Východní Dolomity (2) - výšlap na Sorapis a Lagazuoi

Sorapis, Lagazuoi, Cinque Torri, Tre Cime di Lavaredo

Za první světové války využili jejich strategické polohy italští vojáci. Na nejvyšší špici dokonce vytáhli kanón, z nějž ostřelovali rakouské pozice; kontrolovali pohoří od útvaru Sass de Stria až po Tofane a jejich děsivým šrapnelům neunikla ani pevnost kousek za sedlem Falzarego.

I proto u Cinque Torri najdeme zákopy, pozorovatelny i zrekonstruovaná obydlí, kde za první světové války pobývali vojáci; v létě umisťují do přírodního areálu figuríny oděné do válečných mundúrů. Umělí bojovníci jsou narafičeni v zákopech a na ošetřovně poskytují pomoc raněným, telegrafista má u ucha sluchátko. V době naší návštěvy (konec září) odveleli paňáky bohužel do "rehabilitačního" centra, a tak jsme se museli spokojit pouze s cedulemi s popisky a fotografiemi.

Čtěte také: Předchozí část článku Východní Dolomity (1)

Zbývá doplnit, proč se bojovalo právě tady. Do roku 1919 tudy vedla hranice mezi Rakousko-Uherskem a Itálií. Za jejím posunutím na sever stojí Taliáni, kteří za první světové války zavětřili kořist a šli za ní se stejnou vervou, s jakou kuna pronásleduje v kurníku slípky. Bez skrupulí opustili Trojspolek a přestoupili k mocnostem Trojdohody s podmínkou, že jim v případě vítězství připadne území Tridentska, Istrie a část Dalmácie.

Protože bylo jejich přání vyslyšeno, vyhlásili dne 23. 5. 1915 Rakousko-Uhersku válku. Vzápětí obsadili město Cortina d'Ampezzo, protože se nepřítel raději stáhl, na další úspěchy si musely obě strany počkat. V náročném terénu se horko těžko přetahovaly o pozice a marně se snažily prolomit protivníkovu obranu, válečná linie uvízla na mrtvém bodě.

Není proto divu, že cca polovina vojáků nezemřela v boji, ale kvůli strašlivým přírodním a klimatickým podmínkám (v prvním válečném roce byly jednotky na zimu staženy, v dalším už nikoliv); bylo to tehdy drsné. Jisté je, že vítězství nakonec slavila Itálie, jež včas přestoupila na stranu vítězů a získala území Dolomit pod svoji správu.

My od Cinque Torri scházíme k chatě Bai de Dones (1 889 m), kde na nás už čeká autobus. Po krátkém zdržení (dočasně postrádáme průvodce, jenž vyrazil naproti kolegyni s opožděnou turistkou, leč kdesi je minul a stal se sám pohřešovanou osobou) odjíždíme do Cortiny d'Ampezzo.

Jedná se o město v lůně Dolomit, jež vzniklo složením několika osad, středisko je spojováno hlavně s letní turistikou a zimními sporty. Známé je i tím, že se v něm v roce 1956 konaly zimní olympijské hry.

Správně se v něm měl uskutečnit kolosální podnik už o několik let dřív, protože olympijský výbor přiklepl středisku prvně sportovní akci na rok 1944; jelikož ale v oněch letech létaly místo puků granáty a krasobruslařské piruety nahradil tanec mezi svištícími kulkami, z jejich konání sešlo. I proto hrabě Bornacossa ihned po válce požádal o nové pořadatelství, pro rok 1952 vyhrálo Oslo. Cortina d'Ampezzo si musela ještě čtyři roky počkat, jistě se jí to ale vyplatilo. Hry se vydařily.

Pravda, naše tehdy ještě československá výprava v počtu jednačtyřiceti sportovců medaili nepřivezla, jinak se ale závodilo o sto šest. O tom, kdo v jaké disciplíně zvítězil, psát nebudu, od toho jsou chytré publikace, zmíním jen dvě premiéry. Jednalo se o první ZOH vysílané v televizi (přenášely se do dvaceti dvou zemí) a poprvé značnou část výdajů hradili sponzoři - např. oficiální auto představovaly vozy značky Fiat.

Vysedáme u zimního stadionu a procházíme střediskem, jež působí zcela provinčně (cca 8 000 obyvatel). V dnešní době by se tady už ZOH uskutečnit nemohly, nebyl by na to prostor. Kdyby se do města nahrnuli novináři a televizní štáby, nezbylo by žádné místo na sportovce a fanoušky, stejně tak by celé údolí dokázali obsadit samotní bafuňáři.

Tím ale nechci tvrdit, že středisko nestojí za návštěvu. Na hlavní ulici (Corso Italia) stojí farní kostel ze 13. století, pozornost k sobě přitahuje i sedmdesát dva metry vysoká věž; škoda, že byla uzavřená a nešlo na ni vylézt. Jistě by se z ní coby z nejvyšší stavby ve městě nabízel skvělý výhled. Neschází další kostelíky a zajímavý hřbitov, jedince, kteří lační po nákupech, potěší luxusní obchody. Za zastavení stojí i pomník připomínající mineraloga Déodata Grateta de Dolomieu, podle něhož Dolomity pojmenovali.

Prohlídka města končí, vracíme se do penzionu v osadě Alvergo. Tam nás už očekává skvělá večeře, a tak si pojďme naplnit žaludky, víc k druhému dni nedodám.

Tre Cime di Lavaredo

"Na závěr se servíruje to nejlepší," říkává se občas, v našem případě to platilo beze zbytku. V posledním dni naší návštěvy zavítáme k nejznámějšímu symbolu Dolomit, což jsou skalní věže Tre Cime di Lavaredo (též Drei Zinnen neboli Tři štíty Lavaderské), hodláme je obejít kolem dokola.

Z autobusu vysedáme u jezera Antorno (1 880 m), místo má šťávu. Nemyslím tím však restauraci, zajímá mě vodní plocha. Na hladině se zrcadlí masiv Tre Cime, k němuž hodláme vystoupit. Škoda, že se kvůli převalujícím mrakům ukazuje jen první ze tří věží, přesto pohled uchvátí a člověk je hned naladěn na lepší tóninu.

Zatímco ferratisté za jezerem odbočují ke skupině Cadini, ubíráme se zprvu po silnici. Netrvá dlouho a míjíme placený vjezd, od nějž se dá dostat autem - nahoru směřují i linkové autobusy - k chatě Auronzohütte. Podobný počin až na nepatrné výjimky potvrzující pravidlo nemáme v plánu.

Odbočujeme na úzkou pěšinu a stoupáme vzhůru lesem, ve vyšších partiích nahrazuje stromy kleč. Současně se otevírají první výhledy. Všude okolo se zvedají vysoké hory. Velmi často se jedná o kostrbaté hřebeny a občas se tyčí k nebi osamělá skalní špice; v mnoha případech se vrcholy klubou z mraků, jako by jim právě zazvonil budíček.

Tím to však nekončí. Neschází téměř letecký pohled do hlubokého údolí, jímž teče potok vlévající se o něco dál do říčky Černý Rienz, opět se setkáváme i se zbytky zákopů, jež tady vybudovali za první světové války. Současně se nad námi vylupuje hlavní tahák tohoto dne.

Jelikož jsme vyšlapali téměř pět set výškových metrů, máme na dosah ruky skalní věže Tre Cime - snad mi odpustí, že u jejich názvu běžně vypouštím přídavek di Lavaredo. Pnou se nad námi ve své vznešenosti - tedy zatím pouze jeden štít, neboť ostatní se skrývají v zákrytu - vypadají zcela nepřístupně. Přesto se na ně vyškrábal nejeden horolezec.

Ze sedla Di Mezzo (2 324 m) traverzujeme hluboké údolí, populární masiv obcházíme nejprve ze severu. Konečně se nám věže ukazují v celé kráse, míjíme jezírka Rienz Usprung. Pěšina chvíli stoupá a poté klesá, následně šplháme vzhůru. Námahy ale nelitujeme, okolní krajina působí jako z pohádky.

Delší zastávku činíme u chaty Locatelli alle Tre Cime (Drei Zinnen Hütte - 2 405 m), odkud se nabízí neznámější pohled na skaliska Tre Cime. Nejvyšší vrchol najdeme uprostřed a jmenuje se Cima Grande (Grosse Zinne neboli Velký štít). Jelikož má nadmořskou výšku 2 999 metrů, schází mu jediný metr do třítisícovky - toto jistě zamrzí. Jeho věrné pobočníky představují Cima Ovest (Westliche Zinne, Západní štít, 2 973 m) a Cima Piccola (Kleine Zinne, Malý štít, 2 875 m).

Do roku 1919 tvořila skaliska hranici mezi Itálií a Rakouskem, v dnešní době oddělují provincie Bolzano a Belluno. Na nejvyšší špičku Cima Grande vylezl jako první dne 21. 8. 1869 rakouský horolezec Paul Grohmann, doprovázeli ho horští vůdci Franz Innerkofler a Peter Salcher. Vrchol Cima Ovest zdolali o deset let později a Cima Piccola si na prvovýstup počkala do roku 1881.

Tre Cime ovšem nepředstavují jediné lákadlo, jež v blízkosti chaty najdeme - je to možná divné, ale nemyslím teď na pivo. Kolem dokola se táhnou Sextenské Dolomity a přímo nad námi se zvedá vrchol Paternkofel (2 744 m), jímž prochází tunel z první světové války. Na vrchol se táhne i ferrata - značnou část těchto tras v Dolomitech vybudovali z původních válečných stezek (první ferratu vytyčili už v roce 1880 na Brentě).

Já dávám přednost nižším partiím. Jakmile se posilním z vlastních zásob, sestupuji ke dvěma malebným jezírkům dei Piani. Jednu vodní plochu obcházím a druhou lemuji pouze z části, jen zírám. Hladiny se fantasticky lesknou ve slunečních paprscích a odráží v sobě masy hor, proč bych to tajil, ze rtů mi uniká obdivné zvolání: "Je to kýč."

K chatě se vracím v době plánovaného odchodu, přesto my jdoucí na konci skupiny vyrážíme do terénu až chvíli po vedoucí četě. Míříme zpět ke štítům Tre Cime a dostáváme se do sedla na jejich východní straně. V něm se loučíme s horami na severu a zdravíme zubaté štíty na jihu, není divu, že tady kvůli rozhledům zastaví snad každý turista.

Následně vynecháváme chatu Lavaredo i stejně pojmenované jezero a dostáváme se na pohodlnou cestu. Míjíme kostelík degli Alpini a shlížíme ke dvěma pomníkům (Monumento al Cadutti), v údolí pískají svišti. Nezapomínáme ani na masiv Tre Cime. Ať se tomu chce věřit, nebo ne, populární štíty při pohledu z jižního úbočí vypadají jinak než ze severu. Už netvoří jasně oddělené věže, ale představují spíš kostrbatou stěnu, útvary se do sebe zaklesávají, jako by jeden podpíral druhého.

Na chatě Auronzohütte (2 320 m) se setkáváme s předním vojem, tentokrát dojde i na pivo. Dolů k jezeru Antorno, kde čeká autobus, jdeme zas roztrhaně, u vodní plochy parádní výlet končí. Zbývá se pouze před nočním přejezdem převléknout do čistého a v restauraci si dopřát večeři, následně máváme úchvatné krajině na rozloučenou. Závěrem pouze doplním, že Dolomity svou krásou nezklamou ani největší fajnšmekry.