zahlédl bych i Krkonoše. Směrem do Polska se předvádí kopec Śleża a na území Opolského vojvodství zaujmou Otmuchówskie jeziora.

Jsem nadšen a po odchodu přiopilé skupinky - kdo ví, kam se v pozdním čase ubírala - rozhoduji se u vrcholu přespat. Nezůstanu ale přímo pod rozhlednou, ale kus se vzdálím, neb fučící vítr vydává ve spolupráci se střešní konstrukcí poněkud děsivé zvuky; nárazové kvílení si s radostí odpustím.

Neznamená to ale, že na rozhlednu nevylezu znovu při západu Slunce, kdy se obloha zbarví do ruda; další výstup podstoupím ráno. Následující den scházím přes Jedlak (657 m) do města Kłodzko, to už je ale jiné vyprávění. V historickém sídle neabsolvuji žádný horský trek, a tak uzavírám své vyprávění o dvou zajímavých pohořích, která se táhnou kousek od hranic s naší republikou.

• Předchozí (první) část článku