Dolomity, západní Dolomity a vysokohorská turistika

Túra ve skupině Rosengarten a výstup na Piz Boe

Bylo nebylo, rozprostíralo se v oblasti Jižních vápencových Alp v severní Itálii pohoří nazývané Monti palidi alias Bledé hory. Jestli se území svým názvem pyšnilo, nebo se za něj stydělo, dnes už asi nezjistíme, jisté je, že došlo k přejmenování.

Změnu způsobil v 19. století francouzský mineralog Déodat Gratet de Dolomieu. Vědec odhalil, že hory netvoří obyčejný vápenec, jak se do té doby tradovalo, ale skládá se z uhličitanu vápenato-hořečnatého, načež jeho přítele Théodora de Saussureho nenapadlo nic moudřejšího než nazvat horninu po svém kamarádovi. Vzápětí se celé území začalo nazývat Dolomity a děje se tak dodnes.

Oblast má rozlohu téměř 5 000 km² a nejvyšší horu představuje Marmolada (3 343 m). V kraji najdeme namísto celistvého hřebene rozeklané mohutné skalní masivy i zelené louky, nejvyšší místa pokrývá led a sníh. Území se rozděluje na Východní a Západní Dolomity, my při naší návštěvě zavítáme do druhé části. Budeme se pohybovat v oblasti Marmolady.

Karer Pass

Protože v každém pohoří najdeme nesčetně sedel či průsmyků, není divu že v jednom takovém začínáme návštěvu Dolomit i my. Po nočním přejezdu vysedáme z autobusu v sedle Karer Pass (1 745 m.n.m.). Silnici obklopuje několik hotýlků, průsmyk od sebe odděluje dva skalní masivy. První se nazývá Latimar a druhý Rosengarten. Oba celky vypadají úchvatně a jeden náhle neví, kam se dívat dřív; je to nádhera.

Čtěte také: Paternkofel, via ferrata Schartenweg na vrchol Paternkofelu

Zbývá rozhodnout, kterou část upřednostníme, naštěstí v tom máme předem jasno. Při první túře navštívíme masiv Rosengarten, v němž prý kdysi sídlil král skřítků. Jeho říše však dávno padla, a tak se s trpaslíky nesetkáme; pomyslné prcky při srovnání s okolními skalisky budeme představovat leda my.

Chata Paolina

Protože jsme do sedla přijeli poměrně brzy ráno a zatím nejezdí lanovka, vydáváme se k masivu po svých. Zprvu stoupáme přes louky i lesem a před ostrými slunečními paprsky nás chrání rozevláté větve stromů, později se ubíráme po okraji lyžařské sjezdové trasy. Naši první kratší zastávku činíme u chaty Paolina (2 125 m). Až k ní vede sedačková lanovka, již jsme nepoužili a která se v době našeho stoupání dala do pohybu, i proto nás předběhlo pár jedinců. Budiž jim ale prvenství přáno, nepřijeli jsme závodit.

Na rozdíl od ferratistů, kteří pokračují k nejvyšším partiím (jedná se o zájezd cestovní kanceláře a dělíme se na pěšáky a lezce), činíme malou zacházku. Zahýbáme k památníku, jemuž vévodí socha obrovitého bronzového orla. Na vedlejším pomníku je vyveden portrét Theodora Christomannose, jenž představoval průkopníka dolomitské turistiky a zakládal na horách schůdné cesty, za což mu i s odstupem patří dík.

Kromě památníku nás stejně jako dříve uchvacuje pohled na protější masiv Latimar, shlížíme i do sedla Karer Pass. Silnice i obydlí, odkud jsme vyšli, krčí se hluboko pod námi, máme je jako na dlani. Navíc se prvně ukazuje nejvyšší vrchol Dolomit Marmolada. Sice si horu později užijeme mnohem víc a v lepších záběrech, první pohled je ale první pohled a nic mu to neodpáře.

Od pomníku pokračujeme po úzké pěšině a lemujeme hradbu strmých skalisek, jež se zvedá přímo nad námi. Protože je jasno a přejí nám rozhledy, vykukují na severu Alpy. Z vrcholů zmíním Ortler (3 905 m). Do roku 1919 se jednalo o nejvyšší bod Rakouska-Uherska, a tak jsme se jím v rámci "nenáviděného" mocnářství mohli pyšnit i my.

Výjimečnost hory si uvědomoval i arcivévoda Jan Rakouský, a proto úplně první výstup na vrchol proběhl z jeho pověření. Dne 27. 9. 1804 stanuli na špičce Josef Pichler, Johann Leitner a Johann Klausner, přičemž prvně jmenovaný, jako by mu zážitek nestačil, si o rok později výšlap zopakoval. Přiměly ho k tomu pochybovačné hlasy, že šlo o podvod. Aby potvrdil předchozí úspěch, vynesl na vrchol vlajku a rozdělal velikánský oheň, načež se i nevěřící Tomášové na dálku přesvědčili, že splnil úkol.

Vajolonpass

Netrvá dlouho a opouštíme stezku obtáčející hlavní masiv, následuje náročnější pasáž. Pohlcuje nás strmý žleb, jenž stoupá mezi kolmými stěnami prudce vzhůru. Vnikáme do jeho útrob, znenadání zaznamenáváme nejistotu. Vyznavači ferrat, kterých se po pěšině ubírá víc než nás pěšáků (poznají se podle přileb připnutých na batohy), nasazují si k našemu šoku před vynořivším se žebříkem helmy. No toto, nepůjde do tuhého? Nezahnuli jsme špatně, jelikož průvodce zůstal o pár kroků pozadu a nenavigoval nás?

Čekáme a teprve po ujištění, že jsme nepřekročili bludný kořen, pokračujeme kupředu. S pomocí natažených lan se dostáváme nad žebřík a pokračujeme strmě vzhůru, sráz má řádný sklon. Dává nám zabrat a kvůli panujícímu teplu se slušně zahříváme, kladně kvitujeme, že se pohybujeme ve stínu. Potíme se i bez přítomnosti slunečních paprsků.

Konečně je žleb za námi a dosahujeme nejvyššího bodu tohoto dne, jedná se o sedlo Vajolonpass (2 560 m). Při pohledu zpět se můžeme kochat známými scenériemi, nádherné výhledy nabízí i druhá strana. Všude okolo se zvedají strmé stěny.

K nebi se pnou rozeklané štíty a hluboko pod námi se táhnou travnaté plochy; pokud vypustíme Marmoladu, vzbuzuje asi největší zájem hora Rotwand (2 806 m). Zvedá se nad našimi hlavami a z navštíveného sedla na ni šplhají ferratisté - někde nahoře jsou i naši spolucestující, kteří vypustili návštěvu pomníku Christomannos. V náročnějších pasážích vytváří lidé slušný vláček, protože někomu jde vylézání lépe a jinému hůř.

Usedáme a za dohledu kavčat žlutozobých dáváme brzký oběd. Ptáci prolétávají kolem nás a chvilkami vzbuzují zdání, že trénují nálety na turisty, nemají zálusk na naše potraviny? Jestli ano, mají smůlu, nic jim nedáme.

Zastávka končí, pokračujeme v túře. Na travnaté plochy hluboko pod námi scházíme strmým žlebem, což značí, že ani jedna cesta do sedla Vajolonpass nepředstavuje procházku růžovým sadem. Následně se po úbočí hory Rotwand ubíráme k horské chatě Roda di Vael (2 280 m). Tam si navzdory vyšší ceně dopřáváme točené pivo, neboť na celém světě neexistuje lepší iontový nápoj - kam se na něj hrabou retbully dodávající křídla a jiné podobné produkty stejně pochybných kvalit, přece si nezkazíme žaludky!

Chata Ciampedie

Současně, protože sedíme venku, pozorujeme, jak si mnozí Italové představují ideální túru do hor. Když dojdou na příhodné místo - nejlepší je samozřejmě zavítat k občerstvovací stanici - rozhodí na zem přinesenou deku a lenoší, s podobným jednáním se u nás normálně nesetkáváme. Aspoň já nepamatuji, že bych takové počínání zaznamenal např. na Sněžce; zase jednou platí, že jiný kraj rovná se jiný mrav.

Posléze sestupujeme do údolí a pokračujeme k chatě Ciampedie, oproti původnímu plánu nachodíme o poznání víc výškových metrů, než jsme zamýšleli. Stezku zaznamenanou v mapách vedou trochu jinak, než je vyznačeno, naštěstí trefíme.

Od chaty, kde se nachází i lanová dráha, což má na svědomí notný nárůst lidí, nabízí se slušné výhledy na rozeklaná skaliska masivů Rosengarten či Cima Dici. Následně klesáme strmou zalesněnou stezkou do údolí Fassa. Naším cílem je turistické středisko Pozza di Fassa (1 310 m), kde budeme mít v kempu Rosengarten po dobu pobytu zřízenou základnu.

Stavíme stany, které nám, zatímco jsme obdivovali přírodní krásy, zavezl do místa určení autobus (šli jsme túru nalehko), snad nikdo neopovrhne sprchou. Také je nám servírována bohatá večeře, již nám v rámci polopenze každý večer připraví kuchařka cestovní kanceláře; s předstihem prozradím, že podobně jako v následujících dnech půjde o lukulské hody.

Sedlo Pordoi

Tvrdívá se, že nejschůdněji dosažitelnou třítisícovkou v oblasti Marmolady je hora Piz Boe (3 152 m). Jelikož zní údaj jako slovo do pranice, neváhejme a podívejme se jí druhý den pečlivěji na zoubek.

Túru začínáme v sedle Pordoi (2 239 m), kam nás po snídani vyváží autobus. Na místě se nachází velké parkoviště, stanoviště lanovky a pár hotýlků; místo je prosluté i tím, že tudy vedla etapa populárního cyklistického závodu Giro di Italia. V upomínku na věhlasný podnik má dokonce u silnice pamětní desku italský cyklista Angelo Fausto Coppi, jemuž přezdívali Il Campionissimo (1919 - 1960). V roce 1949 totiž jako první člověk na světě vyhrál v jednom kalendářním roce závody Tour de France i Giro di Italia.

My ovšem nepřijeli šlapat do pedálů, vydejme se do hor. Začínáme pozvolna. Nejprve jdeme po asfaltové silničce a navštěvujeme Ossario del Pordoi. Jedná se o německý vojenský hřbitov, kam uložili padlé z první i druhé světové války. Kruhovou stavbu začali budovat před rokem 1939 a shromáždili do ní 8 582 ostatků německých i rakousko-uherských vojáků, které exhumovali z hřbitovů v okolí. Následná doba ale dalším úpravám nepřála, a tak práce pokračovaly až v roce 1956. K původním "obyvatelům" připojili 849 vojáků z druhé světové války a památník slavnostně zpřístupnili veřejnosti v roce 1959.

Přestože se jedná o objekt zřízený pro "nepřátelské soudruhy", vnikáme do jeho útrob. Ve středu místnosti se nachází hrobka a po schodech lze vystoupit na ochoz, na stěnách visí prapory i věnce. Vyskytují se i sochy a na stropě vyvedli orlici.

Pietní místo působí velmi důstojně, jak zjistíme záhy, pohled na něj nás bude doprovázet ještě slušnou chvíli. Když stoupáme k masivu skal (jedná se o horskou skupinu Sella), nachází se památník přímo pod námi. Tím však výhledy nekončí. Za táhlým údolím a bližším hřebenem hor se zvedá královna Dolomit Marmolada, jejíž vrcholové partie pokrývá ledovec.

Piz Boe

Zastávku činíme pod skalní stěnou u začátku ferraty Cesare Piazzeta. U ní, jak zněl původní plán, má se oddělit naše lezecká sekce. Proč to zapírat, příliš jí nezávidíme. Ferrata šplhá kolmo vzhůru a vypadá neschůdně, dobrovolně přiznám, že tady bych nechtěl stoupat ani za zlaté prase. To si radši o nějaký ten kilometr zajdu.

Jak se ukáže záhy, nesdílím tento názor pouze já; stejný náhled kupodivu zachvátí i některé ferratisty. Části lezců se stahují bázní půlky a hází do ringu ručník, než by řekl švec, rozšiřují náš pěší šik.

Zatímco pouhá trojice lezců šplhá pomyslně do oblak, obcházíme strmé skalní stěny a věnujeme pozornost okolí. Neustále nás upoutává Marmolada, coby bonus se v dálce ukazují Alpy. Mrká na nás i nejvyšší rakouská hora Grossglockner.

Po obkroužení části skalního masivu dostáváme se k suťoviskovému žlebu, jenž se drze zařezává do skal. Jestliže chceme vyšplhat na vrchol Piz Boe, musíme se soutěskou vyškrábat nahoru. A jejda, ihned je nám jasné, že výstup nebude žádná legrace. Po celou dobu nám bude pražit do zad slunce, dáme si řádně do těla.

Bude tomu ale doopravdy tak? Náhle se (samozřejmě že šlo o ferratistu, protože my pěšáci nejsme žádná ořezávátka) vyrojí demoralizující názor, jenž vybízí k návratu. Naštěstí nevydrží dlouho. Jakmile se na protijdoucí stezce podél skal vynoří rodinka vedená chlapem, jenž by mohl z fleku ztvárnit ve filmu Bumbrlíčka, mění pochybující jedinec názor: "Jestli poleze nahoru on, jdu taky. Takovou pohanu bych nepřežil."

Ačkoliv žleb není dlouhý, dá docela zabrat. Je strmý a občas slouží k pomoci natažená lana, nejednou použijeme k výšvihu do vyšších partií obě ruce. Přesto se později shodujeme, že bylo lepší lézt nahoru než sestupovat dolů, vzhůru to jde pokaždé snadněji.

• Dokončení článku