Túra na Glockturm (3 355 m), horu v Ötztalských Alpách

Výstup na horu Glockturm v Ötztalských Alpách z údolí Kaunertal

Je středa 7 hodin, ráno, když vyzvedáváme Petra v Plzni. "Proč tak brzo" nadává. Přejdu to a házíme jeho věci do auta. Na konci údolí Kaunertal v Otztalských Alpách je vesnička Platz a v ní je kemp, kde se ubytujeme. Kvůli čínskýmu svinstvu a nejistému počasí jsme si nechtěli komplikovat život rezervací chalupy a i proto jsme zvolili tuto oblast. Ihned po příjezdu zjišťujeme, že nám chybí stan. S Terkou skáčeme do auta a fičíme do Landecku. Místní Intersport stíháme těsně před zavíračkou. Byla klika, že jsme vyjeli tak brzy.

Ráno něco pobalíme, zaplatíme mýto a cestou okolo jezera a mnoha vodopádů vyjedeme až do 2 300 metrů, kde začíná náš výstup na Glockturm (3 355 m). Čeká nás cesta zhruba pět kilometrů a 1 000 m do kopce. Pěšinka se klikatí podél bystřiny Riffelbach až k jezerům Rifflkar. Na spodním jezeře plave ledová kra, zatím co hořejší je komplet zamrzlé. Petr dál nechce jít, jako pravého jeskyňáře ho daleké výhledy nelákají.

Od horního jezera cesta stoupá do sedla Riffjoch (3 149 m). Protože začíná firn, nandáváme návleky. Bohužel svoje jsem doma nenašel a u návleků mé ženy se mi roztrhl zip. Výstup je jednoduchý, jen mě překvapilo růžové zbarvení sněhu. Prý je to nějaká řasa. A i díky ní odtávají ledovce rychleji.

Konečně jsme v sedle. Odtud vede po suti rychlá cesta na Rifflkarspitze (3 219 m) anebo kilometr hřebenem místy po sněhu na vrchol Glockturm. Nějak mi to nešlape, sníh taky nevypadá vábně a tak navrhuji Rifflkarspitze. Ale zvedla se proti mě taková vlna odporu, že jsem se ani jako otec neodvážil uplatnit právo veta.

Nasazujeme mačky, proti nám sestupuje dvojka, co otočila kousek pod vrcholem. Koukám na jejich boty a nahlas konstatuji, že asi mačky neměli. Kupodivu to jsou Slováci a mou domněnku potvrzují. Skončili pod vrcholovým výšvihem. Cesta vede středem svahu, sníh je tam rozbředlý a je vidět, že dolu jel někdo po zadku. Ale vlevo se dá bezpečně pošlápnout nová stopa na krátký hřebínek a po něm po pěšince, ke kříži.

Ani to nebolelo a jsme tam. Tam jsme odměněni luxusním výhledem na skupinu Ortler, kde jsem toho spoustu zažil. Čtvrt hodinku pobudem na vrcholku a sestupujeme. Markéta nadává, že se sem plazíme půl dne a za chvíli jdeme dolů, ale ignoruji ji a scházím dolů. Cestou sbíráme Petra, který se rozplývá nad tím, že se mohl brodit v plese, zatímco Slovensku by ho za to "zastřelili". Ještě zajedeme na konečnou silnice v 2 750 metrech, pokoukáme po kopcích a vracíme se do kempu. Pojíme, popijeme a jdeme spát.

Ráno znovu vyjíždíme, tentokrát kousek nad přehradu, kde je lezecký park, jsou tu zajištěné lezecké cesty a jedna ferrata B/C. Terka s Maky zkoušejí nastoupit, ale vede to přes vodopád, nemáme vybavení. Dost to klouže, tak po chvilce vzdávají svou snahu. Procházíme kolem potoka a relaxujeme. Ještě skočíme na chatu Gepatschhaus, ale než tam dojdeme, strhne se průtrž a tak radši mizíme k autu a do kempu. V restauraci dáme večeři a pak sedíme před stanem v goráčích než uznáme za vhodné jít spát. Ráno v dešti balíme a mizíme zpět do Čech.