To první je jen několik set metrů od města a jak jinak by se mělo jmenovat než Lunzer See. Je ze všech největší, dlouhé kolem 1,6 km a v nejširším místě má více jak 0,5 km. Je rájem rybářů, ale i turisté si tu přijdou na své. Kolem je několik restaurací a i když byl červen, bylo tady dosti živo.
Největším přítokem je potok Seebach, na kterém se o něco výše nachází další jezero Mittersee. Jeho rozměry jsou o mnoho skromnější, kolem 700 m na délku a šířka do 70 m. O skutečné jezero se v tomto případě nejedná, vody potoka tu zadržuje hráz.
Čtěte také: Kaisergebirge. Za Divokým císařem do Tyrolska, horská turistika
Naopak perlou se dá nazvat nejvýše položené Obersee. Je obklopeno lesy, na délku má kolem 0,5 km a v nejširším místě to je kolem 260 metrů. Uprostřed je ostrov se štíhlými smrky a nad ním se vypínají vysoké skalní stěny. Takové nabídce se nedá odolat.
Ranní káva voní pokojem a pohled z okna do údolí dává tušit nádherný den. Nad údolím se ještě válejí cáry mlhy, ale obloha nad horskými štíty je bez mráčku. Vycházíme do chladného rána a po několika stech metrech jsme na břehu Lunzer See. Jezero obcházíme po severním břehu, ze kterého je hezký pohled na hladinu i okolní hory.
První hodinka je za námi, když docházíme ke konci jezera. Seebach, cesta se prudce stáčí k jihu a údolí se hodně zúžilo. Vpravo od cesty je zámek Seehof. Má několik křídel a velké nádvoří. Co se slohu týče, tak to má nejblíže k baroku. Nad zámkem procházíme alejí starých stromů. Potok se v některých místech přibližuje k cestě a opět mizí mezi křovinami. Jeho přítoky jsou skoro vyschlé a v některých vodu nahradil mech.
Alej končí a cesta pokračuje mezi rozkvetlými loukami. Zastavujeme se u prázdného stavení a odtud již začíná cesta v několika serpentinách nabírat výšku. Slunce na obloze poněkud pokročilo a je jisté, že se dnes hodně vyhřejeme. Svahy nad údolím se mění ve strmá skaliska a údolí je zase o něco užší.
Teplota stoupá a tempo se snižuje. V okolí cesty se začínají objevovat vzácnější druhy rostlin a výhledy na okolní skály jsou doslova čarovné. Stoupání je nekonečné a když se mezi stromy zaleskne hladina Mittersee je čas na chvíli odpočinku.
A jde se dál. Nad jezerem si potok hraje na schovávanou. Zcela zmizí někde pod zemí, aby se opět objevil v plné síle. Slunce dál připaluje a stoupání je stále strmější. Cesta se zařezává do svahu a po dalším kilometru je potok hluboko pod námi. Podle mapy přidělujeme jména okolním vrcholům, které tu dosahují výšek kolem 1 600 metrů. Na východní, opačné straně údolí, padá ze skály úzký vodopád.
Mění se i složení květeny. Vzácná hruštička je v plném květu, velké plochy pro sebe zabírá plavuň. Ve stínu se schovává několik rostlin orchideje hlístníku hnízďáka. Měsíčnice jsou v plné kráse a objevuje se i "zlaté kapradí". Slunce vyhnalo teplotu v úzkém údolí snad na třicítku.
Cesta se prudce stáčí k východu a slunce mizí za skalami. Horko střídá příjemný chládek. Ze stěn skály kape voda a stín milující kruhatky a stokroče horského ji vděčně přijímají. Pod námi vidíme hluboké údolí, kterým jsme prošli. Cesta se opět stáčí k jihu a vedro je opět nepřítelem číslo jedna.
Vítáme stále více slyšitelný hukot vody a po chvíli se díváme na vodopád Ludwigfall. Je vysoký kolem 4 metrů a dá se k němu sestoupit. Za vodopádem stoupání končí a před námi se otevírá pohled na hladinu Obersee.
Nad jeho břehy se tyčí strmé stěny okolních hor. Nejvyšší je na jihozápadě Dürrenstein (1 879 m n.m.). Hladinu jezera občas rozčeří mírný větřík a paprsky slunce rozehrávají pohádkovou hru barev a stínů. Vysoké, štíhlé smrky na březích a ostrově zvyšují půvabnost jezera. V trávě při břehu se mihne tělo užovky a nemotorná žába se snaží dostat do vody.
Přichází několik turistů, většinou zmožených horkem jako my. Bohužel čas si nedá poručit a tak se loučíme se skutečně krásným místem Rakouska. Poslední pohled na jezero a ještě jedna fotka a jdeme zpět.
Vracíme se stejnou cestou. Objevujeme výhledy, které nám při výstupu unikly. Dolů to jde o mnoho rychleji a po dvou hodinách jsme zase u Lunzer See. Do městečka se vracíme po jeho jižní straně, lesem. Sklenice studeného pěnivého moku je tečkou za sice náročnou, ale hezkou túrou.
Celá cesta se vejde do 20 km s celkovým převýšením přes 600 m. Stoupání v některých úsecích je náročné. Jde se prašnou lesní cestou. Šli jsme to skoro 7 hodin. Důležité je mít s sebou dostatečné množství pitiva. Zajímavé je, že tady platí zákaz pro cyklisty. Celkem dobrou mapu lze získat v informačním centru městečka.
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.