Ledový obr Elbrus (5 642 m), túra na nejvyšší horu Kavkazu

Letní prázdniny aneb pohodička na Kavkaze

O výstupu na Elbrus jsem tajně snil už od dob, kdy jsem s bráchou a jeho partou chodil po balkánských horách v Rumunsku a Bulharsku. Tam padla zmínka, že bychom mohli vyrazit na Kavkaz a vylézt Elbrus. A tou zmínkou to na dlouhá léta končilo. Asi před dvěma lety jsem si řekl, že není na co čekat. Nikdo nemládne a oddalovat to nemá cenu.

Začal jsem shánět nějaké informace o výstupu, vybavení, počasí atd. Jelikož se nepovažuji za žádného horolezce, ale spíš za turistu, potěšila mě informace, že se nahoru nemusí nijak obtížně lézt. Stačí dobrá kondička a počasí a je to. Jak jednoduché, že jsem na to nepřišel dřív.

Párkrát jsem se o mém nápadu zmínil před kamarády a bylo jasno. První se chytil Egon, pak jsme do party přibrali Honzu. Naplánovali jsme termín na červenec 2017, koupili letenky, posháněli jsme co nejvíc informací, nějaké to vybavení do zimy a mohli jsme vyrazit.

Čtěte také: Je Elbrus choďák? Výstup na nejvyšší horu Kavkazu

Z Prahy jsme letěli do Moskvy na letiště Šeremetěvo a potom směr Minerální Vody. Po příletu jsme s Egonem vyzkoušeli místní záchody zvané šlapky a počkali na taxikáře Valeriho, kterého nám doporučili známí, kteří tady byli vloni. Za "hubičku" nás odvezl do vesnice Elbrus cca 140 km. Ubytování bylo domluvené u Ludmily a Osmana.

Po příjezdu na místo, jsme potkali československou bandu oslavující včerejší úspěšný výstup, koupali se v kašně a pili vodku. Byla to klasická místní oslava. Pogratulovali jsme jim a večer s těmi co vydrželi, ještě popili. Říkali nám o výstupu, jednou se kvůli počasí obrátili v sedle cca 5 300 m n. m., pár lidí putovalo s omrzlinami do nemocnice. Druhý pokus vyšel a dostali se nahoru.

Nákup a aklimatizační trek

V duchu nám proběhlo hlavou, už abychom tu seděli s vrcholem i my. Zapíjení by nám totiž šlo. Druhý den jsme vyrazili na pár dní na aklimatizační trek. V magazínu (místní obchod se vším) jsme nakoupili vše potřebné do hor, pečivo, ovčí sýry a vodku.

Po dlouhém a zprvu trochu nudném výstupu jsme dorazili na pěknou louku k utáboření. První bivak jsme rozdělali kousek od salaše v údolí Irik, kde opilý bača spadnul dvakrát z koně. Nadmořská výška byla kolem 2 300 m n. m.

Pro místní krávy a býky jsme byli zpestření, protože nám u všeho asistovali. Tady jsem zjistil, že býky nijak nedráždí červená barva a má červená bunda je nechala naprosto v klidu. A možná se se mnou jenom nechtěli utkat, když mě viděli. To už teď nezjistím.

Ráno jsme sbalili stan a vyrazili o pár výškových metrů výše. Minuli jsme údolí Těrskol a mazali pod Irikčat. Po cestě nás doprovázeli místní syslové, pak jsme potkali polodivoké koně, kteří si užívali čerstvé pastvy a svobody. Poměrně brzy jsme došli na krásné místo u řeky pod horou Irikčat. Postavili jsme stan (cca 2 900 m n. m.) a vydali se na průzkum okolí.

Podívali jsme se k sedlu Irikčat, které nás čekalo zítra. Obdivovali jsme místní flóru, ale poznali jsme jenom alpskou protěž, která za zelené louky udělala fialovou. Z výšky asi 3 300 m n. m. jsme pod námi viděli kozorohy, kteří se přišli napít k jedné z mnoha říček. Potom nás do stanu zahnal déšť, pršelo celou noc.

Krásné probuzení

Jaké bylo ráno překvapení, když jsme vykoukli ze stanu uprostřed stáda koní za slunečného počasí. V klidu jsme posnídali, sbalili stan a vyrazili vzhůru. Po cestě nás chytil mírný deštík, který asi po hodince přešel. Stoupali jsme pomalu výš a výš, při cestě jsme na zasněžených plochách nad námi pozorovali kamzíky. Došli jsme k nádhernému ledovci, který jsme naštěstí obcházeli.

Za nedlouho jsme stáli před sněhovými pláněmi, které jsme museli přejít. Sníh byl mokrý a občas jsme se s těžkými batohy propadli po pás. Poté, co jsme pláně přešli, začal foukat nepříjemný vítr, déšť s malými kroupami nám znepříjemňoval cestu k sedlu. Když jsme dorazili do sedla, nebylo už na krok vidět. Rychle jsme postavili stan na plácku s kamennou ohrádkou, kterou tam někdo postavil před námi. Promočení jsme vlezli do stanu a čekali, co se bude dít. Po uvaření našeho klasického jídla (bramborová kaše s konzervou) a karbanu se vyčasilo.

Elbrus od východu

Východní vrchol Elbrusu (5 621 m n. m.) se na nás majestátně díval. Stál tam a jakoby nám říkal, že to nebudeme mít jednoduché. Byla to nádhera. Západní vrchol - náš cíl nebyl přes východní vidět. Praskliny v ledovcích v nás vzbuzovaly respekt. Vylezli jsme na takový noname kopec (3 800 m n. m.), ze kterého byl krásný výhled a dívali se kolem sebe. Jezera, ledovce, západ slunce. Paráda! U nás je pojmenovaný každý kopec, na Kavkaze hory nižší než 4 000 m n. m. většinou nemají ani jméno.

S tmou jsme vlezli i my do stanu a snažili se usnout. Možná se nám to i na pár minut povedlo, ale pak přišel vítr z údolí. Já ležel na návětrné straně nalepený na stan a houpal se mnou jako bych byl v bouři na lodi. Nikdo jsme už nespali, poté co vítr ještě zesílil jsme drželi konstrukci stanu, aby ji ten "vánek" nepolámal. Drželi jsme až do svítání. Ráno byla zima jako v Rusku. Přirovnání je opravdu výstižné. Bylo jasno, pokochali jsme se naposledy výhledy na okolní panorama a mazali jsme údolím zpět.

Výstup na Elbrus

Na hotelu u wifi Egon zjistil počasí na příští dny. Pokud chceme na vrchol, musíme vyrazit zítra. Pak má chumelit až do konce pobytu. Ráno jsme se nechali odvézt do Azau, kde jsme nasedli na lanovku, které nás vyvezla do výšky 3 600 m n. m. Někdo by mohl namítat, že vyvézt si zadky lanovkou je nesportovní, ale my jsme si nemohli dovolit ztratit den nezáživným výstupem pod lanovkou a tím přijít i o vrcholové počasí.

Barrel camp

U Barrel campu nasazujeme ledovcové brýle a mačky a mažeme na Prijut 11. Na aklimatizačním treku jsme potkali jenom pár turistů, ale tady to vypadalo jako v base campu pod Everestem. Sněžné rolby, skútry, dokonce i živá kapela tam vyhrávala. Překvapilo mě vybavení místních turistů. Péřové obleky, skelety s mačkami, cepíny, ledovcové brýle, rukavice jako polárník Amundsen. Přišlo mi to docela přehnané. Když jsme dorazili na Prijut 11, zaplatili za nocleh, zabrali jsme špeluňku bez kyslíku přímo u střechy.

Tam jsme nechali batohy a mazali jako poslední na Pastuchovy kameny nasát místní výšku. Vypadalo to, že tam za chvíli budeme, ale mýlili jsme se. Trvalo nám to s přestávkami asi dvě hodiny. Za stmívání jsme se vrátili na Prijut.

Pastuchovy kameny večer před výstupem a výstup na Elbrus

Měli jsme docela mokré boty od rozbředlého sněhu. Uvařili jsme čaj, rozlili vodku se Stalinem a nakrájeli Honzův pršut. Po vydatné večeři jsme šli v deset spát. No spát. Budík byl nařízen na půlnoc. Jenomže v podkroví kde denně spí dvacet lidí a nedají se otevřít okna, bylo kyslíku jak v zóně smrti. Nikdy jsem tam samozřejmě nebyl, ale tak si to aspoň představuji. Oka jsme nezamhouřili, já si zkracoval čas čtením prvovýstupu na Everest bez kyslíku v podání Messnera a Habelera. Honza řešil své mokré Lowy a Egon se převaloval ve spacáku.

O půlnoci jsme vylezli z podkroví a dole se nasnídali. Místní nám přáli hodně štěstí. To bych nebyl já, aby mě při každé významnější příležitosti nepřepadla velká potřeba. Vzal jsem tedy čelovku a vlhčené ubrousky a mazal přes překážky do kadibudky. Po otevření jsem si vzpomněl na krásné čisté záchody v Minerálních Vodách. Tady byla jenom špinavá díra v prkenné podlaze, kterou neskutečně profukovalo. Po vykonání potřeby jsem myslel, že se mi vlhčeňák kterému se nechtělo přes průvan dopadnout tam kam má přilepí zpátky na pr…

Naštěstí jsem to ustál a mazal zpět na Prijut. Tam jsme oblékli vše, co šlo. Před boudou jsme podle plánu v 1.00 am nasadili mačky, zapnuli čelovky a vyrazili někam do tmy. Takhle jsem si představoval počasí, do kterého by psa nevyhnal. Ze západu foukal neskutečný vítr, který nám metl do obličeje krystaly ledu. Mrzlo a zuřící vítr zimu ještě umocňoval. Za chvíli z našich mokrých kožených bot, byly zmrzlé skelety. Mrzly nám nohy i ruce. Honzovi po výšlapu slezly nehty na nohou a mě brní palec dodnes. Ale co, neexistuje špatného počasí a tím jsme se také řídili.

Do smíchu nám nebylo

Byli jsme ve svahu sami, nikde žádná jiná světla čelovek. Pod Pastuchovkami vidíme první horské turisty, kteří nelenili zaplatit 4 000 rublů za vyvezení na korbě rolby do výšky 5 000 m n. m. Vždy se na nás tak pohrdavě usmívali, mysleli jsme si o nich své a pokračovali krok za krokem výš. Nad Pastuchovými kameny nás míjely tři rolby. První začala v hlubokém mokrém sněhu prohrabovat a klesat dolů. Zastavila se až o druhou v pořadí, ta zase o třetí a bylo vymalováno. Turisté vystoupili a museli mazat po svých. Pořád jsme se jim vzdalovali až jsme jim utekli nadobro. Na vrchol se nikdo z nich nedostal.

Kolem páté hodiny ranní jsme byli u zasněžené odstavené rolby a začínalo svítat. Již řádně unaveni jsme se dobelhali pod pyramidu východního vrcholu odtud nás čekala nekonečná cesta do sedla mezi vrcholy. Naštěstí se nejednalo o velké stoupání. To už jsme měli za sebou, ale taky ještě před sebou. Došli jsme do sedla, kde jsme na chvíli poseděli a něco pojedli.

I když jsme byli na sluníčku, byla hrozná zima. Dlouho jsme neotáleli a vyrazili vzhůru k vrcholu. Vypadalo to tak jednoduše, ale byla to dřina. Pár kroků a pauza na nadýchání a odpočinek pro bolavé nohy. Přes to jsme míjeli turisty oblečené jako do Himalájí s průvodci navázanými na lanech opírající se o cepín, jako by to bez něho nešlo. My jsme je měli na batozích taky, ale spíš pro okrasu než k použití. Vzpomínal jsem na kolegy z Hovrchu, kteří to před x lety sjížděli na jasankách a nechápal, jak je tam mohli vynést, když já melu z posledního s poloprázdným batohem.

Západní vrchol (5 642 m n.m.), za námi Gruzie

V posledním stoupání se Egon utrhl do vedení a zastavil ho až vrchol 5 642 m n. m. Pak přišel Honza a pak já. Je to logické, jsem o dva roky starší a musel jsem ty mlaďáky jistit zezadu. Na vrcholu jsme zajásali, podali si ruce, udělali nezbytné fotky pro nevěřící, nasbírali pár sopečných kamínků a vydali se na nekonečný sestup dolů. Honza zkoušel sjet horu na dětské lžíci. Až na ty prodojené kalhoty jsem mu záviděl. Já nechal lžíci v batohu.

Po příchodu na Prijut nám bylo sděleno zaplaťte si na další den a nebo běžte dolů. A tak se nám myšlenka na krátký odpočinek v poloze ležmo rozplynula jako pára nad hrncem. Sbalili jsme se a vyrazili k Barrel campu a pak ještě níž a níž. Zastavili jsme se až v Azau u lanovky v hospodě.

Nevěřícně jsme na sebe koukali. Včera jsme odtud vyjížděli a dnes tu sedíme s cenným skalpem. Po pár pivech jsme si sehnali odvoz k Ludmile, kde jsme to do ranních hodin vstřebávali s vodkou, šašlikem, borščem, sušenými rybami a živou hudbou v podání známého pardubického písničkáře Jana Metelky.

Další den, jsme odpočívali. Zašli jsme si do vesnice nakoupit a pojíst místní speciality. To už na Elbrusu pěkně chumelilo, my jsme to naštěstí nemuseli řešit. Přemýšleli jsme, kam vyrazíme další den. V úvahu přišla Gruzie, která byla "za kopcem". Čeget jsme odpískali rovnou, protože se i přes nezbytná povolení nesmí na vrchol. Nakonec jsme se rozhodli pro trek z Horního Baksanu k Syltranskému jezeru.

Trek z Horního Baksanu k Syltranskému jezeru

Autobusem jsme se dostali do vedlejší vesnice, kde jsme začali stoupat do hor. Cestu jsme málem nenašli, protože vedla někomu přes zahradu. Až po optání místní děvočky jsme se osmělili a otevřeli zelenou bránu a přešli zahrádku, za kterou jsme narazili na cestu. Stoupání bylo zdlouhavé a hlavně docela nudné než jsme přešli přes borový les. Poté se nám otevřelo Baksanské údolí, kterým jsme měli zítra stoupat k jezeru.

Salaš

Stmívalo se, na místech kde se dalo bivakovat už stály stany. A tak jsme s povděkem vzali nocleh v místní salaši. Bača tam naštěstí nebyl. Rozdělali jsme oheň v kamnech a něco uvařili. Se stoupají teplotou jsme pomalu zhasínali jako svíčky. Probudili jsme se až ráno do krásného a slunečného dne.

Vyrazili jsme vzhůru až odpoledne. V údolí bylo pro změnu hrozné vedro, Devoldy nestíhaly plnit svou funkci. Všude bylo plno rozkvetlých květin, které nám samozřejmě opět nic neříkaly. Jen krásné rododendrony, které tu kvetly na každém kroku, jsme poznali.

Jezero Syltran

Po cca čtyřech hodinách stoupání jsme se dostali k ledovcovému Syltranskému jezeru. Tam jsme postavili stan a seznámili se s mladými Bělorusy. Jakmile zalezlo slunce, přišli na řadu péřovky. Něco jsme uvařili, popili, pokecali a šli spát.

Ráno nás čekalo krásné slunečné počasí. Zatím co Bělorusové nesundali zimní čepice, my jsme sundali všechno až na trenky. A hurá do vody. Počáteční nadšení nás přešlo při prvním kontaktu s vodou. Ale co nejsme z cukru a tak jsme se nakonec všichni vykoupali. Voda měla teplotu asi 3centimetry. Pánové vědí, o čem mluvím.

Koupání stálo za to. Po snídani jsme vyrazili zpět dolů do Baksanu. Tam jsme si stopli luxusní Mercedes, který nás dovezl do vesnice Elbrus, kde jsme oslavou, rádobyzpěvem a tancem završili náš pobyt v Rusku.

Druhý den jsme se ještě vydali k minerálním pramenům pod Čeget. Koupili pár suvenýrů domů. Poslali pohledy s Elbrusem. A čekali jsme na taxikáře Valeriho, který nás dovezl s přestávkou a koupáním v lázních v Pjatigorsku na letiště do Minerálních Vod. Tuto aktivní dovolenou jsme si užili plnými doušky, nic jsme nehrotili, nikam jsme se nehonili a na vrcholu jsme přes to byli. Všem bych to za nás vřele doporučil.

Pokud máte zájem o nějaké informace, tak neváhejte a ptejte se. Kontakt na mě: +420 603 803 243. Daniel Vlach, turista, který se vydal do hor.