Výstup na Golem Korab (2 764 m), horu v Makedonii

Poznávání života v Makedonii a trek přes Šar planinu, Ohrid a Skopje, výstup na nejvyšší horu Makedonie i Albánie

Je 10. 8. 2015 a máme za sebou 5 dní pochodu po Šar planině z vesnice Vratnica po Makedonsko-srbských (respektive Kosovských) hranicích přes nejrůznější vršky a vrcholy. Včera jsme ještě zdolali Titov vrv (2 747 m) a nyní se nacházíme v Popově Šapce. Další naše plány směřují na Golem Korab (2 753 m), nejvyšší horu Makedonie a Albánie, poté k jezeru Ohrid a nakonec postupný návrat domů.

Cesta z Popovy Šapky do Mavrovi Anovi

V 8:30 vstáváme a balíme se. Manažer hotelu Konak se nám nabídl, že nás hodí autem do Tetova, jelikož tam má cestu. V 10:30 vyjíždíme. Cesta je sešup serpentínama (klesá se z více než 1 700 m do nějakých 500 m).

Tetovo je naprosto šílené město, kde se jezdí, jako někde na Blízkém Východě (ve městě převažují Albánci). Na cestách tu na krajích parkujou v řadě auta, kdo potřebuje zastavit, tak zastaví v řadě druhé, aniž by mu vadilo, že zablokuje dopravu.

Čtěte také: Předchozí část článku, Trek přes Šar planinu (3)

Auta parkujou i na kruháči, na přednost zprava, nebo hlavní a vedlejší cestu zapomeňte, dodržuje se maximálně červená a zelená barva na semaforu. Všude jsou neustálé zácpy. Pro řidiče to musí být zážitek na celý život.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Manažer nás hodil až na autobusové nádraží, na přepážce nám se slečnou za pultem domluvil jízdenku, dal nám vizitku, ať mu zavoláme, kdybychom cokoliv potřebovali. Za odvoz si nechtěl nic vzít.

Na nádraží máme 1,5 hodiny času, takže si dáváme obědo-snídani. Burek se sýrem (60 MKD), jogurt (10 MKD), pirožek (30 MKD), pivo (55 MKD). Řidič minibusu se tvářil nějak otráveně, když přijel. Asi proto, že už měl plno, takže jsem musel sedět v uličce na zemi. Lístek máme sice do Mavrova, ale vystupujeme už v Mavrovi Anovi, protože to je náš plán.

Mavrovi Anovi

Mavrovi Anovi je vesnice u NP Mavrovo. My zde vystoupili proto, jelikož jsme v hostelu Hugo dostali tip na restauraci Dva Sokola, kde pracuje nějaký Darko, na kterého se máme obrátit a tak taky činíme. Tudíž v obchodě zjišťuju, kde se nachází gostilnica Dva sokola a jakmile to zjistím, jdeme tam. Dáváme si zde pitu se sýrem a špenátem (60 MKD) a pivo (70 MKD) a poté se sháníme po Darovi.

Ukazuje se, že je to číšník a tak se ho vyptáváme na různé informace ohledně Golem Korabu, odkazuje nás na nedaleké infocentrum, kde nás posléze veze autem. Tam zjišťujeme zásadní informace. Buď na tento vrchol půjdeme tak dva dny, anebo si musíme sehnat nějaký odvoz na pohraniční stanici Strezimir. Což nebude levné. Dále zjišťujeme informace o ubytování v této vesnici.

V podvečer se vracíme do Dva Sokola a Darka se ptáme, jestli by nás nehodil do Strezimiru. On bohužel nemůže, ale přes telefon zkouší sehnat někoho ze známých. Nakonec sehnal nějakého borce s offroadem. Ten nakonec chce 40 euro za cestu jen tam, to razantně odmítáme.

Spíme v hotelu Elektro Mavrovo, který působí, že byl vybudován někdy v časech Tita, ovšem jeho lesk a sláva už zašly. Nám to ovšem nevadí, jelikož cena 600 MKD za osobu a noc je pro nás přijatelná.

Cesta na Strezimir

Jelikož jsme předešlý den nebyli hloupí a zjišťovali jsme ve volných chvílích informace. Před zdejším obchodem jsme se od místního chlapíka dozvěděli, že každé ráno jezdí minibus od obchodu a zastavuje i u odbočky na Strezimir. O těchto svozech se jako běžný turista nikdy nedozvíte, pokud se nezeptáte. Ví to jen místní, ani nemají žádný pevný jízdní řád.

Ráno tedy vstáváme už v 6:00. Dáváme si vydatnou snídani - chleba a balkánský sýr (mohu jen vřele doporučit, protože i v obchodech ho prodávají dovezený rovnou ze salaší, s tím, který koupíte u nás, se nedá vůbec srovnávat). V 7:00 jdeme na minibus.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Ze začátku to vypadá, že ani nic nepojede, ale nakonec přece jen - devítimístná dodávka. Ani bychom ji nepostřehli, ale noční hlídač z našeho hotelu tady čeká také a upozorňuje nás, že jedeme. Nakonec v kufru.

Řidiči říkáme, že chceme do Volkoviny, ovšem jakmile zastavuje, hlídač na něj volá, ať nás vysadí až na Most na Ničpur. Slušně děkujeme a řidiči platíme každý 50 MKD. Dále pokračujeme po prašné cestě údolím řeky Radika, směrem na Strezimir. Mělo by to být nějakých 12 km, my ale tajně doufáme, že pojedou těžaři na dřevo, nebo snad nějací turisté nahoru. Náš sen se stává skutečností. Nahoru jede nákladní těžařský MAN, takže ho stopujeme a už se vezeme na korbě.

Na stanici Strezimir nás raději ani nekontrolujou, protože jak slyší, že jsme "Češka," tak nás raději pouští. Řidič nás hodil ještě kus za Strezimir, za svezení jsme mu nabízeli alespoň krabičku cigaret, nevzal si ovšem nic.

Vzhůru na Golem Korab

Z místa, kde jsme se rozloučili s řidičem MANu, pokračujeme po štěrkovce dál, asi po půl hodině přicházíme ke včelaři, s ním sedí pohraničníci z poslední stanice, která se v těchto místech nachází. Ptají se nás akorát, zda jdeme na Korab.

Kousek nad včelařem je zmiňovaná stanice Karaula (1 473 m). Na ceduli zde stojí psáno, že na Korab to je 4,5 hodiny. Nasazujeme tedy těžkou obuv a jdeme ho pokořit. Prašná cesta pokračuje pozvolně lesem až k první salaši. Odtud se napojujeme na ovčácký chodník a pokračujeme prudším kopcem po pastvinách. Takto jsme vystoupali až do nějakých 2 000 možná 2 100 metrů.

Poté cesta pokračuje po úbočí mírným stoupáním, až se otevře do širšího kotle, ze kterého na jeho konci vystoupáme do sedla, které je cca 2 500 metrů vysoko. Podle mapy NP Mavrovo předpokládáme, že máme jít doleva, proto stoupáme do krátkého kopce, ovšem chodník přechází do skalisek na protějším hřebeni, což se mi nepozdává.

Ovšem z kopce na pravé straně vidím přicházet turisty, tak za nimi posílám Jimba, ať zjistí situaci. Já se mezitím snažím zorientovat mapu pomocí buzoly, což mi je na prd, když nevím, kde vlastně jsem. Jimbo se vrací s pořízenou. Borci jsou Lužičtí Srbové jdou z Korabu, parkují u Karauly a hodí nás zpět do Mavrovi Anovi. Neváháme a rychle valíme na vrchol Golem Korabu (2 753 m).

Vrchol jsme z Karauly zdolali za 3 hodiny. Nahoře klasicky vrcholová fota, lehká svačinka a sestupujeme dolů, abychom naše nové kamarády moc nezdržovali. V sedle pod Korabem se k nim přidáváme a část cesty jdeme s nimi, ale jdou dost pomalu, takže jim celkem utíkáme. Po cestě nás chytá i déšť a v dáli pozorujeme blesky, takže nám výstup tak akorát vyšel.

Nutno podotknout, že kolem Korabu se pase spousta ovcí, ovšem šar planinci jsou zde daleko mírnější, řekl bych, že jsou asi zvyklejší na turisty. Jeden z bačů po nás chce dokonce čokoládu, ale tu nemáme, tak mu nabízíme alespoň bonbony a cigarety, jimiž neopovrhá. V salaši jsme se zkusili stavit, jestli nám bača neprodá kus sýra, nebo mléko. Ale odpovídá jen, že nerozumí makedonsky, že je Albánec. Ikdyž jsme mu řekli, že jsme Češi, pořád mluvil to samé. Prostě nechtěl rozumět… smutné.

Po cestě od salaše, jsme zjistili, že značka nevede po prašné cestě, ale že odbočuje na lesní pěšinu, ovšem končí ve stejném místě, tedy u hraniční stráže v Karaule.

Jelikož jsme byli asi o hodinu dříve dole, než naši lužičtí kamarádi, šli jsme se ohlásit zpět na stanici, že jsme se vrátili (jelikož jsme si mysleli, že je to povinnost). Hraničáři nám nerozuměli ani slovo (neuměli ani anglicky), mysleli si, že chceme u nich přespat (kupodivu s tím neměli problém, tudíž možný bivak) anebo si od nich zavolat. Nakonec jsme se nějak lámaně domluvili, uvařili nám čaj nasbíraný z bylin v horách, nabídli med od souseda včelaře. Taky se nás ptali, jestli jsme nepotkali medvěda po cestě, prý se tam v okolí nějaký potuluje.

Jak jsme ztratili pasy

Lužičtí Srbové se s hraničáři snažili taky pokecat, ovšem těm makedonští hraničáři nerozuměli už vůbec nic, ani v srbštině, takže jsme nakonec mezi nimi fungovali jako překladatelé.

Cesta zpět na asfaltku je asi 15 km, ovšem je tak rozbitá, že nám trvala (v autě) hodinu. Naši kamarádi nás hodili až do centra Mavrovi Anovi a my jsme v dobrém rozmaru u nich na sedadle zapomněli pasy, Což jsme si uvědomili, jakmile jsme si sedli na večeři do místního pohostinství.

Rozhodl jsem se tedy, že si v poklidu dám večeři a pak začnu situaci řešit. Dali jsme si tedy dobrou Galičickou pleskavicu (250 MKD) a pak jsme vyrazili do Dva Sokola za Darkem. Ten sice zrovna nepracoval, ale jeho bratr Dmiter nám zavolal kamaráda s autem, jakmile jsme mu vysvětlili situaci.

Jelikož jsme věděli, že se ti dva jmenují Tomas a Mato a jsou ubytovaní v Mavrovu, doufal jsem, že je najdeme. Jimba jsem nechal na místě, kdyby se náhodou vrátili a já vyrazil s přivolaným řidičem na obhlídku hotelů (říkal, že v Mavrovu jich je asi 10).

No jaké bylo moje štěstí, že jsme je našli hned v prvním hotelu. Takže pasy jsme měli zpět, řidiči jsem dal 500 MKD za ochotu a Dmitrovi aspoň krabičku cigaret, protože nic nechtěl. Poté jsme od něj ještě zjistili, jak se nejlépe přepravit do Ohridu, rozloučili se a vyrazili zpět na hotel.

Přeprava do Ohridu

Po snídani jsme vyrazili opět před náš známý obchůdek, odkud měl jet minibus na Kičevska Raskrsnica. Ten už tam dokonce stál a jen co jsme nastoupili, hned jsme vyráželi. Kičevska Raskrsnica není nic jiného než křižovatka u hlavní cesty na Ohrid. Typicky makedonská zastávka. Neoznačená, jen místní vědí, že odtud něco někdy jede. Tak čekáme na autobus do Ohridu. No jo…, ale za jak dlouho pojede?

Po nějaké době nás to přestalo bavit, tak jsme z plakátu na sloupu vyrobili cedulku Ohrid a začali stopovat. Asi po 45 minutách nám zastavili Češi. Pražáci, kteří jeli za kamarádem do Ohridu, po trojdenním treku v pohoří Korab. Byla to paráda, protože nás hodili až do centra Ohridu. Tímto bych jim chtěl ještě jednou poděkovat.

Ohrid

Je město ležící u stejnojmenného jezera, jeho počátky sahají až do 4. stol. p. n. l. Je to krásné město plné historických památek, navíc si zde připadáte jako někde ve Středomoří. Město i jezero jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO. Mísí se zde kultura jak pravoslavné církve, tak muslimská.

Ubytování jsme našli rychle, jelikož zde spousta lidí nabízí apartmány. My zvoníme nejprve u jednoho domu, paní nám řekla cenu 600 MKD za noc a osobu. Pokračujeme dále a zastavuje nás děda na kole a nabízí nám apartmán za stejnou cenu. Odmítám a říkám, že maximálně dáme 500 MKD za osobu a noc.

Děda se nejdříve ošívá, ale když už chceme odejít, tak souhlasí. Takovýto lov turistů tu praktikuje vyloženě spousta lidí. Uznáváme ovšem, že máme asi nejluxusnější ubytování za celou dobu pobytu, hned si platíme dvě noci.

Čas v Ohridu trávíme již jen relaxací. Prohlídli jsme si celé historické centrum města, amfiteátr, Samuelovu pevnost, kostel sv. Jovan Kaneo a mnoho dalších památek. Okoupali jsme se v jezeru. Voda má příjemnou teplotu a je krásně čistá.

Dokonce se nám zde podařilo objevit místní "kaufland," kde měli opravdu výhodné ceny. Na tržnici jsme si pak koupili meloun (1 kg 15 MKD), nektarinky (1 kg 30 MKD), žoltu rakiju na doma (1,5 l 300 MKD).

Zajímavé to bylo s pohlednicemi a známkami na ně. Na poště, kterou jsme našli, neměli ani jedno, říkali jen, že pohlednice seženeme v knižarnici a známky na hlavní poště. Pohlednice jsme nakonec sehnali v centru města (30 MKD za kus). Známky jsme sehnali až následující den a opravdu jen na hlavní poště.

Co se týče stravování v restauracích a místních pekárnách. Přistoupili jsme na naši klasiku. Snídaně: burek (55 MKD), jogurt (20 MKD). Obědy a večeře: tavče-gravče (120 MKD), mala šarska pleskavica (150 g, 110 MKD), velká šarska pleskavica (250 g, 160 MKD), obě s bohatou oblohou, malý šopák (velký asi jako u nás normální, 80 MKD), pivo (0,5 l, 80 MKD).

Měli jsme tu čest poznat i noční život v Ohridu, jelikož dcery majitele, či majitelky ubytovacího zařízení, ve kterém jsme byli, nás vytáhli večer ven, takže jsme navštívili pár barů, kde cena piva byla od (90 MKD do 120 MKD, ovšem za 0,33 l). Jedna z dcer mě přesvědčovala, že mají v Makedonii strašně levné pivo, když jsem jí ovšem řekl, za kolik je u nás, nemohla tomu uvěřit.

Taky jsme se zde seznámili se zajímavým Němcem. Ubytoval se v apartmánu vedle nás a cestoval na kole křížem krážem od Indie až zpět do Německa. Dozvěděli jsme se od něj, že je už 10 měsíců na cestě.

Zpátky do Skopje

Je pátek 14. 8. 2015 a jsme v Ohridu. Bohužel již odsud musíme odjet. Od dcer zjišťujeme, jak se dostat na autobusové nádraží, v kolik nám jede autobus a podobné informace. Nádraží není daleko (asi 2 km). Před ním nás zastavují místní, že nás hodí do Skopje za cenu 600 MKD za osobu. Je to místní styl přivýdělku (možná hlavního výdělku). My odmítáme a bereme autobus za 490 MKD za osobu.

Ve Skopje jdeme rovnou na Hostel Hugo. Po cestě potkáváme spolumajitele hostelu, jedoucího na skútru. Když nás viděl, málem z něj spadl. Myslel si, že jsme umřeli někde při povodních v Tetovu. Je rád, že nás vidí živé a zdravé. Na hostelu nás vítá druhý spolumajitel a ostatní, co tu bydlí. Jsou to opravdu srdeční lidé. Uvařili nám kávu, dali oběd, nalili pivo.

Potom ještě jdeme do města na poslední tavče - gravče a nákup dárků domů. Musíme makat, protože už je večer a v Makedonii se smí v obchodech prodávat alkohol jen do 21:00. Kupujeme i nějaká piva na hostel, abychom popili i s našimi novými přáteli. Na tavče - gravče se stavujeme ve vedlejším podniku, než jsme byli minule. Číšník nám sdělil cenu 150 MKD za porci, počítali jsme ještě s nějakými drobnými za chleba.

Když jsme platili, přišel druhý číšník a řekl si o 200 MKD za vše. Takže se vysmátí vracíme zpět na hostel, kde poté konzumujeme pivo s přáteli a nakonec jsme ani nedošli na pokoj a usnuli jsme u nich na gauči.

Cesta domů

Je 15. 8. 2015 a naše dovolená končí. Ráno vstáváme v 7:30. Na nádraží nás hodil spolumajitel hostelu autem. Do vlaku kupujeme klasicky burek a jogurt a nějaké pečivo. Vlak jsme skoro nestihli, protože nádraží ve Skopje je tak blbě udělané, že jsme nemohli najít perón.

Nakonec jedeme klasicky starým vlakem, který možná ještě pamatuje 2. světovou válku. Je bez klimatizace, venku je asi 40 st. C, vevnitř ještě hůře. Záchody raději nepoužívat. Od srbsko-makedonských hranic probíhají dvojité kontroly lístků, sami Srbové nechápou proč. Ale asi je to kvůli uprchlické vlně.

O nás ví celý vlak, že jsme bratři Češi, protože máme veselého průvodčího, který to rozhlásil po vlaku. Jelikož máme dost málo jídla (vlastně už nám došlo), počítáme s tím, že na přestupu v Bělehradu (máme tam 3 hodiny), se stavíme do nějaké restaurace.

Náš vlak nakonec nabírá 3 hodiny zpoždění, takže z jídla nakonec není nic, stejně jako z plánované koupě rezervace na lůžkový vagón. Do již čekajícího vlaku přeskakujeme na rychlo i s našimi lidmi z Prahy, které jsme potkali při cestě do Makedonie.

Sedáme do první třídy, ale musíme si připlatit 4 eura na osobu za rezervaci. Neodmítáme, vlastně ani nemůžeme, protože druhá třída je už plná. Třídy se od sebe nijak zvlášť nelišili, možná jen ve dvojce nebyla klimatizace. Do řeči se dáváme s vedle sedícím Srbem (v našem věku). Od dvou let žije v Kanadě, studuje tam i pracuje, přítelkyni má Polku a nyní je na cestě do Žiliny, kde s ní má sraz. Potom spolu budou cestovat po Slovensku a Česku.

Vedeme spolu družný rozhovor na téma pohanských bohů, starých kmenů v Evropě a zdravé výživy. Kolem půlnoci jdeme spát, ale na sedačkách to jde dost blbě. Noční kontrola hraničářů je bez problémů.

Ráno vystupujeme do deštivého a bouřkového počasí v Budapešti. Díky našeho srbského kamaráda Nikoly zjišťujeme podivnost prodejního systému lístků na vlak. Člověk si musí vytáhnout pořadové číslo jako v bance a čekat, až se dostane na řadu. Já mezitím kupuju jídlo za forinty, co mi zbyli.

Nikola se lístku nedočkal, takže jsme mu poradili, ať si jej koupí ve vlaku. Dobře udělal, protože průvodčí mu to potom účtuje až od slovensko-maďarských hranic. V Bratislavě se s ním loučíme, přestup v Břeclavi máme kvůli zpoždění zase z vlaku do vlaku a do Ostravy nakonec dojíždíme jen s desetiminutovým zpožděním.

Shrnutí dovolené v Makedonii

Když si celou naší dovolenou shrnu, můžu návštěvu Makedonie jen doporučit. Je to sice kulturně úplně jiná země, než ta naše, ale nenarazili jsme na větší problém. A když už nějaký byl, vždy nám pomohli ochotní Makedonci.

Příroda a kulturní památky jsou nádherné. Když si srovnám ceny s cenami u nás, řekl bych, že něco je zde dražší, něco srovnatelné a některé věci vyjdou naopak levněji. Jediné, co mě trochu zklamalo, je přístup lidí na Balkáně k odpadkům. Všude je spousta bince, protože lidi odpadky nějak zvláště neřeší. Samotné Skopje a Ohrid mi přišlo čisté, ale v menších sídlech se povalovalo dost odpadků. Doufám, že toto se zde časem změní.

Jinak bych chtěl ještě tímto poděkovat všem našim novým makedonským i českým kamarádům a přátelům, kteří nám byli po cestě nápomocní. Sice si to asi nepřečtou, ale i tak to považuji za slušnost. Doufám, že některé z nich ještě někdy potkám, nebo navštívím.

Nezbývá než říct: "Buď zdráva, Makedonie."

Další související články: