Turistika v NP Duna-Ipoly, příroda a hory v Maďarsku

Jako nad dlani máme před sebou místa, která jsme v minulém dni navštívili. Hluboko dole se klikatí Dunaj, jehož zákruty tvoří obří meandr; po hladině plují lodě. Na pravé straně toku se rozkládá město Visegrád, nad kterým se nachází včera navštívený hrad, neschází ani vrch Nagy-Villám. Na protějším břehu leží Nagymaryos, nad nímž se zvedá kopec s vyhlídkovou věží Hegyes-tetö. Do dáli se pro změnu táhne hřeben pohoří Börzsöny; zbývá dodat, že my se pohybujeme ve Visegrádských a Piliských vrších. Nesmím opomenout, že dohlédneme až na Slovensko, jež odtud není nijak daleko.

Není divu, že se na kopci setkáme s větším množstvím turistů; jak odhalíme záhy, není nádherám zdaleka konec. Pokračujeme po hřebeni a dostáváme se do království skal Vadálló-kóvek. Pěšina se klikatí mezi různě tvarovanými věžemi, od nichž se nabízí nové výhledy do kraje, stejně jako po ránu nás fascinují zdejší slepence. Kameny, které vyčnívají z útvarů, vypadají jako přilepené, drží však pevně.

Skalnatý úsek je za námi a prudce klesáme, dostáváme se na dosah střediska Dömös. Jako by nám bohatě stačilo, že jsme sídlo včera pozorovali přes řeku, obracíme se k němu zády a míříme ke skalnaté soutěsce Ram-szakadék.

Jelikož nás navnadil obrázek v mapě, jsme předem zvědavi, jestli bude místo opravdu tak atraktivní, jak je nastíněno; zpočátku tomu moc nevěříme. Potok, podél nějž kráčíme a má protékat roklí, připomíná pouze malý čůrek; dosti pochybujeme, že polezeme vedle zurčících vodopádů.

Netrvá dlouho a vnikáme do kaňonu obklopeného strmými hliněnými svahy. Každou chvíli přeskakujeme po kamenech potok, vodu překonáváme i po kmenech stromů. Dostavují se i první kovová zábradlí. Posléze nás obklopí strmé skály. Zvedají se prudce vzhůru a cesta se výrazně zužuje, průchod nabírá na atraktivitě. Vedle vodopádu se zjevuje první žebřík a záhy následuje další, přidává se i třetí.

Zkrátka a jednoduše běží o fantastický přírodní kout, jenž má délku zhruba osm set metrů a hloubku dvacet pět metrů, jak už padlo, náročný terén se překonává s pomocí žebříků a umělých pomůcek. Současně přicházíme i s omluvou. Už nám ani náhodou nepřipadá, že se ve strouze valí málo vody. Občas se téměř brodíme a málem si nabíráme do bot; není divu, že se soutěska za vydatných dešťů a při zvýšené hladině stává neprůchodnou.

"Divoký" úsek jsme zvládli, pokračujeme na obec Domobókó. Vybíráme si značku se zeleným čtverečkem, jež nám připadá býti dobrodružnější, brzy se pořádně zapotíme. Téměř neustále stoupáme. Cestou mineme studánku s jakousi podivnou kaplí, ke konci nás obklopí bizarně tvarované skály.

Konečně se ocitáme ve středisku. Procházíme dřevěnou branou a vystupujeme na skalní vyhlídku; škoda, že se s přicházejícím večerem zakabonilo a spadlo i několik kapek. Okolní kopce včetně Dunaje ulpívají v ponuré šedi.

Chuť si spravíme jinde. Vnikáme do turistické chaty a objednáváme si jídlo i pití, při výběru kvitujeme, že nabídku v jídelníčku napsali nejenom v maďarštině, ale i v angličtině. Servírka totiž ovládá jen rodný jazyk, a tak jí ukazujeme na lístku, co požadujeme, přičemž na prstech doplňujeme počet.

Strava je výborná a šmakuje i točené pivo, přesto se zdržíme o poznání kratčeji, než jsme původně předpokládali. V šest hodin (dorazili jsme něco po páté) uklízí stoly a posílají pryč nově příchozí, restaurace zavírá. Dopít nás naštěstí nechají, vyrážíme znovu do terénu. Další podnik nehledáme a noříme se do lesa, doufáme, že najdeme vhodné místo na spaní. Zakaboněná obloha totiž nevěští nic dobrého a zanedlouho se dokonce silně rozprší; nechce se nám za vydatného deště stavět stan.

Jako by nás vyslyšeli bohové, dostáváme se k poutnímu místu Szent-kút. Venkovní svatyni zakrývá střecha, bez váhání pod ní zalézáme. Přestože krytem na několika místech zatéká, zvažujeme, že by se tady dalo případně i přespat, nakonec se neutáboříme. Navzdory nastupující noci se dostavují dvě ženy a zapalují svíčky, při modlení upadají do zdánlivého transu. Jelikož čert nikdy nespí, obáváme se, že brzy dorazí i někdo další; protože ustal déšť, dobíráme ve studánce před svatyní vodu a pokračujeme v pochodu. Scházíme do nižších partií a vyhýbáme se osadě Pilisszentkreszt, dočasně lemujeme silnici. Pomyslnou kotvu vyhazujeme na travnaté ploše u rozsáhlého parkoviště, jež toho času zeje prázdnotou.

Žádný automobilista nás nezastihne ani ráno, den začínáme zostra. Procházíme soutěskou Szurdok. Kaňon sice není tak atraktivní jako Ram-szakadék, leč i tak narazíme na dřevěné mostky a obrovité kameny, obklopují nás strmé svahy.

Stejně jako včera se vyhýbáme sídlu Pilisszentkreszt a přicházíme k hoře Pilis, jež se před námi zvedá v podobě děsivého obra. Masiv působí dosti nepřístupně, a tak se obáváme, jestli nepolezeme do kopce kolmo vzhůru, drsný výšlap by nepředstavoval žádný med. K naší potěše stezka celkem pozvolně stoupá a sklon se nijak výrazně nezvýší ani v serpentinách, jež se neskutečně klikatí terénem, chvílemi dokonce jdeme v podstatě po rovině. Tak tohle jsme nečekali; zvažujeme, jestli pěšinu nevedou pozvolně kvůli Maďarům z nížin, kterým by, neb jsou zvyklí na roviny, způsobilo prudší stoupání šok.

Cestou se několikrát ukáží slušné výhledy do kraje, později se shodneme, že jsou o poznání lepší než scenérie z rozhledny na vrcholu Pilis (756 m), kam vylezeme. Dáváme u věže krátkou odpočinkovou pauzu a posléze se ubíráme po hřebeni, dočasně míjíme bývalé vojenské objekty (snad se v určení účelu nepleteme). Jakmile se staveb zbavíme, zbystřujeme. V rámci poznávání nás čeká "bojový úkol", neboť jsem s předstihem vyhledal na internetu, že se poblíž nachází nádherná skalní brána Vaskapu, k níž nevede žádná turistická značka. Byl by to přece hřích, kdybychom ji vynechali!

Vyhlížíme vhodnou odbočku doprava a po jisté době ji nalézáme, v dálce spatřujeme v průseku louku. Ani na mžik nepochybujeme, že se jedná o palouk, přes nějž se máme ubírat. Odkládáme batohy a nalehko se držíme stopy, na volném obdélníkovém prostranství míříme do levého rohu. Tam se dle mapky, již jsem si před odjezdem vyjel, má cesta dělit na několik stezek a musíme zvolit správnou pěšinu; úspěch sklízíme i bez použití moderních technologií, bez nichž dnes bohužel mnozí "turisté" neumí vyrazit ani do naprosto přehledného terénu.

Sice se nám nezamlouvá prudké klesání v závěru, leč nelze jinak; že postupujeme správně, potvrzují nám turisté, kteří se pohybují o poznání níže. Lemujeme rozeklané skalky a přicházíme k cíli, ani v nejmenším zacházky nelitujeme. Skalní brány jsou těsně vedle sebe hned dvě a nikoliv jedna, obě působí dosti impozantně.

Nedaleko se má nacházet i další interesantní útvar, ten už nehledáme. Vracíme se na turistickou cestu se zeleným trojúhelníkem. Matematický symbol, který nás naštěstí nenutí k výpočtu sklonu stran, nahradí posléze klasická značka, scházíme do obce Pilisszentlélek, jež se kdysi honosila názvy Bitoc, Bytholcz či Bethil; současné jméno pochází z roku 1913.

Zastavujeme u krčmy, kde nás upoutá cedule, že běží o bistro s rychlým občerstvením. Že by právě proto zavítalo k podniku tolik lidí? Houfují se před stavením a vnikají i dovnitř; venku i v lokále se všichni zuřivě fotí, jako by se jednalo o kulturní památku nejvyšší důležitosti. Trochu nám to nebere rozum, neprobíhá tady oslava spojená s velikonočními svátky? Určitě ano, protože později spatříme před vsí neskutečný počet zaparkovaných aut, smysl akce bohužel neodhalíme. Přestože pobýváme v Maďarsku už třetí den, tak stále místnímu jazyku nerozumíme, nedomluvíme se.

Tím však nechci říci, že jsme naprosto ztraceni. Vnikáme do krčmy a objednáváme si jídlo a pití (už víme, jak píší některé názvy); kupodivu obdržíme polévku té nejvyšší kvality (gulášová s fazolemi). Ať mi ostatní navštívené restaurace, kde jsme si tento pokrm poručili, prominou, ale měly by se učit od místního kuchaře.

Ve vesnici se nachází ještě jedna krčma, i ona stojí za zmínku. Nese jméno dobrého vojáka Švejka; populární postavičku namalovali na venkovní stěny domu. Protože jsme už zastavili u sousedů, tak tento lokál vynecháme, byť vnitřní prostory při letmém nakouknutí nevypadají vůbec špatně. Pouze tady asi nevydávají žádné jídlo, snad se nepleteme.

Kousek nad obcí zaujmou i ruiny bývalého kláštera, který postavil v roce 1287 řád pavlánů. I toto místo působí svěže, jen jsme ho původně mylně považovali za další římské vykopávky.

Následně se ubíráme lesy, kde schází výhledy; v podvečer stejně jako včera výživně stoupáme. Sklon s námi nemá sebemenší slitování a každou chvíli přelézáme přes spadlé kmeny stromů, výsledek stojí za námahu. Ocitáme se na strmém skalisku s parádním výhledem. Hluboko pod námi se nachází Ostřihom a za klikatícím se Dunajem leží slovenské Štúrovo, o podobném místu se nám ani nesnilo. Kde se ukrývá věhlasná bazilika v prvně vyjmenovaném městě? Že by šlo o támhletu malou kopuli? Jasně že nikoliv, správný objekt je jinde. Velikost chrámu nám vyráží dech. Vypíná se nad okolními stavbami v podobě mocného monarchy, jemuž leží poddaní pokorně u nohou.

Nemůžeme se vynadívat, načež nás neskutečně potěší chata Kilátohely, k níž vzápětí přicházíme. Z venkovní restaurační terasy se nabízí právě spatřený výhled, bez jakýchkoli diskusí usedáme k jednomu ze stolů. Aby nám nebyla zima, přehazujeme si přes záda deky, jež jsou hostům volně k dispozici, tentokrát si objednáváme tak, že zabodáváme do jídelníčku prst. Naštěstí se nedočkáme šokujícího překvapení, protože nám přináší řízky a hranolky, u piva byl výběr o poznání jednodušší. Kozla známe z domova (už dříve jsme naráželi na staré známé značky z našich končin), podle etikety na lahvi pouze zjišťujeme, že výroba probíhá v maďarské licenci.

Podnik opouštíme před setměním a sestupujeme na Ostřihom (v maďarštině zní název Esztergom), nocujeme na travnatém plácku s parádním výhledem na město. Za obzor zapadá Slunce a stmívá se, dole pod námi rozžínají světla a krásně svítí i bazilika. Lepší rozlučku se dnem si nemůžeme přát.

Ráno vstáváme o trochu dřív než běžně, neb se potřebujeme dostat do Štúrova na vlak, před odjezdem plánujeme prohlídku Ostřihomi. V té žije v současné době zhruba třicet tisíc obyvatel, veselo tady bývalo i v minulosti. Už ve 4. století před naším letopočtem pobývali v oblasti Keltové a ve 2. století našeho letopočtu založili římské legie pod vedením Marka Aurelia na původním slovanském hradišti vojenský tábor, od roku 840 spravoval území kníže Pribina. Toho vystřídali Moravané a v roce 970 se správy ujal arpádovský kníže Gejza, jehož syn Štěpán I. stal se uherským králem. Budoucího světce zde v roce 1000 korunovali a zasloužil se v sídle o arcibiskupství, do poloviny 13. století se jednalo o hlavní město celé říše.

Noříme se do ulic a navazujeme na jednu ze značených tras, které vedou po místních pamětihodnostech, cíl je jasný. Chceme se dostat k bazilice. Cestou míjíme židovskou synagogu a zbytky starého opevnění se slunečními hodinami, nádherný výhled na místo určení máme od malé kaple na protějším vršku.

Konečně se dostáváme k hradnímu areálu. První branou procházíme ke starodávným zvonům a druhou na nádvoří, nalevo od nás je vstup do královské rezidence. Ta je prozatím uzavřena, není divu. Teprve před chvílí odbila osmá hodina ranní.

Pro nás je podstatnější, že se dostaneme do baziliky, již postavili v letech 1822-1866. Stavba každého nepochybně zaujme svou obrovitou kopulí, jež se zvedá do výšky sto metrů, další pozoruhodnosti se nacházejí uvnitř - klenotnice, knihovna, krypta. My se spokojíme pouze s hlavními prostory, které jsou běžným návštěvníkům volně přístupné, z významných pamětihodností uvedu Grigolettisův oltářní obraz "Nanebevstoupení Marie". Autor ho namaloval na jediný kus plátna o rozměrech 13 × 6,5 m, čímž z něj učinil největší dílo tohoto druhu na světě.

Katedrálu obejdeme i zvenčí a zaskočíme i na vyhlídku, z níž shlížíme na město, řeku Dunaj a Štúrovo. Z hradu se ubíráme se k mostu Marie Valérie, jenž spojuje Maďarsko se Slovenském; střed stavby protíná státní hranice. Přechod zbudovali v roce 1895, leč v roce 1944 ho zničila ustupující německá armáda, po válce ho neobnovili kvůli napjatým vztahům mezi oběma sousedícími národy. K nápravě došlo až v roce 2001 za přispění Evropské unie, do té doby tady fungoval přívoz.

Přecházíme po mostu do Štúrova (maďarsky Párkány) a jdeme k vlakovému nádraží, které se nachází neskutečně daleko od centra. Končíme parádní trek, při němž jsme, ačkoliv kopce nedosahovaly nijak závratných nadmořských výšek, vystoupali a sestoupali přes tři tisíce dvě stě výškových metrů (celkem jsme ušli cca devadesát kilometrů). Domů se vracíme plně spokojeni. Proč to nepřiznat, čundr předčil naše očekávání.

• Předchozí (1.) část článku