Dolomity turisticky, západní Dolomity (2) - Marmolada a Plattkofel

Výstup na Piz Boe a túra okolo hor Marmolada a Plattkofel

Koryto je za námi, vyhráno však není. I když se sklon o poznání zmírnil, tak na Piz Boe ještě nějakou chvilku stoupáme; hora nám zkrátka dává najevo, že nedá nic zadarmo. Přesto uspějeme a konečně se ocitáme na vrcholu; pro některé jedince - já se mezi ně neřadím - představuje hodnota 3 152 metrů nad mořem výškový rekord.

Nejvyšší bod, jak to u podobných míst bývá, okupuje mnoho lidí. Někteří se jako o život fotí u vrcholového kříže, stranou pozornosti nezůstává ani zbudovaná chata. Pár našinců v ní nakupuje pivo, zatímco my o poznání chytřejší - přestože vím, že samochvála smrdí, neodpustím si tuto poznámku - neseme v batohu vlastní zásobu, a proto si vzápětí potykáme s "Kozlem". Současně usedáme na kameny a kocháme se fantastickými výhledy, hledíme na čarokrásný kraj, jenž původně obývali Ladinové (neplést si s Bin Ládiny, ti se vyskytovali jinde).

Odkud se národ vzal, dnes už nezjistíme, jisté je, že jejich jazyk představovala směs latiny a starých rétických hlásek. V současné době žije v Dolomitech na čtyřicet tisíc potomků Ladinů a v údolí Fassa vzniklo jejich kulturní centrum.

Čtěte také: Minulá část článku Západní Dolomity (1)

Z vrcholu sestupujeme k chatě Forcella Pordoi. Při zdolávání skalisek pomáhají místy technické pomůcky, nejedná se ale o nic mimořádného, co by jeden nezvládl. Spíš hrozí, že se člověk zasekne v zástupu lidí, jichž neskutečně přibylo. Není se co divit. Většina návštěvníků se totiž nechá vyvézt lanovkou na Sas de Pordoi a dopřeje si u Piz Boe menší okruh, než jaký jsme podnikli my, ocitáme se zkrátka na hlavní magistrále.

Od chaty Forcella Pordoi (2 849 m) se nabízí dvě varianty, jak sestoupit do průsmyku Pordoi, jedna je lehčí a druhá těžší. Tu jednodušší samozřejmě představuje zmíněná lanovka, zbývá k ní pouze vyjít cca sto výškových metrů na Sas de Pordoi. Ačkoliv svezení láká, odolávám vábení a vypravuji se spolu s několika dalšími parťáky dolů pěšky. O slovo se hlásí strmý suťoviskový žleb, jenž na první dojem vzbuzuje obavy. Jak se ukáže záhy, není sestup zdaleka tak hrozivý, jak se původně zdálo. Z časového údaje na rozcestníku (jedna a půl hodiny) ukrojíme dobře třetinu.

Na parkovišti se shledáváme s čekajícím autobusem a obratem si dopřáváme chlazené pivo; až na malé výjimky potvrzující pravidlo - zní to neuvěřitelně, ale dva Plzeňáci nepijí chmelový nápoj - si s Kozlem tentokrát potyká každý. Další plechovka (plechovky) padnou při návratu do kempu v Pozza di Fassa, neb se poněkud zdržíme.

Ve středisku Canazei, přes nějž projíždíme, panuje totální dopravní zácpa, a tak při průjezdu spíš stojíme, než jedeme. I to má ale své kladné stránky. Můžeme se při popojíždění věnovat prohlídce městečka. Na balkónech září kvetoucí kytky a nejednu hotelovou stěnu zdobí namalovaný obraz, všude vládne čisto a pořádek. Přestože se nacházíme v Itálii, připadáme si jako v Rakousku nebo v Německu, co bych to tajil, o taliánské horkokrevnosti si můžeme nechat pouze zdát - to platí i pro námi obývané Pozza di Fassa a další turistická střediska.

Túra pod Marmoladu

O třetím dnu se tvrdívá (kdo na to přišel, netuším, ale bývá to veřejně šířeno), že má být odpočinkový. Sdělení je to sice pěkné, jak se ale ukazuje, dodržování zásad není nás styl. Naopak si dáme pořádně do těla a vyšlápneme pod jižní stěnu Marmolady.

Ferratisty, kteří s námi chodci tentokrát nechtějí mít nic společného - že bychom část z nich minulý den ztrhali? - vysazujeme z autobusu u jezera v sedle Fedaia, odkud vystoupají s přispěním lanovky, maček i cepínů na Marmoladu (asi to s tím ztrháním nebylo tak žhavé); sami se přesunujeme do střediska Malga Ciapéla (1 450 m).

Zahajujeme přechod, zprvu to jde celkem pohodlně. Pokud pomineme, že průvodcova sedmiletá dceruška - správně sedm a půl roku - jde první kilometr s levou botou na pravé noze a s pravou na levé, nepřihodí se nic mimořádného. Zajímavější to začíná být po opuštění asfaltové silničky.

Terén se proměňuje a štrikujeme mezi stromy po úzké pěšině prudce vzhůru. Potíme se jako dveře od chléva a na trikách nám vznikají bělostné ornamenty, za něž by se nemuseli při své mistrné tvorbě stydět ani akademičtí výtvarníci. Na rozdíl od nich ale žádnou uměleckou cenu nezískáme.

Les opouštíme o pár stovek metrů výš a ocitáme se v obrovitém kotli. Po pravé straně máme jižní stěnu Marmolady, strmé skály vypadají neschůdně. Přesto, ač to zní neuvěřitelně, vydrápali se v těchto místech za první světové války nahoru italští vojáci a vytahali s sebou i zbraně, načež zaútočili na rakouské protivníky utábořené o něco níž.

Jako kočky hašteřící se o myš přetahovaly se následně obě válčící strany o toto území, protože se tudy až do roku 1919 táhla rakousko-italská hranice. Vojáci dokonce kutali do ledovce chodby i tunely, aby škodili protivníkům; nikoho snad tedy nepřekvapí, že při konfliktu zemřelo plno lidí i kvůli drsným klimatickým podmínkám a nepřízni hor.

Pro nás je naštěstí válečné drama jen smutnou vzpomínkou, máme jiné zájmy. Na dálku zdravíme sviště, kteří nás pozorují z děr, krátce zastavujeme u farmy Ombréta. V té lze do lahví doplnit pitnou vodu a dá se zakoupit čerstvý kravský sýr. Delší pauzu činíme u chaty O. Falier (2 074 m). Od té následuje úmorný výšlap do sedla Ombreta (2 702 m). Netrvá dlouho a pěšinu mezi stromy nahrazuje sypké suťovisko, v němž se nedá schovat před pražícími slunečními paprsky, teče z nás znovu pot.

Přesto je průsmyk dosažen, otevírá se z něj nádherný výhled na obě strany. Usedáme, obědváme a dopřáváme si pivo z vlastních zásob. Kdo má elán, může si odskočit k blízkému vojenskému úkrytu či k volně přístupné útulně Dal Bianko, jejíž červenou střechu jsme viděli už z dálky; ze sedla se dá vyšlápnout i na horu Cima Ombreta (3 011 m).

Výzva je to sice zajímavá, jak se ale ukazuje, jsme "srabíci". Na skalnatý vrchol se nakonec vydávají pouze dva našinci. My ostatní odbočku bez uzardění vypouštíme, bohatě nám stačí dosažené.

Sestup do údolí Contrin je podobně výživný jako výstup, nohy dostávají zabrat. Zprvu se hlásí o slovo prudké suťovisko a sráz si nedává pohov ani na dalších metrech, naštěstí se mezi námi nenachází žádný kolenář, jehož končetina by po podstoupené zátěži zamířila do věčných lovišť.

Protože se při sestupu naše šiky roztrhaly, dáváme si sraz na chatě Contrin, u níž se nachází malý kostelík. Zmíním i obsluhující Slovenku, díky níž se domluvíme rodným jazykem; s případnou objednávkou není sebemenší problém.

Na závěr scházíme do střediska Penia (1 486 m). Úsek je o poznání pohodlnější než předchozí pasáž, cesta vede většinou lesem. V obci obrazně zakořeníme na parkovišti, neboť čekáme na autobus. Ten totiž nejprve vyzvedává ferratisty, kteří se při návštěvě Marmolady poněkud zdrželi. Později při jízdě do Pozza di Fassa uvízneme stejně jako včera v dopravní zácpě, naštěstí jsme už na podobná úskalí zvyklí a hravě zpoždění přežijeme.

Plattkofel a Langkofel

Na úvod čtvrtého dne prozradím, že asi každého z nás před dvěma dny při přejezdu do sedla Pordoi zaujaly nedaleké masivy Plattkofel a Langkofel. Štíty se zvedaly v ranním slunci pyšně k nebi a hlásaly, že stojí za návštěvu. I proto není divu, že jsme vyslyšeli výzvu a vydali se čtvrtý den k jejich vznešenému majestátu - ve skutečnosti měla cestovka trasy předem naplánované, byť si každý mohl po dohodě vytvořit vlastní program.

Z autobusu vysedáme v sedle Sellajoch (2 180 m), načež k našemu úžasu zjišťujeme, že nás nejdramatičtější zážitek dne čeká hned na začátku. Abychom si ušetřili kroky, míníme vyjet lanovkou k chatě T. Demetz (2 681 m).

Nápad je to chvályhodný, jakmile ale spatříme dopravní prostředek, poklesávají nám brady. Něco takového jsme ještě neviděli. Kabinky pro dva pasažéry připomínají zúžené přepravní boxy pro převoz koní na silnicích; vyskytne se i názor, že jde o popelnice. To však není vše. Nastupující lidé jsou postaveni na barevné body a musí do lanovky víceméně naskočit, protože zřízenci kabinku na stanovišti pouze přibrzdí; nepůsobí to dvakrát příjemně.

Rázem se do našich myslí vkrádají pochybnosti, zvládneme to? Nespadneme na zem a nepobavíme svou nešikovností ostatní pasažéry? Doufaje že nedojde na divadlo, odhodlaně jdeme na zteč. Nakonec zvládáme nástup na jedničku.

Naskakujeme do dopravního prostředku coby zkušení kamzíci. Rázem stojíme uvnitř - sedačky nejsou - a jedeme přibližně čtvrt hodiny vzhůru; časem se dostavuje nová obava. Zvládneme stejně bravurně i výstup? Pokud neuspějeme, sjedeme zpátky dolů, což by nás vůbec netěšilo.

Konečně je horní stanice na dohled a připravení zřízenci otevírají dveře (jde to provést pouze zvenčí), vyskakujeme ven v podobě parašutistů. Hladké přistání zvládáme bez padáků, máme to za sebou. No výborně, můžeme oslavovat!

Počkat, jaká sláva? Co to píšu? Dnešní túra teprve začíná a já místo údajů z trasy zdlouhavě rozebírám obyčejnou jízdu lanovkou, nepřeháním to? Nejspíš ano, radši se konečně zaměřím na naši cestu.

Od chaty T. Demetz sestupujeme strmým - jak jinak - žlebem dolů, rozsedlina od sebe odděluje skalní masivy Plattkofel (2 958 m) a Langkofel (3 181 m). Pěšina se klikatí v serpentinách a obklopují nás kameny, dostáváme se k chatě Vicenza Langkofelhütte (2 253 m). Ferratisté si od ní můžou vyšlápnout na hřeben Plattkofelu, toto ale není náš případ. Lezci mají na dnešek jiný program a vystoupili z autobusu s předstihem.

Od chaty ještě kus sestupujeme a následně obkružujeme masiv Plattkofel, je to paráda. Od strmých stěn se otevírají nové výhledy, nestačíme zírat. V dáli se zvedají Alpy a nedaleko ční rozeklaný masiv Val Gardena, uchvacuje nás i blízké okolí.

Na rozdíl od předchozích dní se před námi táhnou vzorně upravené travnaté pláně a kopečky pokrývá lesní porost, jedná se o změnu jako z pohádky. Na podobný terén nejsme po předchozích třech dnech zvyklí. Občas mineme i koně a krávy, kterým na krcích cinkají zvonce (potkali jsme zvířata i dřív), botanici se mohou ve větším měřítku zabývat kvetoucími rostlinami.

Polední pauzu činíme u chaty Piatto Plattkofelhütte (2 300 m) a poté lemujeme masiv Plattkofel z jižní strany, stejně jako prve se jedná o vyhlídkovou trasu. Jedna skála ční vedle druhé a v plné kráse se ukazuje Marmolada, později dojde i na nedaleký masiv Sella a vrchol Piz Boe. Současně míjíme další chaty, výšlap nemá sebemenší chybu.

Túru končíme tam, kde jsme vyšli, čili v sedle Sellajoch. Den se vydařil na výbornou.

Fórcia Neigra

Nastal poslední den naší turistiky v Západních Dolomitech, tentokrát začínáme pěší túru ve středisku Penia. Na rozdíl od návštěvy před dvěma dny netrávíme na parkovišti více času, než je nezbytně nutné, a obratem vyrážíme k lanovce. Po zakoupení lístků se necháváme vyvézt do výšin.

Jelikož se jedná o moderní dráhu, nebudu přesun zbytečně rozebírat, pouze zmíním, že se z kabiny otevírají pěkné výhledy do údolí Fassa i na protější skalnaté masivy. Vysedáme u chaty Ciampac (2 170 m) a do terénu se vydáváme za hlasitého oslího hýkání. Stoupáme po travnatých pláních a ze tří stran nás obklopují skalnaté hory, první zastávku činíme na rozcestí v nadmořské výši 2 313 metrů. Zdržení mají na svědomí svišti. Jako by soutěžili o naši přízeň, vykukují ze svých nor kousek od pěšiny.

Následuje dočasné dělení skupiny. Zatímco ostatní traverzují kotel a míří do sedla dal Brunéch (2 428 m), zaskakujeme ve dvou na lehko do sedla Fórcia Neigra (2 509 m). Zdánlivě strmou serpentinu zvládáme poměrně rychle a ocitáme se v průsmyku mezi horami Colac (2 715 m) a Croda Negra (2 605 m), kde se můžeme pomyslně rozloučit s Marmoladou.

Hora ční přímo proti nám a předvádí v celé kráse svůj majestát, sluší se doplnit, že má vrcholů víc. Nejvyšší je samozřejmě Punta Penia (3 343 m). Kousek vedle se zvedá Cima Omreta a vidíme i údolí Contrin, jímž jsme před dvěma dny sestupovali ze sedla Ombreta. Při pohledu z tohoto místa se téměř ani nechce věřit, že jsme scházeli takový krpál, vypadá to neskutečně.

Spokojeni s vyhlídkou vracíme se do sedla se svišti (kotel by šel obejít i po hřebeni, leč jednalo by se o časově náročnější variantu) a pokračujeme za naší přední "četou". Z trávy vykukují barevné kytky a za údolím Fassa se v čím dál větší kráse vynořuje masiv Sella i Piz Boe. Parádní výhledy podpoří i sedlo dal Brunéch. Jako na dlani se rýsují skalní velikáni Rosengarten, Plattkofel i Langkofel, s nimiž jsme v minulých dnech měli co do činění, jeden se nemůže vynadívat.

Stejně fantastické výhledy poskytuje i hřebínek Sas de Adam, po němž se ubíráme k chatě Valvacin (2 372 m). U ní se připojujeme k našemu přednímu voji a opět vytváříme jeden soudržný celek.

Zbytek cesty v podstatě pouze klesáme. Protože opovrhujeme lanovkou, scházíme nejprve k chatě Bufaure (2 044 m) a poté sestupujeme lesem do Pozza di Fassa. Ve středisku nejprve zastavujeme na zmrzlinu a následně se ubíráme do starého známého kempu, v němž jsme ráno sbalili stany.

Domů odjíždíme po připraveném občerstvení, činíme tak v pravou chvíli. Po obloze se ženou bouřkové mraky, jež nevěstí nic dobrého. My si naštěstí nemohli na počasí stěžovat. Po celou dobu nám svítilo sluníčko a o dešti i mracích se nám leda zdálo. Možná i proto můžeme vzpomenout na prohlášení Le Corbusiera, jenž nazval Dolomity nejkrásnější stavbou světa.

Jestli je tomu skutečně tak, ovšem nepotvrdím, protože na naší planetě najdeme velmi mnoho okouzlujících koutů, které stojí za návštěvu. Pouze přiznám, že mě Dolomity nadchly a rád se do nich zase jednou vrátím. To už ale bude, pokud nějaké bude, jiné povídání. Nyní se nadobro loučím s nádherným koutem, jenž oplývá mnoha přírodními krásami.